Kdybyste se zeptali celé řady lidí, jestli jsem veselý člověk, nezaváhali by nejspíš ani na vteřinu. Co je to za otázku, prosím vás, samozřejmě že ano! Ta se pořád směje, vypráví vtipy, na všechno se dívá optimisticky a píše na blog nadějeplné články, a to dokonce i o dnešních teenagerech. Co víc byste chtěli? Kdybyste se ovšem zeptali jiné skupiny, dostali byste úplně jinou odpověď. Cože, veselá? To tedy opravdu ne.
Přiznám se, že i já samu sebe vnímám právě takhle rozpolceně a docela dlouho mě to lehce znepokojovalo. Jistě, do určité míry je to normální – každý má přece někdy lepší náladu než jindy. Jenže všeho s mírou. Když jste v jednu chvíli melancholičtí, cyničtí a pesimističtí a pár minut nato vyjdete ze dveří, začnete se zářivě usmívat, rozplývat nad vůní fialek a od srdce utěšovat všechny okolo, je na tom prostě něco divného. Obzvlášť když vám na přepnutí zpátky zase stačí pár minut. Pravda je přeci jen jedna a musí se nacházet buď na jedné, nebo na druhé straně, ne? Nemůžu být zároveň smutná i veselá a optimista i pesimista, to nedává smysl. Jedno z toho musí být maska. Jenže co, když se mi obě mé tváře zdají být úplně stejně reálné? Kdo tedy doopravdy jsem?
Dnes soudím, že odpověď na tuhle otázku byla po celou dobu přímo přede mnou, a to hned v několika podobách. Stačilo se kupříkladu pořádně podívat na můj filmový, hudební nebo knižní vkus, který je mi dokonalým zrcadlem. Moje oblíbené kusy se velice často vyznačují někdy až paradoxní směsicí radostného a smutného. Vezměte si třeba tenhle kousek filmové hudby z brilantní japonské perly Příběh o princezně Kaguje. Zní vám to vesele? Předpokládám, že ano. Pak vězte, že právě tahle melodie hraje v nejdepresivnější scéně z celého filmu, při které vám bude běhat mráz po zádech a slabším povahám nejspíš dojdou kapesníčky. Příběh o princezně Kaguje takhle japonské studio Ghibli ostatně namíchalo celý a já ho i po letech považuji za jeden z filmů, které se do mě otiskly natrvalo.
Nebo můj milovaný francouzský šanson. Řekněme si to na rovinu: francouzský šanson je jedna velká estetizace smutku. Jistě, najdeme i písně vcelku nadějeplné až radostné, ale musíme hledat dlouho, pečlivě a dost možná na to budeme potřebovat lupu. Většina je tragická a vůbec se to nesnaží skrývat. Moje nejmilejší kusy nicméně nejsou ani růžové, ani černé. Jde o velmi specifickou podskupinu písní velmi rytmických, živých a na první dobrou veselých, které ovšem pojednávají nějaký obzvlášť deprimující obsah. Kupříkladu Madeleine od Jacqua Brela. Její radostné rytmy vás dost možná zvednou ze židle, ovšem text vypráví o tom, že on natěšeně čeká na svou Madeleine, kterou bezmezně miluje, a ona nepřichází a nepřichází, až je vám jasné, že nepřijde prostě nikdy – což mu ovšem nebrání zakončit píseň nadšeně zaslepeným „a zítra přijdu zase a zase přinesu šeříky a tentokrát to určitě klapne a bude to žůžo“. Dokonalost.
Můj knižní vkus pak odráží totéž, byť v lehce pozměněné podobě. Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších autorů je Kazuo Ishiguro, britský spisovatel, který před pár lety vyhrál Nobelovu cenu za literaturu. Jeho styl je mistrný, neokázalý a jemný jako hedvábí, takže z vás neždímá slzy ani se vámi nesnaží nijak bombasticky otřást. Místo toho si s vámi pohraje jako s myší. Ishiguro totiž dovede dávkovat informace a sebeklam svých nespolehlivých vypravěčů takovým způsobem, že často dost dlouho netušíte, oč tady vlastně jde. V přítomnosti se někdy neděje skoro nic, pokud tedy za obzvlášť pozoruhodnou nepovažujete skutečnost, že postarší pán jede vsí a nezajede slepici nebo že se robotka dívá na to, jak lidé jedí. To podstatné se ovšem zpravidla odehrává v retrospektivě a tam se kolikrát rozvíjejí dramata tak silná, že se vám při čtení dost možná budou ježit vlasy na hlavě, poklesne vám brada anebo rovnou obojí. Jemný náznak tu, narážka tady a bum – najednou vám to dojde. Oč něžnější a nenápadnější vyprávění bylo, o to víc to s vámi zamává.
Když se na to takhle dívám, sama sebe se ptám, jak je možné, že najít odpověď na mou dávnou otázku mi trvalo tak dlouho. Asi jsme příliš zvyklí na nekompromisní matematickou logiku, v níž platí buď a, nebo b. Jenže tady nejsme v matematice, pravda se nachází stejnou měrou na obou stranách a není v tom žádný rozpor. Čím temnější stíny, tím jasnější světlo. Princezna Kaguja, Jacques Brel i Kazuo Ishiguro mi to dosvědčí.
No tak clovek si potrebuje poslechnout vesele i smutne pisne…Na dduhou szranu, v literature mam rad happy end, nebo spise smirny konec, pokud neni moc laciny nebo nasilny ala Bozena Nemcova, kde na drsne realisticky pribeh je naroubovan konec jako vystrizeny z pohadky…
Řekla bych, že zejména záleží na tom, jak je ten příběh vystavěný. Jsou příběhy, kde mi smutný konec přišel jako pěst na oko ve stylu „když jim to neklapne, lidi si budou myslet, že je to fakt drsný a moderní a realistický“. A to mi připadá docela srovnatelné s těmi pohádkovými konci od Němcové 🙂
Z toho článku mě zaujala jedna věta: „Řekněme si to na rovinu: francouzský šanson je jedna velká estetizace smutku.“- je opravdu pěkná; tak pěkná, že jsem se rozhodl ji zvěčnit (a udělat tak Tvýmu blogu reklamu) do Wikislovníku: https://cs.wiktionary.org/wiki/%C5%A1anson. 🙂
Wow! Teď se úplně pýřím 🙂 Děkuji!
V přírodních vědách jsou dualita a naprosto neintuitivní pravděpodobnostní děje vestavěné přímo do základů světa, tak není, myslím, žádný důvod, proč by to nemělo mít přesah i do úplně jiných oborů :-).
Nádherně řečeno 🙂
S veselymi knihami, pisnickami a filmy bys mela pomerne uzky repertoar. A popravde, neznam nikoho, kdo by se orientoval takto uzkoprofilove jen na pozitivni kusy, kde vsechno dobre dopadne a je mu vice nez 5 let:) A kdyz si takoveho cloveka predstavim, vidim pred sebou nekoho az k nesneseni depresivniho, kdo si tim hltave zivi pocit, ze na svete zbylo aspon trochu dobra.
To ne, kdybych si měla vybrat jen jednu dimenzi, jednoznačně bych šla po tom smutném. Historie na YouTube by mohla vyprávět 😀
No, jsou optimisté, kteří ty negativní věci prostě nevnímají, mají třeba štěstí, že je nijak nezasáhnou, a prostě se jen prostě (prostoduše) zubí. O to cennější jsou optimisté, kteří jimi dokáží být i přes poznání nebo prožití věcí, které jiné emočně sklátí.
Připadá mi, že to často je tak, že právě tyhle optimisty nějaké věci v nějakou fázi jejich života doopravdy sklátily – ale oni byli schopni se zvednout, prodrat se tím a vyjít na druhé straně. A pak už svět nikdy nebyl jako dřív 🙂
On asi nikdo není jenom smutný, nebo jenom veselý. Vnímavější lidé mívají větší sklon ke smutku, protože se dovedou (často ke své škodě) vcítit do potíží druhých. Ale měl se každý snažit o jakýs takýs balanc, aby nebyl za šaška nebo za nerudu. 🙂
Schopnost vcítit se do druhých skutečně přináší hlavně smutek a bolest. Taková je aspoň moje celoživotní zkušenost.
Většinou se mi zdá, že jedny nebo druhé pohledy na svět přichází postupně, s náladou a rozpoložením, s ročním obdobím, s ději a kalamitami, s déledobým životním stavem…
Já tak jednou jsem optimistou, jednou pesimistou. Jednou introvertem, jednou extrovertem. Vše jsem to já, dokonale já, pouze reaguji na prostředí – nebo se na ně rovnou adaptuji. Jsem složitost sama – a optimista ve mně je tomu rád.
Oč jednodušší to vlastně měla Klara, že? ;o)
Ty Kazua znáš, a dokonce rovnou jeho poslední román! To se mi ovšem nestává příliš často 🙂 Úžasné.
Tož adaptujme – a ať v tom všem reagování nikdy neztratíme to, co zůstává stálé 🙂
Ona se mi k tomu smutku docela hodí jedna pozitivní emoce, dokonce se dá říci, že i bez nějakýho velkýho násilí na logice.
Konkrétně odhodlání. Protože v odhodlání se promítá naděje. Na tý Madeleine od Brela je to vlastně vidět docela pěkně. Včera nedorazila, dneska taky ne, ale zejtra… zejtra kdo ví, přátelé, a já bych byl vůl, kdybych jí z lenosti propás!
Odhodlání jsem vždycky měla spojené spíš s hněvem a naštváním (takové to „tak tohle teda ne a udělám pro to všechno!“), ale i u toho smutku to vlastně dává smysl. Dokud je člověk odhodlaný, pořád je naděje.
Já tady nadšeně souhlasím s panem Janíčkem, ta věta je dokonalá. Perfektní definice.
Zdravím, Marie Veroniko! Helena
Ó, děkuji! 🙂