V křesle

Taky máte někdy výraz jako sekačka na trávu, která zjistila, že si tráva právě založila odbory? Pakliže ano, pak jistě víte, o čem je řeč. Ano, o placaté zemi, na které se světlo šíří tak pomalu, že můžete pouhým okem sledovat, jak se rozlévá až na dno údolí. O Zeměploše. A jejím autorovi – Terry Pratchettovi.

Ve svém okolí mám hned několik lidí, kteří podlehli pratchettovskému kouzlu a znají jeho knihy prakticky nazpaměť. Asi si říkáte, že to je jen takový eufemismus, vždyť je těch knih čtyřicet. Není to eufemismus. Stačí jim přečíst takřka libovolnou větu a oni už vědí, kterou knihu čtete a o čem je zrovna řeč. Po tom, co jsem zeměplošské knihy začala číst ve větším objemu i já, jsem pochopila, co na Pratchettovi jeho fanoušci milují. Pratchett je génius světa bez iluzí.

Zeměplocha je svět, jehož postavy jsou představeny beze všech příkras. Ankh-Morpork, hlavní zeměplošské město, je místo, kde byste opravdu nechtěli žít – špinavé, zločinné, zkorumpované, s tou nejneschopnější policií, jakou si dovedete představit a s cechem a vrahů a zlodějů. Lidé na Zeměploše jsou zpravidla egoističtí, ochotní věřit každé blbosti, líní a zbabělí. Zní to strašně? Ano, ale Terry Pratchett dokázal tuhle hořkou realitu změnit v takovou podívanou, že se u ní budete lámat smíchy. Mnoho postav ze Zeměplochy totiž poznáte – všechny Pratchettovy figury jsou neobyčejně lidské, a to právě svými negativy. Ty jsou zpravidla lehce přehnané, a tak vás nemohou nerozesmát. Ani hlavní hrdinové nejsou, abych tak řekla, žádní hrdinové. Jsou to prostě obyčejní lidé, kteří se jen přichomýtli k něčemu, o co ani v nejmenším nestáli.

Pratchett, přestože o světě zjevně nemá naprosto žádné iluze, ale nesklouzává k cynickému nihilismu – a to je na něm, vyjma brilantní stylistiky a dokonalého humoru, to nejobdivuhodnější. Jeho kritika je věcná, laskavá a zároveň neuvěřitelně zábavná. Za což také patří dík Janu Kantůrkovi, překladateli zeměplošských knih. Jeho překlad je vpravdě hoden obdivu.

Díky, mistře, že jste nám ukázal, že jde milovat i nedokonalý svět. Jen mi snad odpustíte, že si vaše knihy nebudu zase číst, až mi vytrhnou osmičku. Protože to opravdu nebylo nejstrategičtější rozhodnutí.

Jsem děsný idealista. A když říkám děsný, myslím děsný. Mám už na kontě pár příhod, které si, záleží na náladě, buď ráda dávám za rámeček, nebo je naopak důsledně zametám pod koberec. No a samozřejmě vždycky ochotně něco podobného udělám znovu. O čem je řeč? O kritice. Těch nade mnou. S mým podpisem.

Poprvé jsem to udělala, když jsem dostala svou první trojku na univerzitě. Byla to nejnádhernější trojka v mém životě za nejnesmyslnější zkoušku na celém bakaláři. Jak já byla nadšená, že už tu látku nikdy v životě nemusím vidět! Tedy ona ta zkouška nebyla tak úplně nesmyslná, minimálně učebnice k ní byla naprosto skvělá, ale celá forma té zkoušky byla tak špatně navržená a celé to bylo tak subjektivně hodnocené, že jsem si sedla, tím nejbrilantnějším slohem, jakého jsem byla schopná, jsem napsala velmi kritickou evaluaci, podepsala ji a odeslala. Jen ať si mě klidně v tom SISu rozkliknou a podívají se na moje známky! Tím lépe. Navíc jsem si řekla, že si to určitě ti učitelé přečtou až na konci zkouškového, tedy až tam ta hodnocení budou mít ode všech, co je chtěli napsat, a také – mimochodem – až budu mít po státnicích. Zhruba za dva týdny mi přišel e-mail od garanta výše zmíněné zkoušky. Dlouhý e-mail. A tak jsme si začali psát. Klepaly se mi při tom ruce, dokonce jsem si vyžádala přátelskou asistenci, že to sama nedám. Slíbil, že moje připomínky vezmou v úvahu na příští poradě. U státnic jsem ho naštěstí neměla, infarkt se nekonal.

Podruhé to bylo loni. Naprosto strašlivý předmět – půlka zbytečná, druhá tak špatně odučená, že ani nevím, jestli taky byla zbytečná. Tak jsem to tam napsala a zase s podpisem. Scénář se opakoval, infarktová situace také. Opět mi přišla dlouhá zpráva, opět jsme si to vysvětlili a vytmavili (já s psychickou podporou) a bylo mi přislíbeno zamyšlení a přehodnocení. Jestli k tomu dojde, to mohou posoudit jen budoucí generace (já osobně o tom dost pochybuju, ale to na principu nic nemění).

