V křesle

Ne že bych si chtěla stěžovat, nic takového. Jsem za vynikající funkčnost svých mozkových závitů náležitě vděčná; však mi zajistily spoustu dobrých známek, všeobecnou oblíbenost mezi učiteli, kruh posluchačů trhlých vtipů a historek a kruh obdivovatelů mozku s integrovaným nahrávacím zařízením.

Nechci se ani vytahovat či kasat. Jen konstatuji, že se moje paměť povedla. Není fotografická ani nijak jinak -ická. Je prostě dobrá. Velmi dobrá. Zdálo by se, že to je pouze záviděníhodná nezasloužená vlastnost, se kterou netřeba lézt na veřejnost a provokovat. Ale jako každá příliš dobrá věc má i příliš dobrá paměť své stinné stránky. Na které navíc nikdy nezapomíná.

Při náhodném hovoru s cizincem se může dobrá paměť velmi hodit, neboť může značně rozšířit okruh témat k hovoru. Neobyčejné klady své paměti jsem již mnohokrát ocenila v debatách o literatuře, hudbě i filmu, v nichž jsem sice ani polovinu z toho, o čem mluvím, nečetla/neviděla/neslyšela, ale zato jsem četla/viděla/slyšela o tom. To se ovšem hodí jen tehdy, když mluvíte se vzdělanějším člověkem, než jste vy – nepřipadáte si jako blbeček. Problém nastává, když mluvíte s někým, kdo je na tom stejně jako vy, ale vy díky své paměti vypadáte jako superman a jako blbeček vypadá pro změnu on. Nebo když je na tom dokonce hůř a vy vypadáte jako velkohubý náfuka. Kolikrát mi bylo trapné zmínit, že i tuhle knihu, o níž druhý hovoří, znám z přednášek o dějinách literatury! Nebo že jsem ji dokonce četla! Kolikrát jsem pak už raději jen pokyvovala hlavou a mile se usmívala, namísto abych říkala věci jako „jo, to znám taky“, „jasně, vím, o čem to je“, „ano, ano, šestou symfonii jsem slyšela, ta je moc hezká“.

Ve škole je to totéž v bleděmodrém. Mám neobyčejný talent na to být miláčkem učitelů na všech stupních vzdělávacího systému. Zpravidla na tom nesou podíl i oni, neboť se při hodinách ptají na věci, které si čirou náhodou pamatuji (nutno dodat, že takových věcí je poměrně dost). Vzpomínám si, jak jsem v prváku na bakaláři šokovala jednoho učitele tím, že jsem v prváku (následně se nevěřícně ptal, kam jsem chodila na střední) jenom proto, že jsem zrovna znala toho chlápka, na kterého se ptal (pár měsíců před tím jsme ho měli v učebnici sociologie, takže to mohl vědět každý!). Netřeba zmiňovat, že trapnost narůstá s každou takovouhle odpovědí, kterou nikdo jiný nezná nebo ji zarytě smlčí. Po páté už si přísaháte, že až do konce hodiny budete mlčet jako hrob, i kdyby se učitel ptal na to, co mají dneska v menze.

V prostředí přátel moje mozkové nahrávací zařízení slaví velké úspěchy. Nic není vděčnější než vypravěč vtipů a vtipných historek s obsáhlou pamětí. Spousta mých přátel, která nezná Cimrmana, zná až podezřele dobře některé pasáže. Poměrně dlouhé pasáže. A nejen z Cimrmana. Občas mám pocit, že se na mě musejí všichni dívat s obavami z každého svého slova, protože by mi mohlo připomenout další vtipnou historku či pasáž z libovolného pořadu a pak by si zase dalších deset minut hovoru nikdo neškrtnul.

