Čemu mě naučila meditace – o rok a půl později

Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.

Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.

Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.

Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.

Filipika proti moderní architektuře

Moderní umění to se mnou vždycky mělo těžké. V žilách mi totiž koluje spolu s krví i zarytý umělecký konzervativismus a s ním předpotopní přesvědčení, že umění má být krásné – a pokud není, mělo by k tomu mít pořádně silný důvod. Ne že by takové důvody neexistovaly, naopak je jich celá řada a i já si zvládnu chytré a pochopitelné moderní umění užít. Ale pokud si v galerii připadám jako vprostřed naprostého nonsensu, který bych zvládla namalovat bez většího úsilí taky, pak mám za to, že se někde něco ošklivě pokazilo.

Největším průšvihem je z tohoto úhlu pohledu bezpochyby moderní architektura. Na rozdíl od podivně poloprázdných pláten, se kterými nemusím přijít do kontaktu, pokud nechci, ji totiž máme na očích všichni, a to v čím dál větší míře. Města nám tak zaplňují ošklivé šedé krychle, které vypadají jako teplárny, a obrovské prosklené kvádry, které vypadají jako high-tech králíkárny. Docela dlouho se mi to dařilo ignorovat. Ale pak se do jedné z takových staveb přestěhovala naše fakulta.

Musím říct, že jsem se snažila; výrazně víc než kdy předtím. Marně. Nová fakultní budova je kostka skládající se z betonu a skla: sklo je zvenku, beton uvnitř. Zvenku tak bez potíží vidíte provoz ve všech seminárních místnostech a kancelářích a zevnitř všechno ostatní. V celé budově není v podstatě žádný skrytý kout. Jen obrovská betonová dvorana ve sto padesáti odstínech šedé, společná pro všechna tři podlaží. Není kam se schovat, všechno je na očích všem. Obrovské prostory jsou neútulné, hranaté a chladné a vypuzují vás co nejrychleji ven. Chybějí barvy, květiny, obrazy, cokoli, co by do té továrny vneslo byť jen zlomek lidskosti. Budova navíc neobsahuje žádná okna, která by šlo otevřít, a bez proudu nejen nezatáhnete žaluzie, ale ani neotevřete dveře. Sterilita o sobě.

Je mi z toho smutno. Tohle už není ta lehce punková, nádherně svobodná a úplně jiná fakulta, kterou jsem znala na bakaláři; fakulta, kde vládla bezmála rodinná atmosféra a okouzlujícím způsobem přátelské vztahy. Když tam jedu teď, cítím lehký odpor a uleví se mi, když zase odcházím. Zmizela blízkost i vřelost. Sice pořád potkávám tytéž známé tváře, ale nový kontext jim bere všechno lidské teplo. Zdají se daleko, nedobytné jako beton a chladné jako sklo.

I truchlím, protože vidím, že studium, jak jsem ho kdysi v dechberoucím ohňostroji štěstí prožívala, už nikdo další neprožije. I kdybychom se nakrásně vyhnuli všem dalším karanténám a uzavírkám, je tahle kapitola prostě nadobro pryč. Společenství se proměnilo ve fabriku a z mojí milované fakulty se stal klon fakulty architektury, jedné z nejošklivějších a nejnepříjemnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Pravda, tam jsou kanceláře prosklené směrem dovnitř a syrovost betonu ještě zdůrazňují odpudivě řvavé barvy, takže ano, mohlo by být hůř. Ale opravdu mi to má stačit?

Kam se hrabe Kafka aneb o Švejkovi

Když jsem letos v létě po více než deseti letech znovu otevřela Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nedělala jsem to s nijak zvláštním nadšením. První dva díly kultovního českého románu jsem sice už jednou přečetla, nepamatovala jsem si z nich ovšem prakticky nic; snad kromě nejasně svíravého pocitu, že tohle opravdu není žádný humoristický román. Teď už to chápu jasněji. Švejk je jednou z nejděsivějších knih, jaké jsem kdy četla.

Zapomeňme na chvíli příjemnou komediálnost švejkovského mýtu, idylické ilustrace Josefa Lady i dobromyslnou tvář Rudolfa Hrušínského. Všechny tyhle vrstvy, které se na původní dílo postupně nabalily, udělaly ze Švejka bezmála roztomilou figurku, se kterou se se zvláštní hrdostí neváháme ztotožňovat. Realita knihy je ale úplně jiná.

Švejk jako takový totiž snad ani není postava. Je to racionální, emocionální i morální vakuum. V průběhu knih se nedozvíme vůbec nic o jeho prožívání, přesvědčení, hodnotách, pocitech, myšlenkách. Prostě tam nejsou. V tomhle je třeba Haškovi přiznat nepopiratelnou porci geniality. Švejk není člověk, není to ani lidský typ. Je to prostředek vyprávění; a tomuhle vyprávění jde zejména o to zachytit šílený zmar světové války, což se famózně daří. Nefunkčnost rakouské byrokracie, neschopnost úplně všech, všudypřítomná hloupost, zkorumpovanost, alkoholismus, podvod, přetvářka, utrpení, hlad a smrt. To jsou hlavní témata Švejka. Prolínají celým románem, důmyslně přefiltrovaná přes dokonalý odstup oné zvláštně absentující hlavní postavy, skutečného muže bez vlastností.

Jak jsem postupovala k dalším dílům, moje ochota číst dál klesala, až klesla zcela na nulu. Upřímně řečeno nevím, jestli to dočtu. Nemám na to. Nechci vidět další utrpení, další hrůzy a další Švejkovo nemorální jednání. Od určité chvíle nepomůže už ani humor. Komediální část Švejka totiž končí zhruba po padesáti stránkách. Pak nastupuje temnota, hořkost a absurdita, a to v takové míře, že zahanbí Kafku i Camuse dohromady. Ne že by snad zcela zmizely vtipné narážky a cynické poznámky, smích ale ztratí svou osvobozující lehkost. Tohle nejsou žádní Černí baroni. Haškův humor je temný jako noc a syrový jako válka sama. Není to rafinovaný autorský záměr podat válku s nadhledem. Je to poslední útočiště, které stojí mezi člověkem a sebevraždou.

Nemovitosti a já

V dnešní rozdělené společnosti představuje málokteré konverzační téma opravdové bezpečí. Jak postupně všechno prosáklo politikou, stalo se z dřívějších všedních předmětů hovoru něco, o co se v případě zájmu dá bez potíží do krve pohádat. Někdy se může zdát, že žijeme v jakési permanentní bitevní krajině, v níž nás spojuje opravdu snad jen to, že slunce svítí na všechny stejně. A pak samozřejmě ještě nemovitosti.

Na nehorázné ceny nemovitostí si totiž s gustem zanadává úplně každý. Nezáleží při tom na tom, v co věříte nebo koho jste volili. Všichni víme, že trh s nemovitostmi je katastrofa. V zásadě jsme v situaci, kdy si běžný smrtelník nemůže dovolit vlastní střechu nad hlavou, a pokud si ji dovolit může, pak buď vyhrál v loterii, nebo se zadlužil na celý život. Obzvlášť horké je tohle téma pro mou mileniálskou generaci, která už se víceméně houfně sezdává, pomalu ale jistě zakládá rodiny – a spolu s tím touží po vlastním domově.

Možná jsem v tomhle ohledu nenormálně do větru, ale pomyšlení na vlastní nemovitost mě nikdy nenaplňovalo štěstím. Z rekonstrukcí mám hrůzu a vybavovat dům mě nebavilo ani v kultovní videohře The Sims. Nezávidím svým vrstevníkům, když vyprávějí o tom, jak koupili byt; spíš je mi jich líto. Protože mně se z myšlenek na dlaždičky, skříně a kuchyňské linky dělá nevolno a při představě, jak musím řešit, že mi dělníci položili podlahovou krytinu na strop (tak nějak ty historky zpravidla vypadají), se o mě pokoušejí mdloby.

