O mileniálech se někdy posměšně mluví jako o generaci, která odmítla dospět. I ve třiceti tak prý pořád koukáme na disneyovské pohádky (nebo jejich marvelovskou odnož), odkládáme velká rozhodnutí, bydlíme v nájmu a nechce se nám pracovat. Stereotyp jako každý jiný, řeklo by se. Ovšem jako všechny stereotypy ani tenhle neexistuje ve vakuu a částečně se na realitě zakládá a částečně ji tvaruje – v podobném duchu tak o sobě někdy nakonec mluvíme i my sami. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpíval například Pokáč, když mu před pár lety bylo 26. Jako by k nám pocit „teď už jsme ti zodpovědní dospělí“ nějak ne a ne dorazit a každé další narozeniny nám to zpoždění jenom bolestně připomínají.
Jenže jak jsem v posledním roce zjistila, je to celé z podstatné části optický klam. Ono když vás obklopují vrstevníci, kteří si procházejí zhruba tímtéž co vy, je snadné podlehnout dojmu, že se vůbec nic nemění. I při diskusi o tom, co vás bolí, že jste pořád unavení, kdo vás štve v práci a jak jsou ceny nemovitostí šílené, si tak můžete připadat „pořád jako v pubertě“. To, jak moc jste se změnili, vám totiž dojde až momentě, kdy přijdete do kontaktu se skutečnými teenagery.
Ačkoli jsem si jako v pubertě nepřipadala už celé roky, byl pro mě i tak začátek učení šok. Najednou jsem se nacházela v instituci, kde jsem stála nekompromisně na straně vyšší kasty „těch dospělých“ a kde mi všichni vykali a oslovovali mě „paní profesorko“ (což mi mimochodem připadá směšné doteď). Myslím, že s každým mladým dospělým trochu zahýbá, když mu začnou vykat děti na ulici. Tady najednou byly stovky teenagerů, kteří mi vykali celé dny a ani ve snu by je nenapadlo cokoli jiného. Jste přece učitel; dospělák z jiného světa, který nad nimi má moc.
Rolí to ale ani zdaleka nekončí. Mám za to, že cítit se nedospěle znamená hlavně to, že vám chybí jakási vnitřní jistota a pevnost ohledně toho, kdo jste, kam směřujete, co chcete a kde je vaše místo. Tak se člověk může cítit v jakémkoli věku. Jenže když se setkáte s teenagery, teprve tehdy vám dojde, jak vypadá skutečný zmatek. Oni opravdu vůbec nevědí, co se sebou, opravdu se hledají a opravdu nemají zregulované emoce. Až když na vlastní oči vidíte, jak se vám puberťáci před tabulí klepou, červenají, dostávají záchvaty hysterického smíchu nebo se bezmála hroutí z toho, že dostali horší známku, zjistíte, jak daleko od nich doopravdy jste. Napsat věcný e-mail s prosbou, vyjádřit i úplně základně, co potřebuju nebo cítím, zeptat se na něco, omluvit se, ba i říct, jakou hudbu poslouchám: to všechno může být nepřekonatelný problém. Myslím, že i ti mileniálové, kteří si připadají velmi nedospěle, by si jen horko těžko vzpomínali na dobu, kdy tohle byl nepřekonatelný problém pro ně.
Zároveň to ale celé funguje i obráceně. To, že trávíte svůj čas s lidmi, kteří frčí na TikToku a svoje druhy utěšují slovy „kámo, chilluj“, totiž znamená i to, že když je necháte, vtáhnou vás do svého mladistvého světa. Já jsem například perfektně v obraze ohledně leckterých filmových premiér, seriálů, které zrovna frčí, nebo současných videoherních hitů. Užívám si teenagerovského humoru jak trapného (Hitler nestárne), tak skvělého (podruhé jsem ve třídě brečela smíchy minulý týden). Vychutnávám si společnost lidí, kteří nemluví o tom, kde je co bolí nebo že je všechno hrozně drahé, protože takové věci ještě nemusejí řešit. Místo toho se mi svěřují se svými sny a existenciálními krizemi, posílají mi svoje básničky, vyprávějí mi, že viděli nebo četli tohle nebo tamto a bylo to naprosto skvělý!!, bezmála nadskakují nadšením, když se na to po jejich doporučení podívám taky, a jsou schopní se zhádat o to, čeho přesně je ve Star Wars jednotkou parsek. Nebo o vyškrtané krabičky sirek.
Víte, je nesmírně osvěžující trávit čas s lidmi, kteří, jak o tom trefně píše Exupéry, nemluví jen o kravatách – a zároveň těžit ze všech výhod věku, který už ke kravatám dospěl. My totiž opravdu dospělí jsme, jen se to projevuje jinak, protože svět, do kterého jsme dorostli, se od toho, který znali naši rodiče, dramaticky liší. A ať už si o tom celém myslíme cokoli, pro mě je jedno jisté: dospělejší a zároveň mladší než se svými teenagery jsem si asi ještě nikdy nepřipadala.
