Představte si, že už je tomu zhruba půl roku, co jsem vás obšťastnila poslední várkou svých každodenních učitelských radostí. Pravda, jaro bývá období, které zpravidla až tak akutní potřebou vyhledávat každý ždibec radosti netrpí, ale jelikož na nás přeci jen ještě trochu vykukuje zima, myslím, že se nějaký ten úsměv navíc neztratí. Snad vás tedy moje zážitky zahřejí u srdce!
Zjara mívám ve zvyku si občas utrhnout pampelišku (tímto zdravím Psici!) a nosit ji za uchem, ať jdu právě do školy, na procházku nebo na fakultu. Bez komentáře se to neobejde zpravidla nikdy, ovšem teprve letos přišla skutečně pořádná reakce. Spolu s domácím úkolem mi totiž do mailu dorazila fotka studenta s pampeliškou za uchem a vedle stálo: „Přestrojil jsem se za vás!“
Student na internetu vypátrá sociální sítě mého manžela a začne ho tam sledovat (pozor, nikoli „stalk“, ale „follow“!). Když se o pár měsíců později tentýž student zúčastní akce, na které můj manžel shodou okolností veřejně vystupuje, vyhledá ho a popovídá si s ním. Následně mi ve škole nadšeně sdělí, že je manžel velmi milý, měl fakt pěknou košili a že úplně chápe, proč jsem si ho vzala.
V polovině února jsem dostala novou třídu. Zamlklé a zakřiknuté mladé dospělé s vyhaslýma očima, kteří neodpovídali na otázky, nešudlali si na telefonu ani pod lavicí, nesvačili při hodině, nevtipkovali, nesmáli se, a dokonce si ani mezi sebou nešpitali. V té třídě bylo absolutní ticho a mně to trhalo srdce. I nasadila jsem všechny páky, protože když tam nebude dobře mně, nemůže být dobře ani jim a to nám pak to učení moc nepůjde. Po pár týdnech mi někteří z nich začali odpovídat, aniž bychom předtím půlminuty strávili v hrobovém tichu. Zhruba po měsíci si začali špitat a ptát se, aniž by zvedali ruku. Po dvou měsících poprvé zazněl z lavic smích a padl úplně první vtip. Krátce nato jsem uspořádala první celotřídní diskusi a oni nádherně, přirozeně a chvilkami i zapáleně diskutovali. Smíchy sice v téhle třídě možná nikdy brečet nebudu, ale dojetím už jsem měla namále.
Zatímco jsem ve své nové třídě usilovně rozpouštěla ledovce, ve třídě, kterou učím nejdéle, se rozmohl nový zvyk, a to spontánní zpěv. Začalo to, když třídní showman zanotoval nějakou nacistickou propagandistickou, jak taky u němčinářů jinak. Pak nastal pozvolný vývoj a oťukávání a v současné době už stačí, aby na hodině padlo třeba slovo „yesterday“, příslušná skupinka po sobě vrhne významný pohled a jedou: „all my troubles seemed so faaar awayyy…“. A při jedné obzvlášť pamětihodné příležitosti došlo i na tanec!
Jeden z mých mladičkých studentů si ke mně občas přijde pro nějaké to životní moudro, jelikož právě prochází poměrně turbulentním obdobím. Jednou jsme se takhle spolu procházeli po chodbě a rozmlouvali na podobná témata a on vypadal dost zdrceně. I řekla jsem mu, že vypadá smutně, a zeptala se ho, co by mu pomohlo. On se zamyslel a pak řekl smrtelně vážně něco, co mi naprosto vyrazilo dech: „Angličtina.“
Studentky z mojí nové třídy se na mě začnou usmívat, když mě potkají na chodbě.
Když diskutujeme o tom, jaké práce možná do budoucna nahradí umělá inteligence, přijdou studenti s brilantním nápadem: totiž že umělá inteligence by mohla nahradit žebráky. Do budoucna by k vám tak přijel robot s platebním terminálem a zeptal by se vás dojemným hlasem: „Kámo, nemáš stovečku?“ Tím by se AI apokalypsa završila.
Když přijdu do třídy, na tabuli se skvěje: „Dobrý den, (moje jméno), užijte si dnešní hodinu!“
S mým kvartány jsme se dostali na takovou úroveň vzájemné důvěry, že přede mnou začali herecky ztvárňovat moje kolegy – a někdy i mně samotnou. Občas hláškují ve stylu: „Řekněte ‚not cool!‘, jako když děláme něco, co se vám nelíbí!“ nebo „Ale ještě jste dneska neřekla ‚come on, guys!'“. Nejlepší je to ale hned po zvonění. Vzhledem k tomu, jak to ve třídě při mém příchodu zpravidla vypadá, jsem si zvykla zahajovat hodiny zhruba takhle (překládám): „Tak dohrajte, dosvačte, schovejte mobily, přestaňte hýbat tím nábytkem a posaďte se.“ Dnes mi stačí vejít do třídy a ozve se mojí dikcí i intonací, akorát ještě o něco hlasitěji: „Tak dohraje, dosvačte, schovejte mobily a přestaňte hýbat tím nábytkem!!“ Mám to prostě úplně bez práce!
