Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí

Když s lidmi mluvím o své vysoké citlivosti, dříve nebo později obvykle zazní něco ve stylu „tyjo, to je docela hrozný“. Zpravidla to začne u hororových filmů. „Takže horory jedině pod dekou a s hrnkem kakaa, jo?“ zkouší se chytit druhá strana. Ne, milý příteli, horory nikdy a za žádných okolností. Stejně jako kofein a alkohol. A hlučné párty a čtyři hodiny spánku a přeřvané kino a… „Tyjo. Tak to je docela hrozný.“ Co vám budu povídat, je. V každodenním životě se hypersenzitivní jedinec musí potýkat s celou řadou výzev, potíží a problémů, které zdánlivě nikdy neberou konce.

Vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování

V momentě, kdy se vysoce citlivý člověk (HSP) dozví, co způsobuje jeho podivnost, obrovsky se mu uleví. Netuší totiž ještě, že se právě ocitl na nové etapě své životní dráhy a odteď ho čeká nikdy nekončící vysvětlování. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem musela vyprávět, proč si to pivo nedám, nestačily by mi na to ruce stohlavého davu. Alkoholem to navíc ani zdaleka nekončí: vysvětlovat musím u kafe, pálivého jídla, hororových a násilných filmů, hlučných večírků, ponocování, příliš početné společnosti, hlasité hudby, blikavých světel… kdyby zkrátka šlo uvysvětlovat se k smrti, vysoce citliví lidé by nepochybně zaujímali čestné místo na seznamu ohrožených druhů.

Spánek

Vysoce citlivý člověk vnímá víc. Všímá si detailů, které běžné populaci unikají, myslí rychleji a šířeji, cítí víc a intenzivněji. Má to ovšem jeden neblahý účinek: podstatně rychleji se unaví a k regeneraci potřebuje daleko víc času, než je běžné. Já například kolem desáté večerní už zívám tak, že mi málem upadne čelist, a k plnému nabrání sil potřebuji zhruba deset hodin spánku. Ano, deset. Nejsem sova ani ranní ptáče. Jsem ta, která jde spát jako první, vstává jako poslední a je ze všech nejunavenější. Když se byť jen jeden den vyspím znatelně kratší dobu (třeba takových šest hodin), můj fyzický i duševní stav se rapidně zhorší a trvá několik dalších dní, než se dostanu na původní úroveň.

Změny a spontánní rozhodnutí

Znáte takové ty lidi, kteří mají všechno naplánované, potřebují si každé rozhodnutí dlouho dopředu promyslet a nesnášejí spontánní hurá akce? Ano? Pak je docela slušná šance, že jsou vysoce citliví. Vysoká citlivost v praxi mimo jiné znamená, že nejste spontánní. Jelikož zvažujete všechna rizika a možné dopady každého svého rozhodnutí, zpravidla toto rozhodnutí během těch několika týdnů na své původní impulzivnosti poněkud tratí. Má to, pravda, i své výhody. Když dojde na krizovou situaci, jsou vysoce citliví zpravidla ti, kdo nezpanikaří, udělají potřebné racionální kroky, a ještě uchlácholí ostatní. Jenomže když se rozhoduje o tom, co budete dělat odpoledne a jestli nevyrazit k někomu na návštěvu, už to není úplně adekvátní.

Zastání u druhých

Vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 20 %. Na to není potřeba kdovíjak pokročilá matematika: jsme vždycky a všude v menšině. A jelikož vnímáme věci, které ostatní nevnímají, nemůžeme se v žádném případě spolehnout, že by se nás kdokoli zastal a za naši duševní pohodu se bil. Už jsem si zvykla na to, že příšerně hlasitá hudba, popotahující člověk nebo blikající zářivka nikomu jinému nevadí. Většiny věcí, které mě rozčilují, si ostatní skoro ani nevšimnou, takže pokud chci, aby se něco změnilo, musím se zvednout a zařídit to sama. Ano, učí mě to asertivitě. Ale můžete hádat třikrát, jak asi hypersenzitivní člověk snáší případné konflikty.