Někdy žasnu, jak je možné, že společnost se tak dramaticky mění, ale představa, že v určitém věku se sluší zakoupit auto a nemovitost, se neposunula ani o milimetr. Jindy se sama sebe ptám, jestli mě jednou nečeká stáří v maringotce. Ale ať je můj náhled jakýkoli, jedno je jisté a stejně všeobjímající jako obloha. Totiž že současné ceny nemovitostí, to je prostě úplné šílenství.

Když zemře surrealistický básník

Už tři dny nezvedá telefon. Ale kdo ví, nikdy ho moc nezvedal. Zástupy prázdných lahví by mohly vyprávět. Když přijel, byli jsme vždycky jako na trní. Skoro nemluvil, jen odsekával, podobně toxický jako cigaretový dým, který ho obklopoval.

Našli ho v bytě až po několika dnech. Tak brzo? chtělo by se říct. Jen díky sestře, kterou po celý život pohrdal. „Dyť vy jste úplný blbci!“ křičel jednou opilý pozdě v noci. Z poličky se tomu Nietzsche tiše pochechtával. Stejně mu druhý den uvařila oběd.

Vybydlený byt, pyžamo na posteli, plesnivý chleba, knihovna a několik básnických sbírek. Právě to po něm zbylo. Ano, řada jeho básní je o smrti. Ale že to přijde právě teď, to nečekal nikdo. Jeho matka zemřela ani ne před rokem.

Jako dítě jsem se ho bála. Nikdy neřekl nikomu z nás jediné laskavé slovo. Vždycky dostál pověsti asociálního hulváta, plně věren té části rodiny, která zvládla prochlastat vlastní hospodu a pak jezdila po městě se sudem na trakaři.

Nezval i Mallarmé se za sklem chvějí strachy. Co s nimi teď bude? Snad se jich ujme někdo, komu nezbyla tak hořká pachuť na patře. Přátelé truchlí; na rodinu zbyla nevyřízená korespondence, opletačky s úřady a nevypověditelná nájemní smlouva. Jako vždycky.

Dohořívající filosof. Už dohořel.

Staré dobré časy… a vidy

Osud tomu chtěl, že se v posledních týdnech po několikaleté pauze opět intenzivně učím anglicky. Říkám opět, protože čtyři roky vyššího gymnázia jsem strávila podstatnou měrou právě nad učebnicemi angličtiny se zuřivou snahou alespoň tušit, o čem se to právě náš maniakální učitel s mými pokročilejšími spolužáky baví. Pak ale přišla univerzita a angličtina se mi stala jazykem odborných knih a oddechových filmů; obklopovala mě, ale už po mně nikdo nevyžadoval gramatická cvičení, baklažán in English ani třetí tvar slovesa pozlatit.

Moje velké prozření proto čekalo právě na tuto chvíli: až znovu zasednu k učebnici a začnu se rýpat v tom, kam patří čas minulý, předminulý nebo předpřítomný a od všeho samozřejmě i příslušná průběhová forma. Ono totiž když jde o anglické časy, mám jasno. Nesnáším je. Vždycky jsem je nesnášela. Připadaly mi uhozené a na hlavu, nechápala jsem je a dostávala z nich pětky. Teď mi ale v hlavě cosi secvaklo a konečně jsem pochopila, kde přesně je zakopaný pes a o co té angličtině vlastně jde.

Anglické časy totiž opravdu jsou z českého úhlu pohledu uhozené a na hlavu. Český mluvčí drtivou většinu těch drobounkých rozdílů a nuancí vůbec nerozlišuje a ani trochu mu to nechybí. Má časy tři – a to je pro něj úplně akorát. Pokud to neopíše zvlášť, není v jeho slovese nijak vyjádřeno, co se odehrálo před čím a co po čem, co ovlivnilo co a jestli důsledky vnímáme doteď. Prostě to nemáme, a tak to nejsme zvyklí rozlišovat; a skutečnost, že někdo věnuje takovým věcem pozornost prakticky pokaždé, když vypustí z úst sloveso, se nám jeví přinejlepším poněkud politováníhodná.

