Věci, které mi vadí od doby, co učím

Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?

Shazování sebe sama

To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.

Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

Omlouvání úplně za všechno

Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.

Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.

Absolutní people-pleasing

People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.

Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?

Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude

Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.

Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.

Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.

Neuvěřitelný případ kvartána Kamila

Ve škole už jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Některé, pravda, od kolegů, převážnou většinu se studenty. O spoustě z nich, jako je vděčnost, háčkování nebo mikrotenové sáčky na hlavě, už víte. Dnes ale přináším příběh, který je pro mě osobně snad ze všech nejneuvěřitelnější. V hlavní roli vystupuje kvartán (v přepočtu na základku deváťák), kterému budeme říkat třeba Kamil.

Kamil není můj student a v mojí hodině se vyskytl jen díky bizarnímu rozvrhu svojí třídy. Na angličtinu se tahle třída půlí a já učím jednu polovinu, přičemž Kamil je v té druhé. Angličtiny obou polovin se ovšem kryjí jen jednou týdně; výsledkem tak je krajně netypická situace, kdy má Kamilova polovina v pondělí a v pátek během našich angličtin nefalšované volno. Jeho kamarádka toho před časem využila, zvolila si ho jako předmět své prezentace před třídou a přivedla ho na ukázku (a že bylo o čem referovat – Kamil je, jak se ukázalo, docela známý průšvihář). Tehdy s námi strávil celých pětačtyřicet minut a bylo to hezké, protože když děláme rétoriku, jsou to jedny z nejlépe fungujících hodin vůbec: studenti házejí desetistěnnou kostkou, mluví, dávají si navzájem zpětnou vazbu a je to celé fajn a zábava, a to i navzdory tomu, že jsou všichni děsně nervózní.

Od té doby se Kamil začal pokoušet chodit na mou páteční hodinu. Posílala jsem ho pryč, protože přece není můj student a má mít volno. Dalo to práci, ale vždycky odešel. Pak jsme psali čtvrtletní slohy a Kamil se mnou a několika svými spolužáky šel do knihovny pro nálož slovníků, načež se zeptal, jestli si ten sloh může napsat taky. To už mi začalo připadat divné. Jasně, chápu, když chce zůstat na zábavné hodině, ale kdo chce psát dobrovolně čtvrtletku? Kterou bych navíc musela opravovat? Řekla jsem ne a poslala ho pryč.

Až se mi ho jeden pátek zželelo. Měla jsem v plánu zrovna dělat diskusi, což je žánr, který část mých kvartánů miluje tak moc, že mi to připomínají skoro na každé hodině („A bude dneska diskuse? Ale vy jste nám slíbila, že o tomhle tématu diskuse bude! Nebude dneska?“), tak jsem si řekla, proč by tentokrát nemohl zůstat a že jeden člověk navíc se v tom všeobecném mumraji úplně ztratí. Kamil tedy zůstal, nadšeně diskutoval a vůbec se choval jako nejukázkovější student na světě. Došla jsem se následně zeptat jeho třídní, jestli je něco takového vůbec v rámci školních pravidel legální (zůstat v cizí hodině, ne chovat se ukázkově), a ona mi odpověděla, že je to sice zvláštní, ale proti pravidlům by to být nemělo. I začala jsem počítat s tím, že v pátek budu mít o studenta navíc a zahřálo mě to u srdce.

To jsem ovšem podcenila Kamilovo odhodlání, neboť hned další pondělní ráno opět seděl v lavici. Přestože to znamenalo, že si musel přivstat a přijít do školy o hodinu dřív, než by musel normálně. Nechtělo se mi tomu věřit. Proč si radši nepřispí? Precedens už jsme nicméně měli, tak jsem ho nechala, kde byl. Když kvůli tomu dřív vstával, přece ho nevyhodím! Na konci hodiny jsem zadala domácí úkol (podotýkám, že šlo o cvičení v učebnici), načež se mě Kamil zeptal, jestli může úkol udělat taky. Řekla jsem mu, že mu nemůžu zadávat domácí úkoly a že je to na příští hodinu, kde nebude, protože má svoji angličtinu. Tím jsem to měla za vyřízené.

Na příští hodině mi ovšem na katedře ležel papír a na něm se skvěly Kamilovy odpovědi. To mi vyrazilo dech. Viděli jste někdy studenta, který dobrovolně dělá domácí úkol z učebnice? I když na té hodině vůbec fyzicky není? Neříkám kreativní úkoly jako „koukněte se na tohle zábavné video a napište to a to“, ale cvičení v učebnici? Opravila jsem mu to, dala papír jeho spolužákům a mimochodem jsem prohodila, že mu snad příště zadám, aby mi napsal sloh na téma „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Když jsem do třídy přišla v pátek, Kamil se vymrštil a donesl mi vytištěný anglický sloh „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Brada mi poklesla.

