Když jsem před týdnem psala článek o jaru v rozpuku, bylo jaro v rozpuku. Denní teploty atakovaly dvacet stupňů, nosili jsme polobotky, dokonce jsem se zamyslela nad tím, jestli neuklidit zimní kabát. Nakonec jsem ho neuklidila a ještě že tak. Počasí je totiž věc nesmírně relativní – a to vím nejen z vlastní zkušenosti.
Na Karmelu, kde jsem za svých studentských let bydlela, byla vždycky i nějaká cizinka, která nám na naše české počasí dala cennou zpětnou vazbu. Ať už to byla Indka Chrysl z bytu odnaproti, Španělka Laura na Erasmu nebo některá z italských sester, kulturní rozmanitost nás všechny obohacovala. Lauře jsme třeba chtěly ukázat skutečný sníh, který neroztaje v momentě, kdy se dotkne chodníku. I vzaly jsme ji koncem zimy do Jizerských hor a naplánovaly procházku v kopcích. Když jsme se brodily sněhovou nadílkou po kotníky, byly jsme nadšené a ptaly se Laury na její dojmy. Nadšení se nás drželo, i když nám sníh sahal po kolena. Po několika stovkách metrů už jsme se ovšem propadaly při každém kroku až po pás a tady přestávala všechna legrace. Ujít další tři kilometry nám trvalo pět hodin, mimochodem i díky tomu, že jsme za půlkou cesty potkaly v protisměru pána se sněžnicemi, jehož stopy nám další postup značně ulehčily. To jsme se už na dojmy radši neptaly. Když se týden nato Laura uzdravila, pravila, že to sice bylo opravdu náročné, ale když viděla, jak statečně jdeme a že jsme na to zjevně zvyklé, řekla si, že to zvládne taky. Zkušené polární horalky z Čech zkrátka jen tak něco nezastaví.
Počasí bylo horké téma i pro některé italské sestry; obzvlášť Roberta si z něho s oblibou střílela. Když my jsme v březnu už měly tendenci rozplývat se nad tím, jak je teplo a jaro, sady rozkvétají a zemský ráj to na pohled, Roberta se smála a říkala věci jako: „Teplo? Tady nikdy není teplo!“ Snažily jsme se ji přesvědčit, že tu přece jen někdy teplo je a na to pobaveně pravila: „Jo, v srpnu!“ Po jedné z takových debat, která se mimochodem odehrávala zhruba v téhle roční době, se stejně jako letos vrátila zima v plné síle. Šla jsem tehdy zrovna z tramvaje, když začala pořádná chumelenice. Ledový vichr mi metal vločky do obličeje, až jsem přemýšlela, jestli na těch pár desítek metrů nevytáhnout deštník, když v tom koho nevidím – proti mně jde Roberta. A už zdálky se chechtá a významně volá: „Jaro, jaro, pražské jaro!“
Od té doby si na ni při každém dalším podobně slibném jaru vzpomenu a raději zimní kabát ještě neuklízím. A když několik dní poté, co nosím polobotky a sáčko, zase začne sněžit, mívám tendenci se tomu smát. Roberta už sice zase žije v rodné Itálii, kde má teplo, ale já ji pořád vidím, jak spěchá březnovou vánicí na zastávku. A vidím ji tak, hlavně když – právě tak jako minulý týden – zase udeří nějaké to obzvlášť třeskuté pražské jaro.
To mne pripomnelo ten vtip o misionáři, který vykládá Eskymákům, jaky je v pekle třeskutý mráz…A take prupovidku kterou jsem cetl tusim u Miroslava Holuba:“Vzdycky se najde par Eskymáků, ochotnych poradit obyvatelům Konga, jak se chovat uprostred tropickych veder“…Bohuzel stale aktuální..
To je geniální průpovídka 😀 Takové lidstvo v kostce!
Poslední březnovou sobotu jsem na vycházce sluncem vyhřátou Prahou nechápavě vzpomínal na to, jak mi ještě týden před tím na stejném místě umrzala ruka s foťákem. No a první dubnovou sobotu umrzala zas :-).