Jenže ani čeština není v tomhle ohledu nevinná. Sice ignoruje drobné diference deseti různých časů, ale zato má vid. Očima cizince naprosto nepochopitelné, zcela zbytečné a šíleně komplikované jazykové peklo. Tam, kde anglický mluvčí řeší, co bylo před čím, my obdobně hnidopišsky rozlišujeme, co se stalo jednorázově a co se dělo opakovaně (sic!), co je dokončené a co rozdělané, co je zvyk a co událost. Děláme to stejně přirozeně jako dýcháme; a jako anglický mluvčí používá present perfect continuous. Není to ani horší, ani lepší. Naše pozornost je prostě jenom upřená úplně jiným směrem.

Abychom opravdu dobře ovládli cizí jazyk, je proto nesmírně důležité odpoutat se v určitý moment od vnitřního překládání mateřštiny a začít v cílové řeči přemýšlet. Musíme tak přenastavit nejen veškeré pohyby v dutině ústní, ale i mentální výhybku našeho samozřejmě žitého vnitřního světa, na který jsme od narození zvyklí. Cizí jazyk je do určité míry cizí myšlenkové univerzum; odlišný obraz reality, který zdůrazňuje jiné aspekty, vytváří jiné kategorie a jinak je hodnotí. Každá řeč je v tomhle ohledu svojí vlastní exotickou záležitostí a je to tak v pořádku. Teprve když se do toho neznámého světa ponoříme dost hluboko, může to začít konečně všechno dávat smysl. Dokonce i předbudoucí čas. A někdy, doufám, i skutečnost, že angličtina nemá sloveso mlsat. Protože, uznejte, jak bez něj může někdo žít?!

Netradiční hudební kusy na dlouhé podzimní večery

Ať se nám to líbí nebo ne, podzim je tady a – marno mluvit – spolu s ním i nechvalně známé kratší, chladnější a mokřejší dny. Můžeme si na to stěžovat a být z toho smutní, nebo to můžeme pojmout jako šanci najít si čas na věci, na které se během jara a léta nedostává. Za tím účelem vám dnes přináším tři tipy na netradiční hudební kusy, které posouvaly hranice zažitých žánrů a staly se díky tomu nesmrtelnou klasikou.

Hamilton

Pokud se k vám ještě nedonesla zpráva o jednom z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, pak nastal čas to napravit. Historický epos Lin-Manuela Mirandy pojednává o americké revoluci a prvních letech existence USA prostřednictvím dramatického příběhu Alexandra Hamiltona, jednoho z otců zakladatelů. Je to pestrobarevný a strhující kus, který čerpá inspiraci z rapu, hip hopu, popu i soulu a ohromí vás chytře vybroušenými texty, jímavými melodiemi, dechberoucími tanečními čísly i samotným dějem, který v našich končinách není tolik znám. Za poznámku stojí skutečnost, že Hamilton dost možná usadí do židle i zaryté odpůrce muzikálů (jako jsem třeba já). A pokud vám moje doporučení nestačí, pak se můžete podívat, kolik posbíral ocenění. Nebo kolik stojí lístek.

Trailer na muzikál Hamilton Lin-Manuela Mirandy.

Porgy a Bess

Slavnou operu George Gershwina z roku 1935 byste v učebnicích nejspíš našli v kategorii vážná hudba, v reálu se ale celé Gershwinovo dílo pohybuje na tenké hranici klasické moderny a jazzu. Jeho nejznámější kus, Rapsodie v modrém, o tom vypovídá velmi výmluvně; a u Porgyho a Bess to není jiné. Na svou dobu šlo o velmi odvážné dílo, a to jak moderním příběhem (drogy a domácí násilí opravdu nejsou tradiční operní témata), tak tím, že je prakticky kompletně obsazené zpěváky černé pleti. To tehdejší publikum neslo dost nelibě, Porgy a Bess si nicméně cestu k srdcím diváků našli. Jejich příběh je nesmírně silný a hudebně jde o kombinaci toho nejlepšího z klasiky a afroamerické tradice.

Samotný závěr jazzové opery Porgy a Bess George Gerschwina.