V každé třídě se vždycky najde někdo, kdo chce navázat bližší vztah, než jaký spočívá v účasti na hodinách. Projevuje se to velmi různě a v mojí nové třídě se objevil student, který se o mě zcela nefalšovaně stará. Jednou mě přišel ujistit, že mou zpětnou vazbu na svoje psaní si přečetl a že jsem ji rozhodně nepsala zbytečně. Jindy mi za moje komentáře poděkoval a povyprávěl mi o tom, že ho pobavily. A onehdy se mě dokonce starostlivě zeptal, jestli když jsem mu napsala, že by na sebe neměl být tak tvrdý (protože svůj klub úzkostných perfekcionistů si hlídám), tak jestli to do nějaké míry nevypovídá i o mně a jestli bych si ze svých slov neměla taky vzít ponaučení. Řeknu vám, že jsem zvyklá na ledacos, včetně toho, že mi studenti vracejí moje slova („A co jste o prázdninách dělala vy?!“), zničehonic vprostřed hodiny hláškují o lingvistice nebo mě přesvědčí, abych udělala vlastní domácí úkol (o tom třeba zase jindy) – ale tohle mě naprosto odzbrojilo.
A jaké kouzelné vzpomínky máte ze svých školních let vy?
None se s angličtiny na střední vybavují je fráze jako „page twenty five, exercize flfor“, go to Blackboard etc…I když hry jsme hráli také, hlavně na frazova a nepravidelná slovesa…Celkove to stalo za starou bačkorku to těm dnešním studentům závidím…i když ty nemáš zas takové, co začínali úplně od nuly…
Tak to skutečně nezní jako kdovíjaká diskotéka. A je to tak – mým historicky nejmladším studentům bylo dvanáct (tam jsem nějakou dobu suplovala) a už to byl opravdu velký nezvyk. Najednou jsem nemohla mluvit jenom anglicky! A to jsme byli výrazně výš než na nule.
Noooo… já si toho z těch školních let pamatuju nějak čím dál méně. Když do mě někdo nějakou historkou dloubne, třeba se mi připomene něco podobnýho, ale jinak… Pamatuju si kantory i spolužáky, ale že bych měl plnej futrál historek, to úplně nemám tedy…
Nahoď, třeba si vzpomenu. 😉
A přesně proto jsem si začala svoje zážitky zapisovat – protože už je jich tolik, že bych jich jinak spoustu zapomněla a to by byla věčná škoda 🙂 A co se nahazování týče, tak kdybych měla vzpomenout na vlastní školní léta, kralovaly by tam historky typu ježdění po zábradlí, odemknutí školní půdy drátkem, strefení učitele sněhovou koulí nebo střelení papírku učitelce do vlasů. A z těch dojemných asi hlavně pozvání tehdy už bývalé učitelky na můj absolventský koncert, který ji rozbrečel (údajně z těch správných důvodů) a na kterém mi dala nádhernou růži ze zahrádky (a to růže obyčejně nemám moc ráda) a dárek, který jsme dali našemu milovanému francouzštináři, když jsme maturovali.
Sněhovou koulí jsem trefil v první třídě vychovatelku z družiny. Dostal jsem za to poznámku do notýsku a protože to byl asi první zápis na stránce, rozhodl jsem se, že si nějakym blbym černym puntíkem nenechám kazit kádrový profil a stránku jsem z notýsku vytrhl.
…za což jsem si vysloužil druhej černej puntik…
No tak vidiš, jak ti to nahazování jde. Co tam máš dál? 😀
Vytrhnout si stránku s poznámkou z notýsku! Ty jsi stylař 😀 A ještě jsme po sobě hojně na základce házeli plastová víčka. V devadesátkách jejich sběr fakt frčel a skladovala se z nějakého zvláštního důvodu v pytlích přímo ve třídách. Takže stačilo zařvat „víčková válka!“ a už to jelo 🙂
Sběr víček u nás taky probíhal, ale na to si vzpomínám velmi matně… V podstatě jen na to, že na mě doma koukali tak nějak nakřivo, protože kde máme vzít víčka, když se u nás pije voda ze zdi. 😀
Víčka pro Kubíčka! Fakt by mě zajímalo, co vlastně stálo za pozadím této akce, kde se nesmyslný kousek plastu proměnil v cennou komoditu:) Třeba se z nich pak vyrobilo něco opravdu VELKÝHO:)
(nepřihlášená Psice)
Tak zrovna z jazyků nemám ani jednu historku, za kterou by se na mě tví žáci nedívali jako na člověka, který si prošel pracovním lágrem nebo nějakou jinou formou mnohaletého utrpení.
Na gymplu jsme měli němčinářku, strašně zvědavou ženskou s velkým předkusem, která nechtěně posílala spršky slin do předních lavic a zajímala se o dění v našich rodinách natolik, že se to někdy ani nepřekládalo do němčiny. Angličtinářka nám všem utkvěla hlavně svým citem pro hudbu, kdy nám pěla vysokým, až skoro operním hlasem anglické lidovky. Ale až na tyhle kulturní vsuvky hodiny zajímavé nebyly. Chtěla jsem napsat, že je skvělé, že si tě studenti váží, i když už je jiná doba – ale pak mi došlo, že ze zkušenosti aspoň jednoho našeho dítěte jde i dneska zažít to, co jsme měli my jako běžný standard.
