Kontejnerová story

Osud tomu chtěl, že jsem před několika lety v Praze zakotvila v relativní blízkosti jedněch studentských kolejí. Na první dobrou se může zdát, že nejde o nic pozoruhodného, však je to docela obyčejný panelák. Po nějaké době jsem ale zjistila, že tenhle panelák s sebou nese nečekané benefity. V tomhle konkrétním případě jsou to – kupodivu – popelnice.

Kontejnery na tříděný odpad před „našimi“ kolejemi totiž nejsou žádná nudná sídlištní záležitost. Tady to žije! Jistě, najdete tu vyřazené skříňky, věšáky na prádlo a sem tam tašku s oblečením, jak jsme zvyklí, ale tam to ani zdaleka nekončí. Výměna zboží probíhá skutečně čile – přilepšit si tak můžete nádobím, menšími spotřebiči, oblečením, botami, zrcadly, knihami a učebnicemi (za mě vyhrála anglická učebnice, co vypadala jako z osmdesátek) a mnohým dalším, co se tu fluidně objevuje a mizí v libovolných denních i nočních hodinách. Po Novém roce a zejména na konci června se můžete těšit na bezmála umělecké intervence v podobě takového množství lahví od alkoholu, že se ke kontejneru na sklo není možné přiblížit pomalu na několik metrů. Hlavním trumfem je ale jednoznačně celá záležitost s dveřmi.

Začalo to tím, že jsme jednoho dne našli u kontejnerů dveře od lednice. Ano, jenom dveře, zbytek lednice nebyl nikde v dohledu. Zůstala jsem na ně tehdy koukat a říkala si, koho napadne urvat z lednice dveře a dát je jinam než celý zbytek. Provádějí místní medici nějaké zvláštní rituály? Nebo že by se lednice dala rozebrat na nějaké užitečné suroviny, které využijete dejme tomu na operačním sále, ale dveře jsou takříkajíc plonkové? Nebo si někdo z okolí řekl, že chudým studentům se může hodit opravdu cokoli, tak proč by ne právě dveře od lednice?

Tehdy jsme si mysleli, že jde o jednorázovou pikanterii. Jednoho dne jsme ovšem u popelnic našli další dveře, tentokrát normálně od bytu. Takové ty potažené koženkou. To už jsem se smála nahlas a vzhledem ke svému humanitnímu vzdělání, které obsahuje i určitý objem znalostí o našich křesťanských kořenech, si začala pokládat otázku, jestli se řeholníci či řeholnice z klášterů v okolí nesnaží o nějakou netradiční evangelizaci mezi mladými, patrně v duchu Kristova výroku „já jsem dveře“. Nebo že by naopak oni byli cílovou skupinou?

Myslím, že ve světle popisovaných událostí vám patrně nebude činit větší problémy vžít se do mojí reakce, když jsem před časem v blízkosti kontejnerů zblýskla auto, z jehož kufru jakýsi pán vyndával solitérní dveře od auta. Představila jsem si, jak právě tyhle dveře dovrší moderní kristovský triptych lednice-byt-auto (tady by jistě šlo najít nějakou hlubokou eschatologickou symboliku) a nenápadně jsem zpomalila, abych viděla, jestli pán zamíří ke kontejnerům. Nezamířil. Zklamalo mě to, ale ke štěstí mi v tu chvíli stačila už jen ta představa.

Jak se nicméně záhy ukázalo, na zázraky si někdy stačí opravdu jen počkat. Když jsem o pár dní později šla touž trasou, vybuchla jsem vprostřed ulice smíchy. Byly tam, přátelé! Dveře od auta v celé své neužitečné kráse, elegantně opřené o červený kontejner na elektrospotřebiče. A já už zcela na férovku přijímám sázky: jaké dveře najdeme příště?

O lidech, co jsou pořád v pohodě

Nevím, jestli někoho takového osobně znáte, ale je dost možné, že ano. Na téhle planetě totiž existuje celý druh lidí, kteří se vždycky, když je potkáte, usmívají. Zeptejte se jich, jak se mají, a oni odvětí, že dobře. A pokud si s nimi začnete povídat, sypou ze sebe akorát tak vtipné historky. Lidé, co se zdají za všech okolností naprosto v pohodě.