Tím slohem mě Kamil přesvědčil. Napsala jsem mu e-mail, že jeho vytrvalost je obdivuhodná a že ho tímto přijímám do svých hodin, kde s ním budu zacházet jako s jedním ze svých studentů a sice mu nebudu moct dávat známky, ale testy i domácí úkoly mu opravovat budu, i když mi to přidělá práci. Byl nadšený a od té doby ani jednou nevynechal. Když jsem zadala domácí úkol z pracovního sešitu, ve kterém se pracovalo s textem, dvojstranu si okopíroval a nechal mi ji ležet na katedře, všechny úkony správně provedené. Když jsme psali test v tu hodinu, kdy tam nebyl, chtěl si ho dodatečně dopsat tak moc, že mě na to upozorňoval hned dvakrát. Na jedné pondělní hodině jednou napůl s lítostí a napůl jako vtip konstatoval, že až tam příště nebude, tak o moc přijde, a ať tam radši jen tak sedíme. A když jsem mu v pátek jednou řekla, že může běžet na oběd sám, zatímco svoje studenty musím do jídelny doprovodit, aby po cestě třeba někoho nezabili, dotčeně se ozval, že on přece je můj student.

Tak si to shrňme. Kamil dobrovolně přichází o dvě volné hodiny týdně, dělá domácí úkoly, i když jsou nudné a dělat by je nemusel (a u mých starších studentů, s nimiž už si celkem na nic nehrajeme, by vyvolaly hromadné zvedání očí ke stropu a patrně i nějaké to citoslovce), a ze své vlastní iniciativy píše testy, ze kterých nemůže dostat známku. Já vám nevím – není to s tou mladou generací přeci jen o něco lepší, než si někdy tak rádi představujeme?

Horor jménem lyžák

Musím se přiznat, že když jsem si přečetla článek od Psice o školním lyžáku, nastartovalo to ve mně vlnu vzpomínek. Ano, i já, ortodoxní nelyžař, jsem se kdysi jednoho lyžáku účastnila. Bylo mi dvanáct a po oné zkušenosti už jsem nikdy na lyže nevstoupila a během následujících šesti let na gymlu jsem se neúčastnila ani jednoho třídního výjezdu. Jediné, co jsem nesabotovala, byl školní výjezd do Francie. Protože Francie, chápete.

Zostra to začalo ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na místo určení. Chata se totiž nacházela na vršku prudkého několikakilometrového kopce, kam naše dospělé vyvezla rolba, zatímco my jsme šplhali závějemi po svých. Abyste získali potřebný kontext: pokud mě neznáte osobně, tak v reálu působím zhruba stejně, jak byste si to tipli, když mě čtete. Tzn. jako intelektuální, fyzicky velmi křehká a drobná osůbka, které radši ten kufr vezmete, protože se prostě nemůžete dívat na to, jak se s ním tahá sama (testováno na lidech). Vyzbrojeni touto informací se můžeme společně vrátit zpátky do Krkonoš před mnoha lety.

Když jsme se konečně do chaty vydrápali, situaci to příliš nezlepšilo. Před odjezdem jsme se měli rozdělit do pokojů po třech, což se může zdát jako velký luxus. Byla to ovšem, jak se ukázalo, pouze klamavá reklama. Třílůžkové pokoje byly už z nějakého záhadného důvodu obsazené, a tak majitelé chaty prostě vzali volný šestilůžák, šoupli do něj další dvě postele, které se tam ještě vešly, a skončily jsme tam pěkně v osmi. Na pokoji jsme měly jediné maličké topení, které jsme každý den obkládaly obrovskou hromadou mokrých věcí, a takové prosté úkony jako vyjít na chodbu se záhy staly bezmála hrdinstvím.

Jelikož jsem nikdy předtím nestála na lyžích, skončila jsem v družstvu pro podlidi, co nikdy předtím nestáli na lyžích. V praxi to znamenalo zejména to, že jsme z jakýchsi záhadných důvodů nesměli používat vlek. Takže jsme sjeli kopec (což je jedna z velmi mála opravdu pozitivních vzpomínek na celý tenhle podnik) a pak ho další půlhodinu celý šlapali zase nahoru. Když jsme měli kliku, sjeli jsme ten kopec za den třeba i čtyřikrát. Pak opět následoval výstup na onen již zmiňovaný krpál s chatou, a to v lyžácích a s lyžemi na ramenou. Aspoň na nás ale tentokrát nikdo z rolby se smíchem nepokřikoval, ať přidáme.

