Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví. Neví se s jistotou, kdo přesně s tím přišel jako první (podezření padá na Buddhu), je to každopádně velká pravda. Včera tomu bylo právě sedm měsíců, co se ze mě stala středoškolská učitelka, v dnešním článku ale nechci mluvit o tom, jak učím. Dnes totiž budu studentem z první věty já a mými učiteli, kteří se v mém životě objevili, moji studenti. Na jaké lekce od nich jsem tedy byla připravená?
Respekt je naprostý základ. Když chcete, aby vás respektovala banda teenagerů, můžete toho docílit dvěma cestami. Jedna je strach, druhá vztah. Jestli mě něco naučily už úplně první hodiny, tak to, že mnohdy stačí i naprosto elementární uznání a empatie: jednat se studenty jako s rovnocennými lidskými bytostmi a vzpomenout si, jak bylo na jejich místě mně. Poslouchat a brát vážně; respektovat a být respektován. Ano, je to trochu otřepané, ale ve většině případů až magicky funkční. A zdaleka nejen ve škole.
Nepodceňovat sílu sebenaplňujícího se proroctví. Znáte sebenaplňující se proroctví? Je to jeden z nejzákladnějších sociologických pojmů a každý učitel by si ho měl být zatraceně dobře vědom. Lidé se totiž nechovají podle toho, jaká je v reálu situace, ale podle toho, jak si tuto situaci vyloží – a jelikož takový výklad tvaruje jejich jednání, má tendenci se následným vývojem potvrdit. Pokud bude mít dost lidí strach, že krachne nějaká banka, a všichni si přijdou vybrat úspory, tak banka krachne, i kdyby byla předtím desetkrát zdravá. Když učitelům při pokusu řekli, že jedna skupina žáků je ta chytrá a druhá ta hloupá, tak „chytrá“ skupina vykazovala po čase znatelně lepší výsledky a vztah s učitelem než „hloupá“, přestože byly rozdělené zcela náhodně. Všichni teenageři v sobě mají dvě stránky: tu impulzivní a iracionální, na kterou všichni tak nadávají, a tu hlubokou, přemýšlivou, filosofující, idealistickou a kritickou. Ta část, kterou oslovíte, vám bude odpovídat, a to, jak k nim budete přistupovat, se vám vrátí. Chcete si vykládat každé vyrušení jako útok na svou osobu a každou chybu jako selhání? Prosím, nic vám nebrání. Ale pozor, sebenaplňující se proroctví se naplní. Vždycky.
Nestandardní chování má příčiny. Když studenti dělají věci, které nechcete, aby dělali, může za tím být prakticky nekonečně mnoho příčin. Já jsem si za ten půlrok všimla hlavně jedné věci: sabotují zejména ti, kdo trpí nějakým výrazným diskomfortem. Jeden z mých kreativních rebelů se nějakou dobu odmítal účastnit skupinových prací a ostentativně v diskusních skupinkách mlčel (přestože normálně při hodinách nemlčel dost zásadně), dokud si nezažil svůj první velký úspěch. Pak se z něj pomalu ale jistě začal stávat jeden z nejaktivnějších studentů. Jiný student opravdu hodně vyrušoval celou hodinu po tom, co se mu při prezentaci povedlo formulovat pár vět opravdu nešťastným způsobem a nejspíš to považoval za trapas století. Největší průšvihář pak byl student, ke kterému se jeho spolužáci chovali občas opravdu ošklivě. Učitel může buď zapráskat bičem a eliminovat následky, nebo se pokusit vyřešit příčinu. To první je tisíckrát jednodušší a rychlejší (a co si budem, občas je to potřeba), to druhé zase výrazně trvalejší.
Selhání nejsou osobní. I když jsem ve skrytu duše tajně doufala, že se mi to vyhne, i já jsem musela řešit podvody, ať už opisování při testech nebo slohy vygenerované umělou inteligencí. Bylo mi to velmi nepříjemné a nejdřív jsem si to brala osobně. Oni si vážně myslí, že to nepoznám? To jako fakt? Naštvalo mě to a zklamalo. Když jsem ale nabrala odstup, přistoupila k potřebným opatřením a vyslechla si pár zkroušených omluv, došlo mi, že na tom osobního nebylo vůbec nic. Nesouviselo to se mnou. Prostě to zkusili, nevyšlo to, a když viděli následky, bylo jim to upřímně líto. Zkoušejí to přece i dospělí; chtít po teenagerech, aby na snadný podvod ani nepomysleli, by bylo naprosto nerealistické.
Humor nade vše. Náklonnost studenti projevují nejrůznějšími způsoby, ale ty dva vůbec nejčastější jsou pracovitost a humor. Zatímco pracovitost se tradičně oceňuje, humor někdy může nabírat podobu, která na první pohled vypadá jako vyrušování. Když ale dáte najevo, že i tomuhle projevu náklonnosti rozumíte a s chutí se zasmějete taky, kupodivu nedojde k žádnému pedagogickému armageddonu. Naopak: z fórků se stane šťáva, která bude kořenit každou hodinu, a vtipálci se díky tomu nádherně začlení do kolektivu a octnou se s vámi na jedné lodi. Bude jim pak navíc stát za to investovat do humoru energii a invenci, protože vidí, že to oceníte (a věřte mi, že ty vtipné historky za to stojí; ve třídě už jsem jednou brečela smíchy). Tím pádem budou nevyhnutelně vtipkovat i o látce, kterou probíráte, a díky tomu si ji zapamatují líp úplně všichni. A když jim dáte najevo, že to či ono už je za hranou, vezmou si to k srdci, protože vědí, že normálně proti jejich vtipům přece nic nemáte, takže tentokrát je skutečně něco špatně.