Takoví lidé zpravidla vyvolávají dva druhy reakcí. Ostatní si je buď začnou protivit, protože jsou to nehorázní šťastlivci, a to je prostě nespravedlnost. Anebo je začnou naopak náruživě vyhledávat, protože podle všeho se s málokým tráví čas líp než s osobou, které si můžete vždycky vylít srdce, ale která na vás nebude hrnout svoje vlastní problémy. Pohodoví lidé se tak stávají univerzálními vrbami a oporou do nepohody pro každého. Vždycky mají po ruce úsměv, pochopení a neotřesitelnou stabilitu vlastní duševní rovnováhy. Co víc si přát?

Jenže on je tady jeden háček; vlastně možná i docela objemný hák. Jak o něm vím? Protože jsem zástupce výše zmíněné skupiny tak ukázkový, že mi lidé na potkání říkají, jak se pořád směju, jsem jako sluníčko nebo že jsem neustále těžce v pohodě (konec citátu). A kde že je ten háček? Inu, jednoduše to není pravda.

Lidé, kteří jsou pořád v pohodě, se totiž akorát zpravidla naučili, že na jejich potřebách nezáleží a měli by tady být především pro všechny ostatní. Vždyť problémy ostatních jsou mnohem závažnější! A zatěžovat druhé těmi svými, to přece nemůžu. Tenhle myšlenkový pochod je obzvlášť smutný: nechceme svoje okolí zatěžovat. Jednak protože si myslíme, že je nezajímáme, a jednak protože moc dobře víme, jaké to je, sloužit jako opora a posluchač všem okolo. Vypadáme sice v pohodě a rozloučíme se s vámi nejspíš s úsměvem, už ale nevidíte, co se stane potom: v slzách se totiž zhroutíme až spořádaně doma. A možná se při tom budeme i trochu divit, co blbneme. Vždyť nám se přece nic neděje!

Když mě nedávno zahrnuly v jeden den zprávy od pěti různých lidí a telefonáty od lidí tří (maily nepočítaje), bylo už od určité chvíle celkem jedno, o co šlo a jak moc banální ten rozhovor byl. Večer toho dne jsem měla velmi akutní pocit, že pokud mi zavolá nebo napíše ještě někdo, nejspíš na místě umřu. S lítostí musím konstatovat, že to zjevně muselo dojít až takhle daleko. Dokonce několikrát. Jinak bych se nejspíš pořád chovala tak, jako by na mně v situaci, kdy ostatní mají problém, něco potřebují nebo chtějí, nezáleželo a mám povinnost být neustále k dispozici. Teď už ale nechci. A nejen nechci – nemůžu. Protože zdraví mám jenom jedno, to fyzické i to duševní. A i když vám to dost možná otevřeně neřeknu, tak prostě nejsem pořád v pohodě.

O Petrech, Michalech a Tomáších

Nemůžu si pomoct, ale v některých věcech se mi zdá, že generace našich rodičů neměla právě bujnou fantazii. Teď nemám na mysli to, že si v divokých devadesátkách patrně nedovedli představit, že jejich děti budou dospívat v době, kdy pofrčí chytré telefony, sociální sítě, dezinformace nebo avokádové tousty. Dokonce nemíním ani bytové, uprchlické či klimatické krize a to, že statisticky vzato jsme po mnoha desetiletích první generace, která se patrně bude mít finančně hůř než její rodiče. Dnes nečekejte žádné rozmáchlé výlety do říše idejí. Mluvím o našich křestních jménech.

Nevím, jestli je to výsada mojí sociální bubliny; pokud ano, vyveďte mě, prosím, z omylu. Ale když se podívám na křestní jména svých vrstevníků (a teď nepoužívám generické maskulinum, takže mám opravdu na mysli muže), mám pocit, jako bych se ocitla v borovicovém lese na jihu Francie. Pokud vám tohle přirovnání nic neříká, pak doporučuji buď vyrazit směr Pyreneje, nebo pokračovat ve čtení – jihofrancouzské borovicové lesy jsou totiž často v zásadě plantáže. Ano, rostou v nich borovice, dá se tam procházet a voní to tam okouzlující smolnou vůní. Ale procházet se tam opravdu nechcete, protože stromy jsou nasázené v geometrických řadách a pravidelných rozestupech, asi jako kdybyste vyrazili do obchodu borovicemi.