Energii jsme doplňovali místní kuchyní, na kterou se rovněž velmi těžko zapomíná. Obzvlášť buchtičky se šodou, které byly tak tuhé, že o ně spolužačka ohnula vidličku a následně dostala sprdunk za to, že demoluje vybavení chaty, mi utkvěly. Šťastnější spolužáci movitých rodičů se radši živili sladkostmi, které si dovezli z domova, nebo sušenkami, co se daly koupit na baru.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně onemocněla asi tak půlka celého kurzu, u mě se to začalo projevovat zhruba v polovině týdne. Nejdřív to vypadalo jako celkem normální viróza, která nemocničního veterána, jako jsem já, nemůže rozházet. Netrvalo ovšem dlouho a teplotu mi měřil sám doktor, který tam jel s námi, a kolem mojí postele stáli úplně všichni dospělí, které jsme s sebou měli. Bezradně na sebe koukali, mluvili podivně potichu a pak mi dali jakýsi prášek a zabalili mě celou do mokrého ručníku. Pamatuju si, že už tehdy v těch zvláštně vyhýbavých konverzacích padlo slovo čtyřicet; po letech pak naše někdejší tělocvikářka mezi řečí nezávazně prohodila, že mi tehdy radši vůbec neřekli, jak moc vysokou horečku jsem měla. A taky že se fakt báli.

V druhé půlce týdne už mi bylo úplně jedno, že máme na pokoji jediné maličké topení, na kterém se naše věci nemají šanci usušit, ani že čtvrté družstvo nesmí na vlek. Dokonce mi bylo putna i to, že jídlo se nedá jíst, protože jsem měla úplně jiné starosti. Dolů k autobusu, který nás vezl domů, jsem jela na rolbě. Vskutku stylové zakončení celé té štrapáce – mohla jsem si připadat jako královna. Nebo (a to bude možná o něco přesnější) skoro jako učitelka tělocviku, která jede kolektivní lyžákové trauma s chutí předat další generaci.

Kontejnerová story

Osud tomu chtěl, že jsem před několika lety v Praze zakotvila v relativní blízkosti jedněch studentských kolejí. Na první dobrou se může zdát, že nejde o nic pozoruhodného, však je to docela obyčejný panelák. Po nějaké době jsem ale zjistila, že tenhle panelák s sebou nese nečekané benefity. V tomhle konkrétním případě jsou to – kupodivu – popelnice.

Kontejnery na tříděný odpad před „našimi“ kolejemi totiž nejsou žádná nudná sídlištní záležitost. Tady to žije! Jistě, najdete tu vyřazené skříňky, věšáky na prádlo a sem tam tašku s oblečením, jak jsme zvyklí, ale tam to ani zdaleka nekončí. Výměna zboží probíhá skutečně čile – přilepšit si tak můžete nádobím, menšími spotřebiči, oblečením, botami, zrcadly, knihami a učebnicemi (za mě vyhrála anglická učebnice, co vypadala jako z osmdesátek) a mnohým dalším, co se tu fluidně objevuje a mizí v libovolných denních i nočních hodinách. Po Novém roce a zejména na konci června se můžete těšit na bezmála umělecké intervence v podobě takového množství lahví od alkoholu, že se ke kontejneru na sklo není možné přiblížit pomalu na několik metrů. Hlavním trumfem je ale jednoznačně celá záležitost s dveřmi.

Začalo to tím, že jsme jednoho dne našli u kontejnerů dveře od lednice. Ano, jenom dveře, zbytek lednice nebyl nikde v dohledu. Zůstala jsem na ně tehdy koukat a říkala si, koho napadne urvat z lednice dveře a dát je jinam než celý zbytek. Provádějí místní medici nějaké zvláštní rituály? Nebo že by se lednice dala rozebrat na nějaké užitečné suroviny, které využijete dejme tomu na operačním sále, ale dveře jsou takříkajíc plonkové? Nebo si někdo z okolí řekl, že chudým studentům se může hodit opravdu cokoli, tak proč by ne právě dveře od lednice?

Tehdy jsme si mysleli, že jde o jednorázovou pikanterii. Jednoho dne jsme ovšem u popelnic našli další dveře, tentokrát normálně od bytu. Takové ty potažené koženkou. To už jsem se smála nahlas a vzhledem ke svému humanitnímu vzdělání, které obsahuje i určitý objem znalostí o našich křesťanských kořenech, si začala pokládat otázku, jestli se řeholníci či řeholnice z klášterů v okolí nesnaží o nějakou netradiční evangelizaci mezi mladými, patrně v duchu Kristova výroku „já jsem dveře“. Nebo že by naopak oni byli cílovou skupinou?