Trapné situace také vznikají při hovorech na téma typu „co jsi naposledy… (doplňte libovolnou činnost od čtení po výstavu)“. Je třeba přiznat, že moje paměť na takovéhle dotazy není úplně uzpůsobená, takže vzpomenout si na poslední kusy vyžaduje určité úsilí, ale jakmile se kolečka v hlavě rozjedou, už se nezastaví. Často, když ukončuji svůj seznam, záměrně předstírám, že už si některé údaje nepamatuji. Třeba přesné názvy, když jsou podezřele dlouhé. Nebo přesný čas, kdy to dávali. Nebo kdy to dávají příště. Přidávám schválně do hovoru slovní spojení jako „jestli se dobře pamatuju“ nebo „už tak přesně nevím“ a dělám, že si snažím vzpomenout a pak teda s velkou parádou řeknu onen údaj. Pomáhá to. Supermanství se tím sníží na lehce neobyčejné lidství a hned si připadám o něco lépe (ze stejného důvodu v některých případech zásadně nezveřejňuji, jak dlouho jsem se učila na zkoušku).

Také se mi často stává, že se na mě zničehonic některý z mých blízkých přátel otočí a praví „kdy jdeme do toho divadla?“, případně o mnoho výmluvnější „mám zítra volno?“. Na gymnáziu jsem sloužila jako ohlašovací zařízení, za jak dlouho bude zvonit, protože si lidé kolem mě nepamatovali časy konce hodin. Proč taky? Byla jsem tam přece já, jejich externí paměť (to jsem si nevymyslela, tak jsem skutečně byla nazvána). Když se někam jede, sloužívám jako jízdní řád nebo seznam účastníků zájezdu, když se jde z divadla, tak jako přehrávač vtipných i vážných hlášek. Nezřídka jsem pak terčem otázek typu „přiznej se, po kolikáté už jsi to viděla?“ a věřte mi, že okolnost, že jsem to třeba viděla už dvakrát, která v dané chvíli všechno uspokojivě vysvětlí, je velmi polehčující.

Nesmírné utrpení mi způsobují lidé, kteří mají v zásobě určitý omezený počet historek a ty mají tendenci vyprávět všem. A protože si nepamatují, komu už je říkali, říkají je pro jistotu znovu a znovu, aby o ně náhodou někdo nebyl ochuzen. Bývají to historky vtipné a zajímavé, ale věřte mi, že po desáté už není zajímavé nic. A říkat tu hodinu už po páté „jo, to už jsi mi říkal, to je ten s tím modrým psem“ začíná být velmi netaktní. A tak se jenom duchaplně směji nebo šokovaně potřásám hlavou – jako jsem to ostatně dělala u té stejné historky již čtyřikrát.

Největší problém ale je, že sebelepší paměť nikdy není dokonalá a některé věci – zpravidla ty, které by neměla – vypouští jako každá jiná. Ať se snažíte, jak chcete, tak to, co zrovna potřebujete, paměť mnohdy ponechá zcela bez povšimnutí. To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, ale vtip je v tom, že lidé kolem na něco takového nejsou zvyklí a s neomylností vaší paměti prostě počítají. Když si pamatuje dlouhé pasáže z anglických filmů, proč by si nepamatovala, co má koupit cestou ze školy? Po návratu domů tak dojde na nejhorší: „Tak co, koupila jsi to mlíko?“

Tehdy se můžete rovnou otočit na podpatku, podrtit mezi zuby nadávky v libovolném jazyce z vámi zrovna preferovaného filmu či knihy a jít zpátky do obchodu. A po cestě si broukat Mozartovo Requiem.

Je tomu již nějaký čas, co jsem dostala čtečku. Byl to skvělý dárek – kdo by s sebou chtěl tahat na dovolenou nebo do školy půl knihovny? Tady je všechno na jednom místě, v jedné elegantní placičce. Knihy, které jsou v knihovnách věčně vypůjčované, si tak můžu přečíst kdykoli, aniž bych kamkoli musela chodit. Nesmírná výhoda! Ale tahle praktická placička má i své stinné stránky. Nebo lépe: její stinná stránka je, že žádné stránky nemá.