Když pak tohle všechno složím dohromady, vidím v tom celém lekci asi vůbec nejzásadnější: studenti nejsou nepřátelé. Ano, občas jsou rozjívení, vytahují telefony, házejí po sobě věcmi a pokřikují sprostá slova. Nejsou to dospělí (ostatně ruku na srdce, kdo z nás tyhle věci taky občas nedělá?). Ale chtějí mít své učitele rádi a chtějí, aby jejich učitelé měli rádi je, chtějí se těšit na každou hodinu a chtějí dělat věci, které jim dávají smysl a rozvíjejí je (i když jsou těžké). Jestliže jim dáte šanci, tohle všechno vám ukážou. Pokud budete připravení, zároveň vás při tom nesmírně mnoho naučí. A jelikož všichni od školních lekcí chceme totéž, totiž aby se daly použít i mimo školu, dost možná nakonec s překvapením zjistíte, že jsou to jedni z nejlepších učitelů, jaké jste kdy potkali.
Zni to logicky, za me mas ale stejne obdiv. Nemam zadne pedagogicke zkusenosti, ale musi byt narocne to vsechno uridit, vypozorovat, osetrit drobna emocialni zraneni a nebrat si to vsechno osobne. To je vlastne narocne i na rodicovstvi, a ne vzdycky se to podari vsechno uridit – a to jde o dva kusy a jeste zpulky moje! Trida pubertaku, to je pro me tak trochu nocni mura:)
Jo, paralely s rodičovstvím v učení taky docela často vidím. Ale oproti tobě mi teda připadá, že vidět se s teenagery několikrát týdně na pětačtyřicet minut, a ještě v prostředí, které už je nějak (a vlastně dost přísně) nastavené a na které jsou zvyklí, je proti rodičovskému 24/7 hotový čajíček. Každopádně děkuji 🙂
Tak kez by se to posunolo jinam od casu Jaroslava Zaka, kdy mezi „studaky a kantory“ zuril tridni (skolni)boj jak mezi proletari a burzoasii v ustech vykladacu marxismu za byvaleho rezimu…
Kéž by. Asi tě tím pádem nepotěší, že v původní verzi článku byla i věta o tom, že žádná barikáda se dvěma stranami neexistuje, kterou jsem se posléze rozhodla vynechat. Obávám se totiž, že to by prostě a jednoduše pro většinu případů nebyla pravda.
U nás na gymplu to bylo přesně jak za Jaroslava Žáka.
Drželi se své role a my zase naší.
Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví.
– Tak tohle určitě ne.
V pátek jsem padl přesně na to, co jsem hledal už před víc jak 30 lety.
Zároveň mám ohromnou radost, že jsem na to padl a zároveň mě štve, že jsem měl v průběhu let 6 učitelů a koupil jsem asi 5 odbornejch knížek, kde to mělo bejt a nebylo.
To není ani o dovednostech učitele. Před těmi 30 lety nám zásadní věc z jiného předmětu vysvětlil začínající profesionál, když prověřenej mistr s dvacetiletou profesionální zkušeností, to sice uměl používat, ale ani ho nenapadlo ho to říct.
Můžete umět dokonale používat pravidla, o kterejch ani nevíte, že existují.
Myslím, že to bylo míněné o něco existenciálněji, než jak to vykládáš 🙂 Ale uznávám, že zpoždění 30 let už je dost slušné, obzvlášť když se po tom člověk aktivně pídí. Rozhodně každopádně souhlasím s tím, že to, že někdo něco opravdu skvěle ovládá, ještě neznamená, že to umí i dobře předat. V tomhle ohledu jsou moc zkušení a pokročilí lidé někdy poměrně rizikoví, protože považují ledacos za samozřejmost.
Nevím, jak to myslíte s tím existeciálnějšá, ale to je jedno.
Připomněla jste mi tím ještě Sartra. To samé. Padl jsem v knihovně na jeho knížku o vnímání, protože jsem si o tom kladl nějaké otázky, tak jsem si chtěl o tom něco přečíst. Ne, že bych měl k Sartrovi nějakou velkou důvěru, ale řekl jsem si, že s jeho pověstí třeba ví, o čem píše. Bylo to asi 100 stránek a přečetl jsem to poctivě celý. Bylo to vrcholně nezáživné, četlo se to jak skripta o tvorbě cen v socialismu a bylo to jen jalový žvanění bez podstaty a dědek Glum zjevně nevěděl o čem mele.
Asi za deset let jsem náhodou padl v knihkupectví na knížku na přesně stejné téma. Jen to nepsal filosof, ale profesor biologie z Oxfordu či Cambridge, bylo to k věci a „spot on“. Přesně, co jsem kdysi čekal už od toho Sartra. Odkazoval se na biologii, chemii a tak dále.
Teď si říkám, že Sarte byl přeci jen oraženej. Musel vědět, že o tématu nic neví, ale sebejistě jde psát blábol tak na úrovni pojednání středověkých lékařů o přenosu chorob výparama.
Obráceně to u mě taky nefunguje. Spousta věcí ke mně přišla ještě před tím, než jsem se po nich začal pídit. Já bych to nachal učit už děti na základce, když ne nemluvňata.
Tak teď nám tu došlo ke střetu internetových etiket: používám jako výchozí standardní blogové tykání, ale můžu klidně začít vykat – stačí říct, co preferuješ/te 🙂
Tím existenciálním jsem myslela, že nejde ani tak o konkrétní vědomosti nebo znalosti, ale o nějaké životní prozření. Toť vše.
A co se Sartra týče, to je velmi specifický autor. Četla jsem od něj vícero věcí už poměrně dávno a šlo hlavně o beletrii a ne přímo o filosofii. Z pochopitelných důvodů tam sice bylo dost nechutnosti a cynismu, ale dobré to bylo. Knížku o vnímání od něj neznám, ale filosofii znám poměrně dobře a řekla bych, že to určitě nemělo být biologické pojednání a nemělo to na nic takového ani aspirovat. Snahy o něco takového skončily, řekla bych, tak někde u Descarta. Potom se diskurs filosofie a diskurs biologie pomalu rozejdou a ve 20. století už jsou od sebe natolik daleko, že i když téma může vypadat na první dobrou třeba i trochu podobně, je pointa v něčem úplně jiném a vůbec to nejde srovnávat. Asi jako když psal o vnímání Merleau-Ponty – to nemělo s ničím lékařským nebo biologickým nic společného, a přece v tom byla hluboká pravda.
