O pomalém týdnu

Nikdo, kdo je se mnou v posledních měsících v kontaktu, nemohl přehlédnout, že se toho v mém životě dělo a stále děje tolik, až z toho jde hlava kolem. Hlavně tedy mně, příležitostně pak i těm, kdo se mnou mluví a ten výčet poslouchají. O to víc mi přišly vhod jarní prázdniny, kdy jsem mohla po nekonečně dlouhé době skutečně zpomalit a chvílemi nedělat opravdu nic. Jak moc jsem něco takového potřebovala, snad ani netřeba popisovat – však o lecjakých mých avantýrách taky víte. A i když už jsem zase zpátky v plném provozu, chci si část toho zpomalení zachovat – kupříkladu v podobě střípků z tohoto článku.

Těsně před začátkem jarních prázdnin jsem onemocněla (protože každá slušná učitelka je přece nemocná o prázdninách). První dny jsem tak strávila převážně v posteli; spala jsem klidně do půl desáté a po obědě jsem šla spát zas. Nemusela jsem při tom myslet na to, co všechno mi mezitím utíká a co bych měla. Doktorský titul už se skvěl za mým jménem, ve škole ticho a prázdno, pedagogické minimum ještě nezačalo… nikde nic.

Četla jsem zase jednou beletrii. Když jsem jednu z knížek od svého oblíbence, Kazua Ishigura, otevírala, málem jsem zaslzela. Kniha, kde jsou postavy a něco se tam děje a ze které si nemusím dělat žádné výpisky? Neuvěřitelné!

Byli jsme v divadle. Po kultuře se mi stýskalo už delší dobu a představení Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé zcela splnilo moji poptávku po něčem chytrém a opravdu dobrém. První polovina černohumorná a velmi zábavná, druhá temná a deprimující. Alegorický příběh i příběh velmi konkrétní, mnoho různých rovin, symbolika na všech frontách, a přitom to bylo celé svým poselstvím křišťálově jasné. Skvělý, i když poněkud mrazivě strávený večer.

Částečně jsem se inspirovala Psicí a částečně tím, že už mě to lákalo delší dobu, a vyrazila jsem prvně v životě na masáž. Bylo to fantastické a celý večer jsem strávila v příjemně zpomaleném a uvolněném oparu.

Vyrážela jsem na procházky, pila horkou čokoládu, po nesmírně dlouhé době jsem zase jednou malovala – a především jsem si vychutnávala tu neuvěřitelně sladkou chuť toho, že nic nemusím. Přiznávám, že jsem během šílenství posledních měsíců málem zapomněla, jaké to je, nehnat se zběsile za žádným cílem a nechat věci jen tak plynout. Pravda, nikdy jsem v tom nebyla moc dobrá, ale přesto – zase si vzpomínám. A líbí se mi to tolik, že doufám, že u pouhého vzpomínání nezůstane.

Jde to vůbec? O smysluplném pedagogickém minimu

Když jsem se v sobotu kolem šesté hodiny večerní vrátila (pěkně unavená a s mozkem natřikrát převařeným) domů, mohla jsem říct něco, o čem se drtivé většině učitelů ani nesnilo. A abych pravdu řekla, nesnilo se o tom dlouho ani mně. Mohla jsem totiž na otázku, jestli moje čerstvě zahájené pedagogické studium za něco stojí, s nadšením odpovědět, že ano.

Pokud se tak trochu divíte, proč píšu o pedagogickém minimu poprvé na začátku března a říkáte si, že škola přece normálně začíná na podzim, tak máte naprostou pravdu. Mělo to být právě tak. Ale nebylo, protože loni na podzim se normálně neodehrálo snad nic. Abyste pochopili: do zcela standardního pedagogického minima na peďáku jsem se přihlásila už loni v únoru a počítala jsem s tím, že začneme nejpozději v říjnu. Celé studium bylo tehdy čerstvě akreditované, mnohem dražší a zkrácené na jeden rok. Přihlášku jsem odeslala a necelý půlrok se nic nedělo. Až 4. července přišel email, že studijní program se kvůli jakési ministerské vyhlášce z října celý znovu reakredituje – a že to ještě není hotové. Vše podstatné ale, buďte klidní, zůstává, mění se jen pár drobností, například doba studia, která bude o půl roku delší. Jo a taky vlastně možná začneme s výukou až v lednu, takže to celé dost možná skončí o rok později, než jsme vám původně řekli.

