Když dojde na věc a někdo se mě zeptá, co tak ráda dělám, zpravidla ten výčet zní docela pěkně. Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv – to už je nějaká sbírka. Navíc jsou to zájmy (až na pořizovací ceny hudebních nástrojů) poměrně laciné a při stěhování neobyčejně vděčné, protože ty housle prostě popadnete a nemusíte je svěšovat ze stěn, vyndávat po desítkách ze skříní ani jiné podobné legrácky.
Donedávna jsem za to byla neobyčejně ráda a jediné, na co jsem si stěžovala (zpravidla při pravidelných cestách do hudebky), bylo, že hrát na pikolu by přeci jen mělo ještě o něco větší kouzlo. Až do chvíle, kdy jsem navštívila vernisáž jedné své kamarádky-malířky a okouzleně se procházela mezi jejími obrazy. V momentě, kdy jsem se dívala na tu živoucí minulost, mě totiž uhodila do očí obrovská nevýhoda mých zájmů: na zahraný či zazpívaný kus si nesáhnete, tanečními kroky není možné se probírat za dlouhých zimních večerů a blogem si nevyzdobíte stěny. Nic hmatatelného za mnou nezůstává, není co ukazovat, čím se obklopit. Vpravdě frustrační koníčky.
I zařekla jsem se, že takhle to dál nejde – a že chci mít na co vzpomínat i tehdy, až budu mít Alzheimera. Ono je sice krásné milovat jazyky a hudbu a žít tím, že jsou tak nějak tajemně všude a nikde zároveň, ale musím uznat, že to má své hranice. A jelikož je třeba myslet na budoucno, jsou to hranice velmi konkrétní; jmenovitě okamžik, kdy budu zmateně sedět na židli a divit se, kdo to ty pěkné obrázky (nebo hrozné mazanice – záleží, jak moc věk otupí můj kritický osten) namaloval. Protože už bude na co se dívat.
Možná, že je to tak dobře, že spoustu koníčku zůstává nehmatatelnych – sport, dokud člověk nezíská nějakou medaile, hudba, dokud nezíská ocenění, psaní povídek dokud nevydá knihu… Možná se ten koníček tak změní na práci a i když je úžasné, že člověk se může živit svým koníčkem, přijde to o svoje kouzlo, myslím.
Toužím umět malovat. Ve snech se mi zdají krásné obrazy, v reálu je to bída. Mrzí mě to, ale holt to tak je..
A ty do toho půjdeš? Pochopila jsem správně?
A co tedy bude tvůj „hmatatelný“ koníček, malování? 🙂
Já jsem spokojená, dokud mi můj koníček něco dává teď a tady – a nejspokojenější, pokud se v něm zlepšuju. Až mě přestane bavit, nechám ho být, ale víc od něj nepotřebuju. 🙂
[1]: Ono by nevadilo, kdyby nehmatatelné byly ty koníčky jenom některé. Ale všechny, to už je přeci jen trochu moc. A k těm medailím… no, mám jich fakt hodně, ale to na tom upřímně řečeno nic neměni 🙂
[2]: Já už do toho jdu delší dobu a občas maluju. Jako malá jsem chodila do výtvarné třídy ma základce, takže jisté základy mám a zpravidla jsem schopná přenést na papír aspoň část ze své představy 🙂
[3]: Ano, můj nový koníček je malování 🙂 On tedy není už tak úplně nový, nějakou dobu už ho táhnu, ale až teď o tom píšu. Mně taky jde primárně o to, aby mi koníček dával něco tady a teď, ale jak jsem zjistila, není to pro mě jediné kritérium 🙂
Tak nezapomeň nějaký obraz zavěsit i na blog…
Úplně ti rozumím. Jen upozorňuji na drobnou záludnost: Až budeš mít doma několik desítek nádherných zarámovaných obrazů, které jsi právě přinesla z úspěšné výstavy, a budeš přemýšlet, kam je doma dát, možná si řekneš že taková pikola, po které zůstane jen na chviličku roztřesený vzduch, není úplně špatný nápad :-). Ale každopádně se na tvé malování moc těším a jsem zvědavý!
No tak teď jsi mne dostala, já jsem o svých koníčcích takhle až do hloubky neuvažovala, ale máš zase pravdu.
Je povznášející se podívat na svou zahradu a prohlédnout si sbírku mšic, které mne iritují a celkový dojem snižují.
Ale když se dívám na své dílo, mám pocit absolutního štěstí, jdi do toho, sáhni si na své štěstí, kochej se svým štěstí.