Můžeme pokračovat s tím tykáním. Jen v tom mám maglajz, jak se různě pohybuju po netu.
Jo, jak jsi napsala, že jsi to myslela existenciálněji, tak bylo jasný, že to bude něco jinýho než jsem myslel, ale s dohadováním se o pojmech by diskuse neskutečně nabyla, tak to beru, že to je v jiným smyslu a stačí.
Se slovy je problém, protože i v tom mým příkladě se jedná doslova o prozření. Sice drobné, ale já věci, které nechápu vidím jako mlhavé a věci které chápu jako jasné. Protože mám asi synestézii, tak to cítim ještě hmatově. Jedno je neuchopitelné, druhé je pevné.
Takhle nějak vypadají ta moje prozření. Najednou jsou pravidla, kde byl před tím chaos. Najednou je jas, kde byly temnoty. I když jde o to, co je vlastně smích a proč vlastně jsou války.
——
Měl jsem kamaráda, kterýho filosofie bavila a kdyby se v tom dala dělat nějaká kariéra, tak by ji studoval na VŠ. On mi jednou vysvětloval filosofii průběžně ve vývoji od starověku po dnešek. Celkově jsem měl dojem, že na začátku to dávalo smysl a pak se v tom ztratili.
Chtěl jsem se teď podívat na oba, Sartra i Merleau-Pontyho, ale dřív než se dopracuješ k jejich názorům, tak zjistíš, že první podporoval Maoisty, druhej stalinovy procesy no a najednou to je jak hledat moudra u 30(40-50-60)letého panice. věnovali se módním trendům víc než hlubšímu poznání.
Ani si nenastudovali logiku/gnoseologii a jestli, tak ji neuměli používat.
Já na fakultě začínala u filosofie a k jazyku jsem se dostala až postupně, takže kamaráda naprosto chápu 🙂 A neřekla bych, že na začátku věděli, co dělají, a pak se v tom ztratili. Za sebe bych to formulovala tak, že se filosofie postupem času hodně rozrůznila, odštěpila se od ní postupně celá věda a proběhla tím pádem nová dělba myšlenkové práce. Pak, pravda, některé směry nabraly směr, který osobně považuji za ujetý (takový Derrida, například), ale jiné ne a vydaly se naopak tím nejsmysluplnějším směrem, jaký si dovedu představit (Martin Buber, Karl Jaspers, Gabriel Marcel). A co se těch politicky problematických figur týče, těch je ve všech odvětvích a dobách vždycky dost. Což samozřejmě otevírá logickou otázku, jestli to stačí k tomu, aby se smetlo do koše i jejich dílo.
Já to myslel tak, že když na začátku objevuješ věci jako logický čtverec a tam toho k popletení moc není.
Později, když začneš dumat třeba o bohu, o vztahu duše a těla nebo o vnímání, tak jsi snadno a rychle mimo mísu.
Za socialismu nám tu režim dělal takový všeobecny gaslighting a aby se z toho člověk nezbláznil, tak musel na všechno pohlížet kriticky a myslet o to přesněji a dávat pozor, aby mu to všechno pořád vycházelo a když nevyšlo, tak začít znovu. Takže dávat pozor na fakta a jak jsme k nim došli a jak se nám logicky skládají dohromady.
No a když si s tím dáš tu práci, tak ti pak už moc nejde promíjet filosofům základní neznalosti a chyby úsudku jako, že věří v boha, v dobro a zlo, plácají politické nesmysly či se vyjadřují mlhavě a v podobenstvích jako šamani.
Ono nejde ani tak o to smést jejich dílo se stolu.
Ta první otázka je, jestli to dílo vůbec stojí za to, abych se tím člověk zabýval, když zcela zjevně neměli nějakou objektivní metodu, jak se něčeho dobrat. – Přitom s logikou a gnoseologií by to měla být jejich parketa.
Jenže oni i v tom mají školácký chyby a nejen někde někdo, ale rovnou celej obor.
Já jsem se podíval na toho Bubera a to jeho Já-Ty. Tak dobře, člověk je tvor společenský, tak dejme tomu, ale zanedbáváné děti s omezenými kontakty a s toho vyplývajícími poškozeními jsou pořád také lidi, stejně jako alzheimerem postižení a lobotomizovaní ve vegetativním stavu.
S bohem nekomunikujeme nikdo, protože bůh není a všechno o bohu bez jediný výjimky, je jen výmysl jiných lidí. Ovšem výmysl, který má spoustu vedlejších výhod, jakože vám dodává pudpůrnou skupinu, pomáhá získat a udržet sexuálního partnera ve vztahu, dodává jakýsi iluzorní smysl žití a v neposlední řadě vás chrání před zavažděním alespoň příslušníky stejné víry.
Jaspers má být podle všeho druh existencialisty, ale není jasné, co hlásal zrovna on. Pak dumal o „já“ a tedy asi nevěděl, že je za „já“ zodpovědný ten kousek mozku asi tak 2 cm nad levým obočím a „já“ je v podstatě iluze (asi jako když uděláme program imitující člověka a přiděláme mu loutku s nějakým symatickým simili-obličejem). Jak moc naše „já“ existuje zjistíme, když se podíváme, jak lidé zápolí sami se sebou během terapií.
O svobodné vůli si můžeme nechat jenom zdát – stačí dva dny nejíst.
