Vztah k mateřskému jazyku je jako žádný jiný. Podívejte se už jen na tu metaforu – jazyk jako matka. Matku máme jen jednu a roli, kterou sehrála v našem životě, nikdy nebudeme moct úplně škrtnout. Dokonce i když si myslíme, že jsme na ni už úplně zapomněli a naprosto jsme se odcizili, na nás nejspíš podvědomě naučenými vzorci pořád působí. Stejně je tomu s mateřským jazykem – můžeme ho zapomenout a zcela ztratit (ať už proto, že jsme děti imigrantů, nebo proto, že vymírá), jenže pod povrchem pořád je a na nevědomé úrovni nás ovlivňuje dál.
Nejspíš si teď říkáte, co je to za melodrama a jestli trochu nepřeháním. V takovém případě se mnou mějte ještě chvilku strpení. Na rozdíl od jazyků, které si osvojujeme později v životě, totiž do mateřštiny doslova vrůstáme. Nikdo nás nemusí učit slovíčka ani gramatiku, náš úžasně tvárný mozek to všechno zvládne odvodit sám. Výsledkem je hotový mozek dospělého člověka, který se po mnoho let vyvíjel pod neustálým vlivem toho či onoho jazyka a jeho forem: podle toho, jaká v něm najdeme slova (a co přesně znamenají, případně jaké hodnocení obsahují) a co je v něm tak podstatné, že je to kódováno v gramatice. Jelikož v dětství není logické a analytické myšlení zrovna nejsilnější lidskou stránkou, prováže se mateřský jazyk s tím, co silné je: se vztahy a emocemi. Se slovy se nám tak v mateřštině nepojí jen významy, ale i prožitky a emoce. Proto jsou například vulgarismy v mateřském jazyce tak mocné a proto je tak snadné a pocitově beztrestné klít v jazyce cizím. A proto pouta, která nás vážou k mateřštině, nikdy nic nenahradí.
Poměrně často se lze setkat s názorem, že češtinu a jiné malé jazyky vlastně nepotřebujeme, a když vymře jazyk, tak se v podstatě nic neděje. Jednou za dva týdny, což je zhruba tempo, kterým ohrožené jazyky vymírají, prostě staromilští jazykovědci a antropologové zatlačí ekonomicky zcela bezvýznamnou slzu a to je celé. Jenže lingvistická data jsou nekompromisní. Když vám umře matka, je to většinou osobní tragédie. A když ztratíte mateřštinu, je to tragédie obdobných rozměrů. Ztrácíte kus vlastní identity, kus sebe sama, který od té chvíle bude už navždycky odsouzený k mlčení. Při výzkumu indiánů v Kanadě se kupříkladu ukázalo, že v komunitách, kde už méně než polovina dospělých dovedla vést konverzaci ve svém původním jazyce, páchali adolescenti sebevraždy šestkrát častěji. Takhle hluboko do naší identity mateřština zasahuje.
V jazyce, s nímž nás pojí takhle osobní vztah, jsme pak z pochopitelných důvodů schopni úplně jiných výkonů než v jazycích jiných. Dovedeme vyjádřit mnohem víc, vyčíst z promluv druhých mnohem víc, jsme kreativnější, vymýšlíme nová slova, hrajeme si, děláme vtipy. V žádném jiném jazyce si něco takového zpravidla ani neumíme představit – a právě odtud pochází onen oblíbený předsudek, že právě náš jazyk je nejbohatší, umožňuje vyjádřit nejvíc věcí, je nejkrásnější, nejlibozvučnější, nejkomplexnější a prostě všeobecně nejlepší. Ať už milujete češtinu jakkoli, je mi líto, ale musím vás zklamat. Není to nejbohatší jazyk, nemá řádově větší vyjadřovací schopnosti než jazyky jiné a není nejlepší. Respektive ona právě taková je, ale jen pro nás a jen proto, že je naše. A to sice není málo, ale taky to není víc, než mají ostatní. Každý jazyk je sám o sobě dokonalý a všechny jsou si tím pádem rovny.
Jazyk je jako mnoho věcí, ale jazyk mateřský je podle mě především jako bytost, k níž máme vztah. Bytost milovaná, ignorovaná, nebo nenáviděná, přítomná nebo daleká, i tenhle vztah může nabývat celé řady podob. Jedno je ale jisté: je velmi blízký. I vnoučata imigrantů někdy píšou o jazyce svých prarodičů, kterému už nerozumějí, jako o zvláštně jedinečném zvuku, který v nich probouzí blíže neurčenou melancholii a stesk. To není žádné melodrama ani přehánění. Ať chceme nebo ne, mateřština je kus nás samých. Kus tak vrostlý do naší identity, že už ho od nás nikdy nic neoddělí.
