Když jsem opravdu hodně unavená

Když jsem opravdu hodně unavená…
…tak se hystericky chechtám nejen vtipům, ale i věcem, které bych za normálních okolností za příliš vtipné nepovažovala. Vypadá to zhruba tak, že se svíjím v křečích, neschopna čehokoli, z očí mi tečou slzy, vyrážím ze sebe velmi podezřelé zvuky a následně mě pekelně bolí břicho.
…tak se dívám na filmy a seriály, které už jsem pětkát viděla, protože tam mě nic nepřekvapí a není tedy třeba se ani intelektuálně, ani emocionálně angažovat. Chci už prostě jenom tu příjemnou jistotu: tahle scéna přijde po téhle, řeknou tam tohle a zatváří se takhle.
…tak poslouchám hudbu, kterou znám, a jen tak se při ní koukám před sebe. Je jedno, jestli tam je stěna, okno nebo stůl. Zkrátka před sebe.
…tak si na jídlo beru hluboký talíř (ideálně nerozbitný) a lžíci. Lžící se nepíchnete a u hlubokého talíře už musíte vynaložit skutečně značné úsilí, aby vám z něj něco vypadlo.
…tak melu blbosti, protože kolečka v hlavě se bezmocně protáčejí. Slova mi podivným způsobem utkvívají v paměti, takže když řeknu něco o knihách a pak si jdu dělat jídlo, tak žádám, aby mi lidi podali ze špajzu ty knihy, abych je dala na pánev a tak podobně. Věty pak skládám takovým způsobem, že by se mé lingvistické já stydělo až do hloubi duše – kdyby ovšem bylo při smyslech. Tyto výkvěty fantazie zpravidla následuje reakce z bodu číslo jedna.
…tak píšu články na blog, které nemají myšlenku ani pointu a jejichž titulek se shoduje s první větou.
Jo, víkend byl skvělý. Má cenu dodávat, že jsem fakt hodně unavená?

Proč nemám ráda citáty

Lidé jsou jako andělé. Život je jako louka. Smrt je jako šmirkový papír přejíždějící po molitanovém parapetu. Že je vám to povědomé? Správně. Citáty, citáty, citáty – všude, kam se podíváš. Moudré, přemoudřelé. Oduševnělé, pravdivé, hluboké. Nebo ne?
Přiznala jsem se k tomu hned v titulku a přiznávám se k tomu znovu: citáty nemám ráda. V době, kdy jsem se začala víc zabývat filosofií, mi totiž došlo, jaké je to většinou zvěrstvo. Našla jsem tehdy citát od filosofa, o němž jsem psala bakalářku a s jehož dílem jsem tedy byla docela slušně obeznámená. Jak mi na citát padlo oko, bylo zle. Jednalo se o větu tvářící se děsně moudře, ale pro mě to byla prostě věta surově vyrvaná z kontextu. Věděla jsem, že tak, jak citát vyznívá, to můj filosofický miláček rozhodně nemyslel, protože to odporuje celému jeho snažení, a bylo mi jasné, že byť i jen zbytek odstavce tohle vyznění v každém případě vyvrací. Ten však v citátu nebyl, protože citáty jsou krátké.
Od té doby mám za to, že citáty jsou instantní moudrost pro lidi, kteří nemají chuť číst knihy (ty jsou moc dlouhé a moc komplikované), ale zároveň mají chuť vypadat, jako by je četli. Citáty mohou vyznívat hluboce, moudře a pravdivě – a že to tak jejich původní autor nemyslel, koho to zajímá. Nepopírám existenci citátů, které jsou hluboké, moudré a pravdivé (zpravidla proto, že to tak jejich autor myslel). Ale odvažuji se říct, že většina taková není. Většina je prostě jenom kus něčeho, namátkově a surově vytržený z kontextu.
Dnešní filipiku si dovolím zakončit, čtenář odpustí, svým oblíbeným citátem. Myslím, že by se měl skvít v záhlaví každé skvělé stránky s ještě skvělejšími citáty.
„Nevzdělaní lidé čtou rádi sbírky citátů.“ (Winston Churchill)

