Óda na Posledního z Jediů

Je mi úplně jasné, co máte na jazyku. Hvězdné války, taková komerce! Jenom víc prachů z toho chtěli vytřískat. Že by zrovna moje filmová rubrika mohla strpět pozitivní reakci na takový film? Image intelektuálního snoba si líže rány v koutku a vyčítavě na mě pokukuje. Ano, přátelé, je to tak. Líbily se mi poslední Star Wars. Líbily se mi tolik, že na ně nejspíš půjdu znovu. A není to tím, že mě unesli mimozemšťani.
(Pozor, budou spoilery. Spousta spoilerů.)
Nemůžu si pomoct, ale Poslední z Jediů zvládl něco, co nezvládly žádné Star Wars před ním. Zachoval si mýtus Síly, světla a temna, a zároveň udělal velmi výrazný krok směrem k realističnosti. Rogue One, například, zvládl jenom to druhé – a nelíbil se mi, protože se pro mě stal pouhým nudným akčním filmem. Tohle bylo jiné. Postavy byly lidštější než kdy dřív: Luke tak správně cynický a autenticky zlomený, Ben a Rey pro jednou nepůsobili jako pouhá inkarnace dobra a zla, případně účelově napsaní váhavci, ale jako lidé, v nichž se leccos pere. Jejich vztah byl jako vztah klaďase a záporáka poprvé v historii Hvězdných válek zajímavý a jiskřilo a pnulo toho v něm tolik, až se tajil dech. Charismatický pašerák se ukázal být hajzl, co chtěl jenom prachy, superodvážený plán zase se přestrojit a něco ukradnout na nějakém tom destruktoru, konečně vyjevil svou pravou povahu superdebilního, až sebevražedného nápadu. Vedení odporu konečně přestalo být jednolitým blokem dokonalých a perfektně sehraných postav (uznávám, to bylo už v Rogue One); svalnatý tvrďák za volantem X-Wingu dostal zaslouženě za vyučenou a rebelové vůbec dostávali na frak takovým způsobem, že se o ně člověk poprvé v historii opravdu bál. Vynechme teď úvahy o tom, jak funguje vakuum nebo co všechno zmůže mistr Yoda – netvrdím, že ve filmu není hromada blbostí a logických nedomyšleností. Jenže Reyin výcvik, postava Luka, vývoj Kylo Rena, identita rebelů a rozjímání nad tím, co vlastně znamená hrdinství, jsou tak zajímavé, že zkrátka převažují. Na celé čáře.
Co ale těmto Hvězdným válkám zejména připisuji k seznamu prvenství, jsou zcela osobně moje pocity. Nikdy jsem neměla ze starwarsovského filmu takovéhle dojmy. Už při projekci mi bylo jasné, že tohle je přes všechny úlety a lapsy opravdu dobré; bezprostředně po ní jsem věděla, že to chci vidět znovu; a emoce ve mně doznívaly ještě několik dní. Tohle nezvládlo mnoho filmů. Ba dokonce jich to zvládlo velice málo.
A to je v mých očích to vůbec nejdůležitější prvenství.

5 způsobů, jak zabít HSP (vysoce citlivého člověka)