West Side Story

Kdo by alespoň neslyšel o Romeovi a Julii v moderním podání ze 60. let? Když jsem se s písněmi z West Side Story setkala poprvé, udivilo mě, že se mi tolik líbí. Muzikály mě většinou nechávají zcela chladnou, tohle ale byl úplně jiný příběh: nápadité melodie, složitá harmonie, zajímavá instrumentace a husí kůže při každém kusu. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, kde je zakopaný pes – hudbu totiž skládal Leonard Bernstein, jeden z nejznámějších klasických skladatelů 20. století. Jeho tvorba je běžně o několik řádů náročnější, v případě West Side Story se mu ale velmi umně povedlo lehčímu žánru přizpůsobit a vznikla hudební perla, kterou jen tak něco nepřekoná. Ostatně věděli jste, že co nevidět vyjde nová verze West Side Story od Stephena Spielberga – a samozřejmě s původní hudbou?

Balkónová scéna neboli píseň Tonight z West Side Story, Leonard Bernstein.

A co doporučujete na dlouhé podzimní večery vy?

Můj střet s akademickou malostí

Když jsem minulý týden skládala v podstatě jedinou opravdickou zkoušku svého doktorského studia, čekala jsem, že to bude probíhat jako vždycky. Tedy že se budu dlouze a poctivě připravovat, pak jednoho dne nakráčím na fakultu, spustím obvyklou kulometnou palbu a odejdu úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce a možná i na růžovém obláčku. Inu, o moc víc už jsem se splést nemohla.

Ne snad že bych vynechala dlouhou a poctivou přípravu nebo mě od zkoušky vyhodili. To zase ne (byť otázky na bulharskou gramatiku jsem opravdu nečekala). Ale když jsem opouštěla zkoušecí místnost, cítila jsem takové rozčarování jako už dlouho ne – a poprvé od návratu do akademické sféry na mě dolehlo všechno to znechucení, kvůli kterému jsem za sebou před čtyřmi lety práskla dveřmi.

Když jste na doktorátu, je totiž otázkou číslo jedna při každé příležitosti váš dizertační projekt. Bylo tomu tak i tentokrát a já jsem rozhodně nebyla tak naivní, abych si myslela, že by jeden nebo druhý zkoušející o tom, co dělám, někdy slyšel nebo se mi po slovech univerzální sémantický metajazyk dojatě vrhl kolem krku. Ale on je velký rozdíl mezi doplňující otázkou ohledně něčeho, co jste během tříminutového výkladu nestihli zmínit, a pohrdavým „to si tedy nedovedu představit, že by mohlo fungovat“ nebo „tak když tomu někdo chce věřit, ať si tomu věří“. Postoj „neznám to, takže je to blbost“ zkrátka rezonoval místností tak silně, že div nevysklil okna. A když zkoušení končilo slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu“, málem mě ten příval úzkoprsé omezenosti úplně zavalil.

Nejsem si jistá, čím to je. Prakticky vždycky, když mluvím o svém výzkumu s lidmi mimo akademickou sféru, zazní dříve nebo později více či méně překvapené „tyjo, to je fakt zajímavý!“. A úplně vždycky, když jsem nucená obhajovat svůj výzkum před akademiky, to dopadne takhle. Mám málo titulů? Nemluvím dost přesvědčivě? Nabourávám jejich vlastní světonázor? Těžko říct, ale mohla bych si pomalu začít dělat čárky (blogoví pamětníci ostatně vzpomenou bitvu při mé diplomové obhajobě). Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.

Trvalo několik dní, než jsem ten arogantní výboj rozdýchala, a bude ještě nejspíš trvat celé týdny, než to všechno odezní docela a stane se z toho sice trpká, ale přece vtipná historka (asi jako z té obhajoby). Nevím, jestli akademické prostředí tenhle typ lidí jenom přitahuje, nebo je ve větší či menší míře vytváří, ale moc doufám, že se nestanu jedním z nich. Jsem totiž skálopevně přesvědčená o tom, že Anna Wierzbicka jednou přepíše dějiny lingvistiky a dost možná celých humanitních věd. A chci být při tom; ovšem jen pokud to bude z těch správných důvodů.