Jeho filozofie dějin klade vznik jazyků, vynalezení nástrojů a ovládnutí ohně do dějin lidstva, když prokazatelně existovaly dávno před tím. Člověk se stal člověkem řadou genetických změn a zcela jistě to nebylo tak, že se mlčící tvor najednou zamyslel, vymyslel jazyk a začal si povídat s tím vedle. – Na mluvení potřebujete mluvící ústrojí a několik specializovaných částí mozku, nejen centrum řídící pohyby mluvidel, ale i centrum přiřazující význam ke slovům, centrum sestavujícím věty a tak dále. – Tohle se vyvíjí přes několik druhů.
Člověk mluvil dávno před tím, než se stal člověkem (základy jazyka mají i opice), nástroje existovaly asi milion let před lidstvem a začátek používání ohně také předcházel vzniku člověka jako druhu (dokonce ho dost možná způsobil, protože tepelné zpracování potravy ji dělá stravitelnějš, čili energeticky méně náročnou, čili najednou je více energie pro větší mozek, který toho dokáže více).
Byl to sice doktor, ale v jakém stádiu byla tehdy medicína.
Pak se zabýval po válce „vinou“ v reakci na druhou světovou.
Je to takový, jako když puberťákům změní tělo a hormony a musí se sžívat s novou realitou.
Nerada bych se pouštěla do sáhodlouhých filosoficko-teologických debat na blogu, myslím, že to není k podobným věcem dobré místo. Ale protože tohle jsou na rozdíl od moderního umění témata, kde jsem poměrně jistá v kramflecích, nemohla jsem si některých věcí nevšimnout.
Ta hlavní je, že si jsi velmi jistý některými věcmi, které jsou velmi nejisté. Co je lidské vědomí, kde sídlí já a jak to celé funguje, současná věda ani zdaleka neví. Stejně tak záhadný je vznik jazyka (od toho, z čeho se vyvinul, přes otázku, kdy se to stalo a co to mělo za následky, až po otázku, jestli komunikaci zvířat jde označit za jazyk). Tyhle věci nejsou vyzkoumané, nejsou dostatečně probádané a nemáme na ně odpověď. Samozřejmě můžeš být zastáncem některé z hypotéz (a že jich je), ale v tu chvíli už se pohybuješ na poli názorů (byť argumentovaných) – a to, že s tebou v téhle oblasti někdo nesouhlasí, rozhodně neznamená, že je hlupák, není kompetentní, má špatnou metodu nebo že jeho dílo nestojí za nic. Stejně tak s bohem. Jeho existence nejde ani dokázat, ani vyvrátit. Tvrdit tedy se stoprocentní jistotou, že neexistuje, protože se ho nikdy nikomu nepovedlo prokázat, je ukázkový příklad klamavé argumentace (stejně jako by byl takovým příkladem opak; v logické hantýrce jde o argument ad ignorantiam).
Myslím, že daleko přínosnější, než hledat důvody, proč jsou uznávaní klasici jako šamani, je něco si od nich přečíst a jít po smyslu jejich sdělení, protože jazyk je nutně obecný a u všeho jde vždycky najít nějaký protipříklad, na to je empirická skutečnost dost bohatá a rozmanitá. U Martina Bubera tak například opravdu nešlo o to, že by zanedbávané děti neměly být lidmi. A Jaspersovu Otázku viny osobně považuji za jednu z nejlepších filosofických knih vůbec.
Taky si myslím, že to není to pravé místo, tak jen krátce.
Ta současná věda je současná přesně kdy? Já jen, že věda pádí dopředu a spousta věcí, která byla neznámá před třiceti lety je dnes už známá. Naši učitelé z univerzit navíc studovali v padesátejch letech a byli většinu života odříznuti od informací ze světa.
Kde sídlí „já“ vysvětloval jeden doktor v rámci jeho vysvětlování fungování mozku. To zjišťují z toho, co přestane fungovat při jakém poranění mozku.
Vznik jazyka jsem popsal. Není tam záhada. Na mluvení potřebuješ jednak hlasivky a jednak příslušné části mozku. Ty se vezmou jen evolucí. Protože mluvená řeč je jedna z věcí, co DEFINUJE člověka, tak už je musí mít, aby to byl přímo člověk. Nemá to řeč na naší úrovni, je to lidoop. Má to řeč, je to člověk. Není alternativy.
S bohem to je jinak než píšeš. Já nedokazuji ani nevyvracím, jestli bůh je či není (tak jak ho popisuje jedno či druhé náboženství). Já se dívám na to, jestli si člověk vymyslel boha. Tam to bohužel všechno sedí.
Jestli si člověk vymyslel boha, tak bůh už nemohl stvořit svět. – Oboje najednou být pravda nemůže. Jedna možnost je plná logických nesmyslů a druhá je bez jediné chyby? Co asi tak bude pravda?
Já NEHLEDÁM důvody, proč jsou jako šamani. Já vidím logické chyby asi jako normální češtinářka vidí ty gramatické. Také vidím opakující se stejná schémata. Proto ta podobnost se stejně se chovajícími šamany.
Těžko říci o co přesně šlo Buberovi, ale každý člověk potřebuje ostatní k normálnímu psychickému vývinu, protože jsme společenští tvorové. Boha nepotřebujeme vůbec. Nejsem jediný ateista na světě. On ateisty vůbec nevzal do úvahy.
Jaspera jsem nečetl, ale stačí vidět, že tam zahrnul „odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu“. Není náhodou přesně tenhle princip kolektivní viny, co právě v tu dobu nacisti aplikovali na židy (až na to, že místo občanství státu to bylo podle víry)?
Když princip kolektivní viny platí pro Němce, tak musí platit pro židy taky. Tomu se nedá utéct.
Tohle myšlení je potřeba zavrhnout. Jinak skončíme zase u házení živých mimin do pecí. Dost na tom, že se na německá mimina házely bomby z letadel.
Jaspers mohl předvést něco promyšlenějšího, než náckové.