My všichni, kdo máme dar vysoké citlivosti, se můžeme chlubit mnoha přednostmi. To je nejspíš naše hlavní útěcha, protože jinak moc dobře víme, že jsme ve většině ohledů vybaveni pro život v normální společnosti spíše nevhodně. Dokonce tak nevhodně, že je docela jednoduché nám zdánlivě normální věcí způsobit poměrně slušné trauma, neřkuli infarkt. Máte-li proto ve svém okolí nějakého vysoce citlivého člověka (neboli HSP podle anglického highly sensitive person), kterého se chcete nenápadným a přitom pohodlným způsobem jednou provždy zbavit, otevírají se vám široké možnosti.
1. Koukněte se s ní/ním na horor nebo válečný film.
Zrcadlové neurony jsou krásná věc. Dokud se ovšem nezačnete dívat na filmy, které kromě hlavního hrdiny zabijí málem i vás. Pianistu jsem musela zhlédnout po etapách, protože jsem nebyla schopná to vydržet najednou. Na Westworld jsem se po prvním dílu přestala koukat – i když mě fakt zajímalo, jak to bude dál. Prostě to nešlo. Z lekaček vždycky málem vyletím do povětří. A o svém nejnovějším zážitku, kdy jsem se velkým nedopatřením dostala do kina na matku!, snad raději pomlčím. Dodám jediné: trauma jsem tím nezpůsobila jenom sobě. Učinit z těchto skutečností sofistikovanou vraždící metodu je proto jen otázkou velmi malého množství kreativity.
2. Vybafněte na ni/něj.
Jedním z poznávacích znaků vysoké citlivost je mimo jiné to, že se hodně a snadno lekáte (a to i u filmů, viz bod 1). Na gymplu jsme měli učitelku, která nadskočila pokaždé, když se ozval školní rozhlas. Tehdy jsem to ještě moc nechápala. Dneska nadskočím taky. Když se leknu, trhnu sebou tolik, že tím kolikrát vyděsím i několik dalších lidí v místnosti. Doma máme zvonek, který sice zvoní krásně nahlas, ale má to i stinné stránky: například se u něj nesmím zdržovat, když má někdo přijít na návštěvu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jestli to jednou dojde k očekávanému naplnění, bude to rychlá a bezbolestná smrt.
3. Nalijte do ní/něj litr kafe nebo alkoholu.
Reakce na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Občas stačí jen velmi malé množství a už mě bolí tohle a onohle, případně se mi začnou třást ruce a podobné věci. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych množství navýšila třeba na trojnásobek. Jedná se ovšem o metodu experimentální, mějte proto na paměti, že při její aplikaci se vystavujete riziku, že – jak praví české přísloví – co ho nezabije, to ho posílí.
4. Donuťte ji/ho jít na diskotéku nebo techno koncert.
Kombinace extrémně hlasité a dunivé hudby spolu s agresivními blikajícími světly je něco, co spolehlivě zafunguje, i kdyby náhodou litr alkoholu nebo příliš hlasitý zvonek nezabral. Vysoce citlivý člověk vnímá podobné věci daleko intenzivněji než ostatní – o poznání víc ho proto zahltí. Tato varianta je obzvlášť vhodná pro úhlavní nepřátele; jedná se o pomalou a bolestivou smrt v nekončící křeči.
5. Přimějte ji/ho přečíst si komentáře v libovolné internetové diskusi.
Duševní rovnováha vysoce citlivých lidí je věc křehká (jak už tak duševní rovnováha bývá) a narušit ji zvládne kdekdo. Jsou ale věci, které ji doslova smetou z povrchu zemského – jednou z nich je například destilovaná zloba a nenávist internetových diskusí. Jako vysoce citlivý člověk nikdy a za žádných okolností takové věci nečtu. Ne, nejsem schopná se tím bavit. Ztrácím veškerou naději a chuť do života a začínám si ošklivit filmový průmysl za to, že jednou taky nenechá nějakého megazáporáka vyhladit lidstvo aspoň ve filmu. (Moje vize je taková, že by film končil idylickým záběrem na rajskou přírodu nerušenou člověkem a byl by to happy end.) Jestliže využijete tento způsob, jak skoncovat se svou obětí, budete den ode dne sledovat, jak chřadne, bledne, hubne – až nakonec tiše a jednou provždy zmizí.
Závěrem je třeba konstatovat, že tento výčet si v žádném případě neklade nároky na úplnost. Kompletní a vyčerpávající seznam podrobně rozpracované metodiky vraždění vysoce citlivých osob je otevřenou otázkou pro další výzkum a prozatím můžeme prohlásit jen to, že se nachází ve fázi experimentálního ověřování.
Tak mi jenom držte palce, abych to ověřování přežila.

Na co skutečně připravuje české školství

Když přijde na přetřes stav českého školství, zpravidla nikdo nehýří optimismem. To máte pořád samé nízké platy, málo studentů, moc škol, upadající úroveň a téměř soutěž o to, na které škole jsou studenti drzejší, lhostejnější a blbější. A také velmi častá konstatování, že škola je v životě stejně k ničemu, že se tam neučí nic použitelného ani užitečného. To ale rozhodně není celá pravda. Protože když se realisticky podíváme na současný stav trhu práce, pak škola (míním zde primárně školu základní a střední) člověka připravuje vpravdě skvěle.
Student průměrného gymplu tráví nesmyslné množství času sezením v uzavřených prostorách spolu s hromadou dalších lidí a vykonáváním činností, jejichž smysluplnost je přinejmenším otázkou. Je nucen respektovat učitele, kteří respektu často nejsou hodni, ale mají nad ním moc, a vycházet s hromadou otravných spolužáků. Není právě tohle ta nejefektivnější příprava na pracovní život?
Většina prací přece znamená osm hodin někde sedět (méně často stát nebo chodit), vykonávat činnost, bez níž by se svět zpravidla dosti hravě obešel, podřídit se lidem, kteří toho vůbec nemusejí být hodni, a být obklopen kolegy, u nichž je pravděpodobnost, že se všichni stanou našimi nejlepšími přáteli, prakticky nulová. Myslím, že právě na tohle jsme ze školy perfektně připraveni.
Problém nastává jen v jednom případě: když si absolvent střední školy vybere příliš kvalitní školu vysokou. Tam takové disciplíně může odvyknout, a když má pak vstoupit na trh práce, tak pokud nemá velké štěstí, může ho čekat značné zklamání. My, kteří jsme takové štěstí ve výběru univerzity měli, a v práci minimálně částečně též, se můžeme jen modlit, aby to tak zůstalo. A buď se přeci jen snažit něco změnit, nebo alespoň odstranit tu jedinou anomálii, která narušuje jinak dokonalý systém: ty hrozné a zcela zbytečné vysoké školy.