O papričkovém hrdinství

O tom, jak si moderní člověk kompenzuje skutečnost, že žije v nejbezpečnějším světě, jaký jsme kdy měli k dispozici, bylo popsáno mnoho stran. Násilné filmy, u kterých si může vzít na tekoucí krev k obrazovce rovnou vanu, násilné videohry, kde rozstřílíte nepřátele na cimpr campr, seskoky padákem, bungee jumping nebo přecházení na červenou – to všechno nám může vlít adrenalin do žil, i když se zrovna vracíme po chodníku se zábradlím z klimatizované kanceláře. Je tady ale ještě jedna cesta, kterou se můžete vydat. Totiž chilli papričky.
Mám za to, že papričková iniciace v dnešní době nahrazuje pradávné rituály, během nichž se z chlapců stávali muži. Dřív taková legrace obnášela třeba boj s anakondou holýma rukama nebo několikadenní pobyt v džungli. Dnes takový luxus nemáme, zato máme jalapenos a habanero. Ritus probíhá následovně: jdete se svými společníky do restaurace, kde nejprve proběhne slovní licitace. Jednotliví účastníci se předhánějí v tom, kdo kdy snědl jaké šíleně pálivé jídlo, nejlépe s takovou papričkou, která vás může pokud možno zabít a je třeba ji krájet v neoprenu. Když přítomní svou mužnost stvrdí slovy, následují činy. Je třeba s ostatními pojíst co nejpálivější jídlo.
Zde přichází nejpodstatnější rys celé iniciace: nedat na sobě nic znát. Kdo jí rychleji, má výhodu, neboť bolest je čím dál horší. Nikdo ji ale nesmí přiznat. Všichni zúčastnění tak sice kašlají, rudnou a z očí jim tryskají slzy (možná i v předtuše toho, co bude následovat, až budou probíhat další procesy trávicího traktu), nikdo ale ani necekne. Kdo by cekl, ztrácí svou mužnost i své místo v pospolitosti kamarádů a musí poníženě na každé další iniciaci vyslechnout připomínku své zbabělosti.
Když si všichni vychutnají jídlo zcela zastřené palčivou bolestí, dokončuje se rituál vzájemným přijetím. Mužnost přítomných byla stvrzena, všichni se mohou pokojně rozejít do domovských chýší. Hrdina, který svou ženu pro jistotu raději nechal doma (vždyť co kdyby se ukázalo, že to jídlo dokáže sníst taky – celé úsilí by přišlo vniveč), se k ní navrací a ve světle večerního ohně jí i případným potomkům vypráví o tom, co dokázal přestát. A druhý den, až znovu dorazí vozem s airbagy do klimatizované kanceláře, o tom může hrdě povyprávět i svým kolegům. Alespoň pak ten řev ze záchoda bude mít velmi prosté a jednoduché vysvětlení.

22 odpovědí na “O papričkovém hrdinství”

  1. Jalapeno je v podstatě sladká paprika a Habanero se nechá pozřít, přece to, co mi zůstane okrájené u stopky nevyhodím. Pravda, sahat na ni bez rukavic a pak si večer vyndavat kontaktní čočky tou samou rukou není příliš prozíravé, ale co nemá svá rizika 🙂
    A nikdo ti nekrade jídlo (a ani lžíce)!

  2. Ano chilli apricky pálí dvakrát… A to jsem zkoušel vlastní vypestky bez cizí přítomnosti… Síla.. Jinak ovšem s tou bezpečnosti to zas není tak horké, nehoda se přihodí raz dva… Mimochodem, při jedné únikové hře v Polsku hráči nestačili utéct před skutečným požárem..

  3. Při těchto akcích manžel místo sebe postrkuje vpřed mě a otevřeně při tom prohlašuje, že on má sice rád pikantní, ale já jsem plechová huba. Já osobně chilli moc nevyhledávám, ale na druhou stranu mi fakt nevadí. Kdo zvládne chicken curry mého indického kamaráda TK, toho už nerozhází nic, protože mu jeho curry vypálilo 99 % chuťových buněk. 😀

  4. Skláním, záměrně se vyhýbám ostré stravě, já si to prostě nevychutnám.
    Ta ostrost přehluší chuťové vjemy a mozek nemyslí na nic jiného než že to nejde polknout.
    Tak samozřejmě, je to na hlavu, ale v mém případě nikoliv poprvé, ani naposledy.

  5. [1]: Tak to já si z toho jídla nechám vyndat i ty jalapenos 😀 Akorát pak z toho vznikají vtipné situace, když to chci udělat obsluze jednoduché: "Prosím vás, udělejte mi tu nejmíň pálivou verzi, co jde." Obsluha chvíli hází do tortilly všechny přísady a pak se zarazí. "Jak že jste to říkala? Nejmíň, nebo nejvíc pálivý, co to jde?" 😀 😀

    [2]: Skutečný požár, to už je jiná liga. Byť tedy jako únikovka to má jistý (možná lehce zvrácený) styl a ani by mě asi nepřekvapilo, kdyby se našli lidé, kteří by do takového opravdového rizika byli schopni dobrovolně jít.

    [3]: Děkuji 🙂

    [4]: Tak to už patrně máš, jak se pěkně píše níže v komentářích, plechovou hubu 😀

    [6]: Ó, tak to máš uvědomělého manžela! A indická kuchyně dokáže být fakt strašné peklo. Zvlášť ta vařená podomácku, kdy se nemusí nikdo ohlížet na jemnocitné evropské strávníky 😀 Já bych si k něčemu takovému neodvážila ani čuchnout.

    [7]: Přesně! Mně vadí i trocha pepře, natož chilli. Pak už to zkrátka jenom bolí. A dovedu si tedy představit leccos, ale jak je možné, že pálivé někomu doopravdy chutná, to mi asi zůstane navždycky utajeno.

