Pokud jde o výtvarné umění, nemám nijak zvlášť vybraný vkus. Na rozdíl od hudby a literatury mi tu chybí léta strávená intenzivní konzumací i produkcí a na rozdíl od tance, který se mi s příslušnými emocemi spojuje většinou sám od sebe, mi tady žádná podobná intuice nefunguje. Výsledkem tak je velmi nesofistikované měřítko líbí/nelíbí, někdy doplněné o bonusové „a o tom jsem dokonce už slyšela“. Přiznám se bez mučení: tímhle měřítkem někdy filtruju i celé epochy a kupříkladu u takového rokoka (fuj) se to ani nestydím přiznat. Ano, moje pověst intelektuálního snoba si tu líže rány a každý skutečný znalec si nad tím s gustem posměšně odfrkne. Ale nelámejte ještě nade mnou hůl; možná že další řádky obměkčí vaše sofistikovaná výtvarnická srdce.
Když je řeč o moderním umění, tedy řekněme od dvacátého století dál, jde v rámci mojí stupnice většinou o dost jasnou záležitost. Nelíbí. Ovšem právě tady příběh začíná být složitější. Na fakultě jsem totiž absolvovala několik kurzů, kterým se povedlo mi osvětlit, proč vůbec někoho napadlo začít vytvářet věci jako černé čtverce na bílém pozadí, plátna, která vypadají jako vybarvený Excel, nebo geometrická cosi, co se z naprosto neprůhledných důvodů jmenují „Dáma v modrém“. Tehdy jsem musela uznat, že to něco do sebe přeci jen má. Respektive takhle: když znáte kompletní dějiny výtvarného umění, dává to smysl. Tady ten totiž reaguje na tamtoho, který se vymezil svou tvorbou proti támhletomu a ten zase nechtěl být jako tenhleten – a než se nadějete, jste u jeskynních maleb v Lascaux. Jedna velká výtvarnická pohádka, která je nakonec docela zajímavá. A aby to byla skutečná pohádka, je třeba dodat, že kromě kreditů za povinně volitelné předměty jsem zhruba v téhle době získala i manžela, shodou okolností výtvarníka. Moje vidlácká perspektiva se tak snoubila s jeho jemným vkusem a malířským umem, oboje pak s naším filosofickým vzděláním – a moderní umění se rázem proměnilo v něco úplně nového a nečekaného, totiž v pořádnou zábavu.
Když se nám tak zdálo, že to máme doma nějaké moc strohé, vzal manžel jeden ze svých mnoha rámečků a takovou tu část deskovky, co vám bezprizorně zbude, když z ní vyloupáte herní žetonky. Dva až tři tahy štětcem zlatou a stříbrnou barvou, deskovkový odpadek na štorc přes to a ejhle, obraz byl na světě. Věděli jsme, že název tvrdí umění, a výron génia na sebe nenechal dlouho čekat. Obraz Kolektivní snění (akryl na rámečku a kus deskovky na vyhození, 2018) byl na světě. Jde o postmoderní reflexi pozdně kapitalistické společnosti a instrumentální pozice jednotlivce v něm, která má devastující vliv na jeho mentalitu a spiritualitu.
Druhá výtvarná intervence byla hotová snad ještě o něco rychleji. Prostě jsme izolepou slepili dva jiné deskovkové kusy, co rovněž zbyly po vyloupání žetonků, a pověsili je na osamělý hřebíček ve zdi. Na název opět stačila krátká mozková bouře. Freudovský moment (dva kusy deskovky na vyhození na izolepě, 2018) znovuzpřítomňuje kontroverzní teorii psychoanalýzy a její neutuchající význam pro vnitřní život postmoderního člověka.
Teprve velmi nedávno ale došlo k něčemu, co má potenciál přepsat kunsthistorické učebnice: do procesu tvorby se zapojila naše myčka. To jsme takhle jednou vyndávali talíře a najednou – umělecké dílo. Ten talíř byl rozbitý tak, že okamžitě získal na mojí barbarské stupnici deset z deseti a obratem se stal součástí našeho portfolia. Dost možná z něho jednou budou hodiny (napadlo nás to nezávisle na sobě), pokud to tedy bude technicky rozumně proveditelné. Názvem si pochopitelně zatím nejsme jistí, ale mně by se na první dobrou nabízelo něco jako Tikot, Vnitřní kompas nebo Paradox štěstí; manžel navrhuje například Sny – bdění nebo Poločas rozpadu. Pokud máte taky nějaký nápad, sem s ním; žádná odpověď není špatná. Teprve až se rozhodneme, bude totiž možné s definitivní platností říct, co tahle odvážná kompozice (talíř na dva kusy, myčka, 2023) kromě role technologií v našich životech vlastně skutečně reflektuje.