Jelikož to byla už druhá obdobná zkušenost s komunikačními dovednostmi peďáku v řadě a „pouhé“ roční zpoždění mi na mé škole mohlo způsobit regulérní problémy, na peďák jsem zanevřela. Každý slušný podvodník přece pravdu napíše aspoň někam dolů hodně malinkým písmem, ne? Oni neudělali ani to. I prohledala jsem internet, jestli se nemůžu přihlásit jinam – jenže jak se ukázalo, ministerská vyhláška zasáhla úplně všechny. Navzdory tomu jsem se přihlásila ještě do jednoho pedagogického minima, tentokrát takového, které se mi zdálo skutečně nadějné.

Léto uteklo, podzim pomalu ale jistě též a vůbec nic se nedělo. Měla jsem nicméně aspoň dost času na rozmyšlenou, během něhož jsem se definitivně rozhodla, že se peďáku opravdu chci vyhnout. Když tedy ministerská komise v prosinci a v lednu konečně rozdala příslušné štemply, s radostí jsem své alma mater zamávala na rozloučenou a zapsala se do onoho druhého studia, o němž jsem sice nevěděla, jaké bude, ale nejistota byla v tomhle případě ve srovnání s jistotou opravdu příjemná.

Minulý týden jsem pak studium konečně zahájila – a bylo to nefalšovaně skvělé. Hned na začátku jsme například zavedli systémové tykání, což je něco, pro co mám slabost od chvíle, kdy jsem přijela do Austrálie. Pak nás začali učit inovativním metodám a učili nás právě tak, jak chtějí, abychom učili my. A bylo to silné. Všechno jsme si prožili na vlastní kůži a velmi silně pocítili, co přesně funguje a jak; rozhodně nešlo o osmihodinový přednáškový blok o inovativních metodách ve výuce, o kterém vyprávěl jeden kolega. Můžete hádat třikrát, kde se takhle učí. Ano, na peďáku. Smála jsem se tomu, až jsem se za břicho popadala a bylo mi hezky. Obklopovali mě lidé, jejichž příběhy byly podobně klikaté jako ten můj (klobouk dolů před kolegou, co vystudoval jadernou fyziku) a mezi nimiž se moje názory zdály úplně normální. Na to v pracovní oblasti vůbec nejsem zvyklá.

Stačily první tři dny a já jsem si jistá, že studovat právě tam bylo správné rozhodnutí. A sice to nerada přiznávám, ale kdyby ministerstvo nevydávalo každý rok novou vyhlášku a kdyby mě peďák nenaštval tak, že moje motivace jít kamkoli jinam začala stoupat až ke hvězdám, nejspíš by k němu vůbec nedošlo. Možná bych měla zpytovat svědomí a poslat na MŠMT i PedF UK poslat nikoli bombu, jak jsem v průběhu podzimu nejednou navrhovala, ale děkovný dopis. Kdybyste byli jen o trochu schopnější, kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy vám děkuji; už teď můžu říct, že to stálo za to.

Odloučení (Severance): nenápadná seriálová perla

Představte si, že je možné chirurgicky podstoupit proceduru, která vám oddělí vzpomínky na soukromý a pracovní život. Když jste doma, nepamatujete si nic z práce, nepoznáváte své kolegy, vlastně ani nevíte, co děláte. A když přijdete do práce, přestává pro vás existovat rodina i přátelé a nedovedete si představit, jaké to je jít do lesa. Práci si neberete domů a vaše soukromí vám zase nepřekáží v kanceláři. Šli byste do toho?

Pokaždé, když zjistíte, že tu jste, tu jste proto, že jste se rozhodli vrátit.

Mark S. (Adam Scott) je hlavním hrdinou seriálu Odloučení (Severance), který se pro tuto proceduru dobrovolně rozhodl. Nedávno mu totiž zemřela žena a bolest, kterou si v soukromí prochází, se zdá neúnosná. Jak lákavé je na to všechno na osm hodin denně zapomenout! Jenže kdo vlastně jste, když nemáte žádné vzpomínky? Co to v té práci vůbec děláte? A co tam dělají s vámi?

Je důležité, abyste měl laskavé oči. Víte, jak své oči udělat laskavé?

