Zapomenuté okno do duše aneb o hlasu

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.
Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.
Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.
Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

Poslední hodina

Včera byl velký den. Nemám teď na mysli tu mnohatisícovou demonstraci na Václaváku i různě jinde po republice, ale něco mnohem menšího, věc podstatnou osobně a pouze pro mě. Byla jsem na poslední výukové hodině na fakultě. Studiu odzvonilo.
Jistě, lze namítat, že přece ještě státnice a diplomka a do září daleko. Ale to už se nedá počítat – to nejsou studia, ale přechodové rituály.
Jelikož trpím sentimentalitou v pokročilém stádiu, těžko snáším, když je něco naposledy. Je to trochu, jako by k tomu vždycky hrál soudtrack z Amélie z Montmartru, jako kdyby to získalo zvláštní lesk. Tulipány před fakultou nevoněly jako vždycky; byly to tulipány, které mě provázely na poslední cestě ze školy. Ty nemůžou vonět jako každé jiné. Hraje jim k tomu smutný valčík.
Vždycky jsem byla student. Je to s mojí identitou spjaté skoro stejně nerozlučně, jako že hraju na housle nebo že píšu. Respektive bylo. Už nebude. Co tam doplním namísto toho, zůstává dokonale nezodpovězenou otázkou. Ne, nevím, co ze mě bude. Prostě něco, co přijde. Nedokážu si to představit. Nemám plány. Samozřejmě, že mě to znepokojuje, protože vždycky jsem měla všechno perfektně naplánované. Teď jsou ale plány krátké. A úkol vyrovnat se s tím je jen a jen na mně.
Držte mi palce.

Hvězdná kariéra prokrastinace

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.
Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.
Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.
Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z naší fakulty. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.
Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: „původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla“, „chtěl jsem dělat něco úplně jiného“, „učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel“, „v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam“, „tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo“, případně rovnou „fakultu jsme zakládat nechtěli“. Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.
Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.
A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly – a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

Reklamy na prázdno

Nejspíš stojím před Sophiinou volbou: buď jsem se s velkou slávou stala zakládajícím členem nové generace důchodců, nebo jsem nesnesitelně vzdělaná. Jedno je lepší než druhé; mohu se leda tak utěšovat tím, že na to, abych se stala obětí věkové diskriminace, alespoň nevypadám, a přílišné vzdělání člověka znevýhodňuje ne úplně vždycky, ale jenom většinou.
Co že mě přivedlo na tak temné myšlenky? Mé zážitky v metru. Stává se mi totiž v poslední době poměrně často, že koukám na reklamu a vůbec nepochopím, na co je. Bezmocně zírám na podivnou fotografii neznámého objektu, jehož rysy mi v mysli vyvolávají leda tak vzpomínku na Star Wars, a ještě bezmocněji posléze zjišťuji, že nápis vedle, od něhož jsem si slibovala vykoupení ze své nevědomosti, to ani trochu nevylepšil. Jediné, čemu na takových reklamách rozumím, pak zpravidla bývá nějaký obsahově skutečně velmi bohatý a konkrétní slogan typu „Ideální volba“.
Zrovna včera jsem na jednu takovou reklamu narazila. Skvěl se na ní veliký nápis o nepřekonatelném bestselleru nebo tak nějak, na obrázku bylo podivné zařízení, jaké jsem v životě neviděla, a text pod ním vypadal takhle nějak: K04-6UEI÷0M!J18?09>8;468*×92173N[06!!. Nevím, asi jsem technologicky zaostalá. Nebo že by se nám opravdu snažili prodat něco, o čem sice nevíme, co to je, ale je to zaručeně bestseller a ideální volba – a nikdo jiný to neprohlédl? Tak špatné to snad přeci jen není. Nejspíš bych tedy měla čestně přiznat barvu a zítra se cestou z fakulty stavit v galanterii pro vlnu a jehlice a začít se věnovat činnostem, které odpovídají mému mentálnímu věku.
Druhou možnost však ještě ponechávám ve hře: při všem tom štrikování budu bděle na stráži a jestli se ukáže, že tahle reklamní strategie opravdu vyvolávala nevědomost spojenou s tvrdě vypadajícími čísly a prázdnými reklamními hesly záměrně, vtrhnu na trh jako lev. Protože moje slogany „Co si počít? Zaručený bestseller!“ a „Problém? Ideální volba!“, to teprve bude trhák.