O angličtině míváme v naší malé střední Evropě tendenci uvažovat dost stejnorodě. Jednou je to angličtina, tak jaképak s tím fraky? Jak už to tak bývá, zčásti je to pravda a zčásti ne. Nikdo by se asi neodvážil tvrdit, že by angličtinu (Anj) v rozvrzích našich středoškoláků měla nahradit britšina (Brj), nebo požadovat po Netflixu, aby nabízel i titulky v američtině. Ale to, že všude, kde se angličtina dost dlouho vyvíjela na svém vlastním území, vznikl v jistém smyslu svébytný samorost, by se neodvážil popřít asi žádný lingvista.
O tom, jaká specifika má australská angličtina, jsem až donedávna neměla téměř žádnou představu. Ve škole nás to neučili (Brj, vzpomínáte?) a filmová produkce Austrálie je u nás prakticky neznámá, takže roztomilý přízvuk a profláklé nadužívání slovíčka „mate“ (kámo) bylo zhruba to jediné, o čem jsem věděla. Angličtina v Austrálii mě proto měla čím překvapit, stejně jako zdejší obyvatelé. Zapomeňte na poněkud upjaté Brity i věčně rozjuchané Američany. Australané jsou od rány, nepotrpí si na hierarchii ani tituly a nemají rádi patos ani sentiment (například to, že Meghan na pohřbu královny plakala, se tu bralo jako hysterie). A jelikož celá jedna vrstva anglické slovní zásoby je programově nóbl a plná dlouhých až patetických slov z francouzštiny, zachovali se Australané podle svého étosu. Začali zkracovat a nezastavili se před ničím.
Z univerzity se tak stala uni, z šálku čaje (cup of tea) cuppa, z moskytů mozzies, z krokodýlů crocs nebo freshies a salties. Filmovou kariéru udělala zkratka barbie, která ovšem nemá nic společného s panenkami, ale s oblíbenou australskou kratochvílí, grilováním (barbecue). Výstavě (exhibition) se tu říká ekka, klokanům roos (kangaroos), seminářům na univerzitě tutes (tutorials). Z avokáda se vyklubalo avo, z odpoledne arvo (afternoon) a z karburátoru carbie. Zkratky se dokonce vžily natolik, že se používají, i když je původní slovo či sousloví úplně stejně dlouhé – například sick day se říká sickie nebo místní variantě fotbalu footy (náš evropský fotbal je tady soccer). A protože jsme v Austrálii a to je brutálně dlouhé slovo samo o sobě, není nic jednoduššího, než ho taky pořádně zkrátit. O sobě tak Australané mluví jako o Aussies (čteme ozís) a Austrálii říkají buď Straya nebo dokonce (příznivci čarodějů odpustí) Oz.
Nádherně to ladí k tomu, jak jsem tu Australany během těch tří měsíců poznala. Jsou v klidu a v pohodě a nemají pochopení pro věci, které se s takovým klidem neslučují: od přehnaných emocí až po příliš ambiciózní lidi. Když tak chce Australan něco opravdu hodně pochválit, řekne zpravidla, že to je not bad at all (to není vůbec špatný) a smrtelnou autonehodu neváhá okomentovat slovy it was a bit tragic (bylo to trošičku tragické). Stejnou funkci pak plní i australské zkratky. Lidé, kteří je používají, působí přátelsky, mají od všeho žádoucí odstup a obě nohy pevně na zemi. Nevytahují se (protože třeba chodili na univerzitu), nenechají se jen tak něčím rozhodit (například nějakými těmi zabijáckými krokodýly) a to, že něco mají opravdu rádi, se zdráhají dát najevo jinak, než že tomu řeknou footy nebo barbie. Zkrátka žádná hysterie, tohle je přece Oz. A vůbec, dáš si cuppa, mate?
Pritelkyne učí snglictinu ve firmach a ono to zkracovani rychle postupuje i v britske a smericke angličtině, byť sustralskych parametru nedosahlo, a ucitel pokrocile sdnglictiny to musi sledovat a reagovat na to..
Takže roos a cuppas se pro příště budou učit v pokročilých kurzech! To se mi líbí 😀
Hyzdění slůvek, zajímavý trend.
I tak se na to dá koukat 🙂
Zajímavé. 🙂 Přivádí mě to k zamyšlení, nakolik jsou některá ta slova vlastně zkratky a nakolik by se dalo spíš mluvit o nějakých „zdomácňujících“ výrazech, zvlášť v těch případech, kdy ta slova kratší vlastně nejsou. Spousta se jich evidentně týká věcí, které jsou pro Australany tak nějak typické nebo které přijali za své… Nedalo by se o tom uvažovat i tímto způsobem, jako o specifickém druhu hypokoristik, deminutiv nebo tak něco? Když jdeš k někomu na barbie, není to z jazykového hlediska trochu podobné, jako když jdeš u nás na kafčo? 🙂
Úžasně jasnozřivý komentář! 🙂 V literatuře se téhle vychytávce skutečně někdy říká „hypocoristic abbreviations“ a mluví se tam i o tom, že je to v jistém smyslu trochu podobné jako naše zdrobněliny. Poměrně často jsou to skutečně věci, které mají Australané rádi (barbie, footy) nebo věci, kde to zkrácení zdůrazňuje, že si s tím nikdo nedělá moc velkou hlavu (moskyti, krokodýli). Takže to rozhodně nese emoční náboj, a i když není stejný jako ten u našich zdrobnělin, je rozhodně srovnatelný. Osobně se mi slovo zkratka pro tenhle účel taky kdovíjak nelíbilo, ale nepřišla jsem bohužel na žádný vhodnější blogový termín. A kafčo je hodně dobrý příklad 🙂
„A bit tragic“ mě zaujalo :-). Tenhle antihysterický přístup je mi sympatický, to pak i toho zkráceného krokouše snesu :-).
Moc vtipné to pak je u těch Australanů, kteří hodně přicházejí do kontaktu s cizinci a mají mezikulturní rozdíly v popisu práce. Třeba Cliff občas řekne něco takového jako „it is a bit worrying“, pak se zasměje a dodá něco v tom smyslu, že to z něj právě promluvily jeho australské zvyklosti 😀
A s tím krokoušem to je vyloženě půvabné – když jsem si poprvé o tomhle zvláštním zkracovacím zvyku četla, tak jsem si říkala, že to je tedy legrace a že my asi vážně nic takového nemáme. Vydrželo mi to do chvíle, kdy jsme pár dní nato s manželem něco hráli a já jsem zcela spontánně pravila „pozor, tam je krokouš!“, načež jsem dostala nehorázný záchvat smíchu. Takže nejenže něco takového máme, my jsme to dokonce provedli s tím stejným slovem!
Super zamysleni:) Taky myslim, ze casto dlouha a poskladana cestina ma zkratek dost, jen se tvori ruzne krajinne a rodinne verze. Dokonce jsme to dopracovali i k jednomu pismenu – pujdes se mnou na o? Dobre a co si dame? Kurizek s hranama nebo brsalatem?:)
Čeština je ohýbací jazyk, takže může zkracovat, prodlužovat a ohýbat jako divá (angličtina takový možnosti nemá a o to jsou ty australský zkráceniny pozoruhodnější). A domácí slangy jsou v tomhle naprosto úžasný! Brsalát a kuřízek válcujou 🙂
Nakoukneš nejen do nesmírně vzdálené a zajímavé země, ale i do jazyka a co hlavně, do naturelu lidí. Nějaké ty slovní zkratky tu máme taky, sama o tom výše píšeš :o)
Marie Veroniko, děkuji za zajímavé info :o) a posílám pozdravy. Helena
Je to tak. A je to skutečně zajímavé a obohacující nakouknutí! 🙂 Děkuji a také zdravím!
To je tak krásně ujetý, skoro jako zkracování v češtině. Osobně používám doma kuřízek a prdopeč, ale konkrétně u toho druhého zmiňovaného jsem velice opatrná, kde to říkám. Zjistila jsem totiž, že na něj má spousta kuchařek alergii, které se při jeho vyslovení mění v běsnící bestie :D.
Ano, prdopeč! Ale teda s tím, že je ho třeba používat jako šafránu, naprosto souhlasím. Mám dost podobnou zkušenost 😀
Článek pobavil, díky za něj, mám tyto jazykovědné perličky ráda. V práci jsem zvyklá na ledacos, ale Australany kolem sebe nemáme žádné, takže tohle je pro mě nahlédnutí do úplně jiné kultury. Drsná země, drsní lidé. 🙂
Ano, tak se to přesně tradičně interpretuje. Ono když něco začne jako trestanecká kolonie… 😀
S angličtinou takové zkušenosti nemám, rozdíly vidím v němčině. V Rakousku zní úplně jinak než na nahrávkách ve škole. A ve Švýcarsku to bylo teprve zajímavé.
Ale čemu se divit, vždyť i v naší malé republice je čeština různá. V Praze mi věčně nerozuměli, já jsem rostla ze „čtvrtek“, „bačkor“ a „ségry aktovky“, na Slovácku mi přišlo zvláštní, když ze mne, švarne děvuchy, udělali šikovnú děvčicu.
Divit bychom se měli spíš tomu, že vůbec lze s britskou angličtinou v Austrálii komunikovat. 😀
Mínila jsem čtvrtku jakožto výkres a slovní spojení, které zní v prvním pádě „ségry aktovka“.
Ano, jak bych v intencích svého momentálního jazykového prostředí řekla, to je „good point“! A britská angličtina tady funguje až překvapivě dobře. Sice jsem nikdy nebyla v Americe, ale podle hromady filmů a seriálů bych si dokonce troufla říct, že jsme tady britštině daleko blíž Američané.
Aha!
A to musí mít důvod, že ta kniha od té lingvistky o 400 výrazech vznikla právě v Austrálii! Já tu čtu články pozpátku, možná už to někde vysvětluješ…. ale jak to teda je? Jak souvisí, že ta autorka je zrovna z Polska a žije zrovna v Austrálii a zrovna ona vymyslí těch 400 slov a přeloží do nich bibli? Souvisí to s jejich tendencí zkracovat a s ničím se nemazat? Tyjo, mě to nějak chytlo!
To jsem moc ráda, že tě to chytlo 🙂 Ta myšlenka zní úžasně lákavě, ale samotné hledání jazykových univerzálií bohužel nemá s Austrálií nic společného 🙂 Anna v tomhle navazovala spíš na tradici evropské filosofie (hlavně na Leibnize, ale v něčem už i na Aristotela), kde se o podobném projektu fantazírovalo celá staletí. A v Polsku měla učitele, který navrhoval na to jít empiricky ze strany lingvistiky (Andrzej Boguslawski se jmenoval) a ona se toho ujala. Potom potkala Australana, vzali se, emigrovali a dostala se na Australskou národní univerzitu, kde kvetla hodně taková ta terénní lingvistika, která mapuje domorodé jazyky – a to když se snoubilo s tím pořád ještě dost teoretickým projektem hledání univerzálií, tak z toho vzniklo to, co je to dneska: empiricky velmi široce zakotvený projekt se silným teoretickým základem. Ale to, že se s ničím nemažou, je na těch jejich knihách svým způsobem zjevný, to rozhodně. Třeba to, jak se vypořádávají s některými hloupými protiargumenty, je bezmála zábavné 🙂
Ahá.
Tak se těším, že vydáš něco v češtině s univerzáliemi!