Toz ze cestina je na tom co do bohatstvi stejne jako ostatni slovanske jazyky je asi evidentni..A ze English is easy ns zscatku stredoskolske ucebnice je vtip stoleti jsem pochopil sz pozdeji…Jo kdyby trebs Prusove neprisli o svuj jazyk, mohli se dejiny vyvijet jinak…A kdyby se nasi predkove germsnizovsli….
Právě že nejen slovanské. Čím exotičtější, tak tím se to samozřejmě hůř srovnává, protože odlišnosti můžou jít opravdu hodně hluboko, ale je jisté, že všechny jazyky jsou velmi komplexní. I ty, u kterých se ze začátku může zdát, že se vlastně učí dost snadno a kde se na člověka akorát sesype nehorázný pytel nepravidelností a výjimek o pár let později 🙂
No vida, to by mě vůbec nenapadlo – přisuzovat češtině větší bohatství než jiným jazykům. Je hezké vnímat mateřský jazyk jako matku. Jen si říkám, když si občas čtu, jak někteří potomci tuto matku ctí, že by se někdy šiknul i nějaký přísný a příležitostně i spravedlivě trestající otec :-).
Ne že by na sebe někteří lidé tuto roli s bezmála zarážející ochotou někdy nebrali 🙂
Když se naučíte pořádně cizí jazyk, tak v něm dokážete to samé jako v mateřském. Než se ho naučíte, tak těch emocí v tom bude také plno.
Když umíte pořádně cizí jazyk, tak někdy ani nevíte, v jakém jazyce právě mluvíte, protože to je podružnost. Jde to samo.
A. P.,
nemám nic proti odlišným názorům a konstruktivní debatě, ale vaše všudypřítomné komentáře s povýšenou dikcí a převažující snahou ostatní ponížit jsou pro mě už za hranou. Vytváříte na mém blogu kontinuálně velmi toxickou atmosféru, která se nedotýká jen mě, ale i celé řady mých komentujících a něco takového na blogu, který je můj, jednoduše nechci. Proto vás tímto žádám, abyste už na můj blog nechodil. Pokud nebudete tuto žádost respektovat, přistoupím k blokaci.
Díky za pochopení.
Tak mě zablokujte, když si své názory neumíte obhájit.
Jedete do Anglie poprvé v životě a dovolujete si o ni psát, jakoby to byl nějakej Balkán. Přitom půlku věcí, co dělá naší civilizaci vymysleli v Anglii. Od splachovacího záchoda, kterej denně používáte po antibiotika, která vám nejspíš zachránila život. Takové prkotiny jako železnici, sport, dopravní značky, letadlové lodě nebo pojištění, ani nemá cenu připomínat.
Byla jste v Británii dva týdny a já přes osm let.
Píšete pohrdavě o Shakespearovi, což si nedovolí nikdo, kdo ho zná a zrovna v Británii je hodně lidí, kteří ho doopravdy znají, protože se tam probírá všude, ze všech stran, pořád dokola a každej k němu přistupuje s pokorou.
Teď zas popisujete rozdíly mezi mateřštinou a cizím jazykem, když jste cizímu jazyku nedala dost práce, času a úsilí, abyste se na úroveň mateřského jazyka dostala. – Co tu bráním? Cizí jazyky, které jsou kus mne samého, jsou vrostlé do mé identity, jsou přesně jako mateřština a vy o tom víte prd. Nedopracovala jste se k tomu. Odjeďte tam na 5-10 let a uvidíte.
Jestli si potřebujete hrát na Císařovniny nové šaty, tak na sebe vemte tu odpovědnost a zablokujte si mě sama.
Já ti trochu zestručním, co tu právě mezi váma dvěma proběhlo za debatu, jo?
„Nech mě být, nechci se s tebou bavit.“
„Nechceš, ale jen proto, že seš blbá.“
…po tobě musej holky na ulici házet podprsenky na potkání…
Velice přesně shrnuto, díky za to 🙂 Pokud někdo výrok „nejsem žádná velká fanynka Shakespeara“ interpretuje tak, že píšu pohrdavě o Shakespearovi, a s tónem všeznalce je schopen jedním dechem vyvracet zážitky z dovolené i celá desetiletí jazykovědného, psychologického a neurobiologického výzkumu, pak skutečně nemá smysl cokoli dodávat.