Z čistě věcného hlediska nepředstavuje čtečka žádný problém. Kniha jako kniha, jde přece o obsah. To ale není tak úplně pravda. Zážitek čtení začíná už ve chvíli, kdy berete knihu z police. Potěžkáte ji v ruce, pohladíte její desky, otevřete ji a dýchne na vás dech jedinečnosti. Je obálka lesklá a hladká, mírně potrhaná, matná, barevná nebo černobílá? Je kniha velká nebo menší či je to kolibří vydání akorát do dlaně? Je tlustá, tenká, těžká či lehká? Jsou její listy zažloutlé, tlusté a hrubé, je písmo tenké a patkové, jsou okraje velké? Voní novotou nebo naopak vůní starých knih?

Nic nenahradí tu chvíli, kdy vytahujete v knihovně knihu z police a ona se vám sama otevře na místě, kde ji před vámi otevíraly stovky čtenářů. Ve fakultní knihovně máme spoustu knih, z jejichž částí se dělají referáty. Stránky těchto částí jsou velmi ohmatané, s ořízkou tmavě šedé namísto bílé barvy, která však, jako když utne, končí v místech, kde končí pasáž pro daný referát. Některé kapitoly jsou podtrhané několika různými způsoby, to jak se jednotliví studenti snažili svoje podtrhávání odlišit od podtrhávání těch před nimi – některé pasáže tak jsou doslova vybarvené tužkami všech druhů, rovně, čárkovaně, čerchovaně, vlnovkou nebo dokonce barevně.

A což teprve když na vás při delším čtení vypadne lísteček, který si tam student před vámi zapomněl! Bývá na něm ledacos – účet za pozdní vrácení knihy, nákupní seznam, nonsensové jednoslovné poznámky či telefonní čísla. Fantazie se v tu chvíli rozjíždí na plné obrátky: kdo to byl, co dělal, co zamýšlel? Jaký asi žije život? Komu patří to číslo? Nebo ta chvíli duševního souznění, když se trápíte nad několika stránkami, pak otočíte a tam je na okraji stránky napsáno vyčerpaným písmem „to se fakt nedá…“!

Vždycky mám radost, když si čtu knížku z knihovny, kterou si někdo přede mnou podtrhal či opoznámkoval. Ta knížka žije, putuje z ruky do ruky a je dost důležitá, aby někomu stála za tu námahu. Má příběh, dýchá historií, kdo ví, na jaká místa se už podívala. Jde si už jen těžko představit, že i tahle knížka kdysi byla nová a že ji lidé brali do ruky s posvátnou úctou, kterou chováme ke všemu, co je úplně nové. Protože zničit něco takového je podstatně větší svatokrádež než si podtrhat knížku už pětkrát podtrhanou.

Je to nezaměnitelný pocit držet v rukou jedinečnou knihu. Knihu, která jako by ještě byla zvyklá na svého posledního majitele, nebo která se na vás zkušeně dívá z police a už svými deskami říká, že jí už v životě nic nepřekvapí. Když si pak o pár let později vzpomínám, jak jsem tu či onu knihu četla, vybaví se mi nejen její obsah, ale i její barva a tvar, její vůně, její polorozpadlé listy nebo naopak její průzračná novost.

Takový zážitek a pocit vám čtečka se svým sterilním, stále stejným formátem a stovkami a tisíci knihami v jediné placičce nikdy nemůže dát.

Všichni jsme naprosto iracionální tvorové a žijeme v úplně stejně iracionální společnosti. To není stížnost nebo snad vyjádření hrubé nespokojenosti s daným stavem (to teprve přijde). To je prostě jen konstatování skutečnosti.

Čím víc poznávám sebe sama, tím je mi zřejmější, jak tenká je slupka racionality na povrchu. Ano, před závažnými rozhodnutími vážím pro a proti a přemýšlím o všech možných dopadech. V obchodě si prakticky nikdy nekoupím nic impulzivně, reklama mi jde jedním uchem (případně okem) tam a druhým ven, oblečení a boty nosím, dokud nejsou děravé, a nesnáším lidi, kteří prostě jenom něco po někom opakují, místo aby o tom sami přemýšleli. Ale o tom nemluvím. Mluvím o daleko hlubší vrstvě, která je pod tím vším.