Maskování

Vysoce citliví lidé mívají zpravidla velmi kvalitní celoživotní praxi v kamuflování toho, co doopravdy prožívají a cítí. Jsme zvyklí skrývat své přemrštěné emoce, neuměřené reakce a podivné myšlenky, dokonce i sami před sebou. Když pak po nějakých dvaceti, třiceti letech zjistíme, že to asi nebude zcela optimální životní strategie, už je nesmírně náročné to změnit. Někdy se zvládneme od svých pocitů odříznout tak dokonale, že musí dojít k nějakému obzvlášť silnému výbuchu, abychom se ze všech těch zákopů dokázali vyhrabat. Sdílet to, co se nám děje v hlavě, se pak učíme jen pomalu a stěží; jinudy ovšem cesta nevede.

„Tyjo, to je docela hrozný,“ jako bych znovu slyšela hlas svého známého. Nemůžu než s ním souhlasit. Myslím, že každý hypersenzitivní člověk někdy v životě snil o tom, že bude normální. Jaká neodolatelná nabídka! Zmizely by konečně všechny ty každodenní boje, přestali bychom si připadat jako chyba v matrixu a možná bychom si už ani nikdy nepoložili otázku, jestli jsme na světě spíš ze škodolibosti nebo za trest. Jenže pak slyšíme krásnou hudbu, vidíme západ slunce nebo jdeme v odpoledních hodinách do tiché kavárny s jedním ze svých mála opravdu dobrých přátel… a v duchu si přísaháme, že svou hlavu nikdy nevyměníme. Místo toho v ní poletíme až ke hvězdám.

16 odpovědí na “Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí”

  1. Krásný západ slunce, výhled nebo mlha nad vodou jsou pastvou pro oči, s tím nelze než souhlasit. A to říkám jako člověk, do kterého když někdo ryje, tak to lidé okolo zpravidla zaregistrují dříve než on sám.

  2. Jednoduchou orientační sondu je možné udělat na nástupišti, ke kterému přijíždí vlak a jeho brzdy hlasitě kvílejí. Kolik lidí se s děsivým šklebem zoufale pokouší nějak si zacpat uši a kolik jich jen v klidu mrkne na hodinky, jaké je zpoždění :-)?

  3. No, nemáš to veru ľahké a vôbec ti nezávidím. Čím viac venujem pozornosť svojim vnútorným pochodom, tým viac premýšľam nad tým, či náhodou nie som tiež vysoko citlivá, ale keby náhodou áno, zaiste menej ako ty. Zvládam horory, pálivé jedlá aj spontánnosť. Občasný bujarý večierok ako správny extrovert neodmietam. Ale káva? Alkohol? Sladené nápoje? Konštantný príval zvukov z okolia? Vie to so mnou poriadne zamávať. Avšak, ponocovanie… Ponúknem naňho iný pohľad – zanedbanie spánku nepatrí k najlepším životným rozhodnutiam, ale byť v noci dlho hore je super. Všade je ticho. Nedoliehajú na mňa žiadne požiadavky a nároky z okolia. Vzduch je príjemne svieži. Čas plynie pomaly, mozog je tvorivý, človeku sa ľahšie dýcha. Na ponocovanie si nedám dopustiť 🙂

    1. Je klidně možné, že taky budeš vysoce citlivá, jen třeba trochu míň nebo trochu jinak. Já mám třeba vyloženě natvrdlý nos a co se chutí týče, ty jemnější vůbec nedokážu rozpoznat. Člověk zkrátka (zaplať pánbůh) nikdy nemá všechno 🙂 Podle výzkumů se každopádně ukazuje, že zhruba třetina HSP jsou extroverti, takže… potenciálně vítej do klubu 🙂

  4. Ovšem přítelkyně take nemůže číst horory, detektivky zprávy na nové apod a dívat se na ně… Četbu je tedy dost obtížné vybírat)červená knihovna také ne a při předčítání je dobre „cenzurovat“…. Alkohol jen v malém množství… Ale ono to má něco do sebe, možná že těmto vlivům bychom se měli vyhýbat všichni a v tom, že si v hororech, detektivkach, někteří I v těch nováčky h zprávách libuje e občas, je cosi zvrhleho…

    1. Ano, přesně – četbu i filmy je dost obtížné vybírat! Naprosto chápu 🙂 A s tou zvrhlostí ohledně zpráv souhlasím. Když jsem viděla naposledy nějakou vlastně ještě docela seriózní a přitom hrozně dryáčnickou reportáž, skoro jsem si ťukala na čelo.

