Proč dělám vlastní domácí úkoly

Poprvé se mi to stalo v loňském školním roce. Tehdy jsme se studenty brali slovní zásobu, která se používá, když popisujete lidskou povahu, a já jsem si vzpomněla na svou oblíbenou typologii osobnosti. I zadala jsem jim za domácí úkol, ať si udělají test a pak za využití oné slovní zásoby povyprávějí o tom, jaký jejich osobnostní typ je. To, co se stane na konci, mi bylo úplně jasné. Poslední studentka pomalu ani nestihla domluvit a ruce už se třepetaly ve vzduchu. „A jaký typ jste vy?“ Nezklamala jsem je; své tři minuty slávy jsem měla připravené.

Podruhé k tomu došlo na podzim u slohu na téma „Moje práce snů“. Šlo o sloh s volným žánrem, ale velmi přesně definovanými podtématy, která měli studenti pokrýt (kdo znáte japonskou filosofii ikigai, tak si to zhruba dovedete představit). Byly to jedny z nejvíc fascinujících slohů, jaké jsem kdy četla, a přiznávám, že tentokrát jsem zpětný úder nečekala. „Nevím, jestli to není nezdvořilé, ale opravdu by mě zajímalo, jak byste podobný sloh napsala vy.“ Nebylo to nezdvořilé. Rozhodla jsem se neochudit nikoho a přišla jsem s desetiminutovým povídáním na zadané téma před celou třídou, byť tedy vzhledem k jinému žánru s poněkud odlišnými parametry („Ale musí to být do 500 slov!“ „Tak počítej.“).

Potřetí to bylo letos v dubnu. Studenti si připravovali prezentace, když padla ona osudová otázka: „A budete mít prezentaci taky?“ Tehdy jsem to odehrála do outu s tím, že nevím, ale můžu si to nechat projít hlavou – zkrátka takové to taktní ne, když nechcete druhou stranu rovnou odpálkovat. Jenže pak jsem měla jedno plonkové odpoledne a nedalo mi to. Připravila jsem si prezentaci a přesně podle vlastního zadání odprezentovala.

Uznávám, že na první pohled se to nejspíš jeví jako naprosto bizarní. Proč něco takového dělám? Vždyť to žere energii, čas doma i v hodině a tak vůbec. Inu, mojí prvotní motivací byla snaha o maximální rovnost v našem vztahu. Když je vykopnu tak daleko za hranici komfortní zóny, abych je nechala mluvit o jejich osobnostním typu před třídou, musím být ochotná k témuž. Žádné schovávání. Chci poznat je – je jedině fér, když oni budou chtít poznat mě.

U toho ovšem nezůstalo. Když jsem vlastní úkol udělala poprvé, reakce mě překvapila. Rozšířené oči, úsměvy, absolutní ticho. Došlo mi, že tady nejde ani zdaleka jen o rovnost. Byli nadšení. Když si vzpomenu na ty výrazy radostného úžasu ve chvíli, kdy jsem ohlásila svoji poslední prezentaci, hřeje mě to doteď.

Méně příjemným, ale o to pádnějším důvodem pak je ona již zmiňovaná komfortní zóna. Jak jsem totiž zjistila, vystoupit před bandu velmi chytrých teenagerů, kterým jsem právě dala zpětnou vazbu na jejich výkony, a předvést podle téhož zadání něco vlastního, vyžaduje kus odvahy. Byla jsem nervózní. Dost nervózní. Jsem dospělá, takže umím líp regulovat svoje emoce a mám mnohem víc zkušeností, ale ten tlak, že bych to přece měla umět nejlíp, to bohatě vynahradil (mimo jiné proto, že právě při téhle příležitosti jsem se stala svědkem jedné z nejlepších prezentací, jaké jsem kdy viděla). Co když se to nepovede? Co když se ukáže, že kážu vodu a piju víno nebo že oni jsou lepší než já? Neztratím veškerý respekt? A pak mi to došlo. Takhle se tedy moji studenti cítí, když přicházejí před třídu a vědí, že je budu hodnotit? To tedy opravdu není žádná slast. Jak snadno na to člověk zpoza katedry zapomene!

