Měsíc: Květen 2018

Představte si, že o vás natočili seriál. Ten seriál vás zobrazuje jako normálního člověka, občas nejistého, občas naštvaného, vykresluje vaše chyby, problémy ve vašem manželství a víc než napjatý vztah s vaší sestrou. A teď si představte, že ten seriál je tak dobrý, že na něj koukáte, jste nadšení a líbí se vám. Ještě vám na tom nepřipadá nic zvláštního? V tom případě uděláme sladkou tečku: jste britská královna a na tom, jak jste jistí či nejistí, závisí ta nejvyšší politická patra.

Přesně takový je seriál The Crown (Koruna), dle mého názoru jeden z nejbrilantnějších seriálů současnosti. Pohybuje se po velmi tenkém ledě, protože pojednává o událostech, které si nejeden pamětník (kupříkladu hlavní hrdinka) ještě pamatuje – totiž o počátcích vlády mladičké královny Alžběty II. Má skvělé kostýmy, skvělý scénář, skvělé herce (Claire Foy v hlavní roli!), skvělou hudbu, skvěle napodobený královský přízvuk a tak nějak skvělé všechno; nadto je ještě historicky poměrně hodně přesný.

Nebudu přehánět, když řeknu, že se mi při každém dílu tajil dech. Úvodní titulky jsou provedeny tak neuvěřitelně, že jsem je nikdy nechtěla přeskočit; nu, Hans Zimmer. Celý děj je velmi dramatický a přitom jaksi subtilní, žádný krvák – nejistou královnu a vnitřní dramata její rodiny sledujeme se stejným napětím jako vojenský konflikt v Egyptě. Vidíme, že královna vlastně vládnout spíš nechtěla, rozhodně tedy ne v pětadvaceti, a že to neměla ani trochu lehké. Pakliže jsme jí někde v koutku duše záviděli, tak po zhlédnutí seriálu určitě přestaneme. Protože, upřímně, opravdu není o co stát.

The Crown bych doporučila téměř každému. Zejména milovníkům historie, fanouškům monarchie a královské rodiny, nadšencům z královské svatby prince Harryho a Meghan, filmovým labužníkům, těm, kdo chtějí pochytit opravdu ujetý přízvuk i slovní zásobu – zkrátka všem. A taky těm, kdo mají rádi husí kůži. Protože ty úvodní titulky… no, nechte se překvapit.

Když dojde na věc a někdo se mě zeptá, co tak ráda dělám, zpravidla ten výčet zní docela pěkně. Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv – to už je nějaká sbírka. Navíc jsou to zájmy (až na pořizovací ceny hudebních nástrojů) poměrně laciné a při stěhování neobyčejně vděčné, protože ty housle prostě popadnete a nemusíte je svěšovat ze stěn, vyndávat po desítkách ze skříní ani jiné podobné legrácky.

Donedávna jsem za to byla neobyčejně ráda a jediné, na co jsem si stěžovala (zpravidla při pravidelných cestách do hudebky), bylo, že hrát na pikolu by přeci jen mělo ještě o něco větší kouzlo. Až do chvíle, kdy jsem navštívila vernisáž jedné své kamarádky-malířky a okouzleně se procházela mezi jejími obrazy. V momentě, kdy jsem se dívala na tu živoucí minulost, mě totiž uhodila do očí obrovská nevýhoda mých zájmů: na zahraný či zazpívaný kus si nesáhnete, tanečními kroky není možné se probírat za dlouhých zimních večerů a blogem si nevyzdobíte stěny. Nic hmatatelného za mnou nezůstává, není co ukazovat, čím se obklopit. Vpravdě frustrační koníčky.

I zařekla jsem se, že takhle to dál nejde – a že chci mít na co vzpomínat i tehdy, až budu mít Alzheimera. Ono je sice krásné milovat jazyky a hudbu a žít tím, že jsou tak nějak tajemně všude a nikde zároveň, ale musím uznat, že to má své hranice. A jelikož je třeba myslet na budoucno, jsou to hranice velmi konkrétní; jmenovitě okamžik, kdy budu zmateně sedět na židli a divit se, kdo to ty pěkné obrázky (nebo hrozné mazanice – záleží, jak moc věk otupí můj kritický osten) namaloval. Protože už bude na co se dívat.

Někdy se to prostě stane. Zazvoní budík a vás přepadne nutkavá touha hodit ho z okna, zavrtat se ještě hlouběji do peřin a zůstat tam třeba do skonání světa. Osud je však neúprosný, a tak se zíváním hodným krokodýla vstanete, cestou nabouráte do dvou skříní a jedněch dveří, při snídani se pokecáte a ujede vám tramvaj.