V našich mileniálských sadech křestních jmen zastávají funkce francouzských borovic jména Petr, Michal a Tomáš. Schválně si toho někdy všimněte, až potkáte mladého muže kolem třiceti. Když mi manžel vypráví o svých pracovních schůzkách, figuruje v nich Petrů, Michalů a Tomášů tolik, že jsme postupně zavedli jmenný systém zkombinovaný z přezdívek a místních určení, abych se v nich vůbec měla šanci vyznat. Připadám si tak zase jednou, jako když jsem četla Silmarillion, ve kterém se to doslova hemží elfy, co se jmenují nějak jako Finarfin a Fingolfin, a abyste se mohli chytat aspoň teoreticky, je potřeba dodatečný způsob označování a jmenný rejstřík (zde ovšem na Tolkienovu adresu musím poznamenat, že i když je „Michal z té či oné firmy“ o poznání méně romantický, je přeci jen o dost praktičtější než klasický tolkienovský „Michal, syn toho a toho“).

Situaci nepomáhá ani skutečnost, že moje paměť je sice všeobecně vzato velmi dobrá, ale co se jmen týče, funguje srovnatelně s průměrným cedníkem. A to nejen, když se musí naráz vyrovnat se zpracováním zhruba dvaceti Asiatů, jejichž jména znějí, jako když cvrlikají ptáci. Když je to Honza a Matěj, není to o mnoho lepší; a když je to Petr, Michal nebo Tomáš, není to lepší ani trochu. Pokud nemám k dispozici zároveň nějaký vizuální vjem (protože s obličeji je to úplně jiný příběh), tak mi nezbývá než doufat v nějakou pořádnou bitvu v případě Tolkiena a v reálném životě aspoň v nějakou pikantní historku, která z těch univerzálních lidí udělá třeba „toho Tomáše, jak jsme se s ním pohádali o home officu“.

Nevím, co se to tehdy s našimi rodiči stalo. Možná pro ně představovali Petr, Michal a Tomáš moderní výstřelky se sladce mezinárodní příchutí. Nebo byl najednou terén hebrejských, řeckých a aramejských jmen s biblickou tradicí v čerstvě svobodném světě prostě neodolatelný, ale Metuzalém se Zorobabelem byli přeci jen trochu moc. Těžko říct. Stalo se to nicméně dost masově a trvalo to několik let. A ať už o tom budoucí historici mentalit usoudí cokoli, já dodávám jediné: díky za každého Pankráce, Serváce a Bonifáce!

To nejkrásnější na učení – o rok později

Když jsem v poslední době chtěla napsat článek o učení, moc mi to nešlo. Ne proto, že bych nevěděla o čem; naopak – témat mám v hlavě hned několik. Moje učitelské zážitky se ale postupně proměňují a já shledávám, že se mi o nich píše čím dál hůř. Loni jsem tak například nadšeně pojednala o tom, co mi na učení připadá nejkrásnější, aniž bych tušila, že za rok už tomu bude jinak. Ne že by mě mladistvá živost, spontaneita, jiskra, vtip a idealistický zápal mých studentů, o nichž jsem tehdy psala, přestala okouzlovat. To nejkrásnější teď ale vidím jinde.

V jádru mých současných učitelských radostí stále zůstávají studenti, už ovšem nejde jen o ně samotné, ale o to, co mezi námi vzniklo. Bezpečné prostředí a vztah založený na respektu a otevřenosti byly mojí prioritou od samého počátku. Nechtěla jsem se s nimi prát a práskat bičem; chtěla jsem jim dát to, co sama považuji za podstatné, a vytvořit partnerství tak rovnocenné, jak to jenom půjde – ideálně alespoň zčásti takové, jaké jsem zažila v Austrálii. Netrvalo dlouho a výsledky se dostavily.