No co na to říct… Je to tak.
Ve volnym čase se bavim povětšinou s lidma, který znám od školy a to se pak těžko dospívá, když máš okolo sebe pořád spolužáky, že jo…
V práci žádnýho spolužáka nemam a tam si dospělej připadám. O domově, kde za mnou pořád běhaj minilidi a křičej na mě „tatíííí“, nemluvě… 😀
Přesně! A minilidi, co za tebou běhají a volají „tatí“, to bude v tomhle ohledu nejspíš ten vůbec nejvyšší level 🙂
No pak je tu ještě úplnej vrchol, kdy ty minilidi už nějak přestávaj bejt mini- a to si pak člověk nepřipadá dospělej, ale rovnou starej. 😀
A další fáze nejspíš bude, když ty bývalí minilidi začnou přivádět na svět další minilidi – to už si dovedu představit, že musí být docela krizovka.
Noooo… Hele ale tohle už je zase tak daleko… Tam už člověk asi trochu počitá s tim, že bude za toho dospělýho…
To už je taková ta vývojová fáze, kdy si člověk minilidi užije, protože ví, že je má komu vrátit, když ho začnou štvát…
Problem.je nejspis v tom ze doba se meni stale rychlejsim tempem….a tiim asi i dorozneni mezi generacemi…Mladsi rocniky jsou jende, doufam ze uz mene podlehaji stereotypum…….A jkdy a jestli vubec clovek dospel..
Je to přesně tak – a možná se mi to jenom zdá, ale připadá mi, že se ty mezigenerační nedorozumění až konflikty a propasti čím dál víc prohlubují a přiostřují. Pokud to tak skutečně je, tak je to jenom strašně smutné.
Já jsem začal učit a prakticky zároveň jsem se i oženil, takže to byl dohromady poměrně velký tlak, abych se začal chovat dospěle. Jestli to vyšlo nebo ne, neumím dobře posoudit, ale každopádně od té doby, co jsem učit přestal a posléze se rozvedl, to s tou dospělostí, doufám, nebude tak horké :-).
Jestli byl mezi první a druhou fází nějaký významný rozdíl, posoudit nedovedu, ale minimálně ve fázi druhé se svým výkonem může být, myslím, zcela spokojen 🙂
To je skvělý dar, když doma totiž máš puberťáka-dítě, tak je to zkrátka ještě v osobně jiné rovině, svázané v balíčku s dětstvím a taky jsou tajemství, co mají Žmur a Čičman spolu a nám se neříkají. Někdy mi připadá, že se víc dozvím od jejich kamarádů, bratranců a sestřenic, kteří se mnou tenhle zvláštně důvěrný, ale přitom taky limitující rodičovský svazek nesdílí.
U nás v práci je většina lidí o kousek starší, ale právě tady platí, že věk je jen číslo. Jsou tu lidé, co řeší hypotéky a kolena už po 30, ale taky jsem nedávno překvapeně zjistila, že jedné z nejsvobodomyslnějších kolegyň je přes 60 let.
Jo, kolena, ani mi nemluv! 😀 Každopádně je vždycky radost potkat někoho, komu je přes 60, ale duchem zůstal mladý (nikoli však nedospělý). Ať už za to může cokoliv 🙂
Ach, to je tak krásné číst. Mně začali do terapie chodit studenti/studentky kolem dvaceti, třiadvaceti let. Skoro výhradně. Trochu mě to zaskočilo, překvapilo, ale celkově mě to vlastně těší. Je to skupina, se kterou nemám zatím žádnou osobní, ani pracovní zkušenost, a je to osvěžující poznávat jejich svět a zároveň cítit jejich důvěru. Jsem ve věku jejich rodičů, takže terapeuticky to dělá hodně. Jsou nesmírně fajn, vědí si rady ve svém světě, a když ne (protože narazí na ten „rodičovsky“ nárokový), nebojí se jít a nechat se podpořit (což je možná věc, ve které právě ti teenageři ještě tápou – hodně se stydí). A terapie už přestává být stigma „magora“, ale hodně to berou seberozvojově. Zpětně mě trochu mrzí, že já jsem v jejich věku tu možnost neměla, ale o to víc mě baví s touto generací být v kontaktu.
To tak ráda slyším! Je skvělé, že na terapii lidé chodí ne proto, že se „rozbili“, ale protože se chtějí naučit, jak se sebou zacházet, a to už v takhle mladém věku. Musí to být opravdu radost a dává mi to naději, že v něčem jako společnost přeci jen jsme na správné cestě 🙂
Hodně zajímavé téma. Jsem stále dětmi pro své rodiče, naše dospělé děti jsou stále našimi dětmi…
Věk se mění, ale věkový rozdíl zůstává…
Radost mám z mladých staříků, smutno mi je ze starých mladíků…
Přeji hezký večer, Marie Veroniko. Helena
Je to tak, věkové rozdíly zůstávají. Stejně jako se chodí ven „s holkama“ nebo „s klukama“ i v sedmdesáti 🙂