Následuje den hodný divů takového rána. Den šedivý, pošmourný a slzavý – na počasí nehledě. Písmenka vám tančí před očima, aniž by vám něco říkala, nic se vám nechce, nejradši byste si na místě lehli nebo alespoň se vším sekli. Obepíšete všechny známé, olajkujete všechny fotky, pročtete všechny blogy a usilovně hledáte něco, co vám zvedne náladu. Pracovními úkoly se prodíráte jako slepí a chromí k tomu a nutnou konverzaci s kolegy udržujete jen mírně nepřítomným kýváním hlavy. Mimo to vás bolí tuhle a tamhle a na zlepšení nálady nic nezabírá.

Postupně se dnem prodíráte, protloukáte se po minutách a po milimetrech způsobem vpravdě vyčerpávajícím a večer vás nic nenadchne tolik, jako že tenhle příšerný den končí. Byl opravdu hrozný a ještě že už je pryč. Zítřek – i kdyby neměl být o nic lepší – je ještě daleko. Teď je sklonek dneška a vy už nemusíte na nikoho mluvit, s nikým se zabývat a nikdo po vás nic nechce. Konečně. Můžete vypnout, zahrabat se do peřin, slastně vydechnout.

A pak že na tu náladu nic nezabírá.

Kdysi jsem napsala, že štěstí je, když si chcete sníst pár naložených hub a vidličku najdete, jak na vás čeká ve dřezu.

Je to těžko definovatelný pocit, že vám celý vesmír vychází vstříc, plyne v tichosti kolem vás a jen tak pro vaše potěšení sem tam vytvoří pohlednou lagunu či malý vodopád.

Štěstí je tiché tikání hodin při nedělním odpoledni, kdy byt voní masalou, pohovka je měkká a na klíně máte otevřenou skvělou knihu.

Je to společnost dobrých přátel či milované rodiny vprostřed krásné krajiny; záchvaty smíchu při večerních rozhovorech; vzpomínky ve stavu zrodu.

Štěstí je předoucí kočka, které stačí vaše pohlazení; štěstí je pouze být a nikam se nehnat, nechtít víc. Být dostatečný a krásný, sám sebou, jako jsou stromy v lese.

Štěstí jsou slzy dojetí při západu slunce, dotyk hebkého modřínového jehličí brzy zjara, kvetoucí stromy, chuť rozběhnout se do dálek a psát básně.

Je to skromné přijetí, otevřenost srdce, světlo v našich očích a… vidlička ve dřezu, když máte chuť na houby v octě.

Co víc si přát.

Je tomu pár dní, co jsem dočetla slavný román Margaret Atwoodové Příběh služebnice. Byl to zážitek silný a děsivý, byť ne zcela nový, protože stejnojmenný seriál (respektive jeho první sérii) už jsem předtím viděla. Jedna věc z knihy mě ale na rozdíl od televizního zpracování doslova chytila za srdce, a to rukou vpravdě ledovou.

Když jsem četla ty hrůzné a zároveň rezignované řádky služebnice jménem Fredova (anglicky Offred), sexuální otrokyně v klerofašistickém režimu, ve kterém se plodnost stala nedostatkovým národním bohatstvím vyhrazeným vlivným, samozřejmě mě to děsilo. Děsila mě na tom celá řada věcí: celé to společenské uspořádání, samotná existence něčeho, jako jsou služebnice, permanentní válka, totální vymývání mozků, mrtvoly na každém rohu… ale ještě jedna věc. Totiž způsob, jakým se tenhle režim ospravedlňoval a jak se vůbec dostal k moci. Byl nastolen v zásadě bez potíží a lidi s tím víceméně souhlasili, protože se báli – báli se o život, teroristů, války. A tak když přišli šílení puritáni, kteří slíbili vymýtit nespravedlnost, chudobu, násilí na ženách a tak podobně, lidi je téměř vítali.

Tehdy jsem ucítila tu ledovou ruku – protože řada těch věcí zněla na první dobrou vlastně docela rozumně a i by se s nimi dalo nějak souhlasit. Konec pornografie – to není tak zlé, ne? Nedopustit násilí na ženě, jistě, souhlas. Skončit s tím, že se hodnota lidí měří penězi, no samozřejmě! A ženám zatrhnout pracovat i číst a psát, protože… tak moment, to už je přes čáru. Ale kde je ta hranice? A jak moc tenká je?

Docela jsem se zhrozila. Jednak toho, že by pravděpodobně bylo docela dobře možné, aby takováhle strašlivá společnost vznikla, a to rychle a bez velkých cavyků. Jak vidíme, stačí trocha násilí a zbytek udělá strach. Ale hlavně toho, že na první pohled to všechno vypadá vlastně celkem logicky a nezdá se to tak hrozné. Vždyť je to jenom přechodně a ty obchody na náměstí mě beztak štvaly, tohle přece nějak zvládneme a tadyto bylo vůbec takové nemorální…

…a už jsme tam. V naprosto šílené diktatuře, kterou jsme si tak trochu vybrali sami a došli k ní veskrze demokratickými cestami. Má to ale jeden háček. Cesta zpět už nevede.