Současnou vědou mám na mysli hlavně desátá léta. Ono je třeba sporné i to, jestli v mozku skutečně můžeme mluvit o tom, že něco (jako třeba schopnost řeči atp.) sídlí někde, protože na zobrazovacích metodách, kterými se na tohle přichází, se leckdy ukazují věci, které jsou očividně úplně mimo (například aktivita v mozku mrtvé ryby), a celý mozek je vnitřně neuvěřitelným způsobem propojený.
Na vzniku jazyka je záhad celá řada! Z čeho se vyvinul? Kdy přesně? Jak? Co to umožnilo? Co to mělo za následky? Co je vůbec kritériem pro to, aby to už byl jazyk (a co ho tím pádem odlišuje od komunikace zvířat)? Spousta otázek a spousta možných kandidátů na odpovědi. Ano, mluvená řeč definuje člověka, s tím souhlasím. Stejně jako s tím, že k ní potřebuješ hlasové ústrojí a dostatečně vyvinutý mozek. Ale to vůbec neznamená, že víme, k čemu došlo a jak a co přesně to vlastně znamená.
To, že něco sedí nebo to do sebe zapadá, ještě v nejmenším nemusí znamenat, že to tak je. Na tom jsou ostatně postavené všechny konspirační teorie: na tom, že do sebe nádherně zapadají, a zároveň je velice často není možné nijak ověřit. (Nebo to není v možnostech drtivé většiny lidí.)
Jaspers rozhodně předvedl něco promyšlenějšího než náckové. Řádově. V žádném případě nebyl fandou kolektivní viny a Otázka viny je s nacistickým myšlením naprosto nesrovnatelná. Ale na to je třeba si tu knížku skutečně přečíst a nespoléhat se na z kontextu vytržené kousky. A to velmi vřele doporučuju!
Celé to je o tom, že mě to musí sedět a čert vem autority a ty dáš přednost důvěře v autority a čert vem, jestli to sedí.
Já to nemám jen s filozofama, kteří jsou na okraji mého zájmu. Já to tak dělám se vším.
Mám to tak nejen s autoritama státu a novinářema. Já to tak mám i s učitelema a akademikama, když říkají nesmysly. Mám to tak s psychologama a psychiatrama, protože jejich profesionální znalosti taky nic moc. Mám to se spisovatelema. S přírodovědcema. Samozřejmě se všema teologama a věřícíma. S fyzikama. S matematikama. Mám to tak i s rodičema, dětma a ženskejma. Taky s antivaxerama. Nostalgikama komunismu a manifestujícíma z Václaváku.
Dokonce vím, že nás někdy klamou i naše vlastní smysly a určitým způsobem nás klamou pořád a je potřeba s tím počítat.
Já nepřestanu věřit svýmu rozumu jen proto, že někdo řekne, že to, co si myslím je „konspirační teorie“. Můžou taky říkat pravdu a nemlžit.
Mě to musí sedět.
Do toho Jasperse se někdy podívám, až se ocitnu v knihovně.
Tak tady cítím poměrně významnou potřebu se ohradit: rozhodně nedávám přednost autoritě s tím, že mě nezajímá, jestli to sedí. V žádném případě. Je poměrně velká řada velmi uznávaných autorů, jejichž dílo považuju přinejmenším za problematické, v horším případě rovnou za krátkozraké nebo hloupé. Ale myslím si, že je vždycky na místě dát danému autorovi šanci a snažit se pochopit jeho cíl a záměr – a až když mi připadá, že v tom, co si vytyčil, selhal, ho pro sebe škrtnout. Mám velmi mnoho zkušeností s tím, že lidé odepisují druhé lidi jenom proto, že se ani nesnažili je pochopit. To ale nemá se slepou důvěrou v autority nic společného.
Já jsem reagoval na tohle: „To, že něco sedí nebo to do sebe zapadá, ještě v nejmenším nemusí znamenat, že to tak je. Na tom jsou ostatně postavené všechny konspirační teorie: na tom, že do sebe nádherně zapadají, a zároveň je velice často není možné nijak ověřit. (Nebo to není v možnostech drtivé většiny lidí.)“
Když všechno sedí tak je to pravda. Když někdo něco uzná jako konspirační teorii, tak radši věří autoritám než svému rozumu, protože vůbec nic nedefinuje konspirační teorii, než to, že to za konspirační teorii autority vyhlásí.
Všichni víme, že konspirace existují, protože všichni víme, že Cézara zabili konspirátoři přímo v Senátu. Z druhé světové války známe plno konspirací ať to bylo zabití Heydricha, vylodění v Normandii nebo třeba Sorgeho špiónování.
Takhle se dá pokračovat donekonečna.
V televizi vidíme pořád dokola pořady o konpiracích StB. Všechny státy mají tajné sluzby, které mají konspirace přímo v popisu práce. O tom, jak Putin ovlivňoval americké volby a u nás nechal vyhodit Vrbětice, bylo slyšet pořád dokola v TV. – To je pořád dokola o konspiracích.
Tak jak má být víra v možnost existence konspirace najednou úplně iracionální, jen proto, že se jedná o pád dvojčat, zabití Kennedyho, smrt Diany, Mnichovský diktát, Pearl Harbour atd.
To je všechno pořád dokola „normální“ a existuje to, máme tomu věřit někdy i bez důkazů, ale jakmile zauvažujeme, že úplně pitomé oficiální vysvětlení není pravda a spíš bude pravda daleko logičtější vysvětlení, strašně popírané státem a velkými médii, tak je to najednou strašně nedůvěryhodná konspirační teorie?
To prostě nedává smysl.
Pravidla platí buďto vždy nebo nikdy, ale ne pouze, když se to někomu hodí do krámu.
Asi jsem nebyl jasnej, že mluvím momentálně o tomhle a ne o filosofech a tak. Já to sice odepisuju „en bloc“ ale to neznamená, že by se tam nedalo najít něco s čím souhlasím, ale to je detajlní rozbor a ten zabere čas.
Jinak ovšem nevidím nic špatného na to, že se odpesují lidi hned zkraje. Mě se to děje dnes a denně a vždycky to tak bylo. Když to jsou autoři filosofických knížek, tak považuju za JEJICH práci, se vyjádřit přesně. To není na čtenáři/posluchači hledat, jak to myslel. To je na nich se vysvětlit.
Rozumíš. Můj problém je, že času je daleko méně, než je věcí, kterým bych ho mohl věnovat. Když věnuju čas filosofovi, tak už ho nemůžu věnovat přírodovědci, psychologovi nebo matematikovi (nebo práci, vaření, uklízení). Já si prostě musím podle něčeho vybírat a proč mám můj drahocenný čas věnovat někomu, kdo ani neudělal svůj díl práce.
Darwin udělal svůj díl práce a ja jasné, že hlásá, že jsme se vyvinuli z opic. Morris hlásá, že jsme zvířata, sice lišící se podstatně od ostatních, ale všechny zvířecí druhy se liší podstatně od všech ostatních. De Mause hlásá, že se lidská psychologie v průběhu věků vyvíjí a „polidšťuje“. Freud hlásá, že je nějaké podvědomí (s čímž se dá souhlasit) a že děti chtějí píchat své rodiče (i když se spíš dá čekat, že někteří rodiče chtějí píchat své děti a někteří to dokonce dělají). Marx hlásá, že vývoj spěje ke komunismu, a aspoň je jasné, co říká, když už s ním člověk nesouhlasí. Bible hlásá, že je Bůh, jen ho popisuje tak, že se nedá věřit v jeho existenci.
Jo a největší konspirace považuji samozřejmě náboženství.
Já jsem se ale ani v nejmenším nevyjadřovala o žádných autoritách, vládách, atentátech nebo tajných službách, ani o tom, co je reálné, nebo ne. Jen jsem konstatovala, jak z hlediska logické výstavby funguje každá konspirační teorie. Kdyby do sebe logicky nezapadala nebo by se dala snadno vyvrátit důkazem, který je všem snadno dostupný, nikdo by po ní ani nevzdechl. Tvá poměrně dramatická emocionální reakce mi ovšem dává tušit, že je tohle velmi horké téma, které bych tímto s dovolením raději uzavřela.
Když použiješ obrat „konspirační teorie“ tak se na autority automaticky odvoláváš, protože nikdo jinej nemůže rozhodnout, že je něco konspirační teorie nebo ne. Současně prohlašuješ někoho za blbce, že se na to ptá, protože „konspirační teorie“ je diskreditující označení.
Když nám před 2 lety v TV vyprávěli, jak nám tu Rusové vyhodili do vzduchu Vrbětice, tak tam měli taky konspiraci (ruskou) a stejně to nikdo za konspirační teorii neprohlašoval. Jak to? – Protože nám to říkaly samy autority.
Jak to jen říct… Na ČT je pořad Letecké katastrofy. Tam vezmou nějakou leteckou nehodu a hledají jak se stala. Kontrolují úplně všechno, na každou otázku, kterou kdo vznese, hledají odpověď a nakonec ji najdou. Je to úplně normální vyšetřování. Když jim svědek řekne: „víděl jsem nad křídlem modrý obláček“ nebo „bylo slyšet prasknutí a pak teprve rána,“ tak to nebudou popírat, ale půjdou hledat vysvětlení.
Letadla i baráky padají podle stejných fyzikálních zákonů.
Když najednou uprostřed vyšetřování proč spadl mrakodrap přestanou podávat nudná, věcná vysvětlení a začnou zastrašovat a zesměšňovat tazatele a mluvit o konspirační teorii, tak je v tom nějaká levota.
Jsi angličtinářka, tak si představ, že někdo začne v TV vyhlašovat, že množné číslo od „child“ je „childs“ a ty jsi konspirační teoretička, protože tvrdíš, že to je „children“. Když budeš navíc v kraji, kde nikdo anglicky neumí, tak budeš pro většinu lidí za blázna.
Z hlediska výstavby zdaleka ne každá konspirační teorie sedí. Jsou třeba teorie o chemtrails, které znějí „viděl jsem nad Brnem kroužit letadlo, bylo vidět, že něco vypouští, snaží se nás otrávit chemikáliema“. Jenže letadlo mohlo zmeškat svůj slot, pak muselo čekat než se pro něj uvolní místo – takže kroužit kolem letiště. Mohlo vypouštět palivo, protože je na dráhu v momentálním stavu moc těžké a nezvládlo by to ubrzdit. – Zdaleka nesedí každá konspirační teorie. Právě proto, to je diskreditační označení, protože konspiračních teoriích je spousta totálně pitomých.
Něco jiného je „nedostupný důkaz“ o základně 51, protože je to vojenská základna a ty jsou nedostupné tak jako tak a něco jiného je „nedostupný důkaz“ o budově WTC 7, protože to jen autority nechtějí dát. Ten barák spadl, všichni jsme to viděli, ale oficiální rozumnej důvod není. – Dnes se na to v USA už nesmíte ani psát.
Moje emotivní reakce je jako reakce každýho druhýho, když se mu řekne, že je lhář a blázen, což je obsaženo v pojmu konspirační teorie. – Proto ten pojem ve skutečnosti kdysi vymysleli, protože jinak se z těch podivností kolem smrti J.F.K. prostě vykroutit nemohli.
Jestli nemám věřit na logiku, tak proč mám vůbec poslouchat nějaký argumenty, když na logickejch argumentech stejně nezáleží? Jak se teda budeme o čemkoliv domlouvat?
Na začátku téhle debaty je článek o respektu ke studentům. Do respektu ke studentům patří nejen snaha naučit je dobře angličtinu, ale také naučit je chápat svět.