[5]: Abych řekla pravdu, tak to úplně nemám v plánu – ale zájem mě samozřejmě těší 🙂
[6]: 😀 Je pravda, že v takové situaci bych si na pikolu s láskou vzpomněla, ale domnívám se, že na nic takového nikdy nedojde 🙂 Těch pár načmáraných obrázků na formátu A4 je skladných pěkně a na nic většího si zuby nebrousím 🙂 Jen mě trochu znervózňuje, že teď se ode mě čeká, že s tím vylezu na světlo svého blogu 😀
[7]: Ano, zahrada je úplně kouzelně hmatatelný koníček 🙂 Byť se tam vždycky nějaká sbírka mšic najde – ale nějaká její obdoba se konec konců najde i v obraze, básničce nebo na koncertě 🙂
No, dshi se pořídit nahravky a i obrat starne..ale je fakt, že to chhce něco hmatatelneho …
Heh, já si blogem vyzdobím stěny! 😀 Teda já si jím zatím jen zdobím krabice, které používám místo extra poliček a skříní. Vezmu krabici od bot, kterou chci mít jako úložný prostor na něco a oblepím ji papírama. A to papírama s mýma poznámkama k článkům, rovnou předepsanými články, kusy povídky, které často sepisuju nejdřív na papír, k tomu mám i zvláštní sešity plné těch poznámek, no a ono to udělá i hezký vzor 😀 A taky jsem si začala kdysi svoje povídky tisknout a doma mám ohromný šanony plný mých textů. Pak jsem část z nich upravila, takže jsem ty výtisky s původní verzí zase použila místo "tapet". A je to 😀 Ale je fakt, že když jsem si do pokoje pověsila vlastní obrazy z hodin kresby, najednou to působilo jinak než tam mít plakáty. Dívat se na svoje obrazy, který se mi líbí, a říkat si, že tohle jsem zvládla nakreslit, má něco do sebe.
Hra na housle, psaní, čtení, tanec, dříve i zpěv .. a teď malování…
…a pak má zbýt trocha toho umu na nás obyčejné smrtelníky 🙂
[9]: Upřímně řečeno jsem se vždycky dost bála poslouchat vlastní nahrávky z koncertů, protože mi to přišlo hrozně děsivé, jak tam uslyším všechny ty chyby 😀
[10]: Tak je pravda, že bych se mohla inspirovat a polepit si pokoj nějakými svými geniálními citáty 😀 Ale nevím, jestli by to bylo ono 😀
[11]: Myslím, že nějaký ten um zbývá – nikde netvrdím, že to všechno umím dobře 😀 Můj zpěv je velmi průměrný, v oblasti malování jsem spíš takový normální matla a v tanci mám zase relativně malou průpravu. Takže žádná superstar – za významnější řeč stojí v zásadě jen ty housle a psaní, zbytek prostě jen ráda dělám 🙂
Pořiď si zvířátko 🙂 A věř, že taková psí hromádka je až dost hmatatelná 🙂
[13]: Psí hromádka je jistě hmatatelná velmi 😀 Ale k pořizování domácího mazlíčka mě, upřímně řečeno, nic netáhne 🙂
V první třídě jsem začala chodit na housle, ale i když mi to šlo, prý jsem tak zlobila, že se to se mnou nedalo vydržet a tak mě rodiče po několika marných pokusech přestali nutit chodit na hodiny. Chtěla jsem se k houslím vrátit v dospělosti, ale zjistila jsem, že mám dva problémy – jednak jsem tak malá, že jsem nemohla mít normální housle pro dospělé a zadruhé mě při hraní vždy hrozně bolela záda. Tak jsem to bohužel vzdala a umím hrát akorát dost špatně na klavír a ještě hůř na kytaru. Zpívám si akorát občas sama doma a píšu blog. Takže to není nic moc a zřejmě po mě taky nic nezůstane. Ale asi mi to zas tak nevadí…Já doufám, že blog zůstane viset v internetovém prostoru ještě dlouho. Když se někdy vracím ke starým článkům, mám u toho příjemně nostalgickou náladu.
[15]: Jo, bolení zad při hraní je problém, který mám taky. Hlavně když se u toho sedí jako v orchestru, to je pak někdy hotové peklo… aleaspoň mám teda ty normální celé housle, byť třeba přehmat prostě nezahraju nikdy a hotovo. A taky se ráda vracím ke starým článkům 🙂 To pak má občas člověk pocit, že nějakou stopu přeci jen zanechá 🙂