No a tentokrát? Říkala jsem si, jestli poslední semestr s nějakými předměty má ještě cenu něco hodnotit… a usoudila jsem, že ano. Takže už tam jsou. Pěkně šťavnatá hodnocení s takovými obraty jako „v současné podobě předmět nemá takřka žádnou informační hodnotu“. Sice už jsem v psaní učitelům velmi zběhlá, ale jestli mi zas nějaký odepíše, zase se mi budou klepat ruce. Protože nemám ani trochu ráda konflikty, ale jsem nepoučitelná, a tak jim tam tu kritiku pod svým jménem vždycky znova napíšu.

Jo a už jsem vám říkala, že jsem dneska psala stížnost do dopravního podniku?

V poslední době mám problém hledat inspiraci k psaní nových článků. Po dlouhých měsících, kdy jsem takřka hýřila nápady, je to docela nepěkná situace. Nakonec jsem vždy někde něco vyškrábla, ale stálo mě to nemálo úsilí. Myslíte si, že teď přijde klasická výmluva, že mám příliš málo času a tak dále? Ani nápad. Volného času jsem měla habaděj. Zabijáci blogování spočívají v něčem úplné jiném.

Zabiják číslo jedna je špatná nálada. Máte sice hromadu času, ale do ničeho se vám nechce, nemáte žádnou fantazii, žádnou motivaci, žádné nápady. V takových chvílích se ze mě stává konzument webových stránek s poměrně slaboduchou zábavou, kde prostě jen jedu dolů a mám naprosto vypnuto. Se špatnou náladou jde do kytek totiž úplně všechno. Hlavně plány na naprosto nepřekonatelný rozvoj vlastní osobnosti – včetně čtení, koníčků, sportu (ne, u mě se sport a koníčky příliš nepřekrývají) a ano, včetně blogování. Nic totiž nemá cenu a nic se vám strašlivě nechce.

Druhý zabiják číslo jedna (neboť prim nehraje ani jeden, spíš se tak nějak snoubí) je stres. Ten se na mě se začátkem září začíná valit dosti děsivým způsobem. V tomto týdnu mě jakožto administrativní pracovnici čekají dva dny státnic (možná si vzpomenete na můj článek o tom, jaké jsem se u svých prvních administrativních státnic měla minule) a na konci září mě čekají moje vlastní studentské státnice (ty byly, pravda, minule v pohodě, ale to byly státnice bakalářské). Mezitím ještě budu alespoň částečně řešit organizaci jedné exkurze (to je teprv peklo, o tom jsem ještě ani nenašla sílu napsat článek) a do toho všeho nesmíme zapomenout započíst normální stres z konce zkouškového, který administrativní pracovníci mají (když vám volají několikrát denně zmatení docenti, kteří nevědí, jak se co zapisuje do systému, je to opravdu lahůdka).

Proto se mnou, prosím, mějte trpělivost. Kromě těch svých vlastních státnic si tak nějak na nic moc nevěřím, a tak budu ráda za každý držený palec. Doufám, že z toho nebude příliš vtipných historek (pokud nechápete, najdete podrobnější vysvětlení zde), těch už mám z loňska až až. A že až to všechno pomine, tak přijde nová vlna naprosto geniální inspirace, kterou vás budu moct zahltit.

Kdo tvrdí, že pokrok je věc pouze skvělá a bezchybná, ten musí mít obě oči zavřené. Samozřejmě, pokrok není jen negativní. Ale je třeba se podívat skutečnosti, že na dosah lidské ruky leží nástroje tak mocné, že bychom si jimi mohli odbouchnout celou planetu, do očí. Bylo by opravdu zapotřebí, aby tuto moc vyvažovalo podobně vysoce vyvinuté morální cítění, neboť jestliže to bude chybět, pak si časem tu planetu opravdu odbouchneme. Pozorujete něco takového kolem sebe? Mají lidé lepší morálku než dřív? Je lidská povaha dál než třeba v antice? Odpověď je snadná: ne. Sice jsme přišli na to, že všichni lidé jsou si rovni, že žena je taky člověk a další věci, ale kolem a kolem se pořád chováme jako děti na pískovišti, akorát že místo lopatičky máme v ruce brokovnici.

Slyšela jsem o jistém experimentu s myšmi. Vědec jim udělal jakýsi myší ráj: dost potravy, dost prostoru, dost partnerů na páření, žádní predátoři. Víte, co se s nimi stalo? Během několika generací se postupně přestaly množit, až jednoduše vymřely. Také mezi nimi propukla šikana a některým myším ty ostatní upíraly přístup k jídlu, přestože ho bylo pro všechny dost. Chce se říct, že tyto myši pocítily část toho, jaké to je být lidmi. Lidé si také svou klícku udělali co nejbezpečnější a nejpohodlnější, jak mohli, a nezdá se, že by to někomu přispělo ke štěstí. Jediné, díky čemu se ještě množíme, je skutečnost, že drtivou část planety držíme svou lhostejností v tak drsných podmínkách, že ještě mají pud sebezáchovy.

Často si říkám, co se nám to stalo. A jestli je ta naše mánie hromadit co nejvíc majetku, která zabíjí spousty lidí na jiných místech planety, opravdu tak nezbytná. A taky jestli třeba jednoho dne někdo v záchvatu vzteku nezmáčkne nějaký knoflík a dalšího rána už Země nebude.