Postupně se před námi rozplétá příběh čtyřčlenného oddělení, kde odloučení podstoupili všichni. Nevíme, kdo ti lidé jsou, jaká čísla jim to běhají po monitorech a proč se k tomuhle životu rozhodli, a spolu s nimi se snažíme zjistit, co se to tu vlastně děje. Od zcela banální otázky, jestli je jejich pracovní já šťastné až po to, proč vedení nechce, aby potkávali lidi z jiných oddělení, kde se v těch aseptických chodbách vzala místnost, kde někdo chová kůzlata, nebo proč za soukromým já Marka S. jednoho dne přijde někdo, kdo tvrdí, že je jeho kolega z práce a že to celé nějak smrdí.

Jelikož jste dosáhla kvóty 75 %, vysloužila jste si pětiminutový hudebně-taneční zážitek.

Odloučení dokazuje, že i z obyčejného záběru na korporátní kancelář může mrazit, a informace dávkuje tak, že navzdory relativně pomalému tempu jde o jeden z nejnapínavějších seriálů, jaké jsem kdy viděla. Rovněž vyniká geniálně subtilními hereckými výkony (herci například museli být schopni důvěryhodně a zároveň poznatelně oddělit soukromá a pracovní já svých postav) i opravdu chytrým scénářem s hlubokým přesahem do našich vlastních problémů. I pro nás se dost možná práce stala jakýmsi zvláštním kultem, naše pracovní a soukromá já jsou do značné míry odlišná, a někdy není tak úplně jasné, jestli jsme sami sobě spojenci, či nepřáteli. Co všechno před sebou skrýváme – a zvládneme o sobě zjistit celou pravdu?

Všechno, co vám kdy o odloučení řekli, je lež.

Seriál režírují Ben Stiller a Aoife McArdleová a najdete ho na Apple TV. Od roku 2022 je na světě první série, která končí jedním z nejlepších dějových zvratů (a zároveň cliffhangerů), jaké jsem kdy viděla. Druhá série, která zdatně kráčí ve stopách své předchůdkyně, vychází týden po týdnu právě teď. Jestli máte chuť se podívat na něco opravdu chytrého a originálního, pak Odloučení jednoznačně doporučuji. Jen mi pak dejte vědět, co si myslíte o těch kůzlatech!

Trailer na Odloučení (k dispozici pouze anglicky).

O čichové krizi

Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.

Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“

Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.

Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?

Uzavírám 4,5 roku doktorátu aneb stálo to za to?

Je to tak, přátelé. Po 4 letech a 4 měsících v akademických vodách jsem minulý týden úspěšně složila doktorské státnice a obhájila dizertační práci, čímž jsem získala titul Ph.D., tedy doktorka. Může se to zdát jako včera, kdy jsem psala, že odcházím z práce, abych se vrhla zpět do univerzitních sfér, a vida – je to za mnou. Stovky a stovky hodin strávené čtením, psaním, diskusemi, učením, přednášením, vyplňováním naprosto příšerných formulářů i cestováním. Lidé se mě někdy ptají, jestli to stálo za to. A já odpovídám okamžitě a bez zaváhání. Ano.

Když jsem jela na státnice a obhajobu, byla jsem velmi nervózní (jednu svatozář pro mého manžela, prosím!), přesto jsem si při vstupu do fakultní budovy připadala jaksi zvláštně ve svém živlu. Přijela jsem diskutovat o akademických tématech, přičemž jedním z nich je moje dizertace. Jsem vůbec někde víc doma? Následně dorazil jeden ze členů komise, překvapeně se podíval na mě, na titulní stranu mojí dizertace a pak znovu na mě a pravil: „Jo to jste vy!“ Nemohl to vystihnout lépe.

