Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).
Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).
Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.
Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“
A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…
Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.
Jak tak koukám, tak už plesovací sezóóóna začala ve všech koutech českého světa!
P.S.: Korzetové šaty ani nedoporučuju – blbě se v nich "dělá všechno" – dýcháním začínaje, přes chození pokračuje a ohýbáním konče!
Přísahala jsem, že můj maturák jest posledním společenským "fiaskem" (nebo-li plesem) na který hodlám až do konce života jít!
Ty věčný přípravy mě totiž ničí… 😀
Vtipné:-)
doufám, že jste si ples všichni užili
ještě jsem zapomněla připsat – první článek k tématu týdne, který mě vážně zaujal
[1]: Ano, vskutku začala! Upřímně řečeno bych korzet ani nechtěla. Jednak mi šaty rozdělené na korzet a sukni nesluší a jednak, jak píšeš, je to tragédie i po praktické stránce. Ale až na ty přípravy byl ples super a příští rok určitě budu chtít jít znovu 🙂
[2]: Děkuji, jsem ráda, že článek zaujal a že se líbil 🙂 A ano, nakonec jsme si ples všichni užili a byli jsme moc spokojení 🙂
To zní jako příprava na invazi, ne na ples:-) Umím si to živě představit. Na ples mě nikdo nedostane ani páčidlem.
No a jaké to teprv muselo být v dobách korzetu a krinolin… To byl člověk rád, že aspoň závěr plesu ještě stihl…
No krinolíny, to muselo být peklo! Korzet si ještě jakž takž představit dovedu, ale to, že bych pomalu ani neprošla dveřmi, to už je skoro v říši sci-fi 😀