Infj: o vzácném modrém diamantu

Tento článek je stručný a spíše ilustrativní. Pokud stojíte o novější, hlubší a kvalitnější kus z mého pera, zavítejte sem.
Před časem jsem napsala článek o HSP, vysoce citlivých lidech, ve kterém padla zmínka o typologii osobnosti nazvané MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator (kvalitní info k nalezení zde). O tuto tematiku se objevil určitý zájem, který mě inspiroval, a tak jsem se rozhodla se o svá čtyři písmenka podělit.
MBTI rozlišuje čtyři rysy, a to vždy ve dvou pólech (např. introverze-extroverze). Je proto logické, že výsledkem je 16 typů, tedy všechny kombinace, kterých lze se čtyřmi rysy dosáhnout. Nejvzácnější z nich je kombinace INFJ: introvertního, intuitivního člověka s převahou cítění, který ale má rád ve věcech pořádek a dotahuje je do konce. Vítejte ve světě typu, který ve světové populaci tvoří pravděpodobně méně než jedno procento.
INFJ je typ neobyčejné populární. Nedá vám příliš mnoho práce, abyste narazili na články typu „5 způsobů, jak se potkat s INFJ“, kde se píše o „INFJ, vzácných modrých diamantech osobnostních typů“. Internetová komunita typu INFJ je svou rozsáhlostí naprosto nesrovnatelná s jakýmkoli jiným typem a totéž platí o různých vtipech, obrázcích, blozích (ehm) a podobně. Soudím, že je to proto, že si připadáme nepochopení a opuštění, a tak se shlukujeme na internetu.
Co k nám ostatní lidi táhne? Podle popisu jsme milí, altruističtí, empatičtí a vidíme do lidí způsobem, který je nám samotným záhadný. Jsme strašlivě idealističtí, ale zároveň tyto ideály rádi přenášíme do praxe, protože jsme organizovaní, disciplinovaní a hluboce oddaní zároveň. Jsme mimořádně citliví na kritiku, perfekcionističtí, umělečtí, inspirativní, věrní, toužíme po autentičnosti, originalitě a hloubce. Náš vnitřní svět je natolik složitý, že se v něm nevyznáme ani my sami – o to líp se ale vyznáme v lidech okolo. A ti nás za to mají rádi, protože si připadají pochopeni.
INFJ jsou tajuplní a exotičtí. Je jim nepříjemné rozebírat své osobní záležitosti, ale když projevíte zájem, najednou nemluví o ničem jiném. Umějí se chovat neobyčejně extrovertně, ale někdy jsou katastroficky samotářští a když nemají dost soukromí, vybuchují (to ostatně dělají i při různých jiných příležitostech – třeba když jim někdo nabourává jejich ideály). Jsou otevření i uzavření, filosofičtí i emotivní, podivní, tajemní, sniví. Ubíjí je, že jsou osamoceni, ale na svou jedinečnost a odlišnost nedají dopustit. Často přemýšlejí nad řešením všech světových problémů, ale vlastně neumějí vyřešit ani ty svoje. Pěkné modré diamanty. Je krásné moct je obdivovat za sklem, ale když si představíte, že jste za tím sklem vy… zas takový med to není. Minimálně si občas připadáte jako blázni – na což jsou ostatně i vtipy: „Často v poslední době uvažuji nad tím, jestli jsem úplně šílený, nebo jenom INFJ.“
A teď mě omluvte. Musím dopřát svému třetímu a čtvrtému já trochu vzduchu, dojmout se nad zázračností zeleného listí a vyřešit nějaký ten globální problém.

Myslet kapsou

Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.
Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.
To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.

