Věci, které mi vadí od doby, co učím

Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?

Shazování sebe sama

To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.

Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

Omlouvání úplně za všechno

Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.

Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.

Absolutní people-pleasing

People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.

Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?

Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude

Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.

Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.

Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.

17 odpovědí na “Věci, které mi vadí od doby, co učím”

  1. Co bych na gymplu za dvojí z angličtiny dál…I když později jsem se před rodilou mluvčí tJenou Moss aké zbytečně shazoval…Když pak odjela do Anglie, občas jsme si napsali, každého dopisu jsem se omlouval za angličtinu, asi jí to znechutilo a korespondenci ukončila..

    1. Já jsem konec konců o tu dvojku taky horko těžko bojovala! Ale na druhou stranu to je teď informace, kterou používám vůči svým perfekcionistům, co nedostávají jedničky, skoro jako beranidlo 😀 A co se toho omlouvání týče, neřekla bych, že to je něco, co by člověka, který strávil nějaký čas ve zdejších končinách, mohlo nějak významněji šokovat.

  2. Mně nevadilo ono zmiňované „já jsem debil!“, pokud to byla „jenom slova“, která nešla odnikud z hlubiny duše a která neznamenala sebeshazování nebo divadlo pro ostatní; v tom jsou obrovské rozdíly i při použití stejných slov. Jsou lidé, kteří se se svými chybami tímhle způsobem vyrovnávají, potřebují se praštit do čela, nahlas zahartusit. Nesnášel jsem hlavně takové to zoufalé a rozklepané „já na to nemám“, „já na to nejsem“ – samozřejmě v případech, kdy to vůbec nebyla pravda. A moc mě potěšilo, když jedna moje dávná velmi nenápadná studentka, která měla právě tyhle tendence, strašlivě se podhodnocovala a já jí to vždycky – i ve slovním hodnocení – rozmlouval, udělala v dospělosti neobyčejnou kariéru, stala se mediálně známou a pro mnoho dalších žen vlastně určitým vzorem sebevědomí. V tom sice prsty nemám, ale aspoň mě těší, že jsem se tehdy moc nesekl :-).

    1. To je překrásný příběh! Jen houšť a větší kapky 🙂 A co se toho shazování týče, povětšinou jsem nebyla svědkem oné neškodné varianty, o které mluvíš. Buď to bylo opravdu z hloubi duše, nebo to byl rádoby vtip, pod nímž se ale skrývalo zhruba totéž, jen právě ve formě divadla pro ostatní.

  3. Je až neskutečné, jak moc mají tví studenti společného s mými seniory. Až mě z toho mrazí, byť v jejich případě nejde o písemky. Na druhou stranu, v mnohém tebou napsaném nacházím sebe sama. Ne ve všem a není to tak dramatické, ale je to tam. Vím o tom a snažím se s tím bojovat, obzvláště s tím perfekcionismem.

    1. Tvoje komentáře i články jsou důkazem toho, že lidi se zkrátka nemění 🙂 Ovšem taky mě z toho tedy lehce zamrazilo… A to mi povídej! Podstatná část toho, že mi právě tohle vadí, je bezpochyby skutečnost, že k tomu mám sama taky sklony.

  4. A cim to tedy je, nerikejte mi, ze to mame v Cesku v genech? U starsi generace senioru mi to pripade smutne, ale logicke. Tve rocniky mi pripadaji, ze jsou vychovavani jinak…

  5. Vzpomínám si, jak jsem dlouho na začátku blogování na střední ke vší tvorbě přidávala, jak je to hrozný. Taky jsem to myslela vážně (i když částečně jsem chtěla donutit lidi mě chválit), ale ne ve zlém. Spíš jako zbavení se odpovědnosti. Nemusí to být nic moc, takže mi nikdo nemůže vyčítat chyby, hlavně ani já sobě. Navíc to tehdy tvrdil každej druhej, na internetu i ve škole, tak jsem to začala dělat automaticky. „To prostě neumíme, takže žádnej stres ze špatných výkonů!“ Než mě to přešlo a začala jsem mít víc radost z té činnosti než z posouzení od ostatních. A teď už mi naopak taky vadí, když někoho slyším se takhle podceňovat. Asi to bude dost souviset s věkem, zkušenostmi a rychlým, nepozorovaným vsakováním negativ a přístupu z okolí ve studentských letech.

    Na druhou stranu příklad u snahy se zavděčit všem by spoustě lidem asi tak nepřišel. Někomu je to úplně putna. Jako když se mně nějaký dlouhodobější klient ptá, jestli mi má říkat tak nebo si může dovolit už tak, mně je to taky úplně jedno, sotva to vnímám. Podle mě proto závisí na rozlišení, jestli je to pro dotyčného bezvýznamná věc, její řešení je mu lhostejné, nebo něco, na čem mu záleží, ale nechce urazit nebo konfrontovat. A to může být pro každého něco jiného.

    1. Jj, takové to preventivní shození sebe sama jako obrana před případnou kritikou (jak jí líp vzít vítr z plachet, že?) a zároveň popud vůči ostatním, aby to začali vyvracet a tím pádem chválit, je v teenagerském věku velká klasika. Taky jsem to dělávala. Zdravé to sice není, ale bezpečné velmi. Ono stoupnout si za vlastní výkon… no, není to snadné!
      A k tomu rozlišování – určitě. Některým lidem je to skutečně jedno a to je úplně v pořádku. Ale takové to „mně je to jedno“, které ve skutečnosti říká „na mně nezáleží, dělejte si, co chcete, stejně to tak skončí“, je jiný a podstatně smutnější příběh.

  6. Přesto si toho važ.
    Představ si, že bys učila samé sebevědomé pitomce, co se by se tvářili, že sežrali Šalamounovo ho*no a přitom by se nedostali za „haudújúdú“.

    1. To já jsem ráda za všechny svoje studenty 🙂 Na sebevědomého pitomce jsem každopádně v lavicích ještě nenarazila; zato znám takové ty tvrďácké pózy, co se přesně takhle můžou tvářit. A cesta ven je paradoxně úplně stejná jako u těch, co se shazují. Jen je třeba volit trochu jiná slova.

  7. Nedávno poznamenal můj dvacetiletý syn: „Mami, ty jsi hodně sebekritická. To ale není zrovna atraktivní lidská vlastnost“ 🙂 Tak se snažím raději kousnout do jazyka než kolem sebe tu neatraktivitu šířit. M.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *