Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví. Neví se s jistotou, kdo přesně s tím přišel jako první (podezření padá na Buddhu), je to každopádně velká pravda. Včera tomu bylo právě sedm měsíců, co se ze mě stala středoškolská učitelka, v dnešním článku ale nechci mluvit o tom, jak učím. Dnes totiž budu studentem z první věty já a mými učiteli, kteří se v mém životě objevili, moji studenti. Na jaké lekce od nich jsem tedy byla připravená?
Respekt je naprostý základ. Když chcete, aby vás respektovala banda teenagerů, můžete toho docílit dvěma cestami. Jedna je strach, druhá vztah. Jestli mě něco naučily už úplně první hodiny, tak to, že mnohdy stačí i naprosto elementární uznání a empatie: jednat se studenty jako s rovnocennými lidskými bytostmi a vzpomenout si, jak bylo na jejich místě mně. Poslouchat a brát vážně; respektovat a být respektován. Ano, je to trochu otřepané, ale ve většině případů až magicky funkční. A zdaleka nejen ve škole.
Nepodceňovat sílu sebenaplňujícího se proroctví. Znáte sebenaplňující se proroctví? Je to jeden z nejzákladnějších sociologických pojmů a každý učitel by si ho měl být zatraceně dobře vědom. Lidé se totiž nechovají podle toho, jaká je v reálu situace, ale podle toho, jak si tuto situaci vyloží – a jelikož takový výklad tvaruje jejich jednání, má tendenci se následným vývojem potvrdit. Pokud bude mít dost lidí strach, že krachne nějaká banka, a všichni si přijdou vybrat úspory, tak banka krachne, i kdyby byla předtím desetkrát zdravá. Když učitelům při pokusu řekli, že jedna skupina žáků je ta chytrá a druhá ta hloupá, tak „chytrá“ skupina vykazovala po čase znatelně lepší výsledky a vztah s učitelem než „hloupá“, přestože byly rozdělené zcela náhodně. Všichni teenageři v sobě mají dvě stránky: tu impulzivní a iracionální, na kterou všichni tak nadávají, a tu hlubokou, přemýšlivou, filosofující, idealistickou a kritickou. Ta část, kterou oslovíte, vám bude odpovídat, a to, jak k nim budete přistupovat, se vám vrátí. Chcete si vykládat každé vyrušení jako útok na svou osobu a každou chybu jako selhání? Prosím, nic vám nebrání. Ale pozor, sebenaplňující se proroctví se naplní. Vždycky.
Nestandardní chování má příčiny. Když studenti dělají věci, které nechcete, aby dělali, může za tím být prakticky nekonečně mnoho příčin. Já jsem si za ten půlrok všimla hlavně jedné věci: sabotují zejména ti, kdo trpí nějakým výrazným diskomfortem. Jeden z mých kreativních rebelů se nějakou dobu odmítal účastnit skupinových prací a ostentativně v diskusních skupinkách mlčel (přestože normálně při hodinách nemlčel dost zásadně), dokud si nezažil svůj první velký úspěch. Pak se z něj pomalu ale jistě začal stávat jeden z nejaktivnějších studentů. Jiný student opravdu hodně vyrušoval celou hodinu po tom, co se mu při prezentaci povedlo formulovat pár vět opravdu nešťastným způsobem a nejspíš to považoval za trapas století. Největší průšvihář pak byl student, ke kterému se jeho spolužáci chovali občas opravdu ošklivě. Učitel může buď zapráskat bičem a eliminovat následky, nebo se pokusit vyřešit příčinu. To první je tisíckrát jednodušší a rychlejší (a co si budem, občas je to potřeba), to druhé zase výrazně trvalejší.
Selhání nejsou osobní. I když jsem ve skrytu duše tajně doufala, že se mi to vyhne, i já jsem musela řešit podvody, ať už opisování při testech nebo slohy vygenerované umělou inteligencí. Bylo mi to velmi nepříjemné a nejdřív jsem si to brala osobně. Oni si vážně myslí, že to nepoznám? To jako fakt? Naštvalo mě to a zklamalo. Když jsem ale nabrala odstup, přistoupila k potřebným opatřením a vyslechla si pár zkroušených omluv, došlo mi, že na tom osobního nebylo vůbec nic. Nesouviselo to se mnou. Prostě to zkusili, nevyšlo to, a když viděli následky, bylo jim to upřímně líto. Zkoušejí to přece i dospělí; chtít po teenagerech, aby na snadný podvod ani nepomysleli, by bylo naprosto nerealistické.
Humor nade vše. Náklonnost studenti projevují nejrůznějšími způsoby, ale ty dva vůbec nejčastější jsou pracovitost a humor. Zatímco pracovitost se tradičně oceňuje, humor někdy může nabírat podobu, která na první pohled vypadá jako vyrušování. Když ale dáte najevo, že i tomuhle projevu náklonnosti rozumíte a s chutí se zasmějete taky, kupodivu nedojde k žádnému pedagogickému armageddonu. Naopak: z fórků se stane šťáva, která bude kořenit každou hodinu, a vtipálci se díky tomu nádherně začlení do kolektivu a octnou se s vámi na jedné lodi. Bude jim pak navíc stát za to investovat do humoru energii a invenci, protože vidí, že to oceníte (a věřte mi, že ty vtipné historky za to stojí; ve třídě už jsem jednou brečela smíchy). Tím pádem budou nevyhnutelně vtipkovat i o látce, kterou probíráte, a díky tomu si ji zapamatují líp úplně všichni. A když jim dáte najevo, že to či ono už je za hranou, vezmou si to k srdci, protože vědí, že normálně proti jejich vtipům přece nic nemáte, takže tentokrát je skutečně něco špatně.
Když pak tohle všechno složím dohromady, vidím v tom celém lekci asi vůbec nejzásadnější: studenti nejsou nepřátelé. Ano, občas jsou rozjívení, vytahují telefony, házejí po sobě věcmi a pokřikují sprostá slova. Nejsou to dospělí (ostatně ruku na srdce, kdo z nás tyhle věci taky občas nedělá?). Ale chtějí mít své učitele rádi a chtějí, aby jejich učitelé měli rádi je, chtějí se těšit na každou hodinu a chtějí dělat věci, které jim dávají smysl a rozvíjejí je (i když jsou těžké). Jestliže jim dáte šanci, tohle všechno vám ukážou. Pokud budete připravení, zároveň vás při tom nesmírně mnoho naučí. A jelikož všichni od školních lekcí chceme totéž, totiž aby se daly použít i mimo školu, dost možná nakonec s překvapením zjistíte, že jsou to jedni z nejlepších učitelů, jaké jste kdy potkali.