Myslím, že ve světle popisovaných událostí vám patrně nebude činit větší problémy vžít se do mojí reakce, když jsem před časem v blízkosti kontejnerů zblýskla auto, z jehož kufru jakýsi pán vyndával solitérní dveře od auta. Představila jsem si, jak právě tyhle dveře dovrší moderní kristovský triptych lednice-byt-auto (tady by jistě šlo najít nějakou hlubokou eschatologickou symboliku) a nenápadně jsem zpomalila, abych viděla, jestli pán zamíří ke kontejnerům. Nezamířil. Zklamalo mě to, ale ke štěstí mi v tu chvíli stačila už jen ta představa.

Jak se nicméně záhy ukázalo, na zázraky si někdy stačí opravdu jen počkat. Když jsem o pár dní později šla touž trasou, vybuchla jsem vprostřed ulice smíchy. Byly tam, přátelé! Dveře od auta v celé své neužitečné kráse, elegantně opřené o červený kontejner na elektrospotřebiče. A já už zcela na férovku přijímám sázky: jaké dveře najdeme příště?

O lidech, co jsou pořád v pohodě

Nevím, jestli někoho takového osobně znáte, ale je dost možné, že ano. Na téhle planetě totiž existuje celý druh lidí, kteří se vždycky, když je potkáte, usmívají. Zeptejte se jich, jak se mají, a oni odvětí, že dobře. A pokud si s nimi začnete povídat, sypou ze sebe akorát tak vtipné historky. Lidé, co se zdají za všech okolností naprosto v pohodě.

Takoví lidé zpravidla vyvolávají dva druhy reakcí. Ostatní si je buď začnou protivit, protože jsou to nehorázní šťastlivci, a to je prostě nespravedlnost. Anebo je začnou naopak náruživě vyhledávat, protože podle všeho se s málokým tráví čas líp než s osobou, které si můžete vždycky vylít srdce, ale která na vás nebude hrnout svoje vlastní problémy. Pohodoví lidé se tak stávají univerzálními vrbami a oporou do nepohody pro každého. Vždycky mají po ruce úsměv, pochopení a neotřesitelnou stabilitu vlastní duševní rovnováhy. Co víc si přát?

Jenže on je tady jeden háček; vlastně možná i docela objemný hák. Jak o něm vím? Protože jsem zástupce výše zmíněné skupiny tak ukázkový, že mi lidé na potkání říkají, jak se pořád směju, jsem jako sluníčko nebo že jsem neustále těžce v pohodě (konec citátu). A kde že je ten háček? Inu, jednoduše to není pravda.

Lidé, kteří jsou pořád v pohodě, se totiž akorát zpravidla naučili, že na jejich potřebách nezáleží a měli by tady být především pro všechny ostatní. Vždyť problémy ostatních jsou mnohem závažnější! A zatěžovat druhé těmi svými, to přece nemůžu. Tenhle myšlenkový pochod je obzvlášť smutný: nechceme svoje okolí zatěžovat. Jednak protože si myslíme, že je nezajímáme, a jednak protože moc dobře víme, jaké to je, sloužit jako opora a posluchač všem okolo. Vypadáme sice v pohodě a rozloučíme se s vámi nejspíš s úsměvem, už ale nevidíte, co se stane potom: v slzách se totiž zhroutíme až spořádaně doma. A možná se při tom budeme i trochu divit, co blbneme. Vždyť nám se přece nic neděje!

Když mě nedávno zahrnuly v jeden den zprávy od pěti různých lidí a telefonáty od lidí tří (maily nepočítaje), bylo už od určité chvíle celkem jedno, o co šlo a jak moc banální ten rozhovor byl. Večer toho dne jsem měla velmi akutní pocit, že pokud mi zavolá nebo napíše ještě někdo, nejspíš na místě umřu. S lítostí musím konstatovat, že to zjevně muselo dojít až takhle daleko. Dokonce několikrát. Jinak bych se nejspíš pořád chovala tak, jako by na mně v situaci, kdy ostatní mají problém, něco potřebují nebo chtějí, nezáleželo a mám povinnost být neustále k dispozici. Teď už ale nechci. A nejen nechci – nemůžu. Protože zdraví mám jenom jedno, to fyzické i to duševní. A i když vám to dost možná otevřeně neřeknu, tak prostě nejsem pořád v pohodě.