Sedmero ke spokojenosti úzkostlivých stresařů

Dá se říct, že mise tohoto školního roku je – a snad i bude – v mém životě převratná. Mým cílem bylo naučit se kašlat na školu a povinnosti a víc odpočívat, protože úzkostlivý stresař jsem byla dost dlouho a už jsem toho měla plné kecky. Musím říct, že jsem se tohoto úkolu zhostila svědomitě (jako ostatně jakéhokoli jiného úkolu…) a záhy jsem začala zaznamenávat první úspěchy. Zde jsou mé výsledky, inspirace pro všechny lidi podobných povah a zdroj pobavení pro všechny lidi povah odlišných. Hleďte, co jsem se naučila a co nemusí být samozřejmé!
1) Chodit pozdě na akce, které začínají se zpožděním. Pravda, obnáší to stále ještě velmi přesné propočty plánovaného zpoždění a nezřídka procházky kolem místa určení, ale i tak!
2) Odsunout školu na okraj zájmu. Nad špatnými přednáškami jsem se rozčilovala pořád stejně nebo dokonce víc, to přiznávám. Ale když vidím, že mi předmět nic nedává, tak ho prostě odfláknu. Ano, odfláknu! (Nebojte, neunesli mě mimozemšťani, jsem to pořád já.)
3) Odpočívat, i když mám nesplněné povinnosti. Když mám chuť nic nedělat, tak prostě nic nedělám. Podstatně víc koukám na filmy, pustila jsem se ve velkém do Pratchetta, začala jsem si po dlouhé době jen tak kreslit, založila jsem si blog. Přestože bych právě teď mohla číst knihu na diplomku nebo spoustu věcí zařizovat, tak si jen tak píšu. Tedy můžete třikrát hádat, co půjdu dělat, až to dopíšu, ale… stejně!
4) Něco si koupit pro radost. Tohle jsem nikdy neuměla. Nikdy. Teď se to učím. Je to neuvěřitelné, ale ve svých třiadvaceti letech jsem si poprvé v životě koupila knihu – prostě proto, že jsem ji chtěla. To byla velká premiéra, obzvlášť pro mě, takového knihomola. Nikdy předtím jsem si knihu nekoupila. Vždycky jsem jen brakovala knihovny a do knihkupectví chodila kupovat leda dárky nebo pobuřovat chechtotem nad blbostí některých vystavených titulů – ale to jsem zase svého času dělala docela často.
5) Probudit umrtvené smysly. Myslím tím smysly takříkajíc na blízko, tedy ty opravdu echt fyzické, které jsem dokázala na mnoho let prakticky dokonale vytěsnit. Učím se vychutnávat dobré jídlo a experimentovat s ním, učím se koupit si něco dobrého, když na to mám chuť (byla jsem naučená nemít chuť tak, že jsem ji opravdu skoro nikdy neměla). Učím se znovu čichat ke květinám, hladit kůru stromů, mít ráda voňavé věci a objímat plyšáky, zapomenuté to radosti dětství.
6) Dát na první místo lidi a vztahy. Neobyčejně podstatný bod! Na prvním místě nejsou povinnosti a jakýsi podivný abstraktní řád, ale konkrétní lidi. Když mě potřebují, učím se zahazovat povinnosti. Lidé jsou mnohem cennější.
7) Pustit věci z ruky a nezlobit se na sebe. Snažím se, dělám, co můžu, a když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. No a co? Ono to beztak většinou vyjde a stresy s tím nic neudělají tak jako tak. (Tohle mi ale jde obzvlášť pomalu.)
Toť mé sedmero, jímž se pomalu ale jistě béřu ke spokojenějšímu životu – neboť soudím, že každé povaze je třeba jiného receptu (byť hodnoty, které za tím stojí, jsou stále tytéž). Pochybuji, že člověk, který má problémy se sebekázní, by takový návod jako „choď pozdě a víc na všechno kašli“ ocenil. Pro mě jsou to nicméně velké objevy. A nic na tom nemění fakt, že jsou to nade vší pochybnost objevy Ameriky.