To, co mě teď těší a dojímá ze všeho nejvíc, tak je vzájemná důvěra a oboustranná náklonnost, která mezi námi panuje. Moji studenti už mi dávno jen neposílají spolu s domácími úkoly vtipy. Pochopili totiž, že mi dělá radost jejich společnost a ráda si s nimi povídám, takže za mnou neváhají po hodině přijít a začít mi ukazovat to či ono video nebo se ptát, jestli znám tohle nebo tamto. Doporučujeme si navzájem hudbu i filmy a půjčujeme knížky a pak se o nich bavíme. Když jsem je učila logickou argumentaci a použila k tomu i úryvek z jednoho filmu, část třídy se na film obratem podívala a hned po další hodině mi to nadšeně hlásili. Dva z nich se mi složili na dárek k Vánocům a dali mi mangu k mému oblíbenému anime (pro neznalé: manga je japonský komiks a anime je žánr japonských kreslených filmů). Jejich nesmělé „My jsme vám tak trochu koupili vánoční dárek…“ se promptně zařadilo mezi jeden z mých nejdojemnějších školních zážitků. V poslední době pak pojali nový zvyk: občas ke mně přijdou, když mám dozor na chodbě před jejich třídou, začnou mi jen tak něco vyprávět a pochodují sem a tam se mnou. Řeknu vám, že je docela komické, když jdete po chodbě, bavíte se řekněme o kvalitě života zaměstnanců v Googlu, závislosti na TikToku nebo o traileru na vaše oblíbené sci-fi, a najednou se oba jako na obrtlíku otočíte a jdete zase zpátky.

Samostatnou kapitolou pak jsou e-maily a psané vzkazy. Tam se totiž můžou projevit i ti, kteří normálně preferují spíš tiše sedět vzadu a ani ve snu by je nenapadlo nakráčet ke mně se slovy „já vám budu dělat společnost, ať máte ten dozor trochu příjemnější“. Pozorné drobnosti nacházím doslova na každém kroku. Sem tam mi přijde vtipný obrázek, případně básnička nebo video vlastní výroby (v jednom případě i odkaz na instagramový post inspirovaný tématem, o kterém jsme se bavili v hodině). Když si všimli, že ve všech mých anglických wordovských dokumentech je jako výchozí jazyk nastavená australská angličtina, dorazil mi obratem domácí úkol se stejnou jazykovou předvolbou. Někteří studenti do e-mailů s železnou pravidelností přidávají gramatiku nebo slovní zásobu, kterou jsme právě probírali, případně používají tipy nebo obraty, o kterých jsem jim jen tak nezávazně řekla třeba před půl rokem. Zcela samostatnou úroveň pak tvoří dnes už dosti početné množství vzkazů s otevřenými vyjádřeními vděčnosti a náklonnosti – a tady bez bázně a hany přiznávám, že mě některé na férovku rozbrečely.

Teď už je vám nejspíš jasné, proč se mi o mých učitelských zážitcích píše čím dál hůř. Pořád nosím ze školy hromady vtipných historek, ale to nejkrásnější začalo být natolik osobní, že velká část už se dost dobře nedá sdílet – a i to, co se sdílet dá, vypadá opravdu neskromně. Já o tom ale nepíšu proto, abych se holedbala, jak skvělá jsem učitelka (sama ostatně nejlíp vím, co všechno mi v hodinách nefunguje). Chci především sdílet, že něco takového je vůbec možné a taky se ptát, jak k tomu došlo. Co se tady vlastně stalo? Opravdu stačilo se studenty jednat tak, jak bych si přála, aby lidé jednali se mnou? To totiž bylo od počátku moje hlavní know-how. Chválila jsem jejich pokroky i snahu, smála se jejich vtipům, vyjadřovala vděčnost, říkala jim, že mi udělali radost, měla pochopení pro jejich nadšení i trápení a podporovala je, když jsem viděla, že to potřebují. A oni to hbitě okoukali a začali dělat přesně totéž. Je to neuvěřitelné, ale stačí mi zmínit, že mi něco udělalo radost, a můžu vsadit boty na to, že přesně to se od té chvíle začne dít. Lily mi kdysi řekla, že dobrý učitel by měl mít svoje studenty rád a že to stačí. Teprve teď vidím, co to doopravdy znamená. Mohla mít skutečně tak stoprocentní pravdu?

Náhoda? Osud? Nemyslím si!

Jedna z nejzajímavějších postav mytologie antického Řecka je pro mě jednoznačně Kairos. Možná se teď zamyšleně drbete na hlavě a říkáte si, že si na žádnou takovou postavu z Petišky nepamatujete. To souhlasí. Jde sice o boha, ale opravdu velmi úzce specializovaného, který navíc oproti svému tatínkovi Diovi nenasekal ani zdaleka tolik průšvihů, takže se mu nevěnuje mnoho pozornosti. Pojďme to napravit. Kairos je bůh příznivé příležitosti a nejvhodnějšího okamžiku a Řekové si ho oblíbili do té míry, až jeho jméno zesvětštělo a slovo kairos začalo znamenat prostě příhodný okamžik a správný čas.