A taky, jestli k nám některý z našich kultivovaných přátel ještě někdy bude chtít přijít na návštěvu.
No kdyby vsichnislovali jako Lada, Brozik a Ales, byla by nuda na tom svete…Pamatuji se, jak jsme na stredninnavstivili vystavu moderniho malire…Nikdo nam k tomu nic nerekl, az mnohem pozdeji jsem se dovedel o stylech zalozenych jakoby na detske kresbe…V te dobe jsem jeste k tomu obcad vyzvedaval brachu ve skolce, takze jsem nel skutedcne detske kresby na ocich denne
.Neshledaval jsem rozdil ..a take mi spoluzaci tenkrst ty malby pokladali za drze mazaniny…
Ovsem doporucil bych kolaze..Nejse maliirsky nadan, zkousel jsem.je v detstvi a pole pusobnosti je tunl siroke…
Však ono to taky dost často jako pořádná mazanina vypadá. Takže spolužáky naprosto chápu – člověk opravdu potřebuje znát ten příběh, aby něco takového dovedl ocenit. A ani když ho zná, není to ani zdaleka jistota 😀 A co se malířského nadání týče, myslím, že jsem velmi průměrná. Takže občas si nějakou tu mazaninu střihnu (na preciznější práci nemám potřebný trénink a už vůbec ne trpělivost) a jsem spokojená 🙂
„Postmoderní reflexe pozdně kapitalistické společnosti a instrumentální pozice jednotlivce v něm, která má devastující vliv na jeho mentalitu a spiritualitu“ se mi líbí moc :-).
Nejsem nijak vzdělán v oblasti deskových her, ale čistě laicky bych si troufl domnívat se, že se všechny ty žetónky musí někde hromadit :-).
To jsem ráda 🙂 A vzhledem k tomu, že podstatná část práce mého manžela spočívá v navrhování a ilustrování deskových her, tak máme deskovek dva velké policové díly a opravdu pozorný pozorovatel je najde i ve skříni, pod gaučem a v komínku v koutě 🙂
Skvělý! Mně to ze všeho nejvíc připomíná odlučování dcery z mateřské kombuchy. A potom popisek od komiksu:)
(nepřihlášená Psice)
Tyjo, ono to vážně z tohohle úhlu vypadá jako komiksová bublina! To mě vůbec nenapadlo, nádhera, díky 🙂
Já bych věřil přeci jen spíš tomu líbí-nelíbí než těm příběhům.
Co se na školách neučí je, že jde také o peníze, protože i malíři musí jíst, jako všechny ostatní organismy.
Předchozí důvod má odnož, která je o postavení mezi ostatními malíři, což na konci zase znamená více peněz, pro ty s lepším postavením.
Také kritici umění potřebují objevit nějakého génia, protože to opět vylepší jejich postavení.
Černý čtverec je pořád černý čtverec, ať k tomu dodáte jakýkoliv příběh. Když si vezmete ten tolikrát malovaný zenový kruh, tak je pokaždé hezký, protože to je něco prostého a jednoduchého.
Kdybyste mezi ně zamíchali úplně stejný kruh, ovšem namalovaný van Goghem nebo Warholem, tak stejně nepoznáte rozdíl, protože příběhy nejsou vidět.
Máte padělatele, kteří jsou schopni napodobit kohokoliv, tak že to projde všema znalcema. Máte příběh, máte dílo, nepatří k sobě.
Když si kupujete obraz, který se vám líbí, tak máte obraz, který se vám libí, i když je to padělek. Když kupujete příběh k něčemu, ce se vám v podstatě nelíbí a on to je padělek, tak nemáte nic.
Modigliani namaloval 350 obrazů a jen v USA jich je s certifikátem pravosti asi 30 000.
Na druhou stranu Warhol to vyráběl sériově, měl super příběh na to, že to je jeho obraz i když fyzicky to dělal někdo jinej a podepisoval to někdo jinej, ale svoboda uměleckýho projevu a bla-bla-bla. No a léta po jeho smrti se vytvořil nějakej výbor správců, který potvrzuje či oduznává jeho obrazy, jakože nejsou jeho… i když ho Warhol vyrobil vlastnoručně před majitelovejma očima. – Protože, když je Warholovejch obrazů moc, tak mají pak všechny nižší cenu. Je potřeba nějak snížit počet.
Najednou máte obraz, máte příběh, pak si někdo řekne, že to není pravda a nazdar. Pokud se vám líbí koukat na fialovou nebo zelenou Marylin, tak super, máte, co vás naplňuje štěstím. Jinak máte bezcennj tisk.
Jedna kamarádka měla abstraktní obraz, který vypadal, jakoby ho namalovalo dítě. Taky ho namalovala její malá dcera. Kdyby měla doma Basquiata, tak super, mohla vy ho prodat, ale radši se dívala na nechtěně povedený obraz své dcery.