Někdy mám pocit, že je současné školství rozštěpené na dvě části (nechci říkat poloviny, protože to by naznačovalo vyrovnané počty a to si absolutně netroufám odhadovat): jednak dosluhují takové ty staré kádry, o kterých píšeš, a jednak jsou tu lidi, co chtějí věci dělat jinak. Je mi fakt líto, že tvoje děti si musejí pořád ještě procházet tím, co jsi zažila ty. A ještě navíc nejspíš bez těch anglických lidovek… Každopádně jestli tě to uklidní, tak historky z mojí středoškolské angličtiny působí taky jako pořádný pracovní lágr 😀
Bohužel bych mohla pokračovat čerstvou zkušeností po včerejších třídních schůzkách – nový třídní (mladý, vitální a nezkažený:) – „mně přijdou jako super třída přirozeně zvědavých a chytrých dětí, co se nebojí zeptat a vyjádřit svůj názor. U mě nikdo „nezlobí“, ale samozřejmě vím o tom, že si na jejich živost chodí stěžovat dvě nejmenované kolegyně z jiných předmětů a eskalují to stále výš.“
Nejmenovaná kolegyně – zasloužilá učitelka němčiny (Žmur jí má jako svůj druhý jazyk teprve od září, rezignovaným hlasem plným odporu): „No, nechci nad tím lámat hůl, ale zřejmě na němčinu nemá talent (s tím se člověk rodí? jako fakt?) + dlouhá úvaha o vyrušování a o tom, zda je podle našich experimentálních postřehů syn duševně nepřítomen, když se tak tváří – nevím, doma to nedělá. Je teprv v sekundě, to bude dlouhá a studená válka, úplně zbytečně:(
Ó, Bóže, a já zrovna nedávno ve svojí kvartě vykládala o tom, co je to růstové myšlení… Jsem teda fakt ráda, že třídního má Žmur dobrýho, protože třídní je dost důležitý, ale to s tou němčinou, to je k pláči. Co k tomu dodat. Třeba dostane časem někoho jinýho?
Já na gymplu angličtinu neměl, byť jsem ji mít chtěl. Buď němčina nebo francouzština. No a já nemohl tušit, že jednou si zamanu na blogu překládat Morgensterna, tak jsem si vybral francouzštinu :-). Naše francouzštinářka byla lehce potrhlá, takový ten typ, co za studií bojoval za ideály v osmašedesátém roce na pařížských barikádách, po většinu času ve svém zvláštním světě, kam si nikoho moc nepouštěla. Největší zážitek jsem s ní měl, když jsem ji v tramvaji před svými spolužáky skoro celou cestu úspěšně napodoboval v různých situacích a pak jsem zjistil, že celou dobu sedí na sedadle pod námi. Jasně, že se poznala, ale nedala to nijak najevo. Vlastně ani nevím, jestli ji to zamrzelo nebo potěšilo…
No tedy, to musel být šok, když sis jí všimnul… a osobně bych tipovala spíš to zamrzení. Ale kdo ví, třeba už jí to i bylo celkem jedno. Což by možná byla ta úplně nejhorší varianta.
Pište a přeložte: Tomáš obvykle upevňuje košík – toliko k mým vzpomínkám na hodiny angličtiny. Němčinářek se vystřídalo hodně a jedna z nich nám při jakési hodině ke konci školního roku dovolila vybrat si vlastní písničku a tu pak rozebrat, a nějaký dobrák přinesl Rosenrot od Rammstein. Reakce paní učitelky byla k nezaplacení, od ‚jé, to je krásně poetická písnička‘ u první sloky po o něco méně nadšený komentář ke konci, a nakonec jsme nerozebírali nic. Kdyby jen tušila, o kolik mohlo být hůř.
No… ten dobrák možná patřil do uvozovek. 😀
Počkej, když říkáš hůř, co tam ti lidi ještě měli v plánu přinést? 😀
Takovej Mein Teil třeba… 😀
Takových 95% jejich diskografie by bylo horších 😀 Z lepších mě napadá Seeman, Los, Nebel, Morgenstern a pak Das Modell a Stripped, což jsou oba covery. Netuším, kromě hudebního vkusu jsme nesdíleli nic a před hodinou žádné plány neprobírali. A ano, dobrák do uvozovek patřil 🙂
Kouzelné příhody, opravdu! Jak ta s manželem nebo s písní a tancem jde všechno líp :o)
A mé vzpomínky – socialistická škola byl je strach a vyhrožování (i když i tam se našly lidé, na které ráda vzpomínám). Ráda jsem hlavně za to, že moje děti nic takového nezažívaly…
Posílám pozdravy, Marie Veroniko. Helena
Strach jsem ve škole taky zažila – a pořádný. Vyhrožování naštěstí už moc ne… každopádně s písní jde rozhodně všechno líp 🙂