Když se mnou někdo nesouhlasí a řekne mi: „ty tvrdíš, že A+B=D a ono to je A+B=C“ tak mi sice vyvrátí můj názor, ale nechá mi metodu poznávání světa.
Co zbude studentům, když je přesvědčím o tom, že „logika není a i když jim všechno sedí, tak to nic neznamená a nemusí mít pravdu?“
Podle čeho si pak mají vybírat, čemu věřit?
Tohle je podstata debaty.
Nikde jsem neřekla, že jsi lhář nebo blázen, stejně jako jsem nikde ani v nejmenším nenaznačila, že bychom měli přestat věřit logice. A byla bych velmi ráda, kdybys mi takové věci nevkládal do úst.
To je pěkný seznam kantorských ctností.
…z nichž část třeba inženýrova třídní nemá… 😀
Je mi trochu žinantní nazývat to ctnostmi, protože to by pak celý článek stavělo do světla „hele, jak jsem skvělá“, a to bych nerada. Spíš jsou to krásná překvapení, která mi moji teenageři nevědomky nachystali a díky kterým můžeme společně růst. A to je prostě radost 🙂
Učitele rozhodně ctí, když žáky vnímá jako lidi, který je potřeba něco naučit, ne jako maso, ze kterýho je potřeba nadělat karbanátky… 😉
To je ovšem tak geniální obrat, že ho s dovolením začnu používat! 😀
…a ze sluchátka se ozvalo: „Ale prosím, beze všeho.“ 😉
Některé studentské podvody pro mě byly prostým lidským zklamáním, tím spíš, když to i jako podvod bylo odfláknuté. Když už člověk něco dělá, má to dělat pořádně, takže když už osnuje podraz, má to být dobře promyšlené a připravené, prostě událost, na kterou se ani po letech nezapomíná :-).
Potíž takových propracovaných podvodů ovšem spočívá v tom, že pak už zpravidla vyjde časově lépe vykonat požadovaný úkon starou dobrou poctivou cestou 🙂
To souhlasím. Ale bývá to větší zábava :-).
Teda, to je úžasný článek! Moc pěkně sepsáno.
Tohle by se mělo lít do hlavy všem učitelům nejen při jejich studiu, ale i během praxe.
Moc děkuju! 🙂 A troufám si dodat: nejen učitelům. Cennost těch lekcí pro mě spočívá právě v tom, že se dají uplatnit prakticky v jakékoli situaci, kdy potřebuju zacházet s lidmi. Takové obohacení svým studentům nezapomenu 🙂
Prakticky všechny body, které jsi napsala, používám v práci se seniory. Oni jsou vlastně hodně podobní dětem, jen mají větší zkušenosti a podle toho to někdy vypadá :D.
S tím podváděním – prvorozený dělal maturitu a vyprávěl, že od maturity vyhodili chlapce z vedlejší třídy – měl v uchu mikrofon a na očích brýle s kamerou :D.
Teď jsi mi potvrdila moji hypotézu, že lekce, které mi moji studenti dávají, budou mít skutečně široké využití. A to je prostě skvělý! 🙂
Ty bláho! Tomu tedy říkám nová úroveň podvádění. Dobře, že se na to přišlo.
Četla jsem tvůj krásný článek dvakrát a dvakrát brečím. Co to se mnou, do háje, je? Vždyť to není červená knihovna, ale zápisek na blogu o tom, že studenti jsou taky lidi. 🙂
Skupinové práce asi obecně moc oblíbené nejsou. Když jsem se tu přihlásila do College (studenti ve třídě byli různého věku od čerstvých absolventů střední školy až po 40 +), měli jsme taky občas „skupinovku“. Profesor Marketingu nás rozdělil do asi 6-členných skupin a zadal nám projekt, na kterém jsme měli pracovat samostatně mimo vyučovací dobu do konce semestru a pak udělat přednášku, vlastně něco jako reklamu na produkt, před třídou. Sešli jsme se (moje grupa) ve školní knihovně a dohodli se na postupu, ale dva mladí kluci přišli jen na tu první schůzku a dál se neangažovali. Nevím, jestli si mysleli, že se s námi svezou, až to zbytek skupiny bude mít celé hotové a oni přijdou bez námahy ke slušné známce. Zbytku skupiny se to nelíbilo, tak jsme ulejváky nahlásili profesorovi, on je ze skupinovky vyřadil a dodělali jsme práci v oslabeném týmu. Přitom to nebylo nic až tak těžkého, jen bylo třeba tomu věnovat kus volného času a dorozuměmí se s ostatními členy.
Páni, až takhle dojemné to bylo? 🙂 Děkuju!
Tenhle typ projektových skupinových prací taky nemám ani trochu ráda a vůbec ho neplánuju dělat, protože je mi úplně jasné, jak by to dopadlo (tak, jak to popisuješ, to dopadalo vždycky, když to s námi někdo zkoušel). Ale k diskusi rozskupinkovávám studenty dost často, skoro bych řekla, že na každé druhé hodině. Někdy jedeme i na týmy – už jsme měli pár moderovaných diskusí se dvěma jasně názorově odlišenými tábory typu „pro a proti“. Občas byl, pravda, problém najít lidi ochotné hájit ty nepopulární názory, ale vždycky se někdo našel a pak to byla opravdu velká zábava pro všechny 🙂
Zdravím tě a díky za znovu-navedení na tvůj blog, kde si užívám mouder. Mladá má co říct hodně letité, ale rozumím ti. Dokonce tě obdivuji. Spíš jsem ale četla prosté komentáře, ale tak to v akademické diskusi je.
