Onehdy jsme s manželem strávili velmi zábavnou chvíli. Nevím, jak se doma obvykle bavíte vy, ale my jsme tentokrát sejmuli z police jeden ze slovníků české frazeologie a idiomatiky a začali jím listovat. Nejdřív jen tak namátkou, následně jsme rovnou přešli k jadrnému písmenu s. Četli jsme si úsloví, rčení a pořekadla, smáli se z plných plic a následně si posteskli, že je škoda, že se některá už skoro nepoužívají (za mě osobně v téhle kategorii vítězí perla, na kterou jsem přišla při psaní diplomky: „nemá rozumu, co by hovno osolil“). Jindy jsme se takhle bavili u etymologického slovníku. Párkrát i u slovníku cizích slov. V jednom krajním případě i u slovníku spisovné češtiny. A já pro to mám jasné pojmenování: profesionální deformace.
Baterií slovníků, nad nimiž občas trávíme zábavné večery, to ovšem ani zdaleka nekončí. Když zkoumáte něco, s čím zachází prakticky non-stop úplně každý, je profesionální deformace jednak nevyhnutelná a jednak společensky značně náročná. Hlavně pro všechny okolo. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem hodila vidle do konverzace, protože někdo použil slovo, které udeřilo na mou jazykovědnou strunu, nedopočítala bych se. „Nemaž se s tím tolik,“ praví manžel, když něco připravujeme v kuchyni. Já vzhlédnu a v tu ránu je činnost, kterou vykonávám, zapomenuta. „Tohle synonymum ještě nemám!“ vykřiknu a běžím pro telefon. V něm mám totiž poměrně dlouhý seznam celé řady synonym právě pro tenhle význam. Copak není úžasný? Nám se zdá naprosto samozřejmý, ale pokud vím, třeba angličtina pro něj nemá ani jeden skutečně přesný ekvivalent. Myšlenka, že vynakládáte energii na činnost, která si ji nezaslouží, takže byste měli své úsilí patřičně minimalizovat (tolik se s tím nedělat), pro anglofonní mluvčí patrně nikdy nebyla natolik kulturně významná, aby si pro tyhle účely vytvořili specializovanou oblast slovní zásoby. Nebo si vezměte, že japonština má slovo, které znamená, že je něco tak polovičaté, že by bývalo bylo lepší, kdyby to vůbec nevzniklo. My máme oproti tomu metodu žaves. Fascinující! A propagátoři aktivního naslouchání upadají do mdlob.
To, že přerušovat druhé lidi není úplně v pořádku, si ale aspoň uvědomuju. Sama u sebe ovšem žádné zábrany nemám. Zarážím se tak vprostřed vět a komentuju vlastní výroky stylem „tohle slovo je tak skvělý!“ nebo svou výpověď přeruším malou jazykovědnou spekulací, třeba o původu toho či onoho výrazu. Někdy si s výkřiky typu „tohle jde rovnou do dizertace!“ fotím reklamní billboardy, knihy nebo televizní obrazovky nebo sebou alespoň zčistajasna trhnu, případně udělám nějaké výrazné a náhlé gesto, které s tím, co je řečeno, zdánlivě nemá naprosto žádnou souvislost. Vzhledem k tomu, že se nezanedbatelné množství konverzací děje u jídla, se docela divím, že mi kvůli tomu ještě nikdo nezkoušel provádět Heimlichův manévr (a taky tomu, že to zatím nikdy nebylo potřeba). Občas se mi to dokonce děje i při výuce. Třeba když se v půlce věty zarazím a překvapeně prohlásím „to je asi tak potřetí v životě, co jsem použila předbudoucí čas“.
Skutečnost, že dost možná vpadnu s nějakou tou etymologickou zajímavostí do líčení pohřbu vaší nebo svojí babičky, ale není jediným projevem mé jazykovědné deformace. Ono totiž když se jazykem zabýváte dost dlouho, vypěstujete si zvláštní citlivost vůči tomu, jak ho lidé používají. Pokud mi kupříkladu řeknete, že vás ten či onen domácí úkol bavil a ani jste si při něm nepřipadali, jako byste dělali něco do školy, tak vám sice poděkuju za kompliment, ale především s gustem rozeberu to, co se skrývá ve vašem výroku – totiž předpoklad, že škola automaticky znamená dělat něco nudného a otravného. Chtěli jste mi pochválit úkol a při tom jste mi nevědomky sdělili svůj názor na celé školství. A já si všimnu. Zachytím vaši volbu slov, předpoklady, které se skrývají za vašimi výroky, i metafory, které volíte; protože to všechno používám při svém výzkumu a vím, jakou výpovědní hodnotu to má. Metaforická je ostatně většina našeho pojmového systému, protože cokoli abstraktního můžeme pochopit a uchopit jen pomocí něčeho konkrétního. Však si to vemte, i slovo „chápat“ je přece ve své podstatě metafora od fyzického uchopování, proto konec konců můžou mít opice „chápavý ocas“ a–
— o čem že jsme to mluvili původně?
Trošku cvok, ne? … Rád jsem si váš text přečetl, mám se slovníky podobnou úchylku, ale nemyslím si, že by to u mě byla profesionální deformace, spíš celoživotní fascinace možnostmi mateřštiny.
Ano, trošku ano 🙂 A co se oné fascinace týče, tak jí opravdu velmi fandím!
Ach, chápani, opi chápaví.
A další opičky, ksukolové, uakari (kteří jsou ovšem latinsky cacajao) neb poto váhavý…
Nebo lar, to je prosím gibon.
To jsou slůvka! Samá radost. (A vše o něčem vypovídá, vše lehce šepce, jen to zachytit, uchopit, vstřebat, jo…)
Tuhle jsme se svou drahou vymysleli podnětnou hru. Vyjmenuj co nejvíce jednoslabičných zvířat. Napřed česky, potom anglicky. (A až se vyhecuju, sepíši o tom olihní článek, uspořádám obří výzvu a tak.)
Kolik jich asi bude? ;o)
Ještě podepsat jsem se mohl, co? :oP
Takové hry moc dobře znám! Jednou jsem se kupříkladu zúčastnila klasického slovního fotbalu, ovšem s drobnou podmínkou, že daná slova mohou začínat i končit pouze písmenem E. Nevěřil bys, jak dlouho jsme to vydrželi…
Na obří výzvu už se těšíme 🙂
Tak tomuhle naprosto rozumím a velmi se při té představě usmívám. Nedělám to samozřejmě tak soustavně, strukturovaně a profesionálně, neb nejsem lingvistou, ale moje laické zápisníčky formátu A6 s tvrdými deskami obsahují mnoho podobných zachycených zajímavostí a – jak říkával Jan Werich – oposlechnutých vět, které bez znalosti kontextu vypadají jako beze smyslu. Někdy nadšení ze zachyceného vyšumí, jindy přečká roky a já se bavím, když si s odstupem zápisníkem listuji. A moji známí jsou už na moje „počkejte prosím, jen si něco poznamenám“ docela zvyklí :-).
To, že by vpadání do konverzace mohlo být strukturované a profesionální, mě ovšem velmi pobavilo 🙂 Každopádně model zápisníček se mi moc líbí. Zdá se mi to na první dobrou podstatně profesionálnější než moje metoda, která někdy musí vypadat spíš jako psotník 🙂
Tak si rikam ze skola je uz neco jako prace…“To nenii priprava na zivot, to uz je zivot sam*…..A jako v praci, vyuaduje systematicnost, uplne bavit nemuze, bez ohledu na uroven skolstvi…..Jinak nekdy mne take zarazil etymologie samozrejmych slov, jako treba patolizal apod. jak vznikla a co vlastne puvodbe znamenala….Je take zajimave, ze lidova etymologie nekdy selhsva, protezovat je jak znamo od protekce, ne od cinit nekoho jakoby tezsim apod…Ale kdo to ma jaksi jako profesi, pro neho to musi byt opravdu sila…kd,z jazyk pouzivame vlastne porad
Co se týče doktorátu, tak už je to tak z devadesáti procent jako práce a i těch zbylých deset školních procent je dost umolousaných… A etymologie je fascinující mimo jiné právě i takovými falešnými stopami. Je jich jako máku a objevovat je, nemůžu si pomoct, prostě zábava 🙂
Chápu a mám podobné badatelské nadšení, když z projevu (většinou náhodných lidí z dopravních prostředků, protože slovní zásobu nejbližších lidí z okolí už tak nějak znám…) odposlechnu nějaký origo výraz, nářečí, nebo sloveso umně vysekané z původního podstatného jména (často u nadávek, ale nejen). Při mé paměti bych si ale potřebovala zavést sešitek jako má Čerf.
Naprosto chápu, MHD je na podobné perly jako dělaná! To se pak někdy doslova prolamují obzory 🙂
Tak jsem čekala nějaké pikantérie z manželství a ono ano, jen trochu jiné, než jsem si myslela :o). Jsem hloupá, tady jsem přece u lingvistky :o)
Hezké odpoledne přeji! Helena
Ony ty pikantérie z našeho manželství mají docela často nějakou akademickou podobu 🙂 Náš plyšák, co má podobu jednoho slavného filosofa, by mohl vyprávět!
Chápavý ocas je vděčné téma.
Jojo, zabývat se slovy je skvělá zábava. Podle společného koníčku jsme na gymplu pojmenovali trio – Lingvisté. Naše tvorba byla zase odvážným pohráváním s hudbou.
Najdi si na FB Do lesa na laně. Kamarád pod heslem “myslíte si, že víte, co říkáte?” tvoří kreslené vtipy založené na víceznačnosti slov a slovních spojení.
Témata mezi manželi jsou jistě mnohdy zajímavá. U nás – úča houslistka a programátor – je to často zábavné.
Takových stránek, jako je Do lesa na laně, mám lajknuto hned několik! Skotačivým humrem jsem začala, pak přišlo Pas faux pas a nakonec několik anglických variant… tenhle druh humoru prostě miluju 🙂 Díky za tip! A u nás s manželem se jednoznačně nejvíc vezeme na společné filosofické vlně. Bývali jsme konec konců spolužáci a tehdy jsme oba dělali hlavně filosofii. A když se jeden z nás zabalí do deky a druhý mu začne říkat „Ó, Sókrate!“… nu, je to znát 🙂
Do lesa po lane na lane..A co material toho lana …Je len?
Slovo žaves jsem poprvé slyšela nedávno od jedné klientky, ta tímto způsobem hodnotí naše zdravotnictví :D. Načetla jsem si o tom víc a jsem zvědavá, jestli zná vyšší stupeň žavesu, vužes :D.
Já znám žaves označovaný i jako francouzskou metodu (a ono to trochu francouzsky fakt zní) a pak k tomu doplňková je ještě metoda indická: necháme to na I/indy. To by k tomu zdravotnictví taky mohlo leckdy docela sedět 😀
„Nemaž se s tím tolik“ je obzvlášť vhodné připodotknout, když právě oslovený roztírá pomazánku na chleba. Pak rejpal dostane suchý krajíc. 🙂
Tebe bych si občas potřebovala vypůjčit pro syna. On na mě občas vyzvídá, proč se něco říká, jak se to říká a jak to slovo vzniklo, a jestli je příbuzné s nějakým jiným, podobně znějícím slovem. Docela mě tím někdy dostane do úzkých. Sice mám celkem dobrý cit pro češtinu a obvykle vím, jak co má být, ale chybí mi tvoje vysokoškolské teoretické znalosti, abych výsledek fundovaně objasnila. 🙂
K žádnému takovému dramatu naštěstí nedošlo 😀 Každopádně manželova poznámka byla – jako ostatně skoro vždycky – zcela na místě 🙂
Řekla bych, že moje teoretické zázemí se projevuje zejména tím, že vím, kam mám sáhnout, když se někdo na něco takového zeptá. Protože to mám ve výsledku dost podobně jako ty: mám jazykový cit, ale nemám v hlavě slovník. A, pravda, mám systematičtější pohled na jazyk, než je běžné, ale to zpravidla u jednotlivých slov moc nepomůže. Zato ty etymologické slovníky, případně jazykové příručky, co už jsou dneska často na internetu (ať žije „Nový encyklopedický slovník češtiny“!), to je jiná 🙂 Takže kdybys někdy nějaké takové informace potřebovala, klidně mi napiš 🙂
Mít chápavý ocas je nesporně výhoda. Jednou jsem se ale lekl, když jsem ve zprávě z mého lékařského vyšetření (tedy vyšetřován jsem byl já, ne že bych byl lékař) četl „jazyk plazí, středem“. Honem jsem se šel kouknout, jestli ho nemám rozeklaný.
To je ovšem půvabné 😀 Jen si říkám, jak vůbec by jinak jazyk měl jít plazit. Bokem?
Ano, při iktu (ikteru?), jednoznačný signál. Taková náhodička, přijdeš na vyšetření na plicní a ejhle, pošlou tě hned na neurologii.
To zní krásně. A celkem závidím, kolem mě obvykle moje ujeté zájmy nikoho nezajímají 🙂
Je pravda, že moje nejbližší okolí je v tomhle k nezaplacení. Hlavně manžel, který to schytává ze všech suverénně nejvíc 😀