Na doktorátu jsem prolomila svoji komfortní zónu způsobem, o jakém se mi do té doby ani nesnilo. Celá moje australská eskapáda byla vedená primárně motivací „jestli to aspoň nezkusím, budu toho nadosmrti litovat“. Dlouho jsem neměla jasno v tom, jestli tam opravdu chci, protože jsem nevěřila, že to zvládnu. Kdybyste mi na magistru řekli, že s těmi lidmi, jejichž brilantní knihy čtu, budu jednou na druhém konci světa spolupracovat, nejspíš bych se od srdce zasmála a diskrétně se vyptala na stav vašeho duševního zdraví. Jenže jak žádný čtenář mého blogu nemohl přehlédnout, právě tenhle absurdní scénář se do puntíku naplnil. Napsala jsem grantový projekt, dostala grant, za dob nejtvrdšího covidu si domluvila stáž a následně sledovala, jak jedna bariéra za druhou mizí, až se přede mnou cesta otevřela a já se mohla vydat dělat tu nejtechničtější lingvistiku, jakou jsem kdy dělala, pod vedením naprostých špiček v oboru (od nichž mi v den státnic přistál ve schránce email s předmětem „Go, Marie!!!!!“). Lidé si někdy myslí, že to celé byl od počátku můj sen a přesně tohle jsem si přála. Ne. Takhle vysoko jsem se snít nikdy neodvážila a víc než cokoli jiného mě to děsilo. Ale moje motivace, ať už o ní soudíme cokoli, stačila.

Když se mě Cliff v Austrálii ptal, co bych chtěla dělat, až doktorát dokončím, sdělila jsem mu zhruba to, co všem ostatním – že nejvíc mě láká akademická dráha, ale pravděpodobné je to zhruba jako vyhrát v loterii, takže vždycky můžu třeba začít učit na nějaké střední škole angličtinu nebo tak něco. Tehdy to byl zhruba plán D, čistě hypotetický a velmi vzdálený. Cliff se na mě ale úplně vážně podíval a pravil: „To je skvělý! Studenti by tě milovali.“ To mě pobavilo. Jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout? Jenže pak jsem se z Austrálie vrátila a nějaká ta střední škola mě ulovila doslova okamžitě. Za katedru jsem nakráčela s lehkostí, však je to jenom na chvilku, já přece nejsem učitelka a moje priorita je doktorát. Co následovalo, netřeba opakovat. Když jsem Cliffovi psala po několika měsících email, pogratulovala jsem mu k preciznosti jeho předpovědi. „Měl jsi pravdu. Ostatně jako vždycky.“ Nic z toho by se nejspíš nestalo, kdybych nebyla na doktorátu – měla bych totiž patrně normální práci od 9 do 5, neměla bych certifikát, znala bych angličtinu podstatně méně do hloubky a scházel by mi jak cool faktor akademické sféry a Austrálie, tak aura nefalšovaného nadšení, nekonečné energie a nezlomného optimismu, která mě po návratu celé měsíce obklopovala. Jeden člověk v různých fázích svého života prostě není ten samý člověk.

Další kapitolu představuje můj výzkum – a i když odmyslíme Austrálii a učení, tak jen kvůli němu samotnému by to za to celé bývalo stálo. Je pravda, že na univerzitu jsem se vracela, protože jsem věděla, že v byznysu nemůžu zůstat. Ale taky jsem se vracela, protože jsem měla za to, že právě ta práce, kterou jsem plánovala udělat, si zaslouží, aby ji někdo udělal, a já nevidím na obzoru nikoho, kdo by se toho hodlal ujmout. I řekla jsem si, že už mám nakročeno z diplomky, a tak to zkusím. Zkusila jsem to a výsledkem je nejlepší akademický spis, jaký jsem kdy vytvořila a který zůstane k dispozici všem, kdo o něj budou mít zájem. Chtěla jsem zapojit češtinu do výzkumu jazykových univerzálií. To jsem udělala. Chtěla jsem napsat kulturně-lingvistický portrét češtiny jako jazyka, do něhož se otiskla naše poměrně nešťastná minulost. Právě tak se stalo. To, že se oba oponenti vyjádřili v tom smyslu, že šlo o velmi inspirativní čtení a mělo by se to vydat, moji snahu nádherně korunovalo. Ano, stálo to krev, pot a slzy a kdo ví, jestli se to skutečně vydat podaří. Ale naplnila jsem, proč jsem přišla.

Troufám si tvrdit, že doktorát byl jedním z nejnáročnějších období mého života. Ale teď, když ze mě to obrovské závaží spadlo, se ohlížím a jsem s prací, kterou jsem odvedla, spokojená. Dokázala jsem věci, které jsem ani netušila, že dokážu, zažila to, o čem jsem do té doby jen slýchala, a napsala první regulérní knihu svého života. Nevím, kam mě osud zavane dál, ale když dokázal největšího zápecníka na světě dostat do Austrálie, zvládne očividně ledacos. Ráda se nechám překvapit.