Když jsem před lety napsala článek o impertinentních otázkách, kterými vás zahrnují lidé starší, než jste vy, netušila jsem, že jde ve skutečnosti o první kapitolu patrně nekonečného příběhu. Pokud je vám náct, prakticky nonstop odrážíte trapné dotazy na kluky (či holky) a sice o něco méně trapné, ale často úplně stejně invazivní otázky po budoucím zaměstnání. Když je vám přes dvacet, změní se charakter dotazů na „proboha, co chceš s tou školou jako dělat“ a ve vztahové oblasti v závislosti na vaší situaci na „vy jste blázni, to se jako brát musíte?“ nebo „kdy už vás uvidíme v chomoutu, co že se k ničemu nemáte?“. Postupně pak tematicky přijde meta nejvyšší, totiž děti, které máte (opět) buď příliš brzy, nebo je příliš odkládáte. Nebo klidně obojí najednou.
Jak postupně zjišťuji, po třicítce tyto řeči nemizí, ale dál se fluidně proměňují (a jestli to takhle půjde dál, za pár let čekám dotazy na ceny rakví a pronájem hřbitovních míst). Z vlastní zkušenosti nemůžu dosvědčit, jaké to je, když dítě máte a všichni vám pro změnu začnou kecat do výchovy; taky naštěstí nevím, jak lidé reagují, když máte jakékoli významnější vztahové problémy a jakými skvělými radami vás v takové situaci zahrnují. Zato moc dobře vím, na co se můžete těšit, pokud žijete ve šťastném a harmonickém manželství. Jestli si totiž myslíte, že vás za takových okolností okolí nechá na pokoji, pak vám tu sladkou nevědomost můžu jedině závidět.
Minimálně část lidí totiž vezme za své růstové myšlení (v angličtině growth mindset) a poněkud fundamentalisticky ho na vaši situaci uplatní. Ve zkratce: růstové myšlení je nastavení mysli, které říká, že když vám něco nejde, není to konečná, a pokud se budete snažit, zlepšíte se. Jeho heslem není „tohle mi nejde“, ale „tohle mi ještě nejde tak, jak bych chtěla“. Neházíte zkrátka lidi do škatulek, ale dáváte jim šanci na to, aby mohli svou situaci změnit, jestliže budou chtít. Aplikujme nyní na šťastné manželství. V duchu růstového myšlení neřeknete „tihle dva jsou spolu opravdu spokojení“, ale prohlásíte „tihle dva jsou spolu zatím ještě spokojení“. Neuzamykáte tak onu dvojici do žádné fixní škatule a ponecháváte jí šanci si vztah kdykoli pořádně pokazit.
Delší konverzace pak přinášejí nečekané bonusy. Krom toho, že v nich dostáváte onu zmíněnou velkorysou šanci si manželství pěkně z gruntu pocuchat, vám totiž poskytnou celou řadu dalších informací. Konkrétně se vám v nich dostane hypotéz o tom, co za spokojeností ve vašem vztahu nejspíš stojí a jakým okolnostem za ni vděčíte. A tím pádem i na co se můžete těšit, až se tyto okolnosti změní. Před svatbou se tak dozvíte, že je vám spolu hezky, „protože jste se ještě nevzali“, ale těšte se po svatbě; v začátku manželství pro změnu slýcháte, že se máte dobře, protože „ještě máte růžové brýle“, ovšem počkejte, až spadnou. A když se ani jedna předpověď nevyplní, dojde – zcela ve vědeckém duchu – k přepracování hypotézy. V případě mého okolí na „to je tím, že ještě nemáte děti“.
Asi je to tím, že stárnu, ale pomalu s podobnými řečmi začínám ztrácet trpělivost. Jednak proto, že nás podmiňují k přesvědčení, že se už už všechno kazí, a tedy ve finále k rozvodu, ale taky proto, že pojetí vztahů, které se za nimi skrývá, je od základů špatně. Vztah není něco, co se vám jenom pasivně stane, a když má někdo po letech šťastné manželství, není tomu tak proto, že se všechno včetně jednorožců kolem řečeného páru zázračně uspořádalo do konstelací, které to umožnily. Abych byla zcela konkrétní: za mým harmonickým manželstvím stojí léta práce na sobě a vyrovnávání se s vlastními traumaty na obou stranách, vyhledávání informací, které nám během dospívání nikdo nepředal, učení se úplně nových komunikačních strategií a spousta reflexe, sebereflexe, energie a času. Možná že je to kacířská myšlenka, ale co kdybychom to – třeba namísto podmiňování k rozvodu a řečí o šťastných okolnostech, které se jistě co nevidět změní – začali podporovat a oceňovat?
No jsk zpivala Jasna Paka:Pockej za rok, za dve leta, zapomenes na hospodu, bufes doma u dvy zeny zunkat vodu…zapomenes na muziku, ..bude te ji tvoje zena cinkat doma na jazyku…Ale vszne, nejhorsi je, ze tytl reci mohou mit charakter tzv.sebevyplnujici prognozy…
No právě. Před takovými deseti lety mě podobné řeči ovlivňovaly dost výrazně – ne tedy že by dovedly měnit moje rozhodnutí, ale špatná jsem z nich byla dost. Podobné srandičky zkrátka nejsou bez následků.
To by ľudia ale museli začať byť ochotní pozrieť sa na tie nepekné emócie a ich nepekné zdroje, uvedomiť si, že je v ich silách niečo zmeniť (namiesto mentálneho nastavenia „ja za to nemôžem – partner, deti a iné okolnosti sú na vine) a tým pádom prijať plnú zodpovednosť za seba. A to je náročné. Je oveľa ľahšie udržiavať sa v predstave, že šťastie iných ľudí je spôsobené len tým, že ešte nenarazili na dostatočne veľkú prekážku 🙂
Moc ráda tě zase jednou vidím u sebe na blogu! 🙂 Přijde mi, že přisuzovat štěstí/neštěstí vnějším okolnostem sice může být v určitém smyslu snazší, ale je to ve výsledku opravdu hodně svazující. Ta případná bezvýchodnost může být skutečně nesmírně deprimující – takže ta lehkost na jedné straně je pak vykoupená velkou tíhou na druhé.
Priebežne čítam, komentujem málo (vôbec). Ale tvoje články mi aj tak stále robia radosť 🙂
Máš pravdu – dodám, že z mojej skúsenosti je to ľahšie iba v krátkom časovom horizonte. Z dlhodobého hľadiska sa to môže zmeniť na veľmi nepríjemný vzorec, za ktorý človek platí práve pokazenými vzťahmi aj pošramoteným mentálnym zdravím. Vnímať dlhodobé následky malých rozhodnutí ale tiež nie je úplne ľahké a človek sa musí chcieť naučiť ich rozoznávať.
To je pravda. Převzít zodpovědnost sám za sebe a svoje jednání a rozhodnutí není snadné. Navíc to zdánlivě nemá žádné dno, protože když už má člověk za to, že něco hezky zvládnul, objeví zpravidla celou další úroveň, které si předtím vůbec nebyl vědom… ale stojí to za to. Rozhodně to za to stojí 🙂
Impertinentní otázky a připomínky jsou báječná věc…
Nejlepší, jakou jsem dostal, přišla od mámy na návštěvě u strejdy, když mi do svatby zbývaly řádově týdny. To jsem se na chvíli vzdálil a když jsem se vrátil ke společnosti, maminka se mě starostlivě zeptala: „Tos byl zase kadit?“
O manželství jsme se s Habrou dozvěděli taky spoustu užitečnýho, co by zasloužilo zapomenout nebo vydat jako humoristické dílo. Mně se teda povedlo spíš to první.
Tomu tedy říkám starostlivá maminka! 😀 A co se těch užitečných rad týče, takový humoristický román bych si s chutí přečetla – a pak ho radši celý zapomněla 🙂
No jo no… Než maminka nějak zpracovala, že je mi pětadvacet, bylo mi mezitim už pětatřicet… 😀
😀 Ještěže se tyhle rozdíly začnou s přibývajícími léty čím dál víc stírat!
Noooo…
…ona hlavně maminka začala být víc unavená…
Na první pohled to zní blbě… ale fakt je, že s ní žena mnohem líp vychází, když, se ozve jen někdy a ne dvakrát v týdnu…
To, myslím, blbě vůbec nezní. Kdo nemá žádného takového příbuzného, ať první hodí kamenem!
Plne souhlasim, ze za tim je spousta prace a hlavne rozhovoru. Nejen tech prijemnych, jako co bude k veceri, ale obcas i rozhovory, ktere vaznou v krku, a pak naopak spousta prijemnych rozhovoru o tom, co kdo videl, slysel, cetl, mysli si. Za me je celozivotni zvedavost na partnera jeden z nejvetsich pohonu spokojeneho partnerstvi!
Uz se to resilo u me v komentarich, ale myslim, ze za tou „vseobecnou pravdou“ o utrpnosti dlouhodobych svazku casto je jen fakt, ze lidi hledaji spolecne tema, ve kterem si mohou zanadavat a oddechnout, ze je to jinde jeste horsi. Vlastne nic, co by neslo poustet druhym uchem urychlene ven:)
Celoživotní zvědavost na partnera, to je moc hezky řečeno 🙂 A ohledně toho pouštění druhým uchem ven – ano, rozhodně, to je to, co by s podobnými řečmi člověk měl dělat. Dojít k tomuhle závěru ale může trvat dost dlouho, protože když jsi teenager a říkají ti to dospělí z pozice autority jako zjevenou pravdu, tak nasbírat dost zkušeností, které prokážou, že jsou to blbosti, pár let trvá.
Předpovědi mám zažité. Do MŠ jsem nechodil, ale školou mi vyhrožovali. Pak v páté třídě soudružka učitelka: „Na druhém stupni budete mít na každý předmět někoho jiného, a ti se s váni párat nebudou!“ Posléze mi vyhrožovali přílišnou samostatnosti na střední škole i VŠ a nesamostatností na vojně, pak zas jak budu koukat, až půjdu do práce… Rizika drobného podnikání… Poslední výhružka byla, že až budu v důchodu, nebudu mít na nic čas. No a stalo se, skoro. Výhružku smrtí jsem zatím nedostal, nejsa mafián.
Velice trefný komentář! Taky mám pocit, že se na mě celý život valila hlavně hromada výhrůžek. Pravda, byly trochu jiné, vojnou mi kupříkladu nikdo nehrozil 🙂 Ale ten hlavní motiv zůstává. A vážně nevím, co si od toho ti lidé slibovali.
Pocit, že ví víc než ty. Ten měli hned.
No a pak asi doufali v pozornost v podobě nějakých ustaraných otázek z tvojí strany…
Přiznám se, že myšlenka, že by takovým lidem mohlo opravdu jít jenom o ně samé a jenom při tom nevědomky rozsévali děs a hrůzu, však co, mě naivně vůbec nenapadla. No teda. Au.
Ne, aspoň v mém případě to všichni mysleli se mnou dobře 🙂
Tak aspoň že tak 🙂
A jestli jednou opravdu budeš čekat/mít dítě, to teprve bude smršť! 😀 k dětem má totiž co říct úplně každý.
Toho jsem si bohužel u svého okolí, které je dětné, taky všimla. A připadá mi to jako naprosto otřesné společenské nastavení.
Vystihla jste to přesně. Ve vztahu musí člověk pracovat na sobě, ne se snažit předělat druhého. Nám to tak funguje 41 let. A protože už jsme zase sami, mám někdy pocity, které jsem míval, když jsme spoli začali chodit… 🙂
To je ovšem krásné a dojemné! Mezi všemi těmi „jiskra po pár letech vyprchá a pak spolu prostě musíte nějak vydržet“ je to jako živá voda 🙂
Nadherny cislo! My budeme mit s Emem zacatkem unora 18 spolecnych let. Doufejme, ze zacneme konecne zit v dospelem svazku bez vsech tech kravinek, co spolu vyvadime a kanadaku, ktere si na sebe chystame. Kecam – oboje by me hrozne chybelo!:)
18 let je úžasných! A kravinky a kanadské žertíky mi zní jako naprosto ideální koření spokojeného manželského života 🙂
Já to beru optimisticky: Z toho totiž vyplývá, že nejlepší životní fáze je vždy ta, kterou právě žijeme (to horší teprve přijde), což pokud platí pro všechny nám vymezené okamžiky (a podle našich dosavadních praktických zkušeností i tvého článku to tak opravdu vypadá), máme potvrzení a důkaz, že žijeme ten nejšťastnější možný život :-).
Půvabné! 🙂 Uplatněme na podobná vyjádření Achillea a želvu a jsme za vodou 🙂
Ó ano, nikdy nekončící příběh – až, ještě, proč, ale jinde, ale oni… Pořád dokolečka, u nás třeba vlastní rodina neustále řešila naše děti. Naštěstí jsme se s manželem od lidí, kteří se nemohli přenést přes nic z našeho života, odstřihli a máme klid. A naše děti taky :).
Naprosto chápu. Je to sice krajní řešení, ale někdy to prostě nejde jinak – a ve výsledku to prospěje všem.
Mně po přečtení napadá snad jen citát Karla Čapka :„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí. “ Taky se setkávám s velkou škálou rozotdivných a naprosto nevyžádaných rad do života. Jsou dny, kdy se nad nimi zasměju, jsou dny, kdy mě nahlodají. Ale pořád si říkám, že ostatním to může být šumák, věci týkající se vztahu jako takového přísluší jen těm, co v tom vztahu jsou…
Ten citát je ovšem geniální! A naprosto souhlasím – ostatním můžou být vztahy a rozhodnutí ostatních lidí úplně kradené. Respektive takhle: pokud ona rozhodnutí nemají na daného člověka vliv, tak jim do toho vůbec nic není.
A není ti líto, že sis před svatbou moc neužila? 😀
Onehdá jsme v neděli odjížděli z chaty a poslouchali sousedy, jak se hádají, která igelitka je dost pevná na to, aby unesla všechny prázdné flašky alkoholu, které odváželi a u toho komentovali naše čerstvě vyskládaná polínka: „to se někdo má, tolik dřeva a my máme (doplň vulgarismus)!“ A tak to podle mě bude v nejednom případu i se vztahy, je jednodušší vidět ty jednorožce než skutečné důvody, proč to funguje.
No, asi tak 😀
Jednorožci tě prostě zachrání vždycky. Ale jak jsem odpovídala Rebece, je mi jich vlastně vážně líto. Život, ve kterém může za všechno někdo jiný (nebo aspoň štěstí, osud nebo něco takového) mi připadá opravdu hodně jako vězení.
O tomhle všude čtu a slyším, ale musím říct, že já tohle třeba vůbec neznám – kdy bude svatba, kdy bude dítě, kdy bude druhé… jde to úplně mimo mě. Ale soucítím, musí to být otrava.
Šťastná to žena! Ale ne, fakt. Někdy to dovede být opravdu peklo, a když je ta masírka příliš velká a příliš negativní, tak taky nemusí zůstat bez následků.
Ještě co se nevhodných otázek týče, nejhorší zářez patřil – pravda již pod vlivem nemoci – tátovi. Nevlastní bratr přišel představit partnerku, načež táta zahájil hovor dotazem, co se jí na bratrovi líbí. Na rozpačité „nemohl byste se prosím zeptat na něco jiného“ se zamyslel a vytáhl trumf: „dobře, tak co se vám na něm nelíbí?“
Tyjo, ale otázka „co se vám na něm líbí“ se mi zdá fakt dobrá. Byť teda opravdu hodně záleží na intonaci – pokud bych to pronesla nevěřícným tónem a podezíravě si při tom řečenou dvojici prohlížela, tak to je najednou úplně jiná interakce. Ale ta druhá otázka, to je skutečně trumfové eso 😀
No, to je tedy téma! Dobrý rad a hodnocení mého života nikdy není dost, že :o) V mém nejbližším okolí se tedy nic takového neprobírá, asi už jsme si ty věci prostě vyjasnili, ale připomněla si mi situaci před mnoha lety – se svým manželem jsem žila 4 roky bez svatby – v té době věc naprosto neslýchaná. To se děly věci :o)
Marie Veroniko, měj příjemný večer. Helena
No to musel být poprask! Ani si to nechci představovat. Ale moc ráda slyším, že u vás se podobné řeči nevedou 🙂 Víc takových lidí!