Hluboká myšlenka.
Škoda jen, že někteří mateřštinu dokáží prznit neuvěřitelným způsobem – zrovna včera na třídních schůzkách si jedna maminka postěžovala, že když na ní mluví její dítě, nerozumí asi polovině slovům :D.
… polovině slov…
Tak by se asi měla víc zajímat o to, co chce to dítě říci.
Pamatuju si, jak jsem jednou poslouchal jednoho týpka, co pořád mluvil o nějakejch gamesách a dost dlouho mě trvalo, než mi došlo, že kluci mastili počítačový hry a protože na obalech bylo napsaný games, tak tomu tak začali říkat.
U dětí to je ještě normální, ale poslouchat redaktora, jak důležitě říká, že probíhají obchodní a komerční jednání, tak to už je k pláči.
Janinka: Jazyková změna je holt náročná 🙂 A v posledních letech sice jde pořád rychleji, ale podobné pocity tady byly vždycky. Jak se píše v jedné krásné lingvistické knize: ani lidé, kteří mají rádi technologie a všeobecně fandí pokroku, zpravidla nikdy v životě neřekli nic jako „to je tak skvělé, jak ta mladá generace mluví, to je o tolik lepší, než jak jsme mluvili my!“.
Je to tak. Už se mi stalo i to, že (pravda ve vyšším stupni únavy) překládám tak dlouho, až se zamotám a pak na přítele začnu mluvit česky a na číšníka anglicky, a to v jakém jazyce odpovídám se volí automaticky, ale když si uvědomím, že něco nejde vyjádřit úplně přesně a musí se to volně opsat – čímž se zpravidla oseká nebo posune význam – a nebo přeskočit, je to vždy angličtina. Prachsprostě se na něco vykašlat nejde, a i ten úředníček, jehož socha stojí v mém rodném městě se musí popsat, aby bylo zjevné, že nejde o vyjádření vděku.
Mě se stalo i to, že jsem překládal pro Francouze a oni se za chvíli naučili pár slov česky. Pak řeknou francouzskou větu, uprostřed je „jedno pivo“ česky a já přeložím francouzskou větu do češtiny, ale to „jedno pivo“ zase zpětně do francouzštiny, protože prostě jen odříkávám to samé v druhém jazyce.
Nebo jsi v cizině, tam komunikueš česky jenom s osobníma známejma, takže to je takovej váš soukromej jazyk. S dětma mluvíš třeba anglicky, protože ti češtině už moc nedávají, je to pro ně jednodušší a je to ten veřejnej jazyk pro všechny. No a pak přijedeš do Čech a na cizí začínáš mluvit anglicky (veřejnej jazyk), na kamarády z ciziny česky (soukromej jazyk). Na český děti anglicky než si navykneš, že tyhle děti vlastně mluvěj česky.
S těma významama na kostrbaté opsání. – Třeba anglický verš ze Shakespearova sonetu 66 „And needy nothing trimm’d in jollity“ přeloží Hilský „jak pýchou dme se pouhý parazit“ a člověku spadne brada, protože tam nezachoval ani jedno slovíčko a ani smysl.
Needy je snadný pochopit, ale musí se to v češtině kostrbatě vysvětlovat. Trimmed se často používá o vousech a jollity je veselí, ale spíš jak ze starých časů, takže veselí o masopustu spíš než stand-up comic. (Celej verš dohromady sedne jak ulitej na toho fotografa z manželských études od Třeštíkové a je to je úplně jinej smysl než ten hilského blábol. )
No a teď, tady v ČR padneš na nevzdělané „znalce Shakespeara“ co si chtějí povídat o Shakespearovi, jen skutečného Shakespeara neznají, protože anglicky neumí. Znají jen ty zpotvořené překlady. Nechtějí si nechat vysvětlit, o čem to doopravdy je, protože chtějí být za právě za ty znalce, co už všechno ví.
Na to potřebují dalšího neználka, jako jsou oni sami, protože vedle vás budou jak žáček, kterému se musí vysvětlovat základy a přitom už za ty znalce byli (sice mezi neználky, ale iluze byla dokonalá). – Takže s pózou mudrce melou absolutní pitomosti, protože Hilský i ostatné podobně zmasakrovali každý verš.
No prave ten sonet se casto cituje a mne pripadalo, ze ten smysl tam musi byt dost posunuty…
1/2
Je to posunuté.