Znovu si vyšlapávám cestičku moudrým blogem. Děkuji za to, že jsi mě laskavě přinutila se dát d čtení, třeba už i jednou přečtených tvých článků. Přeji tobě i tvým studentům příjemný oddech v prázdninovém čase :-)))
Vřelé díky za nesmírně milý komentář! 🙂 Vždycky tě tu na blogu mileráda uvidím, a pokud si dokonce čteš i články, které už jsi jednou přečetla, tak skutečně klobouk dolů 🙂
Marie Veroniko, myslím, že si za první rok odhalila a pojmenovala věci, které některá pedagog nenajde za celou svou kariéru!
Přeji krásné a zasloužené prázdniny.
Helena
Vřelé díky! Už teď se těším, co mě moji milí naučí příští rok 🙂 Krásné léto také tobě!
Dobrý den, Marie Veroniko, jsem tu asi poprvé. Sedm měsíců za katedrou … jak krásné období, nejméně dalších 40 let před vámi, hlava ještě „v oblacích“, radost „jak jsem to zvládla“. Vážím si dnes učitelů, kteří neodučí 2-3 roky (mnozí ani to ne) a frknou na jiné místo, klidnější a výhodnější. Ono je také rozdíl v tom, na jakém typu školy člověk učí. Nebudu rozebírat nestardantní chování, selhání apod., ale spíše popřeji hodně pedagogického optimismu a ať ten humor vydrží aspoň do důchodu. 😊 Kéž bych si mohla přečíst zkušenosti po dvaceti letech. H.
Krásný den a vřelé díky za komentář i za přání! 🙂 Co se mojí pedagogické historie týče, zatím to mám právě naopak: 2-3 roky na jiném, klidnějším a výhodnějším místě a pak zpátky do bláznivého víru akademického světa a následně i středního školství 🙂 Jelikož učení není moje hlavní priorita (byť to tak z blogu ani trochu nevypadá), je otázka, jak se to všechno bude vyvíjet dál. Zatím mi ale přináší tolik radosti, že se to s mými někdejšími klidnějšími a výhodnějšími pozicemi vůbec nedá srovnat 🙂
Líbí se mi tvůj styl psaní, ale obsahově mi to přijde jako učitelký romantismus. Moji chlapci měli dobré učitele s velkou trpělivostí, neboť se drželi pevně scénáře učitel-žák = kdo s koho. Jen to apgreidovali na dnešní dobu.
Nemůžu soudit, jak to bylo s tvými chlapci (a rozhodně netvrdím, že učitel, který víc praktikuje klasický autoritativní model, nemůže být dobrý), ale pro mě je tohle stoprocentní učitelský realismus. O to víc, že jsem to vlastně nečekala a samotnou mě to překvapilo. Moje největší obava při nástupu byla, že bandu teenagerů prostě nezvládnu – přesně z těch důvodů, které máš nejspíš na mysli. Jenže ani jedna z mých obav se nenaplnila. Naopak. Samozřejmě to neznamená, že jsem úplně rozpustila hranici učitel-student (to snad ani nejde) a rezignovala na jakoukoli autoritu. Vůbec ne. Jen jsem zjistila, že autorita může i s teenagery fungovat na úplně jiném principu, než je boj kdo s koho. A když jsem viděla tu vděčnost, která mě zaplavila, usoudila jsem, že právě takhle to chci dělat.
Je dobře, že máš takovou skvělou zkušenost, mě jen zaráží to nadšení a závěry, když máš jednu a ještě krátkou zkušenost. Když píseš o čemkoli jiném, věřím ti, ale když jde o ten gympl, asi je výběrový, musím se usmívat, při vzpomínce na žákovská a studentská léta kluků.(dokonce jim někteří učitelé ani nevadili)
Hodně mladých učitelů ztratí podle mě iluze, když hned narazí na syčáky, pro které je škola jen místem setkání s kámoši, vlastně proto chodí do školy.
Můžu tě ujistit, že moje nadšení zaráží skoro všechny 🙂 Každopádně článek nebyl ani tak o nějakých definitivních závěrech jako spíš o tom, co mě moje zatím krátké působení ve školství naučilo o lidech a o tom, proč se chovají tak, jak se chovají. Netvrdím, že jde o zkušenost, která je univerzální, ani že svoje názory nikdy nezměním. Ale když slyším o syčácích, pro které je škola akorát místem k setkávání, mám tendenci to brát s velkou rezervou. Slyšela jsem velmi podobně mluvit některé své kolegy o některých svých studentech, a přitom moje zkušenost s nimi byla tak dramaticky jiná, že už to o moc víc nešlo. A co se motivace studentů týče, nemám celkem žádné iluze. Drtivá většina školy je nebaví a nedává jim smysl, chodí tam, protože musí, a kamarádi jim z toho dělají aspoň snesitelný zážitek. Naprosto to chápu. Já jsem to měla v jejich věku úplně stejně.
Jen poslední poznámka: chtěla jsem jen zmínit to, že jsi měla tu možnost učit takové studenty, protože kluci měli dobré učitele, ale školu brali jako nutnost pro dosažení maturity, jinak je limitovala v jejich svobodě.
Těším se na další článek😊
Tohle se tak krásně, krásně čte! Díky za to! Když jsem chodívala na gympl já, nejvíc mi tam vadilo přesně to, že nás učitelé (říkali si profesoři, haha) nebrali jako sobě rovné, respektive prostě jako lidi. Kdekdo si na nás léčil svoje komplexy, nechovali se fér a já si jich nedokázala vážit.
A teď, když mám dvě malý děti, tak je pro mě ohromně povzbuzující vidět všechny ty odvážný lidi, kteří to ve školství dělají jinak. Věřím, že to má velký smysl a je to jedno z nejdůležitějších poslání, co člověk může vykonávat.
Děkuju za krásný komentář, který mě pohladil na duši! 🙂 To s těmi komplexy je bohužel bolestně pravdivé – a sice to platí úplně ve všech oblastech lidské činnosti, ale u práce s dětmi a teenagery trojnásob. A právě proto i já věřím, že to má smysl 🙂