O jazykohravé rodině

Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?
Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka – a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu „tady je ale děsnej puchmajer“. Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.
Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vicco, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako „Suň se za!“. Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.
Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?
Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.

10 odpovědí na “O jazykohravé rodině”

  1. No naštěstí vás češtinar zřejmě  nebyl žádné neruda… ale na žáky spíše dobrák dobrovsky a ani ho nenapadlo. Aby tyl ze studentské recese…

  2. Vida, myslel jsem, že výraz "ukliď si ty hadrony" se používá výhradně v CERNu, načež bílopláštíci vyfasují jídlo na tři dny a odeberou se na pochod kamsi do tunelu :-).

  3. Matice není nikde rovno, protože je nejvíc na… úspěšnou kariéru! Pak tu máme konečné produkty psího metabolismu tvořící minová pole v ulicích. A s takovým základem se má s vážnou tváří pokračovat ve vzdělávání, listovat skripty plnými produktových portfolií a utvrzovat se v přesvědčení, na jak úspěšnou kariéru mi půlka předmětů bude.

  4. [1]: No, jak se to vezme. Nerudná naše češtinářka vlastně byla docela dost 😀

    [2]: Viď? 😀 Jsem ráda, že jsem uvedla věci na pravou míru 😀

    [3]: Nojo, taková produktová portfolia, to je těžká zkouška každé pokerové tváře 😀

  5. Tak výraz puchmajer ale k tomu naprosto sedí 😀 A když k tomu používáte reálná slova, o to je to vtipnější. U nás mělo všechno možný taky spoustu vymyšlených názvů, ale většinou to byla slova úplně nová nebo zkomolená, která neznamenala vůbec nic a význam se pochopil jedině z kontextu 😀
    A Lepoká… nemohlo by to být… lepá děva, na níž jsou nejkrásnější oči? Dívka s lepýma očima?:D

  6. Obrovský specialista na slovní obraty, pojmenování, přezdívky a nová názvosloví, ano, to byl můj otec.
    Řekla bych, že tato schopnost je dána lidem inteligentním, s vrozenou hravostí, zvídavostí. V naší rodinné sbírce se spousta překrásných slov, nu a dědí se.
    Já jsem štafetu převzala, moc ráda si pojmenovávám lidi, dávám jim svá jména, přezdívky. Ovšem nutno podotknout, inteligencí mému otci nikdy stačit nebudu, být i blbá je někdy deviza a blondýna, to se čeká 🙂

  7. [5]: Viď? Právě proto jsem zrovna tohle slovo z ničeho nepodezírala 😀 Ale vymyšlená slova umí být úplně super. Někdy je to opravdová přehlídka neuvěřitelné vynalézavosti 🙂
    To je ovšem krásný výklad! Nicméně podezírám své sourozence z úplně jiných myšlenek 😀

    [6]: Dovedu si představit, že přezdívky od tebe budou pěkně padnoucí a šťavnaté! 🙂 A je moc dobře, že se u vás vynalézavá a krásná slova dědí – když se to povede, je to skutečně obohacující 🙂

    [7]: Obávám se, že tenhle (krásný ovšem!) výklad vkládá mým sourozencům do hlavy mnohem ušlechtilejší myšlenky, než tam měli 😀 Ale myslím, že ho budu propagovat. Rozhodně je přijatelnější než všechny ostatní 😀

  8. U nás doma se dědí podivná směs nářečních slov, tak jak lidi do rodiny přicházeli a donesli si je, někteří Valaši, někdo Lašský, sem tam Uhry.. každý donesl to svoje. A tak má návštěva v úžaslém oněmení stála, když jsem na něj do kuchyně volala: "Vem si žufánek, sundej s kobzol skřidlu a dej do kastolku bokem trochu té vyvařené škrobovky na zálitek" – chtěla jsem po něm, aby oddělal trochu vody z brambor pomocí naběračky, ale nevylíval jí, že jí použijeme na ředění, jak mě babička učila.

  9. [9]: Tak to je vážně nářez! 😀 Musela bych se hodně snažit, možná si to i napsat, ale myslím, že bych význam téhle výpovědi nakonec byla schopná rozluštit. Tak po pěti minutách 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.