Psaní je řemeslo a Shakespeare ho znal.
Když napíšete: „Byl tam stůl a židle“ tak si máte co představit. Když napíšete „nábytek“ tak nevíte. To dělá používání konkrétních slov.
Ve verši „And maiden virtue rudely strumpeted,“ „Virtue“ znamená cnost. Bez debaty, prochází to z latiny a je to tak v několika jazycích.
Hilský to přeložil jako „cudnost“, Kromiš „cudnost“, Sládek „čest“, Vrchlický 1896 „cnost“, Vrchlický 1904 „cudná cnost“, Vladislav „něha, čest“, Saudek „čest“, Hron „cudnost“, Macek „cudnost“, Pinkava 2002 „cudnost“, Pinkava 2007 „cnost“, Švejnar „panenství“, Bergová „čest“, Fantová je tak daleko, že se ani nedá poznat řádek.
Cnost je ovšem výraz morálních hodnot. Cudná múže být každá neotrkaná, čest je zde opis pro panenství a s panenstvím se ženy rodí, to nevypovídá o moráních kvalitách. Ani jeho absence o absenci morálních kvalit .
Změnama významu se překlady jen hemží. Vše se rozplizne.
2/2
Navíc, z 10 prostředních veršů má v originále 9 stejnou strukturu. To působí silněji.
Zbytečná slova text oslabují. „Stůl“ zní lépe než „nějaký stůl“ „jakýsi stůl“ „podivný stůl“.
Poezie pracuje s konotacemi, v originále jsou vytříbené, v překladech se o ně nestarají, snaží se udržet veršování.
Shakespeare byl autor. Když mu ve verši nevycházel současně smysl, konotace, rýmy, rytmus a délka, tak to tam nenapsal a sáhl po jiném příkladu. Napsal jich deset dokonalých, jistě by vymyslel další, aby nemusel snižovat kvalitu.
Trochu bych se toho Hilského zastala. Já myslím, že needy nothing se v případě krajní nouze může přeložit jako parazit. Ono je překládání sonetů asi dost ošemetná záležitost. Člověk – překladatel se snaží zachovat jakous takous původní formu a koncovky, co se rýmují, takže nějaký ten posun ve významu holt padne za oběť. Stejně ten Hilského překlad je mi (ze tří, které jsem viděla) nejsympatičtější.
No právě. V případě krajní nouze.
(Taky to tam v případě krajní nouze můžeme nechat v angličtině, jako devadesátkoví překladatelé nebo slovíčko jen počeštit.)
Problém je, že když to pak čteme, tak Shakesperova myšlenka v tom už není poznat. Parazitů je spousta myšleno doslovně i přeneseně. „Needy nothing“ je vystihnutí osobnosti ve dvou slovech. „Parazit“ nepopíše nikoho, je to moc vágní.
Otázka je, co nás vlastně na Shakespearovi zajímá, jestli jeho myšlenky a zpracování nebo to, že se mu to na konci rýmuje.
Kdyby to byl domácí úkol, tak jim všem dám jedničku za tu práci, co si s tím dali. Jenže on to má být překlad, co nám má zprostředkovat Shakespearovu náladu a vidění světa, a to je pryč.
Samozřejmě, že je překládání sonetů ošemetná záležitost. Shakespeare je mistr nad mistry, já na to nemám, takový nás je celé lidstvo, tady máte překlad, ať víte o čem to je a Shakespeare to dokázal zveršovat a nacpat do sonetové formy.
ht tp://kono pijelek.blo gspot.com/2012/09/willam-shakespeare-sonet-c-66.html
To jsou další překlady. Některé se mi líbí víc než jiné, ale Shakespeare z toho už zmizel.
Proxim: Taky mi někdy naskakují podobné automatismy – třeba když jsem začala učit paralelně česky a anglicky, mi to za katedrou začalo regulérně dělat problémy. A onu sochu jsem nedávno viděla na vlastní oči – a je naprosto boží! 🙂
V jedne knize spisovatele v exilu, kde psal o svem novem zivote v cizine (myslim, ze to byl Skvorecky, ale nejsem si jista) me zaujala myslenka, ze bral jako zvladnuto jazyka, az kdyz v nem umel delat slovni hricky a jemny humor. Vlastne mi to trochu rezonuje i s cestinou jako mamou – pred mamou mize byt clovek uvolneny, coz je zakladni predpoklad pro hrani si se slovy a jiskru.
