Duchovní stránka ekologické krize

Kdo sleduje nějaké to serióznější médium alespoň koutkem oka, toho ta zpráva nemohla minout. OSN vydala začátkem srpna zatím nejobsáhlejší zprávu o změně klimatu. Její obsah lze bohužel shrnout velice snadno: nevypadá to vůbec dobře. Změny jsou ještě rychlejší, než se čekalo, a pokud velmi výrazně neotočíme kormidlo do deseti let, bude jednou provždy pozdě.

Všem je tak nějak jasné, že hlavní změny se musejí odehrát na nejvyšší, ideálně nadnárodní úrovni (proto je také na začátek listopadu naplánovaný velký summit v Glasgow). Dokud se bude v Indii a v Číně spalovat uhlí ve velkém, nezvládneme změnit, co je třeba, i kdybychom nakrásně chtěli. Jenže čím víc o tom přemýšlím (a čím víc nechávám do svého života mluvit svůj environmentální žal), tím jasnější se mi zdá, že se toho bude muset změnit daleko víc. A že bychom si měli pořádně zamést před vlastním prahem.

Pokud se totiž na emise skleníkových plynů podíváme v přepočtu na hlavu, získají tradiční argumenty s Čínou a Indií značné trhliny. Čísla hovoří jasně: nejvíc CO2 na jednotlivce vyprodukují vyspělé západní země. Tedy my. My, kteří jsme v osmnáctém století přišli s tezí, že hlavní hybnou silou lidstva je sobectví. My, kteří jsme si zvykli na to, že pokud něco technicky dokážeme udělat, pak není v zásadě žádný důvod, proč bychom to dělat neměli. My, kteří každý den jíme maso a exotické ovoce, vozíme se v autě a nosíme oblečení, které předtím procestovalo celý svět. Nic z toho není ani samozřejmé, ani normální. Kdyby každý žil jako my, neuživila by nás Země dost možná ani jedinou miliardu.

Tam, kde jsme, nás dovedly naše hodnoty. Skutečnost, že na první místo jsme dosadili pokrok a růst, tedy jinými slovy peníze, pohodlí a moc. Začali jsme považovat přírodu i druhé lidi za pouhé nástroje k uspokojování našich potřeb. Zvykli jsme si na to, že pocit vlastní hodnoty potvrzujeme stále lepšími věcmi, že si děláme radost dalšími a dalšími nákupy a přemýšlíme při tom jenom nad tím, kolik to stojí nás. Jenže zdroje, které máme k dispozici, nejsou neomezené. Pokud chceme, aby dnešní děti dostaly šanci žít normální život, budeme se muset s některými ze svých postojů nadobro rozžehnat.

Je třeba sesadit konzum z prvního místa našeho hodnotového žebříčku a na jeho místo dosadit uvědomělou skromnost. A teď nemluvím o teoretických hodnotových žebříčcích, kterými bychom se prezentovali, kdyby se na to někdo zeptal. Mluvím o tom, jak skutečně žijeme, čemu věnujeme většinu svého času a co podporujeme svými penězi. O blogových článcích, které hrdě prezentují každoměsíční nákupy ve stylu čím víc, tím líp. O slevových šílenstvích. O frontách před Primarkem. Zahoďme alibistické klapky z očí a začněme se aktivně zajímat o skutečné dopady toho, co děláme. A přestaňme vyšperkovaně mluvit o komparativních výhodách a negativních externalitách, když pravda je taková, že náš životní styl zabíjí lidi i celé ekosystémy.

Přišel čas uvědomit si, že není v pořádku starat se jenom o své vlastní zájmy. Už není žádné my a oni. Všichni jsme na jedné lodi a do téhle lodi povážlivě zatéká. Skoncujme s výmluvami na Čínu a Indii. Historická vina je naše, a pokud se nezměníme my, nemůžeme to chtít po nikom jiném. Teď je třeba dát světu i něco jiného než pozlátko konzumního luxusu a bezstarostnou vizi, že v jádru všeho je lidské sobectví. Leží před námi obrovský úkol altruismu a jinak než spojenými silami ho nezvládneme. Přejme si k tomu hodně odvahy, pokory, soucitu, naděje a víry.