Mně dneska zmátlo sluníčko, tak jsem si neprozřetelně nevzala ven čepici. A hlava mi teda taky umrzala pěkně 😀
Ale tohle mi vyhovuje, pořád lepší než nesnesitelný červenec a srpen. I když jsem už taky málem uklidila teplejší boty, jen abych je teď nosila zase. A zimy můžou být ještě mnohem horší! 😀 Třeba tuhle jsem ani jednou nevytáhla mou bundu s vnitřním kožichem, nebylo třeba. Ale na vysoké si pamatuju, že jsem sice neznala žádné cizince, ale šoupli mi spolubydlící po jejím návratu z erasmu v Rusku, a hrozně litovala, že jí vrátili domů před ruskou zimou, kterou nezažije. No a přišly několikadenní tak brutální mrazy, že už si nestěžovala 😀
Zimy rozhodně můžou být mnohem horší, ta letošní se v zásadě skoro celá odehrála nad nulou, což je za mě skoro škoda. Ale zase nechci dopadnout jako ta tvoje spolubydlící, tak si nebudu radši stěžovat moc nahlas 😀
A mne to zase pripomnelo bezstarostne si hrajici mistni deti v trickach a sortkach na pobrezi, kdesi pobliz Reykjaviku. Pozorovali jsme tento vyjev v cervnu, zato festovne obleceni do zimnich bund a s promodralymi rty:D
Jo, ve srovnání se skutečným severem jsme hotoví žabaři 😀 Podobnou situaci jsem zažila jen jednou a to (opět) na straně otužilců: když jsme byli v jihozápadní Francii, bylo ráno v zásadě jedinou denní dobou, kdy se dalo nechcípat vedrem. To jsme si náležitě užívali, chodili jsme v kraťasech a v tričku po kempu – a potkávali Francouze v péřovkách a kulichách 😀
Není špatné počasí, pouze špatné oblečení 🙂 Občas pravda není ani to oblečení. Pořád mám před očima jednoho turistu, který si při výletu v neskutečně deštivém dni při zastávce v přístřešku postěžoval, že mu malinko čvachtá v botě, načež si pohorku sundal a vylil z ní hrnek vody. Tak jsme ho všichni následovali a pak jsme šli dál.
Myslím, že není náhoda, že tohle přísloví vymysleli na Islandu! A pokud to teplota dovolí, tak do deště jsou jednoznačně nejlepší sandále 😀
Počasí je relativní a já bych dodala, že i kreativní. Dnes jsem po dvou týdnech, kdy mě jaro řádně namlsalo, vytáhla zimní boty i bundu, ten sníh mě, horalku, vážně překvapil :).
To se poznají skuteční horalé, u nás v nížině (víceméně) dneska teploty atakovaly deset stupňů! 😀
Už naši předkové říkali, že „březen, za kamna vlezem…“, a měli pravdu. Stejně je to se všemi vtípky o aprílovém počasí, které s letošní chumelenicí vyšly na jedničku. Vždyť sotva o pár dnů dříve jsem chodila na výletě jen v krátkém rukávu! Já jsem se naštěstí napálit nenechala a zimní oblečení ještě nesklízela. 🙂 Každopádně historky se zážitky Laury a Roberty mile pobavily, aspoň měly dámy po návratu domů o čem povídat.
Ano, zrovna tahle pranostika pořád platí na sto procent! A jsem si jistá, že z našeho výletu do Jizerek se stala vtipná historka prakticky hned poté, co jsme se vrátily do Prahy. Ostatně – lepší teambuilding jsem nikdy nezažila 🙂
Všechno je relativní :o)
Milé a ze života.
Marie Veroniko, přeji krásné jarní dny. Helena
Je to tak 🙂 Děkuji a krásné jarní dny i tobě!
Připomnělo mi to kluka z Peru, se kterým jsme bydleli přes Airbnb v Helsinkách. Zatímco my jsme vyráželi v krátkém rukávu, on dával na svetr bundu. Teď jsem vygooglila, že v zimě tam mají přes den kolem 19 stupňů. Takže zatímco my jsme si užívali léto bez příšerného horka, on měl asi chladné předjaří.
Tak Peru je oproti Španělsku a Itálii ještě úplně jiná liga! 😀 Radši si ani nepředstavuju, jaké teploty tam běžně mají v létě.