  6. Mimochodem, na trzích na Naplavce mi jednou říkali o rozpětí palivosti u paprice… Nevím už ty jednotky, ale zaujalo mne, že je to rozpětí mnoha řadu, měli tam od asi 5000 do milionů..

  7. [8]: Indická domácí kuchyně je výborná. Kamarád je trochu poděs, s jeho jídlem mají občas problém i ostatní Indové. Ale když vařila jeho manželka nebo maminka… Nic lepšího jsem nikdy nejedla. A co se vaří v indických restauracích v Indii a v Evropě, to je taky dost rozdíl. Pro mě osobně je indická kuchyně láska na první ochutnání.

  8. [9]: Taky jsem o takové stupnici slyšela. Přišlo mi to podobné jako s cenami elektroniky: začíná to na pár tisících a pokračuje do nekonečna 😀

    [10]: Teda, hned bych ochutnala (i když trochu bych se pořád bála) 🙂 Ta indická jídla, která jsem měla a která moc nepálila (tzn. která nepálila prakticky vůbec) mi moc taky moc chutnala. Bohužel taková skoro nikde nejsou, takže mi tahle kuchyně zůstává víceméně zapovězená. Škoda!

  9. [9]: Doporučuji použít logaritmickou stupnici jako v případě pH. Ale to by možná na pohled trochu znevážilo míru hrdinství, která v podobě dlouhého čísla s velkým počtem nul vypadá lépe :-).

  10. Moc pěkně napsané, velmi dobře jsem se pobavil a nejspíš mě tento text uchránil od podnikatelského neúspěchu, protože jsem právě zvažoval, že si zřídím půjčovnu anakond :-).

    Přiznávám, že obliba pálivých jídel u mne výrazně klesá s věkem. Mým i těch pálivých jídel :-).

  11. [13]: Děkuji velmi 🙂 Popravdě jsem na tebe zrovna při psaní tohohle článku myslela: u přecházení na červenou prostě nešlo nevzpomenout na historku o hloupém pánovi 🙂 A co se týče věku jídel, to je faktor, který jsem skutečně trestuhodně opomněla uvážit 😀

  12. Ach ano, jedno z mála běžných hrdinství dnešní doby. 🙂 Vzpomněla jsem si, jak jednou na gymplu přinesl spolužák vlastnoručně vypěstované papričky. S klukama se předháněli, kdo sní větší kus a nezapláče. A já s kamarádkou jsme se jim chtěly ne vyrovnat, nýbrž je předhonit, a tak jsme si rozřízlou papričkou mázly pod oči. Dnes je to pro mě naprosto šílené a nepochopitelné. 😀 (V hodině dějepisu nás slepé musela odvádět spolužačka na WC a pomoct nám vymýt si to satanstvo  z očí.)

  13. Áno, áno, pamätám si ten s ničím nezameniteľný výraz na tvári vietnamského čašníka, ten úsmev plný obáv, ktorý mohol značiť len jediné: že nemajú dosť veľký bageľ na vynesenie dvoch mŕtvol bez povšimnutia verejnosti. Avšak chilli vždy bude len chilli, a je jedno či je pikantnosť jedla na ilustrácii ohodnotená jednou, dvoma alebo rovno troma papričkami. Že existujú aj papričky, ktoré skutočne môžu zabiť, som si uvedomil až omnoho neskôr, keď kamarát priniesol na byt Naga Jolokia. Jeden kúsok veľký ako zrnko rasce dokázal vyvolať akútny záchvat dusenia, takže vtedy som pochopil, že tie správy o zdravých mladých ľuďoch, ktorí umreli nie sú hoax. V policajných kruhoch sa hovorí, že neexistuje dokonalá vražda. Ale ona existuje. Vezmi Naga Jolokia, nerozkrajuj ju, ale celú a neporušenú ju zabaľ do cestovinovej pirohy a so zvyškom pirohov ju ponúkni vytypovanej obeti.

  14. S křížkem po funuse, ale přece. Čili článek mě prostě potěšil a zaujal i zpětně. :o)
    Chci k tomu za sebe něco malého dodat.

    Při gurmánských prožitcích vnímám cosi jako multifaktorialitu pokrmu. Jídlo není výhradně o chuti a vůni, případně o barvě a tvaru, nýbrž rovněž o obskurnějších vlastnostech. Za takovou vlastnost považuji například kousavost (neboli gumovitost či žutelnost, chcete-li). Šnek je prostě žutelný (gumový), skrze což je šnekem. Dělá ho to zábavným jídlem.
    Dalším prvkem pokrmu může být pálivost brutálních chillilli jolokií a podobných nestvůr. Je to vlastně bolestivý prvek, nám masochistům blízký (klidně i dvakrát). Kolik prvků najdeš, tolikrát jsi člověkem.

    Summa summarum, nemyslím, že je nutné považovat chilli za maskulinní bitvu o čest a slávu. Naopak, umocňuje něžný a smyslný požitek z jídla (a to i když je opravdu mocné). Spolu s žutelností a tvarem a barvou a zvukem (např. zvuk bramborové kaše je nenahraditelný) a td. se podílejí na zábavnosti jídla. Oh lala…

  15. [21]: Jsem moc ráda, že tě článek zaujal a potěšil, i za tvůj kouzelně intelektuální komentář! 🙂 Určitě máš pravdu v tom, že pálivost není nutně jen maskulinní bitvou, znám konec konců několik milovníků pálivých jídel, kteří opravdu nemají potřebu svému okolí něco v tomhle stylu dokazovat. Ale že by pálivost mohla být něžná, to si tedy opravdu nedovedu představit 😀 Žutelnost je každopádně naprosto skvělé slovo! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *