Čeští expati a emigranti jsou tak trochu zvláštní bytosti. Z určitého hlediska jsou jako my, vzešli z týchž poměrů, a často navíc mohou posloužit jako hezká ilustrace naší bezmála masochistické záliby v tom, kdo nám v historii jak moc ublížil. Zároveň ale jako my nejsou, protože opustili českou kotlinu a malé české poměry, žijí kdesi daleko a mluví cizími řečmi. Ani já jsem donedávna o životě českých expatů neměla o mnoho přesnější představu. Dokud jsem tedy nestrávila u expatské rodiny dva týdny v Sydney.
Expatská existence je existence v jistém smyslu rozdvojená. Na stěnách visí obrazy české krajiny a měst hned naproti aboridžinským tečkovaným ještěrkám, v poličce s hudbou se skvěje Rusalka v podání souboru australské opery a s úvodem v angličtině. Do nádobí, které vypadá jako nejčeštější cibulák, si děláte čaj s názvem Melbourne breakfast a lidovky, které hrají z autorádia, najednou mají úplně jinou příchuť. Tady to nejsou jenom písničky. Je to symbol dávného domova a znak společenské menšiny.
Až tady jsem si naplno uvědomila hloubku kulturních rozdílů mezi námi a Australany. Australští hostitelé se vás například po tom, co dojíte k večeři svou první porci, zdvořile zeptají, jestli nechcete ještě něco, a když řeknete, že ne, už se o tom ani slovem nezmíní. O tom nemůže být v rámci srdečných standardů české pohostinnosti vůbec řeči. Představte si to jako u svojí babičky: „Jen si ještě vezmi!“ vybízí vás a s nadšenou energičností nosí na stůl další a další pochutiny. A vy jíte, protože tomu prostě nejde odolat. Ty tam jsou všechny okolky ohledně rozkazovacího způsobu, který angličtina používá jen velmi nerada. Žádné „nemohl bys“ nebo dokonce „nevadilo by ti“; my pro imperativ nejdeme daleko. Celkově jsou naše standardy poznatelně emocionálnější než všeobjímající australský klid: víc a procítěněji nadáváme a stěžujeme si, ale taky jsme nadšenější a srdečnější. Pověsti studených čumáků navzdory.
Co mě ale zaujalo vůbec nejvíc, bylo používání samotného jazyka. Přepínali jsme bez mrknutí oka mezi češtinou a angličtinou, klidně v jedné větě tam a zpátky (a někdy dokonce zase tam). Zkrátka které slovo přišlo, to se použilo. Mohlo se tak stát, že jeden člověk začal větu česky a dokončil ji anglicky a jeho protějšek to udělal obráceně. Do angličtiny navíc přidejte australský a český přízvuk najednou a češtinu zase okořeňte nějakými těmi falešnými přáteli (například „definitivně“ použitým tam, kam by se v angličtině dalo „definitely“) a australskými výrazy jako „mate“ a „bloody hell“.
Ve vší komplexnosti pak jazyková situace vynikla, když se sešla celá širší rodina: prarodiče, kteří mluvili plynně česky; jejich děti, které česky rozuměly, ale v zásadě nemluvily a jejichž partneři byli Australané; a vnoučata, která už česky ani nerozuměla. V takové situaci je volba jazyka mnohem víc než jen volbou komunikačního prostředku. Budete se bavit s druhým rodilým mluvčím češtiny česky, když o kus dál sedí osoba, která vám nerozumí? Nebo budete mluvit anglicky? A když se ti, kdo vám nerozuměli, vzdálí mimo doslech, přepnete do češtiny? Nebo budete pokračovat tvrdošíjně anglicky, přestože to ani pro jednoho z vás není mateřský jazyk? Případně budete mixovat obojí a doufat, že v angličtině neříkáte jen samé „bloody hell“? Krajně zajímavá situace!
Návštěva Sydney tak pro mě byla nejenom krásnou tečkou za celým australským pobytem, ale také ukázkou toho, co se o užívání jazyka píše snad v každé učebnici lingvistické antropologie a sociolingvistiky. A aby toho nebylo málo, šlo také o nenápadnou přípravu na to, co mě čeká doma. Protože let me tell you, to, jak v současné době mluvím, si za češtinářský rámeček opravdu nedám. Zatím to svádím na jet lag, ale obávám se, že mi to dlouho procházet nebude. Ještěže to do psaní neprosakuje, takže alespoň tady na blogu to nepoznáte. Right?
Je znsmo, že Ivan Svitak, dosti svérázný samorost, ktery v roca 1968 presidlil do USA, aby na univerzite v Berkeley učil…marxismus, a po tevoluci se vratil do Čech kde pofoiril KSČM, mluvil v Cechach se silnym kalifornskym a v Kalifornii se silnym ceskym akcentem…Takze, alespoň tohle u něj nebyla schvalnost a extravagance…Jinak ruznych svetmrazu emigrovalo docela hodně, v Dydney nejskou dobu zil surrealisticky basnik a dosti sverazny mydlitel Bohuslav Brouk spod…
Prostě když přízvuk, tak pěkně nediskriminačně všude! 😀 Tady mluvila česky s anglickým přízvukem až druhá generace – a když se zrovna nepřipletlo do cesty nějaké to anglické slovo, člověk by ani nepoznal, že mluví s lidmi, kteří žijí od svých nácti v zahraničí.
Ono to je dokonce kus od kusu.
Francouzska z Čech, která mluvila po dvaceti letech česky sice srozumitelně, ale s chybama a silným přízvukem měla dva syny. Jeden mluvil jako ona a druhý normálně česky. Podle toho, jestli se jazyk učil od ní nebo od spolužáků.
Jiná Češka zas mluvila francouzsky jako prase a anglicky s tou nejčistčí BBC výslovností. Anglicky ji to totiž učila učitelka výslovnosti, co ji nenechala říct hlásku špatně a francouzsky přestala s učením, jakmile se domluvila.
Češi, co nebyli nějakou dobu v kontaktu s Čechama, tak začali přejímat do češtiny gramatické struktury, ale místa obsazovali českejma slovíčkama. „Viděl jsem tam jednoho chlapa“ místo „viděl jsem tam chlapa“. Nebo jako tady začli Češi používat anglicizmus „bylo to 5 let nazpátek“ místo „bylo to před pěti lety“, kterej tu do sametu nebyl.
Běžné je vzít cizí slovo a pak ho počeštit předponama a příponama.
Přízvuk je o nastavení mluvidel. Děti se to učí dřív než jazyk sám. Anglické přízvuky v Anglii jsou ve skutečnosti pozůstatky původních jazyků, kterými mluvily přišlé populace, třeba Vikingů, takže přízvuk se drží v populaci klidně i přes 1000 let a je starší než Angličtina sama.
Díky za exkurz 🙂
Já se omlouvám a fakt nechci působit, že hledám hnidy, ale „pofoiril“ a „svetmrazu“ fakt nerozklíčuju, co to bylo před překlepem a automatickou opravou.
Vzpomněl jsem si na vyprávění Josefa Škvoreckého o tom, jak čechokanaďané druhé generace používali v běžném hovoru mezi sebou anglická slova s českými koncovkami (příklad , který si pamatuju: „Lukni, jaký má ten berdík pinkový fítičky“ :-).
Panejo, to pro nezasvěceného posluchače musela být skutečně výzva 🙂 Ale částečně mi to připomíná mluvu dnešních teenagerů. Tady ovšem.
To dělají i Češi v Čechách taky pořád.
Hater není český slovo, ale je skloňováno česky jako „hateři“ na webu (web se řekne česky pavučina) protože to dotyční ani nebyli schopni z těch anglickejch příruček přeložit.
Máme designéry, kteří nám něco vysoftujou. Máme politiky, kteří nám něco vykomunikují.
Zatímco češi v emigraci mají vymluvu v tom, že česky mluví s pár lidma a honem si nevzpomenou na slovíčko, co v češtině nepoužili už 10 let, tak to jak se prasí čeština v Čechách je jen kreténismus.
Neodsuzovala bych to úplně plošně, protože přejímky tady byly vždycky a vždycky budou a je to jeden z mechanismů, jak se jazyk udržuje aktuální. Ale je pravda, že z některých věcí, které občas slyším, mi vstávají vlasy hrůzou. Což o to, dokud se ta slova počešťují, aby se chovala gramaticky česky, tak to ještě jde. Ale když vidím na reklamních plakátech inzerované Mucha medailonky, nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.
Dodnes obdivuju tetu, ze si ponechala cestinu (a fakt pri bezne konverzaci lovi slova jen obcas) po 40 letech v zahranici, kde ma jen ojedinele moznosti, kdyz k ni obcas nekdo privede ceskeho pristehovalce! Mne staci vydrenych 8 let nemciny bez prace, abych byla na urovni berlinskeho predskolaka chabeho intelektu… Ale o tebe strach nemam, vsak my to tady do tebe s patricnymi emocemi nadreme zpatky i s dialektem:)
Pouštěj si německou TV nebo internet a vposloucháš se do toho raz dva.
*bez praxe, ne bez prace … nojo, uz jsou studeny rana a pri datlovani po klavesnici se mi spojuji pismena vedle sebe:)
Tedy, všechna čest tvojí tetě! 🙂 A co se absence praxe týče, naprosto chápu. Radši nechci vědět, na jaké úrovni se teď nachází moje francouzština!
To samé Marie Veroniko (mimochodem miluju dvojitý křestní jména).
Stačí 20 minut poslouchání francouzštiny denně a ono se to otevře. Poslouchání myslím to aktivní, že se poslouchá a co se pochytí, to se zopakuje.
Right! 😀
Trochu mi to připomíná mou práci – někdo mluví česky, někdo jen rozumí, a někdo nerozumí ani nemluví. A tak přepínám individuálně tak, abychom z toho měli všichni něco :).
Zní to skutečně dost podobně! 🙂 A všechna čest, že zvládáš takhle přepínat. Ono se to nezdá, ale po chvíli z toho člověk vážně může mít v hlavě pořádný guláš.
Ono když umíš dobře druhej jazyk, tak v něm mluvíš tak automaticky, že ani někdy nevíš v jakým jazyce zrovna mluvíš.
To se stávalo všem. Sedíte v hospodě, něco řekneš o někom a pak nevíš, jestli jsi to náhodou neřekl v tom druhým jazyce, kterýmu rozumí.
Nebo jsem překládal a oni se rychle naučili pár slov česky, Takže si objednávali, ale že chtěj jedno pivo řekli uprostřed věty v češtině. Takže si to vyslechneš ve francouzštině, odříkáváš to v češtině, ale to jedno pivo zas přeložíš do francouzštiny, protože všechno co slyšíš odříkávaš mechanicky vždy v tom druhým jazyce,
Nebo přijedeš do Čech, mluvíš česky tak, že to nikdo nepozná, ale na děti začneš mluvit v cizím jazyce, protože jsi navyklej, že děti česky moc neuměj.
Věta s tím, že jsou Češi srdečnější mi připadá skoro neuvěřitelná. Asi žiju v jiném českém vesmíru. Kromě Francouzů jsem nenarazila na protivnější národ než jsou Češi, i Slováci jsou emotivnější a celkově milejší.
Mluvení v několika jazycích zároveň je úplně normální… 😀 s manželem spolu mluvíme už zásadně československy (hlavně já), občas si vůbec nevzpomenu ani na české výrazy. Když jsem kdysi psala esej v angličtině a učila se tehdy i španělsky a švédsky, ach jo, to byl paskvil… 😀
Asi záleží, na tom, s kým se porovnáváme.
Věřím, že vedle Prušáků a Norů a kmene Sentinelců jsme srdečnost sama. Ale Slováci jsou o poznání vřelejší a je to na nich vidět. Viděj to i cizinci.
Ale možná, že je to o tom, že naším sousedem je agresivní Německo, které dobylo, vyhladilo a poněmčilo spoustu Slovanů od Labe na východ (od 2 světové téměř zlikvidovali Lužice). Se slovenskou vřelostí bychom tady už nebyli.
Taky se stačí dívat na Maďarsko. Blonďaté holky a kluci tam trénují střelbu z luků jakože po svých předcích Hunech a Avarech (kteří ovšem měli přijet z Asie, Střední Asie, Iránu a možná až z Korejského polostrova). Ale napohled vypadají jako Slováci.
Rozhodně záleží na tom, s kým se srovnáváme. Mě by taky až donedávna nenapadlo tvrdit, že Češi jsou srdeční, ale to přímé srovnání bylo velmi nekompromisní. Ony anglofonní zvyklosti jdou spíš směrem k něčemu, co bych nazvala zdvořilostí a ta se projevuje jak ve vztahu k přátelům, tak k cizím lidem. Odtud patrně moje dojmy o tom, že v Austrálii byli všichni skoro neuvěřitelně přátelští a neměli problém začít si povídat jen tak na ulici. Naše srdečnost je jiná. Neprojevuje se zpravidla vůči cizím lidem, takže na ulici si s tebou jen tak někdo povídat nezačne a dost možná bude i protivný (odtud ti studení čumáci, řekla bych). Ale když přijdeš na návštěvu ke známým, jde najednou o úplně jinou situaci – a tam si myslím, že srdečnější opravdu jsme poznatelně. Byť je samozřejmě z principu vždycky problematické takhle plošně generalizovat.
Vítej doma, Marie Veroniko!
Tvé reportáže mě moc bavily. Tvá cesta byla plná úžasných zážitků, moc ti je přeji!
Posílám pozdravy, Helena
Děkuju, to moc ráda slyším 🙂
Při čtení jsem si vzpomněla na dědečka, ten takhle mluvil českoněmecky. 😊
Němčina je taková angličtina minulých staletí 🙂 Minimálně co do vztahu k češtině tedy rozhodně.
Je to tak! Na přepínání jazyků jsem zvyklá z práce, ale občas to vede k tomu, že když jsem unavená nebo přetažená, tak to pak matlám všechno dohromady. 😀
Zajímavou zkušenost z expaty jsem měla z Lucemburska. Maminka Češka, syn v mém věku vyrůstal celý život v zahraničí a česky uměl jen díky mamce a Erasmu v Praze, kde se skvěle rozmluvil, takže mluvil prakticky plynně a bez přízvuku. Pak ale přišla kamarádka Slovenka a chlapec najednou nerozuměl ani slovo, museli jsme přejít do angličtiny. Pro nás slovenština prakticky totožný jazyk, pro něj úplně nový, cizí. Nikdy by mě nenapadlo, že jej cizinci můžou vnímat tak rozdílně.
O slovenštině jsem slyšela přesně totéž! Totiž že i cizinci, co umějí velmi obstojně česky, slovenštinu absolutně nedávají a prostě nerozumí ani slovo. A vlastně se tomu nedivím. Já nerozumím ani skotskému přízvuku v angličtině – a to je to pořád technicky vzato tentýž jazyk 😀