Reklamy na prázdno

Nejspíš stojím před Sophiinou volbou: buď jsem se s velkou slávou stala zakládajícím členem nové generace důchodců, nebo jsem nesnesitelně vzdělaná. Jedno je lepší než druhé; mohu se leda tak utěšovat tím, že na to, abych se stala obětí věkové diskriminace, alespoň nevypadám, a přílišné vzdělání člověka znevýhodňuje ne úplně vždycky, ale jenom většinou.
Co že mě přivedlo na tak temné myšlenky? Mé zážitky v metru. Stává se mi totiž v poslední době poměrně často, že koukám na reklamu a vůbec nepochopím, na co je. Bezmocně zírám na podivnou fotografii neznámého objektu, jehož rysy mi v mysli vyvolávají leda tak vzpomínku na Star Wars, a ještě bezmocněji posléze zjišťuji, že nápis vedle, od něhož jsem si slibovala vykoupení ze své nevědomosti, to ani trochu nevylepšil. Jediné, čemu na takových reklamách rozumím, pak zpravidla bývá nějaký obsahově skutečně velmi bohatý a konkrétní slogan typu „Ideální volba“.
Zrovna včera jsem na jednu takovou reklamu narazila. Skvěl se na ní veliký nápis o nepřekonatelném bestselleru nebo tak nějak, na obrázku bylo podivné zařízení, jaké jsem v životě neviděla, a text pod ním vypadal takhle nějak: K04-6UEI÷0M!J18?09>8;468*×92173N[06!!. Nevím, asi jsem technologicky zaostalá. Nebo že by se nám opravdu snažili prodat něco, o čem sice nevíme, co to je, ale je to zaručeně bestseller a ideální volba – a nikdo jiný to neprohlédl? Tak špatné to snad přeci jen není. Nejspíš bych tedy měla čestně přiznat barvu a zítra se cestou z fakulty stavit v galanterii pro vlnu a jehlice a začít se věnovat činnostem, které odpovídají mému mentálnímu věku.
Druhou možnost však ještě ponechávám ve hře: při všem tom štrikování budu bděle na stráži a jestli se ukáže, že tahle reklamní strategie opravdu vyvolávala nevědomost spojenou s tvrdě vypadajícími čísly a prázdnými reklamními hesly záměrně, vtrhnu na trh jako lev. Protože moje slogany „Co si počít? Zaručený bestseller!“ a „Problém? Ideální volba!“, to teprve bude trhák.

O tradicích

Spolu s Velikonocemi se mi dere na klávesnici jedno z mých tradičních horkých témat: velikonoční (a jiné) tradice. Mám to štěstí, že mě škola obdařila jistým základem v antropologii, takže pro mě nejsou jen prázdným zvykem – u mnohých znám jejich původ a účel. Řeknu vám na rovinu, že mé mínění o nich to nijak nezlepšilo.
Velikonoční tradice jsou pohanské náboženské rituály plodnosti. Římští mladíci chodili s důtkami a řezali římské matróny, které jim nadšeně běžely vstříc, neboť plodnost byla pro ženu v zásadě skoro celá její čest a existence. Vejce snad ani netřeba zmiňovat, tam je tahle tematika zcela očividná. Přestože jsme dnes tuto tradici učesali a dětem chlácholivě tvrdíme, že to je, „aby maminka byla celý rok svěží“ nebo „aby neuschla“, pravda je poněkud jiná.
Svatební tradice jsou totéž v bledě modrém. Rýže se nehází proto, aby měli novomanželné dost peněž, nenechte se mýlit. A ta část svatebních tradic, která není rituál plodnosti (případně nějaká relativní novinka s pointou v alkoholu), jsou úlitby kultu předků. Závoj nevěsty, rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh – všechno bezpečnostní opatření, aby na ni, chudinku, která se vyvázala z ochrany svých otcovských předků, nemohli v nestřežené chvíli, kdy nad ní noví předkové ještě lhostejně krčí rameny, útočit cizí duchové.
Vánoční a novoroční tradice jsou pro změnu tradice věštební. Šupiny v peněžence (nebo kdovíkde všude), krájení jablek, svíčky na vodě, ba i alkohol a ohňostroj na Silvestra slouží k očištění přítomnosti, navrácení řádu a předpovědění či zajištění budoucnosti.
Je 21. století a pomlázka stále letí, stejně jako letí rýže na hlavu novomanželů. Nedovedu si to vysvětlit, neboť prakticky všichni máme v kapse chytrý telefon a na ruce chytré hodinky – a přesto vykonáváme tyhle prastaré úlitby bohům, jejichž jména ani neznáme a na jejichž božskou sílu nevěříme, a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ať křesťan či ateista, oba pletou na Velikonoční pondělí pomlázku a o svatebním dni rozbíjejí talíř. Nemám pro to pochopení. Kdo na předky a antická božstva věří, ať si pomlázku plete, ba ať si klidně vezme i ty důtky a mlátí s nimi své souvěrce jedna radost. Ale na mě s tím nechoďte. Ke kultu antických bohů se nehlásím a Zemi neuctívám – a v dohledné době to nezamýšlím měnit.

Kurz Wordu pro tvrďáky aneb další diplomková dobrodružství

Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.
Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy „zpět“, protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na „znovu“.
Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.

Návodová mánie

Jak najít ideálního partnera, jak si nejlépe čistit zuby, jakou stranu volit, jaký používat šampón, jak chodit po chodníku a jak se stavět na hlavu. Že je vám to povědomé? Bodejť by nebylo – návody vládnou světu.
Když se tak pohybuji po internetu, mívám velmi intenzivní pocit, že na každém rohu čeká hlouček expertů, připravených se na vás vrhnout a zasypat vás odbornými radami. Ať už se jedná o problém bezpečnosti vašeho PC nebo o to jak zkombinovat oblečení, jsme dennodenně bombardováni dobře míněnými radami odborníků, abych tak řekla, na všechno. Ať už se jedná o jakoukoli životní oblast, onen expertní hlouček se za vámi vždy ochotně žene a mává vám před virtuálním obličejem virtuálními vědeckými studiemi – asi jako hloučky právníků honily policejní auto ve filmu Dálnice 60.
Ne že by někdy nějaký ten návod nebo rada nebyly potřeba. Kupříkladu vědět, co znamenají všechny ty příšerné názvy chemických podivností v jídle, už dnes laik prakticky nemá šanci – rada se proto víc než hodí. Ale opravdu potřebujeme, aby nám někdo neustále radil se vším? Neumíme si umýt kuchyňskou linku sami? Mám za to, že když si necháme experty na všechno vlézt do života až příliš, můžeme snadno ztratit kontakt se sebou, s vlastními zkušenostmi a pocity a může se stát, že časem budeme žít život někoho jiného – případně že naletíme na nějakou obzvlášť vypečenou „radu“.
Proto: inspirujme se, když chceme, nechme si poradit, když potřebujeme, hledejme, když se zajímáme; vzdělávejme se. Ale naučme se také poznávat sami sebe a sami sobě naslouchat. To totiž žádní odborníci nenahradí.