Všechny nás žene iracionální vnitřní síla, o které nevíme, kde se vzala, ale o to silnější je. Jeden má strach z neúspěchu a bojí se každé větší zkoušky, přestože má všechny předpoklady pro úspěch a je zvyklý tvrdě pracovat. Druhý má pocit, že když nezachrání svět, tak nebude dost dobrý, aby ho mohli mít rádi vlastní rodiče. Třetí si myslí, že pocity nejsou potřeba, a tak se z něj stane kus ledu, který později bude trpět nespavosti, vyhřezlými plotýnkami a žaludečními vředy a bude se tomu moc divit. Čtvrtý si myslí, že není dost dobrý, dokud přes mrtvoly nevyleze až na vrchol kariéry a nedude pracovat pětadvacet hodin denně. Pátý si zase připadá méněcenný, pokud má jeho soused byť jen o trošku lepší auto. Seznam by mohl pokračovat donekonečna.

Jak se na to tváříme? Tváříme se, že jsme naprosto racionální bytosti, řídící se rozumem a žijící ve světě vědy a pokroku. Že žádné podvědomí, iracionalita, Bůh, nadpřirozeno či cokoli jiného, co jsme svým rozoumkem ještě neprokázali, neexistuje. Zvykli jsme si to všechno popírat tak, že už si ani nedovedeme představit, že by něco, co nedokážeme vysvětlit, mohlo sědět na dně našeho srdce. To, že bychom mohli dělat něco „neefektivního“, něco, u čeho bychom neviděli žádné hmatatelné důsledky (ideálně vyčíslitelné penězi) považujeme za naprostou herezi. Racionální je dobré, iracionální podřadné. Iracionální nepotřebujeme. Nepotřebujeme umění ani vzdělanost, knihy ani přírodu. Není to přece uplatnitelné na „trhu práce“.

Jak vypadá společnost plná takových „racionálních“ lidí? Vyrábí jedovaté kojenecké lahve, přičemž nechává umírat dělníky, co se jimi otráví už v procesu výroby, a následně jedy z dané továrny vypustí do místní vody, půdy i vzduchu. Produkuje milionkrát víc, než potřebuje, ničí celou zemi, zabíjí zvířata, mrzačí a zabíjí lidi. A to vše ve jménu peněz, úspěchu, zisku či libovolného jiného slova, libovolné jiné „racionální hodnoty“.

Opravdu jsme tak „racionální“, že musíme vlastnit stokrát víc, než potřebujeme, jen abychom to později mohli vyhodit? Jsme tak „rozumní“, že máme právo otáčet se zády k utrpení milionů lidí, kteří neměli to štěstí narodit se do té „správné“ části světa? Jsme tak „osvícení“, že víme, že konzum nám přinese štěstí, naplnění a sebeúctu? Že nepotřebujeme pohlédnout do vlastního nitra, protože tam bychom přece nalezli jen játra, slezinu a žlučník?

Stalo se vám někdy, že jste viděli hrát nějakého hudebníka a položili jste si při tom otázku, na co asi tak při hraní myslí? Co mu při tak specializované a umělecké činnosti může běžet hlavou? Myslíte si, že je to něco kdovíjak vzletného a nádherného? Pak to pro vás možná bude trochu překvapení. Hudebníci jsou také lidé a hlavně: mají trému. A ta dovede leccos.

Z vlastní mnohaleté zkušenosti musím říct, že myšlenky se při veřejných vystoupeních toulají těmi nejnevhodnějšími cestami. Když cvičíte doma, tak myslíte na to, co bude k večeři, na úkoly do školy, případně když jste šťastněji ponořeni, tak na to, jakou krásnou skladbu hrajete. Hrajete pak pohodlně a pohodově, když něco zkazíte, tak to klidnější povahy prostě zahrají znovu a ty temperamentnější to doprovodí několika peprnými slovy. Ale myšlenky vás ani v nejmenším nevyrušují, tak jim prostě nevěnujete pozornost. Na koncertě, když se na vás všichni dívají, vás však takovéhle bezpečné myšlenky okamžitě opustí. Stoupnete si a začnete hrát. A myšlenkový vlak vyráží ze stanice.

Začíná to zpravidla nevinně. Panejo, ono to hraje. Skladby na koncert bývají nadřené několik měsíců dopředu, takže prsty v nich běhají úplně samy a jakákoli mentální aktivita s tím nemá nic společného (hra na hudební nástroj je přeci jen motorika, byť velmi jemná a propojená se sluchem – takže vlastně jakýsi preciznější skok daleký). Jenomže kdy vám tenhle údiv dojde do hlavy? Na koncertě. Právě tam je totiž na filosofování o hře houslové ta nejvhodnější doba. Jak je vůbec možný, že tam ty prsty takhle samy létají? Jakto, že vůbec umím hrát? Jak to, že taková dřevěná bedna hraje a že ty černý fleky jsou… hudba? Říkala jsem něco o tom, že mentální aktivita nemá na hru žádný vliv? Nebyla to tak úplně pravda. Mentální aktivita – a obzvlášť zpochybňující aktivita tohoto typu – vás totiž může velmi efektivně ochromit. S myšlenkami během hraní navíc neumíte příliš zacházet, protože jim za normálních okolností nemusíte věnovat ani píď pozornosti. V momentě, kdy se začnete divit, jak vůbec ty děsně rychlé noty zahrajete, nebo se dokonce – nedej Bože – podíváte na svoje vlastní prsty, tak jste skončili. Vlastní prsty běhající po strunách jsou úplně stejně šokující jako stejně rychle běhající prsty kohokoli jiného. Toto ohrožení si okrajově uvědomujete, a tak začnete vědomě svoje myšlenky neobratně řídit: Dneska k večeři bude asi obložený chleba. …a jak to vůbec jde zahrát… A ZÍTRA bude škola. A tak dále.

Spasení z tohoto souboje se nabízí v několika možných podobách. První je zvonící telefon, plačící dítě či bouchající dveře. Tyhle myšlenky netřeba ilustrovat, známe je i z nehudebních situací. Druhou je chyba. Ta vás vytrhne spolehlivě. K té se ještě dostaneme. Třetí je chyba, kterou udělá váš klavírní doprovod – to je jemnější varianta, byť pohled na bezradného klavíristu také není nic moc (To si to nemohl nacvičit? Vždyť jsme to hráli nejmíň stokrát!). A čtvrtou je to, když se přiblížíte k obzvlášť těžké pasáži: a je to v pytli, už tam budu, musím to dát, když to dám, tak už dám všechno. Následná úleva, když je pasáž za vámi, vás také na chvíli zaměstná. Možnosti jsou dvě, přičemž první je ona již zmiňovaná chyba. No to bylo úplně na pytel, taková katastrofa, musím dělat, jako že nic, tak to tam být přece mělo, třeba si toho aspoň někdo nevšimne, ještěže to nikdo nezná, ach jo, proč se mi tak klepe ruka… Případně druhá, podstatně lepší varianta: Hustý, no to bylo tak hustý, jsem machr, to mělo grády! První varianta vám hlavu zamoří horečnatou snahou vylepšit si pokaženou reputaci a dobře dohrát aspoň ten zbytek (někdy dost kontraproduktivní záležitost), ta druhá vás zpravidla šoupne do daleko příjemnější roviny to je tak skvělá skladba, nádhera, krása, úchvatné. V tu chvíli už je jen jediná tragédie, která by vás mohla zaskočit: že zkazíte to, co je jednoduché a to, co jste vždycky perfektně uměli. I toto intermezzo (Já jsem takovej debil! Taková lehká část, tu jsem NIKDY nezkazila, to určitě každej slyšel a poznal, to snad není možný…) ale nakonec vyvrcholí závěrečným už to bude, už jen jeden řádek, už jen pár taktů, už jen tyhle šestnáctiny, už jen tyhle akordy, už jen poslední tón… a je to.