Jak se modernizuje na univerzitě

Když jsem před deseti lety poprvé prošla branami univerzity, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jiného světa. A nejen to: možná i tak trochu do budoucnosti. Oproti gymplu, kde se kromě Bakalářů doslova žilo papírem, se tady vše podstatné dělo online. Rozvrhy, zápis předmětů, přihlašování na zkoušky, známky; index už jsme nedostali dokonce ani jako suvenýr. Na zápisu nám proděkan pro studijní záležitosti rovnou doporučil, ať si lajkneme fakultní facebook, a my jsme poprvé v životě měli pocit, že jsme se octli na instituci, která drží krok s dobou.

Všemi srdečně milovaný SIS nás ovšem rychle vrátil zpět do reality. Fungoval sice online, ale vypadal jako vystřižený z devadesátek: ošklivý, pomalý a naprosto neintuitivní. Při zápisu předmětů padal, protože nebyl stavěný na to, aby se přihlásili všichni najednou, a na všechno jste v něm potřebovali návod, protože bez něj jste byli namydlení. Připočtěme k tomu kvalitu počítačů v učebnách, z nichž některé bezpochyby patřily k nejpomalejším v republice, a vynásobme IT dovednostmi průměrného humanitně vzdělaného univerzitního profesora. Myslím, že výsledné skóre můžeme s klidným svědomím zaokrouhlit na nulu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, když jsem se na fakultě stala tajemnicí. V momentě, kdy jsem SIS začala potřebovat k takovým kratochvílím, jako je vypsání termínu státnic, se ukázalo, jak to za otrhanou oponou informačního systému doopravdy vypadá. Musela jsem absolvovat povinné celodenní školení, kde nás učili pracovat s univerzitními programy – a z dobrého důvodu, protože by mohly soutěžit o titul nejméně intuitivního uživatelského rozhraní na světě. Psala jsem zoufalé maily své předchůdkyni, že mi nefunguje tohle ani tamto, všem návodům navzdory. Řešila jsem, že vyučující nezvládnou vypsat termín zkoušky. Že studenti, co odevzdali diplomku, nevyplnili nějaké naprosto marginální pole, bez kterého se ale k obhajobě nedostanou. Zkrátka že to celé asi vážně naprogramoval už Karel IV., jen do toho nepřidal ta vejce.

Od té doby se další zážitky jen kupí. Narazila jsem na projekt univerzitní knihovny E-prezenčka a uznávám, že mě moje zkušenost měla varovat; přesto jsem bláhově začala doufat. Ne že bych snad nerada obíhala fakulty po celé Praze, ale mít některé knihy k dispozici z domova a okamžitě, bez ohledu na to, jestli po nich náhodou na mnohatisícové instituci nezatoužil někdo další, se zdálo neodolatelné. Netrvalo dlouho a ze snových výšin jsem spadla zpátky na chladnou univerzitní zem: e-prezenčka vám totiž sice poskytne nejžádanější knihy digitálně, ovšem jen na několika speciálních počítačích ve studovnách jednotlivých fakult. A když jsem na digitalizaci knihovního fondu letos narazila podruhé, tak jsem po výměně několika mailů zjistila, že digitalizované knížky jsou dostupné jen studentům se speciálními potřebami. Jinými slovy: univerzita sice digitalizovaný fond má, ale prostě vám ho nepůjčí. A aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme OBD, databázi na zaznamenávání vědeckých výsledků a moji největší technickou estrádu letoška. Střetla jsem se s ní poprvé a nečekala jsem žádné zázraky, vím, kde jsem. Ale když jsme dostali návod o 42 stranách a s celým seznamem často kladených dotazů, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ovšem zaplať pánbůh za ty dary: on když se vás program po kliknutí na „uložit“ smrtelně vážně zeptá, jestli to chcete „uložit jako uložené“ nebo preferujete jednu ze dvou dalších možností, začnete po Descartově vzoru pochybovat opravdu úplně o všem.