PS: Pokud vám environmentální žal právě začal nepříjemně šlapat na paty, můžete pokračovat zdejším článkem 4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď; přečíst si, co u nás ke změně klimatu přispívá nejvíc a zjistit, jak k tomu nepřispívat taky; zauvažovat nad hlubšími změnami, které doporučuje občanům Evropská komise; mrknout na to, co spočítala jako nejefektivnější mezinárodní vědecká komunita nebo se třeba seznámit s udržitelným životním stylem zero waste.

16 odpovědí na “Duchovní stránka ekologické krize”

  1. Problem je v tom, ze se dosud nevi, zda globalni oteplovani je zpusobeno clovekem..Klima se meni porad a je ve hre tolik faktoru, ze to nelze s jistotou rici ..Presto omezovani spalovani fosilnich paliv mavibz mnoha dobrych duvodu smysl.m…a vlady se nevymlouvaji na Cinu a Indii, ale vyhlasuji ruzne Greenbdraky apod Pak se zavadeji elektronobily, pro ktere nebude dost proudu, nafta sevdela ze repky apod…Setrit, recyklovat apod.ma smysl, ale zadane to podle mne nevytrhne..Pomohla by termonuklearni energie, ale uz 50 let se tvrdi, ze do 20 let budou pouzitelne technologie….Zajimave, ze destruktivni vybuchu jako „byuziti“teto energie uz umime davno..

    1. Heleď právě že ne. Já jsem taky dlouho měla pocit, že je to tvrzení proti tvrzení, ale pak šla kamarádka studovat evoluční a ekologickou biologii a už před několika lety přišla s tím, že shoda na lidském zavinění je velmi široká a nepopírá ji ze seriózních vědců prakticky nikdo. Klima by se tak sice bez nás měnilo taky, ale mnohem, mnohem, mnohem pomaleji.
      A co se využitelnosti termonukleární energie v první řadě do bomb týče, tak to myslím o lidstvu vypovídá úplně všechno.

  2. K tomu bych napsala asi tolik – vychováváme příkladem. A já moc příkladů nevidím – u Evropy, u státu, u města. Platí zákony, které se nedodržují.
    Rozhodně bychom to neměli vzdávat…
    Marie Veroniko, měj příjemný večer. Helena

    1. Je to tak. Příklady sice jsou, ale člověk aby je někdy hledal pomalu s drobnohledem… Ale taky je pravda, že se situace v posledních letech hodně mění a udržitelnost začala být téma i ve vodách tvrdého byznysu. Tak doufejme, že se z ní stane něco víc než jen kouzelné zaklínadlo 🙂

  3. Pojem uvědomělá skromnost je, obávám se, z celospolečenského pohledu pěknou teorií, ale v praxi jen iluzí. Jeho zavádění do praxe mimo menšinové enklávy se neobejde bez notné míry státního, ale ještě spíše „nadstátního“ tlaku, který nabude dříve či později charakteru útlaku a bude odvozovat svou legitimitu „pouze“ od cíle, jenž bude úradkem jakési „rady moudrých“ vyhlášen axiomaticky za správný, takže bude mít velmi vratké ukotvení a nutně bude pod neustálou hrozbou vypuknutí masové revolty (ta vždycky najde dostatek zájemců ji vést). Už komunisté věřili, že člověk nové doby bude uvědomělý, ale celkem jasně se ukázalo, že lidem je statisticky bližší košile pravěkých emocí než kabát moderní uvědomělosti. Nedělám si nejmenší iluze, že by to v příštích generacích bylo jinak, byť se to tak z určitých úhlů pohledu a za určitého specifického osvětlení může zdát.

    Jestli koronavirová krize něco přinesla, tak praktickou „pilotní“ zkušenost, jaké uvědomělé skromnosti jsou schopni lidé i v době, kdy jim i jejich blízkým jde (velmi bezprostředně) doslova o kejhák, a nedělám si iluze, že pod bičem postupující zkázy světa bude situace lepší.

    Vím, asi zním nezvykle pesimisticky, ale opravdu se nedomnívám, že cesta uvědomnělé skromnosti je možná s většinovou dlouhodobou podporou bez nastolení totalitních praktik řízení společnosti. Ale to je na obsáhlejší text nevyťukávaný jedním prstem na mobilu ve vlaku :-).