Zatím musím říct, že nelituju ani jediného domácího úkolu, který jsem udělala. Všechno vložené úsilí se mi bohatě vrátilo. Respekt ani sympatie jsem neztratila, ale naopak získala a troufám si říct, že se teď dívám na to, co po svých studentech chci, o něco realističtěji a na ně samotné o něco soucitněji. Myslím, že něco takového by prospělo nejednomu učiteli. A možná že nejen učiteli. Co kdybychom začali vlastní domácáky dělat čas od času všichni?

17 odpovědí na “Proč dělám vlastní domácí úkoly”

  1. Možná, že boj proti domácích úkolům nevedou rodiče ani žáci, ale učitelští odboráři, kteří by se se studentskými domácími úkoly sice smířili, ale s těmi svými ne :-).

      1. Přiznám se, že na větě „Sdílejme to, než to smažou.“ jsem se na chvíli zasekl, protože už jsem ji několik let neviděl napsanou pravopisně správně.

  2. Zajímavé, učitel který předvádí zpracování zadané úlohy..Na gymplu jsme měli dobrou cestinarku a četli jsme tam nejlepší slohy, když si představím, že by i učitelka přišla se svou troškou do mlýna a předvedla nám vlastní sloh na zadané téma…ale tenkrát se učilo autoritativně..V angličtině je to odvaha na druhou

    1. Čtení nejlepších slohů jsem vždycky úplně nesnášela! Hlavně proto, že se poměrně často četly moje kusy a slyšet vlastní slova pro mě tehdy byl ekvivalent mučení. Každopádně kdyby při takové příležitosti přispěl učitel… to by bylo super 🙂

      1. Tak to nás tim učitelka netrápila. Ta chválila i vytýkala mezi čtyřma očima v kabinetu. Mám dojem hraničící s jistotou, že na sebevědomí to v obou případech mělo mnohem lepší dopad, než veřejný čtení…

        1. No to jo! To schvaluju 🙂 A když už někdo chce mermomocí něco od studentů přečíst, tak ať se s nimi předem domluví a opravdu se ujistí, že se mu tam dotyční autoři při čtení nepropadnou až do suterénu.

  3. Nase anglictinarka dava Cicman tak ambiciozni ukoly, ze jsme je davno prejmenovali na „ukoly pro rodice“, protoze si s nimi samotna proste nevi rady a jen s pomoci Deepl je nema cenu psat ani pro ni.

    Jinak jsem jednou psala ctenarsky denik – pro porovnani, ze to nemusi byt zas az tak strasny a ze neni potreba explicitne vypsat kazdou dejovou odbocku. Ale treba s ukoly ze stredoskolske matematiky bych byla uplne odepsana! Tam si Zmur uziva svou prevahu:)

    1. Úkoly pro rodiče jsou teda vážně smutné. Ale čtenářský deník, ten bych si klidně taky zas jednou napsala 🙂 Na rozdíl od té matiky. K té by mě nedotlačili ani heverem.

  4. Všechna čest, Marie Veroniko!
    Asi to není taktika vhodná pro jakoukoliv školu, ale evidentně máš i správné studenty.
    Nedávat domácí úkoly (ani žákům) je cesta do pekel.

    1. Kdyby iniciativa nevzešla právě od mých studentů, tak by na to nejspíš nikdy nedošlo 🙂 Každopádně co se domácích úkolů týče, tak si to bez nich moc nedovedu představit. Když chci, aby si připravili nějaký výkon typu prezentace, tak to snad ani přímo při hodině nejde.

  5. Jak já ti rozumím! Jen s tím rozdílem, že klienti nedostávají úkoly, ale tvoří, a já před ně, než začneme, předstoupím s hotovým dílem, které jsem vytvořila, aby měli představu, co budeme vlastně dělat. Další kapitolou je příprava na aktivity, trénink paměti, videoprezentace – zklamu, zaujmu? V tomhle ohledu jsem na sebe příliš náročná a v „domácích úkolech“ až nechutně precizní, a tak si to dělám těžší, než bych měla. Ale co už :D.

  6. Nejprve bych ráda zmínila, že si mi moc líbí témata, která zadáváš – skvělé! Snad už i víc kantorek se zamyslím a nazadá „co jsem dělal o prádninách“ a podobně.
    Tím, že jim ukážeš, že i ty „umíš“ udělat úkol si jednoznačně získáváš jejich obdiv. Váží si tě.
    Přeji radostné dny, Marie Veroniko! Helena

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *