Listopad. Mívala jsem ho z celého roku nejradši. Hlavně proto, že dlouhé večery nevybízejí k hromadě aktivit, ale naopak k tomu zalézt si někam s knihou. Taky protože miluju mlhu, která změkčuje všechny ostré hrany a i z ošklivé pouliční lampy zvládne udělat pohled, co vám vezme dech. Protože brodit se spadaným listím, které šustí pod nohama, mě od dětství nepřešlo. Protože svíčky, vonné tyčinky a šálek masaly na jaře ani zdaleka tolik nevyznějí. A taky protože se blíží Vánoce. Byl to pro mě nejinspirativnější měsíc v roce, kdy jsem poslouchala Mozartovo Requiem, psala poezii, a někdy dokonce malovala abstraktní obrazy, protože na ty konkrétní můj malířský um nestačí. Milovala jsem tu lehce dekadentní, romantickou melancholii.
Můj letošní listopad ale dost možná bude daleko víc melancholický než romantický. Loni jsem se totiž den po Dušičkách vrátila z Austrálie a moje zatrápená periodická paměť mi to teď servíruje na stříbrném podnose. Někdy se se smutkem už vzbouzím, jindy mě zničehonic přepadá během dne. A vzpomínka na moje milé protinožce, která mi už po řadu měsíců přinášela jen radost, zase začala bolet.
Několik posledních australských týdnů pro mě bylo krušných. Jak moc krušných, to jsem tehdy nikomu doopravdy neřekla, protože když příliš často posloucháte, že jste moc dramatičtí a všechno moc prožíváte, nutně to zanechá následky. Kdybych to měla shrnout nějakou básnivou metaforou, bylo to, asi jako by mě někdo trhal vejpůl a jedna moje část už měla navždycky zůstat jinde než ta druhá. Patnáct tisíc kilometrů jinde.
Místo knih a masaly tak beru do ruky věci, které jsem si přivezla z Brisbane a Sydney, a poslouchám zase písně hrané na ku-čeng, protože mi Cliff na několik posledních dní na kampusu, kdy už jsem svoji práci měla hotovou, půjčil knížku o sémantice čínské hudby. Četla jsem ji tehdy vsedě na zemi a opírala jsem se při tom o zeď, která spojovala naše pracovny. Ano, je to bláhové. Připadám si jako ti lidé, kteří po roce na Antarktidě dostali k Vánocům kameny a byli z nich úplně vedle, protože už rok neviděli nic než sníh, a tak jen pod stromečkem tiše seděli a se slzami v očích svoje kameny hladili.
Moje veselé, radostné a nadšené já, o kterém se tolik lidí po mém návratu vyjadřovalo slovy jako „záře“ nebo „sluníčko“, se tak znovu, ať chce, nebo ne, noří do loňské melancholie. Jsem doma, a přece nejsem. Chybí mě bolestně velký kus a právě díky tomu jsem nejúplnější, co jsem kdy byla. Stýská se mi hlubokým, pronikavým smutkem, který mě bodne pokaždé, když mi Austrálii cokoli připomene. Vytryskne z něj i letos nakonec proud oslňující radosti?
Toz byly jsme minulyvtyden na Manetinsku a vse se vybarvuje pozvolna a pomakeji nez jine roky…takze pekne…Take je vice slunicka nez jine roky, …tak se snad i pres australskou melancholii i letos v teto fazi podzimu potesis……Jinak co se tyce obrazu, ja jsem byl jeste o level vys…Maloval jsem obrazy neceho konkratniho, ale vychazela mi z toho cista abstrakce
Barevné listí a hodně slunce určitě pomáhají a jsem za ně ráda 🙂 A tvůj level malování zní zhruba jako moje dovednost, pokud jde o to vytvořit cokoli trojrozměrného. To byla vždycky bezmoc!
Ke mně podzimní chmury zavítají každý rok. Letos už mí havrani přiletěli – a jediná zbraň je vytáhnout seznam věcí, na které se můžu těšit. Tak ti přeji, aby se na tvém seznamu Austrálie do budoucna znovu objevila:)
To mě mrzí, že tě tohle přepadá každý rok i že letos už to přišlo. Tak se držme a ať máme vždycky na obzoru dost věcí na těšení! 🙂
Přijde mi to zhruba stejný, jako když se člověku vdává dcera.
Zabolí to, protože už nebude tvoje, ale zároveň víš, že je všechno tak, jak má.
A víš, že mě podobný příměry taky někdy napadají? Asi na nich vážně něco bude 🙂
Podzim je u mne barevné listí (letos nějak rychle opadává), plískanice (do dneška letos nedostatkové zboží), chryzantémy (netušil jsem, jaké květonové orgie lze na podzim pořádat), koledy v supermarketech (letos ještě chválabohu nezačali), oheń v krbu (přes léto by to byl masochismus spojený se zvětšováním uhlíkové ťápoty) a potřeba občas přemýšlet, co si obléknout. Přeji úspěšné vyrovnání s melancholií, nejlépe četbou zábavných blogů!
Chryzantémy! Ty mám moc ráda, a na hřbitovech se tak kolem Dušiček vždycky nemůžu vynadívat 🙂 Tedy plískanicím, které už dorazily, zdar a děkuji 🙂
Líbí se mi, jak líčíš, že ti chybí australský pobyt. Znám to – teď jsem se na zimu přestěhovala do bytu v Brně, učím se zde žít, ale dům na vsi je mi stále blízký. Možná zde jen přežiji zimu a vrátím se, ale byt mi zde zůstane celý rok. Uvidím, co převáží – navrácení do vsi do domu nebo už zůstat zde. Taky cítím jakousi životní rozpolcenost, ale rozhodla jsem se přežít zimu v bytě, v domě je to těžké a nejsem fanynkou pěstování a oprav v domě, přítel mi zemřel a já to neumím. Zatím se zde toulám a učím se, kudy kam. Takže asi tak. Snad se do milé Austrálie zase někdy podíváš :-)))
Myslím, že to je přeci jen ještě něco trochu jiného. Nechybí mi ani tak Austrálie jako místo, byť vídat klokany a koaly byl bezpochyby zážitek, ale lidé. Pár velmi konkrétních lidí. Byť ta rozpolcenost může být ve výsledku asi podobná, to je fakt 🙂 Tak ať se můžeš do domku zase brzy vrátit!
Chápu, je to drsné. Mně stačilo jen změnit město a už jsem cítila podivnou melancholii.
Jenomže tohle je ještě dobré. Já se v listopadu cítím na hovno, protože by maminka oslavila narozeniny… ale už třetí rok tu není a nic neoslaví.
Vzpomínat silně na jinou zemi mi přijde docela ok. Nejsi mrtvá, kdykoliv se tam můžeš vrátit.
To je tedy hodně drsné a myslím, že s tím se nedá srovnávat skutečně nic. Tak hodně sil – to dáš!
Nedalo by se to otočit a pozvat tvoje milé Australany do Prahy? Moc ti přeju, ať se podaří ještě se někdy s nimi setkat. 🙂
Děkuju! 🙂 Setkat se mi s nimi s největší pravděpodobností povede tady na evropské půdě už velice brzy, bude to ovšem jen na skok. Ale ani ti nedovedu vypovědět, jak moc se na to těším!
Chápu tě a to jsem nikdy nebyla tak daleko…
Jistě tě i tady čeká spoustu radostných dní. Je přece listopad, tvůj milovaný…
Marie Veroniko, posílám pozdravy. Helena
Ano, ta dálka je v tom taková osudová. Potkat se s podobně spřízněnými lidmi dejme tomu v Polsku, bylo by to loučení sice taky smutné, ale přeci jen zhruba řádově míň.