Od chvíle, kdy jsem jako vystrašená prvačka seděla na zápisu do bakalářského studia, uplynula celá dekáda. Leccos se za tu dobu změnilo: fakulta se přestěhovala do jiné budovy a zemřel jeden z jejích zakladatelů; já jsem získala magisterský titul, změnila příjmení, odešla z akademické sféry a znovu se do ní vrátila. Některé věci ale proudu času odolávají se sveřepostí kamene. Když jsem se po několikaleté pauze znovu přihlásila do SISu, zjistila jsem, že vypadá úplně stejně jako před deseti lety; jako by ho někdo vyjmul z proudu času. Nepřekvapilo mě to ani trochu, jen mě tentokrát nostalgicky zahřálo u srdce. Na instituci, která pořád tiskne diplomy v latině, to snad ani nemůže být jinak. A konec konců kdo ví. Možná do něj Karel IV. tehdy ta vejce opravdu přidal.

O kočičím kouzlu

Mám důvodné podezření se domnívat, že kdybych byla postava v počítačové hře, neměli by mě hráči příliš v oblibě. Nedisponuji vyrovnaným mixem různorodých dovedností, které jsou vhodné v zásadě na všechno, neumím se ohánět mečem ani střílet, a pokud by mě někdo vysadil na neznámé planetě, ztratila bych se nejspíš už na letišti. Ovšem buďme upřímní, disponuji i celou řadou naprosto nepraktických nadání na poměrně vysoké úrovni. Nejpozoruhodnější z nich je patrně Kočičí kouzlo (Cat charm), level sto.

Dlouho jsem nevěděla, že takové kouzlo vůbec mám. Doma jsme, pravda, pár koček měli a vždycky to byly primárně moje kočky. Vlastní mazlíček se ale nedá dost dobře počítat, protože u něj vstupují do hry i daleko pragmatičtější pohnutky, třeba žrádlo. Sílu své magické dovednosti jsem proto plně pocítila asi až v momentě, kdy jsem poprvé stanula v bytě naší paní domácí a jedna z jejích dvou koček (ta opatrnější) ke mně přišla a beze všech okolků mi vlezla na klín. Krom toho, že jsme v tu chvíli vytvořili velmi solidní základ našeho nájemnického vztahu, jsem rázem získala i dvě externí kočky. Pod vliv mého kouzla se dostala zejména ta druhá: netrvalo dlouho a začala za mnou chodit prakticky pokaždé, když jsem šla vynést kompost. Paní domácí jí následně začala žertem říkat nevěrnice, což ovšem za sebe nemůžu potvrdit, protože nevěrnice za mnou běhá i v dešti, mňouká za sklem, když mě vidí přes okno, a údajně poskytuje i perfektní zpravodajství o tom, kdy se vracím domů.

Od té doby se učím se svým kočičím kouzlem zacházet a musím konstatovat, že funguje skvěle. Občas mi stačí zavolat na úplně neznámou kočku a ona přiběhne. Některé se nechávají hladit, jiné mi (opět) samy vyskočí na klín, další za mnou na ulici chodí a ty nejbojavější alespoň na moje zavolání přestanou utíkat a zamňoukají. A abych předešla nemístným dotazům, tak musím podotknout, že u sebe nikdy nemám kočičí žrádlo a drtivou většinou ani nic dalšího, co by mohlo kočku z čistě zištných důvodů zajímat.

Upřímně řečeno vůbec nevím, v čem moje kočičí kouzlo vlastně spočívá, ani jak se to stalo, že jsem ho dostala do vínku. Jedno je ale jisté: nevěřím díky němu povídačkám o tom, že jsou kočky falešné, jde jim jen o kus žvance a na nikom jim nezáleží. To prostě není pravda (nebo rozhodně ne celá pravda). Možná že až kočky zorganizují všeobecnou vzpouru proti lidem a já se stanu jejich oficiálním diplomatem, všechno do sebe s úžasnou samozřejmostí zapadne a budu mít jednou provždy jasno. Do té doby můžu leda tak uvažovat o tom, jaká další kouzla existují. Co třeba kouzlo člověčí?