Je to tak, přátelé. Po 4 letech a 4 měsících v akademických vodách jsem minulý týden úspěšně složila doktorské státnice a obhájila dizertační práci, čímž jsem získala titul Ph.D., tedy doktorka. Může se to zdát jako včera, kdy jsem psala, že odcházím z práce, abych se vrhla zpět do univerzitních sfér, a vida – je to za mnou. Stovky a stovky hodin strávené čtením, psaním, diskusemi, učením, přednášením, vyplňováním naprosto příšerných formulářů i cestováním. Lidé se mě někdy ptají, jestli to stálo za to. A já odpovídám okamžitě a bez zaváhání. Ano.
Když jsem jela na státnice a obhajobu, byla jsem velmi nervózní (jednu svatozář pro mého manžela, prosím!), přesto jsem si při vstupu do fakultní budovy připadala jaksi zvláštně ve svém živlu. Přijela jsem diskutovat o akademických tématech, přičemž jedním z nich je moje dizertace. Jsem vůbec někde víc doma? Následně dorazil jeden ze členů komise, překvapeně se podíval na mě, na titulní stranu mojí dizertace a pak znovu na mě a pravil: „Jo to jste vy!“ Nemohl to vystihnout lépe.
Na doktorátu jsem prolomila svoji komfortní zónu způsobem, o jakém se mi do té doby ani nesnilo. Celá moje australská eskapáda byla vedená primárně motivací „jestli to aspoň nezkusím, budu toho nadosmrti litovat“. Dlouho jsem neměla jasno v tom, jestli tam opravdu chci, protože jsem nevěřila, že to zvládnu. Kdybyste mi na magistru řekli, že s těmi lidmi, jejichž brilantní knihy čtu, budu jednou na druhém konci světa spolupracovat, nejspíš bych se od srdce zasmála a diskrétně se vyptala na stav vašeho duševního zdraví. Jenže jak žádný čtenář mého blogu nemohl přehlédnout, právě tenhle absurdní scénář se do puntíku naplnil. Napsala jsem grantový projekt, dostala grant, za dob nejtvrdšího covidu si domluvila stáž a následně sledovala, jak jedna bariéra za druhou mizí, až se přede mnou cesta otevřela a já se mohla vydat dělat tu nejtechničtější lingvistiku, jakou jsem kdy dělala, pod vedením naprostých špiček v oboru (od nichž mi v den státnic přistál ve schránce email s předmětem „Go, Marie!!!!!“). Lidé si někdy myslí, že to celé byl od počátku můj sen a přesně tohle jsem si přála. Ne. Takhle vysoko jsem se snít nikdy neodvážila a víc než cokoli jiného mě to děsilo. Ale moje motivace, ať už o ní soudíme cokoli, stačila.
Když se mě Cliff v Austrálii ptal, co bych chtěla dělat, až doktorát dokončím, sdělila jsem mu zhruba to, co všem ostatním – že nejvíc mě láká akademická dráha, ale pravděpodobné je to zhruba jako vyhrát v loterii, takže vždycky můžu třeba začít učit na nějaké střední škole angličtinu nebo tak něco. Tehdy to byl zhruba plán D, čistě hypotetický a velmi vzdálený. Cliff se na mě ale úplně vážně podíval a pravil: „To je skvělý! Studenti by tě milovali.“ To mě pobavilo. Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout? Jenže pak jsem se z Austrálie vrátila a nějaká ta střední škola mě ulovila doslova okamžitě. Za katedru jsem nakráčela s lehkostí, však je to jenom na chvilku, já přece nejsem učitelka a moje priorita je doktorát. Co následovalo, netřeba opakovat. Když jsem Cliffovi psala po několika měsících email, pogratulovala jsem mu k preciznosti jeho předpovědi. „Měl jsi pravdu. Ostatně jako vždycky.“ Nic z toho by se nejspíš nestalo, kdybych nebyla na doktorátu – měla bych totiž patrně normální práci od 9 do 5, neměla bych certifikát, znala bych angličtinu podstatně méně do hloubky a scházel by mi jak cool faktor akademické sféry a Austrálie, tak aura nefalšovaného nadšení, nekonečné energie a nezlomného optimismu, která mě po návratu celé měsíce obklopovala. Jeden člověk v různých fázích svého života prostě není ten samý člověk.
Další kapitolu představuje můj výzkum – a i když odmyslíme Austrálii a učení, tak jen kvůli němu samotnému by to za to celé bývalo stálo. Je pravda, že na univerzitu jsem se vracela, protože jsem věděla, že v byznysu nemůžu zůstat. Ale taky jsem se vracela, protože jsem měla za to, že právě ta práce, kterou jsem plánovala udělat, si zaslouží, aby ji někdo udělal, a já nevidím na obzoru nikoho, kdo by se toho hodlal ujmout. I řekla jsem si, že už mám nakročeno z diplomky, a tak to zkusím. Zkusila jsem to a výsledkem je nejlepší akademický spis, jaký jsem kdy vytvořila a který zůstane k dispozici všem, kdo o něj budou mít zájem. Chtěla jsem zapojit češtinu do výzkumu jazykových univerzálií. To jsem udělala. Chtěla jsem napsat kulturně-lingvistický portrét češtiny jako jazyka, do něhož se otiskla naše poměrně nešťastná minulost. Právě tak se stalo. To, že se oba oponenti vyjádřili v tom smyslu, že šlo o velmi inspirativní čtení a mělo by se to vydat, moji snahu nádherně korunovalo. Ano, stálo to krev, pot a slzy a kdo ví, jestli se to skutečně vydat podaří. Ale naplnila jsem, proč jsem přišla.
Troufám si tvrdit, že doktorát byl jedním z nejnáročnějších období mého života. Ale teď, když ze mě to obrovské závaží spadlo, se ohlížím a jsem s prací, kterou jsem odvedla, spokojená. Dokázala jsem věci, které jsem ani netušila, že dokážu, zažila to, o čem jsem do té doby jen slýchala, a napsala první regulérní knihu svého života. Nevím, kam mě osud zavane dál, ale když dokázal největšího zápecníka na světě dostat do Austrálie, zvládne očividně ledacos. Ráda se nechám překvapit.