    1. Ovsem u te koronavirove krize hraje roli i to, ze mnozi lide to povazuji za humbuk..Nikdy drive se stim nesetkali a pandemie vypada jinak nez vvromanech Stephena Kinga… .Stejne jako medialni obraz uprchlika neodpovida predstave cloveka prchajiciho v krajni nouzi, tak mnozí nevěří, ze mezi uprchliky takovi opravdu jsou s neni kich malo.m

    2. Víš co je na tom nejsmutnější? Že v zásadě se vším, co jsi napsal souhlasím. Taky si myslím, že uvědomělá skromnost je cesta pro určitou skupinu lidí, kteří k tomu často jsou ochotní už dnes a žijí jinak, aniž by je k tomu cokoli nutilo. Většina svoje návyky ale patrně ochotná změnit nebude a tam jiná cesta než přes legislativní kladivo nevede. Ostatně jak říkáš, pandemie ukázala spoustu neohleduplných lidí, kteří odmítali prakticky jakákoli opatření; ale myslím, že je fér dodat, že taky odhalila obrovskou vlnu solidarity a energie, kterou jsme si obzvlášť ve zdejší cynické společnosti nedokázali snad ani představit. Tak doufejme, že se ta energie už nadobro nevyčerpala 🙂

  4. Čím častěji nad tímto tématem v posledních letech přemýšlím, tím více mi „uvědomělá skromnost“ přijde nerealizovatelná. Člověk se může snažit žít ekologicky, ale stejně dříve nebo později udělá nějaký „fail“, který veškerou předchozí snahu zneguje. Třeba si, co já vím, pořídí dítě.

    Vezměme si třeba dnes tak diskutovaná elektroauta. Sice neprodukují emise, ale jak dlouho taková baterka vydrží? Jak náročná je její výroba a hlavně likvidace? Zatímco benzínové auto může jezdit 20 a více let, řešení ve formě elektroauta, které je třeba co 7-8 let vyměnit, mi z čistě laického hlediska přijde jako slepá vývojová větev. A to se raději ani neptám, z jakého zdroje by šla elektřina na provoz. Spalováním uhlí z elektráren?

    Nebo příklad z běžného života. V týdnu jsem četla zajímavý článek, že populární bavlněné znovupoužitelné tašky, kterými mnohé obchody nahradily igelitky a sama mám těch reklamních doma taky hned několik, by se musely každá použít několikatisíckrát, aby se jejich environmentální stopa smazala…

    1. Určitě souhlasím s tím, že jsou tyhle věci ohromně složité a domyslet do důsledků některá z našich rozhodnutí je nesmírně obtížné. U příkladů, které uvádíš, mi ale připadá, že s uvědomělou skromností zase tolik nesouvisejí. Jasně, elektromobilita je velké téma a sama nevím, nakolik je to skutečně tak spásná myšlenka, na druhou stranu se tahle oblast vyvíjí tak překotně, že si naprosto netroufám to posuzovat, protože za pár let může být úplně někde jinde (a na severu Evropy už se třeba začíná budovat umělý ostrov plný větrných elektráren). Přijde mi ale, že nejde ani tak o to, aby člověk žil dokonale a uhlíkově neutrálně ve všech oblastech, což snad ani nejde, ale abychom jako společnost vykročili správným směrem. Jak říkají propagátoři zero waste: nepotřebujeme pár jedinců, kteří budou žít zero waste dokonale, ale spoustu lidí, kteří ho budou žít nedokonale. Uvědomělá skromnost nespočívá v tom, že nahradíme jednorázové igelitky jednorázovými bavlněnými taškami (to je spíš green washing), ale v tom, že tašku odmítnu, když už doma mám tři. Pak není problém použít je klidně několikatisíckrát. Zkrátka žít podle hesla, že méně znamená více 🙂

      1. Uvědomělá skromnost nespočívá v tom, že nahradíme jednorázové igelitky jednorázovými bavlněnými taškami (to je spíš green washing), ale v tom, že tašku odmítnu, když už doma mám tři. – A navíc se mi zdá, že tohle je i nejsnazší si osvojit, zautomatizovat a ani to nebrat jako něco, co mi někdo tlačí nebo co bych měla dělat pro „abstraktní dobro celku“. Když jsem si koupila látkovou tašku, nejdřív jsem ji furt zapomínala doma a tak kupovala další a další igelitky, ale postupně jsem se naučila prostě ji vždycky vrátit do kabelky a přesouvat ji automaticky s peněženkou a klíčema, a teď už igelitky nekupuju vůbec, mám asi čtyři roky jednu a tu samou a u pokladny automaticky říkám „ne děkuju“ i když si za vteřinu uvědomím, že bych ji asi i potřebovala. A je hromada jiných drobností, co si takhle může člověk zautomatizovat, třeba osvojit si jako jedno z kritérií při běžných nákupech množství a velikost obalů, naučit se na trs banánů nebo jeden pórek nebrat pytlík… A i když jsou to drobnosti a vedle toho jsou věci, které nechce/nezvládá omezit, je to na jedince aspoň něco.

      2. Jo, s tím nelze než souhlasit. 🙂 Sama dělám plno věcí automaticky a třeba látkovou tašku jsem nosila ještě než to bylo běžné, protože byla praktická na cokoliv, nejen na nákupy. Stejně tak podporuji lokální produkty, zajímám se o původ všeho, co kupuji, nedělám unáhlené nákupy nového zboží, dokud staré slouží, minimalizuji jednorázové produkty. Na druhou stranu ale vím, že občas zbytečně letím na eurovíkend nebo že jezdím sama v autě na trase, kterou bych mohla jezdit vlakem, akorát že autem je to výrazně rychlejší a snazší. A pak si říkám, nakolik má to snažení cenu, když to takto „zabiju“… Ale jo, asi je lepší aspoň něco nežli nic.

  5. O tvém blogování, Marie Veroniko, to platí bezpečně. Dáváš nám před oči témata, ke který se člověk po přečtení musí vracet. Já to teď dělám v celém tvém blogu a ráda konstatuji, že aspoň nějaké rozumné šetření u každého člověka má cenu. Sama mám drobné pravidlo, že každý den udělám něco pro ostatní /přírodu. Třeba i jen že zvednu pohozený papírek a hodím ho kam patří. Špačky od cigaret ale neuklízím, a že jich po zemi vidím! Ty taky otravují přírodu a vodu – a tyto jmenovitě mne, bývalé slabé kuřačky.
    Ty bloguješ zajímavě, proto si tvé články dám hned nahoru nad ostatní blogy, abych často načerpala nové zkušenosti. Za sebe děkuji a přeji hodně nápadů a příkladů ve tvých článcích. Užívej si léta a přeji zdraví a dobré nápadité lidi kolem tebe 😉

    1. Moc díky za milá slova, to mě velmi těší 🙂 A špačků od cigaret je na zemi skutečně nepočítaně. Sbírat je by vyžadovalo opravdu želenou a hlavně nekonečnou trpělivost.

  6. Nelíbí se mi po světě řeky plné plastového odpadu a ten plovoucí ostrov ze smetí, které se vyhazuje z lodí, taky není zrovna ou kej. Jenže si vem evropskou civilizaci: třídíme odpad, aby polovina lidí po Evropě tvrdila, že je to stejně jedno, protože to popeláři všechno sesypou na jednu hromadu a spálí. Jo, třídit, ale vymyslet co s tím dál a důsledně to dodržovat. Komu vadily skleněné lahve na sodovku, pivo a mléko, které se vracely a používaly opakovaně?

    1. Třídění odpadu určitě není samospásné, už jenom proto, že se pak jeho většina vyváží kdovíkam do zemí třetího světa, kde se to likviduje tak, že to tráví všechny v blízkém okolí. Proto je mi tak sympatický životní styl zero waste, jehož hlavním heslem je, že nejlepší je odpad, který nikdy nevznikne. Osobně bych za návrat zálohovaných skleněných lahví byla všemi deseti a jsou obchody, kde to už zase funguje. Zatím to ale vyžaduje pořád ještě značné individuální úsilí.

Napsat komentář: Helena Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.