Ucila.jsem se devet let nemecky, ale nasledujici zbytek zivota jsem ji nepouzivala, znam jen tezkopadne turisticke fraze. S anglictinou je to lepsi, ale je to pro me porad „cizi pani“, pred kterou bych se stydela hazet teplakama na lustr.
Anglicismy dnesnich deti mi nevadi. Jedna moje znama se uci japonsky a rikala mi, jak vtipne anglicke vyrazy koreni i v japonstine. Podle me to jeste zdaleka nepresahlo unosnou mez.
Možná to má každej jinak. Já začal se slovníma hříčkama celkem brzy. Na slovní hříčky stačí slovní zásoba, nepotřebuješ znát pořádně pravopis, výslovnost a všechny časy. Jednu si pamatuju. Hrálo to na podobu „avues“ přiznej se a „à vous“ (na vás=přepínám), oboje se čte přibližně stejně „avů“.
Já bral jako pochvalu, když mi řekli po dvaceti minutách, že je poznat, že jsem cizinec. Nebo že si mysleli, že jsem třeba z Kanady nebo nějakejch tichomořskejch ostrovů, kde to mají jako první jazyk, ale jinej přízvuk.
… mě to za připomnělo jednu bejvalou… znáš ji „do všech tajných zákoutí“. – Občas použiješ passé simple, který skoro nikdo nepoužívá. Znáš rozpočítávadlo Am, stram, gram, Pic et pic et colégram, znáš obraty z pohádek, z populárních písniček. Řekneš „Et toc“ a „tic au tac“. Víš co znamená utopit rybu, položit do puchejře, co znamená mé zelí, víš jaký je rozdíl mezi chaufeur a chaufard, co to je žíté a ašelem, co to znamená být plný košťat a jak je smutná sklenka grenadiny. Víš, že mají slovíčko pro sourozence i když ho nikdo nezná, nemají slovíčko nadržený, čemu se smějou, když se závodník jmenuje Hanuš, co je podpalovačka.
Psice: To mi přijde moc trefné! I to rozlišení na humor jemný a humpolácký. Zvládnout ten humpolácký není žádné velké umění, ale jemné hraní s konotacemi, nuancemi významu a zvukomalbou… to už je vyšší dívčí 🙂
Zajímavé!
Ať to byl záměr, nebo ne, vytvořila jsi typicky clickbaitový titulek. :oD A neměj mi to za zlé, ale trošičku ti to zazlívám (ale opravdu jen trošičku).
Postupem čtení jsem hrozně začal doufat, že článek uzavřeš hrozně radikálně. Třeba že čeština sice není nejbohatší, ale je to angličtina a basta. :oD (Absurdní zvraty, to je moje!)
No. Ale jsa antropologem staromilským, a zároveň relativně otevřeným, s výpovědí vcelku souhlasím. :o)
Vlastně i když známe jazyky objektivně drobné, o slovní zásobě okolo pár set slov, i takové zvládají plnohodnotnou komunikaci v rámci svého kulturního prostoru a dopad na rodilé mluvčí mají beztak stejný jako ostatní jazyky na své rodilé mluvčí. Ale možná by nebylo od věci se o tom ujistit u specializovaných komparativních lingvists. ;o)
Přiznávám se bez mučení, záměr to byl 🙂 Sem tam si holt nějaký ten clickbait neodpustím 😉
Tak tak, naše perspektiva v tomhle bude, zdá se, dost podobná. Konec konců jedno ze jmen pro to, co dělám, je lingvistická antropologie, takže kdybychom začali nějak hodně dramaticky nesouhlasit, možná bych se začala ptát, kde se stala chyba 🙂
Pro mě je čeština mateřský jazyk, nejlíp mu rozumím a jsem ráda, že to tak je. Kdo je světoběžníkem, ten si přes všechny pobyty v cizině chová svůj jazyk v důležitém balíčku, který musí mít všude s sebou. Je jeho jistota. Jako pro mě čeština. Sice rozumím i dalším jazykům, nejsou pro mě víc než berličky…. Děkuji za chválu rodného jazyka a přeji nikdy ji nezapomenout 🙂
Děkuji 🙂 Taky doufám, že mi čeština zůstane, ať už moje kroky povedou kamkoli. Vnímám ji přesně tak, jak píšeš: jako svou jistotu. A tu je vždycky dobré mít u sebe.
Moc hezky napsané, Marie Veroniko!
Zdravím, Helena
Děkuji a též zdravím!