Přiznám se, že Kairos okouzlil nejen Řeky, ale i mně. Od doby, co ho znám, mi tohle slovo v jazycích, které aspoň trošku ovládám, vyloženě chybí. Však si to vezměte: kolikrát jste se octli ve správný čas na správném místě a obrátilo to váš život naruby? Kolikrát už jste si v životě říkali, že kdyby se ta či ona věc odehrála třeba jen o pár dní dřív nebo později, hudba sfér by prostě nezačala hrát a dominové kostky by navždycky zůstaly stát? Náš dávný řecký bůh zkrátka i po více než dvou tisících let stále odvádí poctivou práci.

Uvažme jen, kolik manželství nebo celoživotních přátelství vzniklo díky nečekaně otevřenému oknu příležitosti, které se obratem zase zavřelo. Kdyby kupříkladu všechny plány vycházely tak, jak se skvějí na nástěnkách vizí moderních lidí, nejspíš bych nikdy nepotkala svého manžela, protože bychom se tehdy na fakultě prostě minuli. Hned několik skvělých učitelů jsem dostala jen díky tomu, že ten rok, co jsme příslušný předmět měli poprvé, zrovna přišli z jiné vzdělávací instituce. Právě když jsem začínala doktorát, přišla neslýchaná možnost ucházet se o štědrý grant, který mi umožnil vyjet do Austrálie. Do Brisbane jsem se přistěhovala prakticky současně s Lauren, která tam původně vůbec neměla být – a díky společnému objevování města i univerzity jsem se s ní spřátelila jako s málokým. A upřímně řečeno si myslím, že kdyby se mě někdo pokoušel přesvědčit, abych začala učit na střední škole, kdykoli jindy než těsně poté, co jsem se od protinožců vrátila, dost možná by pohořel.

Když se Kairos činí ve velkých věcech, tají se z toho dech. Co ale oceňuju v každodenním životě snad ještě víc, je malebný půvab jeho hodinářské (sic!) práce s maličkostmi. Třeba když bezmocně sledujete, jak kolem vás projíždí autobus, který jste chtěli stihnout, a vy zamáváte rukama a dramatickým tónem směrem k nedalekému semaforu pronesete „Červená, teď!“, načež červená půl vteřiny nato skutečně padne a vy díky tomu autobus doběhnete. Nebo když strašně lije a vy jste si zapomněli deštník, tak při odchodu z kanceláře laškovně zažertujete, že to třeba přestane, než ta tři patra do přízemí sejdete – a přesně tak se stane. Když si chodíte po rakouském lese a najednou na turistické stezce potkáte bývalou spolužačku. Anebo když eskortujete rozjívené kvartány po poslední hodině do jídelny, což se vám poprvé ve školním roce povede provést tak, že jdou v úhledném zástupu za vámi, a zrovna tehdy potkáte zástupkyni ředitele, která uznale pokývá hlavou a ukáže vám zdvižený palec.

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že pro podobné jevy nemáme vhodný slovník. Čas, který jen lhostejně plyne (bůh Chronos odpustí), tady bezmocně mlčí. Mohli bychom mluvit o náhodě, ovšem tím bychom tomu sebrali veškeré kouzlo a nevím, zda bychom učinili skutečnosti zadost. Nebo bychom do toho mohli zamíchat osud, což je mi ovšem rovněž žinantní, protože to pro změnu evokuje nevyhnutelnost. A označovat spořádaný dvojstup kvartánů za osud se mi zdá – i tváří v tvář naprosté nepravděpodobnosti tohoto jevu – přeci jen poněkud přehnané. Proto se v takových situacích uchyluji ke starořečtině (tj. k těm třem slovům, co znám): někdy zkrátka nadejde kairos, čas kvalitativně jiný než všechen ostatní, čas příhodný. Tehdy celý vesmír zadrží dech a věci se začnou dít. A vám stačí jen otevřít oči a fascinovaně sledovat – třeba i to, jak banda čtrnáctiletých kluků a holek spořádaně, relativně tiše a uměřeným tempem kráčí do školní jídelny.