  5. Zvláštní… Ještě před pár měsíci jsem netušila, že něco takového existuje… a teď na mě informace o hypersenzitivitě vykukují ze všech možných stran. Z čehož vyvozuju, že se tohle téma dostává do obecnějšího povědomí, což je dobře. Třeba bude té nutnosti vysvětlovat postupně ubývat…
    Dokonce mi někdo i řekl, že to může být můj případ, ale když čtu tvůj popis, nenacházím se v něm. Maximálně se mi děje to, že „chytám“ emoce druhých, často o dost víc, než bych chtěla.

    1. Vážně? 🙂 To moc ráda slyším! Možná že za takových dvacet, třicet let bude s vysvětlováním konec 😀 Co se toho chytání emocí týče, určitě také k vysoké citlivosti patří. Dokonce jsem přemýšlela, jestli ho do výčtu nezařadit, ale nakonec jsem seznala, že by tímhle způsobem měl článek brzy těch bodů tak dvacet a to je přeci jenom trochu moc 🙂

  6. A zde se mi nabízí okamžitě otázka … a co je normální ?
    Každý se narodíme s určitou škálou vlastností, třeba od sudiček, třeba od genů, třeba od boha.
    Já osobně vnímám jako dar, když tu citlivost respektuje životní partner, rodiče, rodina, přátelé. To mi přijde jako nejdůležitější, pokud je tam respekt od okolí. Pak je život s citlivostí nebo bez ní, jak to kdo má, podstatně stravitelnější.
    Vím, že být tolerantní, je prvopočátek, třeba i těch hororů, života bez káviček, bolestivé je, když to okolí nechápe.
    Já mám ráda rozmanitost, kde bychom byli bez lidí jako ty ?
    My věčně nastartovaní pošuci 🙂

    1. To je dobrá otázka 🙂 Citlivost je jako všechno ostatní kontinuální škála, na které se někdo nachází víc veprostřed, někdo míň – a ty opravdu velké rozdíly jsou vidět hlavně u extrémů na obou stranách. Na sto procent souhlasím s tím, že nejhlavnější je být obklopený blízkými lidmi, kteří vědí, chápou a tolerují. Pak jde vždycky všechno mnohem snáz! 🙂

  7. Já vlastně souhlasím s Blondýnou výše. Kdo z nás je ještě normální? Nebo naopak, je vůbec někdo nenormání? Každý máme vlastní shituace, nerozumy, citlivosti či necitlivosti na leccos a všelicos.
    Jasné, když se nám zadaří, splácáme nějaké parciální diagnózy do škatule, která nám přijde, že je všecky zastřeší. Pak máme radost, že diagnósis je na světě, hm. A pak nacházíme výjimku po výjimce…
    Lidi by hlavně měli brát všeliké citlivosti druhých důsledně v potaz (ať jsou diagnostikovaní nebo ne).
    Mám kažopádně dojem, že věčnému vysvětlování se nevyhneš ani s diagnózou (tak se drž, chce to vysoce citlivý přístup na obou stranách). ;o)

    1. Myslím, že normálnost jde posuzovat vždycky jenom v nějaké konkrétní věci, protože jinak skutečně dojdeme k tomu, že nic takového neexistuje 🙂 Vysvětlování se určitě nevyhne kdokoli, kdo z toho zažitého normálu, jehož představu v sobě nakonec všichni nějakou nosíme, nějakým způsobem čouhá na libovolnou stranu – a vlastně na tom není nic překvapivého ani špatného, ale umí to být nesmírně vyčerpávající. Citlivému přístupu zdar! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.