Ovšem, byla navyklá se na obrazy doopravdy koukat, tak se jí líbilo, jaký tam svou tvary a barvy.
Malíř měl kdysi problém, že sotva uživil rodinu. Pak ho napadlo, že prostě násobně zvedne ceny a ono to zafungovalo. Nešlo o příběh, ten byl pořád stejnej. Šlo o to, přesvědčit klienta, že má něco hodnotného, co nemá jen tak někdo.
Podobně se to stalo třeba s ústřicema, které kdysi byly jídlem chudých. Pak to někdo začal prodávat bohatým jako děsnej luxus. Podobně suši. Původně japonské jídlo ze zbytků. Dnes hogo-fogo výrobek.
Tak na tuhle debatu si netroufám, protože tam už mi citelně chybí hlubší vzdělání v dějinách umění. Jisté ale je, že vztah peněz a umění byl skoro vždycky dost těsný a třeba leckterý zbožňovaný renesanční malíř byl vlastně tehdy spíš takový řemeslník. Takže sice klidně shodím ze stolu celou uměleckou školu s tím, že se mi nelíbí, ale jestli je to opravdu umění a jak kvalitní, si opravdu nelajznu prohlašovat.
Obraz z kartonu se mi líbí, je moc hezky souměrně vycentrovaný. Máte doma dílo a zároveň i výstavku, když je tam ta cedulka. Ale puklý talíř by u nás asi letěl fofrem do popelnice. U vás se možná dožije šťastnějších zítřků.
Nedávno jsem slyšela, že borec prodal za horentní sumu jako obraz úplně čisté plátno v rámu. 🙂
Vyřídím manželovi, jistě bude polichocen 🙂 A ano, dovedu si představit, že někdo inkasoval za prázdný rám. Tomu říkám vpravdě dokonalý marketing! 😀
Mi ten talíř evokuje takovou tu komiksovou bublinu – takže něco jako „Prázdná konverzace“ – v tom smyslu… Nebo „Nemluvím s Tebou“…
Jinak to využití plátků z deskovek je bezvadné, přiznám se, pár jsem jich kdysi taky schovávala, přišlo mi, že by se to mohlo ke tvoření hodit – aspoň jako šablona. Ale tohle mě nadchlo!
Mám ráda barevné obrazy, líbilo by se mi to vybarvovat různými odstíny barev 🙂 Teď mě dodatečně štve ta čistka v dětských pokojích, ty původní výlisky už asi nedohledám 🙂
nominek
Tak teď mě hřeje, že nejsme sami! A kdybys někdy nějaké výlisky potřebovala, dej vědět. Máme jich vždycky habaděj a podle toho, co píše Janinka, nejsme sami 🙂
K umění mám podobný vztah, s manželem taktéž – jen není výtvarníkem, leč uměleckou průmyslovou nezapře 😊.
Myčka je úplná umělkyně! Talíř mi trochu připomíná komiksovou bublinu 😁.
P.S: Kdybys potřebovala výlisky od žetonů z deskových her, na další umělecká díla, pošli adresu. Manžel pracuje pro firmu s deskovými hrami, takže si dovedeš představit, jak to u nás někdy doma vypadá 😂.
Hezky! Tak to jste taky úplně od fochu 🙂 A ano, dovedu si představit, jak to u vás doma někdy vypadá, asi o něco přesněji, než bych chtěla 😀
Umění mění, mění a mění, až se úplně umění…
…ovšem přiznám se, že stran výtvarného umění je má domácnost poněkud strohá… 😀
Sloveso uměnit je skvělý! A nepočítají se do výtvarné výzdoby i modely? Nebo je máš radši někde neprostupně schované? 🙂
Asi by mohly, ale konkrétně já se považuju spíš za dovedu, než za umělce… 😀
Umění je to bezesporu zajímavé. Ale u mě tedy jednoznačně vede ta malá cedulka s popisem uměleckého díla. Je boží
Díky! Taky si to myslím a to je ten hlavní důvod, proč jsem ochotná ji tam mít, dávat na ni pozor a utírat z ní prach 😀
Musím říct, že tento tvůj příspěvek mě nesmírně pobavil. Naprosto pregnantně si vyjádřila postoj většiny k modernímu umění. Ale ejhle, láska tě k němu přivedla!
Těším se na další vaše díla!
Moc zdravím, Helena
To mě ovšem velice těší! 🙂 A co se týče dalších děl, bude to možná zajímavé. V sobotu jsme kupříkladu shromáždili tříděný odpad na vyhození v předsíni a manžel pravil, jestli s tím opravdu musíme ke kontejnerům, když by se to dalo pojmout jako další výtvarná intervence a dát k tomu třeba cedulka „Bordel“ 😀