V křesle

To, že miluju jazyk a slova mi proudí v žilách spolu s krví, bylo jasné už celkem dávno. První básničky jsem začala psát ve dvanácti, první příběhy si uvědomuju v šesti a s knihami jsem údajně zacházela velmi opatrně až nábožně od dvou a půl. Jde suverénně o nejdelší love story mého života – a jako každý správný dlouhodobý vztah má i ona různé fáze a neustále se vyvíjí. Poslední významnou změnu jsem zaznamenala, když jsem se vnitřně přepnula na několik měsíců do angličtiny a zpátky. Nevím, jestli to byla stříbrná svatba nebo nějaký jiný významný milník, ale od chvíle, kdy jsem se vrátila do mateřštiny, s trochou překvapení sleduji, že se náš vztah posunul na novou úroveň. Dřív jsem zamilovaně žasla hlavně nad jednotlivými slovy nebo frazémy, teď totéž dělám nad celým filigránem české gramatiky.

Čeština je totiž něco, čemu se v lingvistické hantýrce říká flektivní jazyk, tedy jazyk ohýbací. V praxi to znamená, že slova flexibilně mění svůj tvar podle toho, jakou roli právě ve větě hrají a jaký význam jim přesně chceme dát: takže skloňujeme, časujeme a přidáváme předpony, přípony a koncovky. Že na tom není nic kdovíjak skvělého? Vydržte ještě chvilku. Když se totiž podíváte blíž, zjistíte možná stejně jako já, že je to dokonalý a nesmírně jemně propracovaný systém, který nám umožňuje velice úspornými prostředky odstiňovat obrovské bohatství nejrůznějších významů a význámků a ve kterém se skrývá překvapivé množství humoru.

Vezměte si například jedno ze sloves, které jsem si v poslední době obzvlášť oblíbila: nakráčet si to někam. Jistě, vy můžete někam kráčet, totiž trochu obřadněji jít. Ale když někam nakráčíte, je to úplně jiná třída. Jediná nenápadná předpona a vaše sebejistota najednou z toho slova úplně čiší, a to takovou měrou, že by vás leckdo dokonce mohl podezírat ze samolibosti. A což teprve, když dodáme kouzelné slovíčko si! Tehdy máme před sebou hotové dílo zkázy. Sympatie, které jste ještě možná mohli v lidech vyvolat, když jste někam nakráčeli, jsou definitivně v tahu. V momentě, kdy si to někam nakráčíte, je z vás prostě arogantní hovado.

Co se přípon týče, máme k dispozici hned několik systematicky šťavnatých kousků – třeba -áč nebo -ák. Takový pracháč znamená podstatně víc než jen člověka, který má velké množství peněz; přípona -áč nám totiž slouží jako výrobna posměšných slov už celá staletí (spěchám ovšem dodat, že to není její jediná funkce). Odtud pocházejí příjmení jako Bradáč, Břicháč nebo Hlaváč – ano, jde původně o posměšky, a že jich v češtině máme. Co se přípony -ák týče, je snad ještě pozoruhodnější, protože jde v podstatě o systematický nástroj na hanlivá pojmenování. Rusáka a Židáka znám už dlouho, Slovák se vžil do té míry, že přešel z roviny hanlivé do roviny oficiální, a Pražák je na dobré cestě k témuž. Když jsem ale v českém korpusu (opravdu velké a reprezentativní databázi češtiny) poměrně nedávno našla novotvar Babišák, moje lingvistické srdce nad tou kreativitou zaplesalo. Není to úžasné, že můžeme vytvořit úplně nové slovo, a přitom mu všichni na první dobrou rozumíme?

Anebo zdrobněliny, které si tu dokonce vysloužily samostatný článek. Čeština je jimi prakticky posedlá a vlastně se není čemu divit: u národa, který asi tak tři čtvrtiny svojí identity odvozuje z toho, že je malý, jde o poměrně logickou záležitost. Můžeme tak zdrobňovat podstatná jména, přídavná jména, ale i příslovce (brzičko) nebo slovesa (spinkat) – což už je lehce bizarní i z hlediska ostatních slovanských jazyků, které jsou zpravidla na zdrobněliny rovněž zatížené. Nejpikantnější ale je rozsah významů, které zdrobnělina vytváří. Na jednu stranu může znamenat, že je něco malé a roztomilé, to jsou všechna ta koťátka a štěňátka. Zdrobnělinami rovněž můžeme dávat najevo, že něco máme rádi na velikost nehledě, třeba něco tak obřího jako sluníčko. Ale pak jsou zdrobněliny, které fungují přesně obráceně. Když o někom řekneme, že je hlupáček, stává se z ozvěny něhy a roztomilosti blahosklonnost nejhrubšího zrna, takže by dotyčný snad býval dopadl lépe, kdybychom ho nazvali rovnou blbcem. A když posměšně hovoříme o té naší zemičce, ve které nemáme moc velké sebevědomíčko, dala by se naše jízlivost krájet.

Ve všeobecném povědomí jsou tou částí jazyka, která může mít význam, často jen slova a gramatika zůstává těmi nudnými pravidly okolo. Lingvistická literatura a moje vlastní zkušenost ovšem hovoří jinak: i gramatika má význam a i ona odráží sdílenou zkušenost rodilých mluvčích a jejich způsob myšlení. Až v situaci ponoření do angličtiny mi došlo, jak moc moje mysl žije ve světě, který se ohýbá; ve světě, kde jemné významové nuance malujeme odstíny zdrobnělin, přípon a předpon a kde si to můžeme v klídku někam nakráčet. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. Copak mi asi moje milá přichystá na zlatou svatbu?