V tu chvíli, když doznívá poslední tón a vy se – vítězoslavně či zahanbeně – ukláníte, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí veškeré filosofování o podstatě houslovosti; je opět načase vrátit se do bezpečí a zabývat se dnešní večeří a zítřejší školou.

PS: Bystřejší si nejspíš všimli změny přezdívky. Ano, je tomu tak. Když jsem měla potíže rozlišit i svůj vlastní článek na titulní straně, rozhodla jsem se, že je načase zvolit něco méně anonymního, ale zato s nějakými rozlišovacími schopnostmi.

Když jsem nedávno dělala rozhovor s jedním docentem z naší fakulty, všimla jsem si, že pan docent, vzdělaný, moudrý a mravný to člověk, hned několikrát zopakoval, že bychom se neměli „zabednit ve svém domku“. Zjevně to byl pro něj motiv velmi důležitý a když jsem se nad ním zamyslela, zjistila jsem, že je důležitý i pro mě, a to obrovsky a nesmírně.

Původním kontextem v rozhovoru byla samozřejmě věda, konkrétně historiografie. Měla by se prý otevřít jiným disciplinám, připustit, že jiné obory vidí skutečnost jinak a že to neznamená, že to jsou kacíři nebo hňupové, a že to rovněž není důvod je zrušit. Skutečnost je sice jedna, ale úhly pohledu jsou různé. Hlavně se nezabednit ve svém domku a netvrdit, že pravdu mám já a ti kolem jsou jenom paka, protože tu jedinou pravdu nepochopili.

Vtip je, že to platí úplně všude. Ať chceme nebo ne, tendence zavřít a zamknout svoje dveře a pořádně se opevnit máme všichni. Svého času jsem měla pocit, že kam přijdu, tam narážím na barikády kolem takových domků. V každém z nich šlo nalézt jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o světě. Tak třeba: ženám nejde filosofie, zato milují nákupy, ženy jsou hloupé, muži koukají na fotbal a nezajímají se o módu, muži jsou hloupí, křesťané jsou blázni, kterým ještě nedošlo, že svět není starý 6 tisíc let, křesťané jsou naděje světa, církev je svatá, církev je nejhorší zločinecká banda ve vesmíru, humanitní fakulty jsou nejhorší, humanitní fakulty jsou nejlepší, žijeme si skvěle, žijeme si bídně.

Mnohdy jsem měla pocit, že i racionální lidé, kteří jinak přemýšlejí úplně o všem, se na určitém bodě zastaví a dál nepřemýšlejí, protože tam už se jenom opakují dané pravdy nebo vzorce chování, a běda jak tam někdo začne lézt s pochybnostmi. Mnohdy jsem měla pocit, že daný člověk nevidí tak úplně mě, ale spíš svůj obraz o tom, jaká bych měla být, ať už jako žena, studentka nebo jakákoli jiná kategorie, do které jsem zrovna menší či větší náhodou spadla. Mnohdy jsem měla pocit, že když už daný člověk vidí mě, tak si honem v zabedněném domku ve svojí hlavě udělá kategorii „výjimka“, tam mě šoupne a zbytek jeho názorů zůstane nezměněn, protože „… (doplňte dle vlastního uvážení) jsou přece … (též doplňte), to ví každý“.

Kéž bychom rozbili bednění na domcích našeho srdce a naší hlavy! Kéž bychom jednoho dne otevřeli okna, odemkli dveře a pustili dovnitř čerstvý vzduch a třeba i pozvali někoho dál! Kéž bychom přestali soudit a odsuzovat, ale začali také naslouchat a ptát se! Kéž bychom zbourali hradby, v jejichž stínu se ukrýváme, dovolili si trochu nepohodlí pochybností, námahy přemýšlení, tolerance, pochopení! Kéž bychom jednoho dne zjistili, že nejen strach, ale i láska a vstřícnost nám může být ve světě obranou, a to obranou daleko krásnější a účinnější než zamčené dvěře a bednění.