Příliš dokonalý obraz

Není žádné tajemství, že se běžně nepohybuji v kdovíjakých technologických výšinách. Moji přátelé mi často připomínají, že mám mobil pro důchodce, špatný foťák, vánoční světýlka z 80. let a notebook, který by si zasloužil vyhodit z okna (dobře, tohle říkám spíš já, ale sem tam si někdo přisadí). Jenomže i mně se občas přihodí, že se střetnu s nějakou tou opravdu současnou technikou – a pak mi spadne brada jako onehdy.
Ta televize mi připadala asi tak velká jako dvacet mých notebooků nebo sto mých mobilů pohromadě. Obří, olbřímí zařízení! Nešlo se na ni nedívat. Ale to nebyl důvod, proč mě zaujala; konec konců v kině už jsem v životě párkrát byla a na takový Imax si v nejbližší době nějaká televize přeci jen těžko troufne. To zařízení totiž běželo a ukazovalo jakési generické přírodní záběry způsobem, jaký jsem dosud nepoznala.
Bylo to k neuvěření. Doslova. Záběry byly tak ostré, že i ta nejdokonalejší břitva by se vedle nich studem propadla. A tak barevné, že doslova vypalovaly sítnici. Ještě nikdy jsem neviděla tak strašně zelenou zelenou. V žádné televizi, natož v přírodě. Padající vodu obrazovka vykreslila tak, že jsem na to fascinovaně hleděla a dodneška se sama sebe ptám, co konkrétně na tom bylo to nepřirozené. Něco tam být každopádně muselo, protože takhle voda zkrátka a dobře nevypadá. Ta televize ukazovala svět, jak ho nemůže vidět žádný člověk – jako kdyby všechny vizuální ukazatele někdo nakopl na maximum.
I vzpomněla jsem si na stať jednoho filosofa, který psal o jisté fotografické studii koňského běhu. Tak, jak koňský trysk vypadá, když ho rozsekáme na spoustu fotek, ho prý nikdo nevnímá; z hlediska lidského mozku a oka je tak mnohem realističtější totálně nerealistický obraz letícího koně. Ta televize dokázala totéž. Ukazovala celý svět jaksi dokreslený, naleštěný a vylepšený o to všechno, co lidské oko nedokáže za běžných okolností postihnout. Bylo to jako vidět víc než sto procent skutečnosti a bylo to ošklivé; asi jako chodící upravená fotka z Photoshopu. A já, chorobná perfekcionistka, jsem v tu chvíli pocítila lehkost. Na maličkou chviličku se mi totiž svět se všemi svými šedinami a nedokonalostmi zazdál krásný. Mnohem krásnější než jeho příliš dokonalá, přeostřená a přeřvaná varianta.

17 odpovědí na “Příliš dokonalý obraz”

  1. Tvoje pojednání mi připomnělo, když jsme si poprvé dovezli televizi a na ní bylo 3D, seděli jsme všichni v pozoru a hltali. Od té doby jsme brýle vytáhli sporadicky.
    Možná budu divná, mám ráda ostré a jasné barvy, takže pro mne by to peklo nebylo, ale plně respektuji tvé naložení.

  2. Obraz by, myslím, neměl být tak ostrý, aby se o něj naše oko "pořezalo". Ale připouštím, že mohou existovat lidé, jejichž oči jsou odolnější proti pořezání, než jsou ty moje :-).

  3. [1]: To vlastně slýchám docela často – že jsou z 3D televizí lidi nadšení, ale pak se na ně nedívají 😀 A co se jasných barev týče, ty mám ráda taky. Ale co je moc, to je moc 😀

    [2]: Velmi přesně řečeno! Končím úvahy nad divnou vodou – oko se o ní prostě pořezalo a to je ono 🙂

  4. Jó, abych se přiznal, tohle asi neznám. Naše televize asi tak stejně velká, jako můj noťas. Což dělá téměř 4 čtverečky na celou obrazovku. Někdy zajdu na nějakou mrknout. Až bude čas – mám tajný sen si ji jedou pořídit  a potom dohrát všechny hry, na které jsem neměl čas. 😀 A to se klidně za těch 10 let může stát!
    Tak snad se nepořežu 😀

  5. Ve mně zase nedávno zanechal hluboký dojem pán, který přednášel v kině a k ruce měl prezentaci v Power pointu, která vyplňovala celou stěnu za ním. Nutno podotknout, že obrázky nevypadaly nijak zvlášť hezky ani na malinké obrazovce notebooku, na plátně už vypalovaly zrak 😀

  6. [4]: Tak to já sice znám i opravdu velké a kvalitní monitory, ale co je mc, to je moc. A k tomu dohrávání – to bude asi mnoho dlouhých zimních večerů! 😀

    [5]: Power point, to je vždycky zážitek. Jednou jsem četla jeden překlep, který to osvětlil dokonale: ale né, zase prezentace v Poser pointu! 😀

  7. Asi i na své malé staretelevizi kdybych si pohrál s barvami bych viděl leccos. Možná je to jen věc nastavení jako kriklave barvy v hypermarketech na zapnutý ho televizich

  8. Presne. Je to asi ako keď čítaš siahodlhý román, a za celú tú dobu ani jeden hrdina ani raz nemusel ísť na záchod, nedostal hnačku ani omylom nenarazil do stojacej babky na chodníku!

  9. Pamatuju si starou televizi u babičky, která barvila všechno do červena… kde jsou ty časy…
    Asi chápu, že je hezké se na to dívat, ovšem mně tyhle ultra super moderní televize nikdy nebraly. Mám starou krabici, kterou občas zapnu kvůli seriálu a po žádné nové ani netoužím.

  10. [9]: 😀 Přesně tak! Dostojevskij by se měl stydět!

    [10]: Tak zase po zdeformovaném obrazu nijak zvlášť netoužím, ale co je moc, to je moc 🙂 Já pro jistotu nemám krabici žádnou – a vůbec mi nechybí 🙂

  11. [9]: Jo, to mě vždycky bavilo na knihách Karla Maye, že tam hrdinové strávili kolikrát hodiny a dny v zajetí a ani jednou se jim nechtělo… 🙂

    K článku: mě se sytě zelené fotografie přírody tak nějak líbí, ale to, co popisuješ, by asi řezalo oči i mně – někdy mi přijde, že to s těmi rozlišeními, ostrostí a barevností lidstvo přehání – filmům kolikrát spíš prospěje, že jsou trochu rozostřené, než aby člověk viděl každý pór na tváři hrdiny.

  12. [14]: Není sytá jako sytá – a každý sice bude mít měřítka jinde, ale co je moc, to je moc. Jako třeba u těch filmů, co zmiňuješ, taková ta dvojnásobná frekvence snímků za vteřinu. Z toho akorát tak bolí hlava.

  13. Jako by nestačila kouzla, která se zrakovým obrazem provádí naše oko a mozek, od převrácení obrazu na sítnici, opětovného převrácení v mozku, mokropohyby oka, vytváření prostorového obrazu apod…Ještě to někteří lidé potřebují *
    „Vylepšovat..“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *