O největším překvapení mého školního roku

Jelikož školní rok pěkně spořádaně (tzn. zhruba v takovém výbuchu stresu a chaosu, jaký se na červen sluší) skončil, mám konečně čas vydechnout a trochu si zabilancovat. Byl to můj první řádný školní rok, který proběhl od a do z, což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by ho šlo nějak snadno předvídat. Kupříkladu hodin jsem měla původně mít šest, a tak jsem jich měla nejdřív osm, pak právě dva měsíce šest a po zbytek roku devět (to je téměř poloviční úvazek). Stalo se toho nesmírně mnoho a něco z toho problesklo i sem na blog, ovšem ať přemýšlím, jak přemýšlím, titul pro největší překvapení a zároveň největší lekci roku má jasného příjemce. Je jím moje kvarta. Jedna z nejdivočejších tříd na celé škole, kde letos padla dvojka z chování i zákaz mimoškolních akcí; třída, na kterou se nadává tak moc, že je profláklá i mezi mými staršími studenty; třída, s níž na podzim pojedu na školní výlet do zahraničí, což moje kolegyně šokovaně okomentovala slovy „A to tě k tomu někdo donutil?“. Ostatně i tady na blogu už si moji kvartáni svou vynalézavostí vysloužili samostatný článek.

Přiznávám se bez mučení: když jsem na konci loňského srpna zjistila, že právě tuhle třídu budu v letošním školním roce učit, nebyla jsem zrovna nadšená. Loni už jsem je v jednom čtvrtletí trochu poznala a jestli jsem měla někdy za katedrou pocit, že mi opravdu bolestně chybí pedagogické know-how, bylo to právě s nimi. Abych to přeložila do lidštiny: ten brajgl prostě neměl obdoby.

Od září jsem tak do svojí kvarty chodila zejména s ambicí, abychom to všichni ve zdraví přežili. Nastavila jsem podstatně pevnější hranice než u svých starších studentů, rozdala nějaké poznámky a párkrát je zcela nefalšovaně sprdla. Moji kvartáni mi žádným způsobem neprojevovali náklonnost, jakou jsem zažívala v jiných třídách – od kouzelně dětského „paní učitelko, nechcete sušenku?“ v jedné sekundě po nadšené rozhovory o filmech a knihách na vyšším gymplu. Měla jsem za to, že je to nejspíš tak, jak se říká: s některými třídami prostě máte štěstí a s jinými smůlu. A já tentokrát měla smůlu.

Jak ovšem měsíce ubíhaly, postupně jsme se začali sžívat. Pustila jsem se do poměrně intenzivního zkoumání pedagogických metod vhodných pro tenhle věk a začala jsem v hodinách experimentovat. Hra tady, nový formát diskuse jinde, trocha psaní tamhle. Sem tam se něco podařilo a tehdy jsem s překvapením zjistila, že studenti, kteří nad učebnicí dělali takový binec, že rozbourávali celý zbytek třídy, nejsou vůbec tak lhostejní, jak to původně vypadalo – jejich verva, energie a kreativita občas dosahovala takové úrovně, že byl pro změnu problém, aby pustili ke slovu někoho jiného. Nebo aby po sobě nezačali při diskusi házet pantoflemi.

Týden za týdnem jsem chodila do svojí kvarty bojovat o každou lepší hodinu. Dělalo mi radost, když něco fungovalo, což se krůček za krůčkem dělo čím dál častěji, ovšem pořád v mých očích nešlo o žádnou hitparádu. Přesto jsem těsně před koncem pololetí do svých hodin adoptovala neodbytného Kamila (kdo neznáte Kamilův neuvěřitelný příběh, tak vřele doporučuji, protože vám dost možná spadne brada tak jako mně). Skutečný zlom pro mě ale nastal až v pololetí. Posledního ledna se mi totiž těsně po začátku hodiny náhle v slzách zhroutil celý kout třídy, načež jsme zjistili, že právě ten den odchází jedna ze studentek, o čemž do té doby nikdo nevěděl. Loučení, které nastalo, bylo nečekaně emotivní a náklonnost, kterou mi tehdy ve svých slovech moje dnes už bývalá studentka projevila, mě naprosto šokovala. Oni by mě mohli mít rádi? To jako fakt? I když se občas chovají jako zvěř, věčně nedávají pozor, dělají něco jiného, než mají, a tři minuty před koncem hodiny se sami od sebe začnou zvedat nehledě na to, co se ve třídě děje, protože chtějí jít na oběd?

Od dalšího pololetí ale jako by se něco změnilo. Na hodinách byl sice pořád hluk, ale ti nejhlasitější chlapci se zároveň začali čím dál efektivněji regulovat navzájem (svého pomyslného vrcholu tahle tendence dosáhla v jednom z červnových týdnů, kdy zaznělo: „Držte už hubu! Podívej se, jak se paní profesorka tváří!“). Taky jsem si začala uvědomovat, že minimálně část jejich vtipů je cílená na mě, protože když jsem se začala smát, frekvence vtipkování se následně významně zvýšila. Začali mě citovat a dělali to čím dál častěji, někdy dokonce organizovaně („A teď všichni! Tři, dva, jedna…“). Když jsem svoje kvartánky potkala na chodbě, celé se rozzářily a mávaly na mě. Jedna z nich mi začala povážlivě často skládat komplimenty všeho druhu. A když nám někdo z druhé poloviny třídy otevíral dveře a štval mě tím, jeden z nejdivočejších studentů si vzal učebnici, šel si sednout přímo vedle dveří a tam narušitele s vítězoslavným „Áha!“ polapil. V celém tom chaosu se zkrátka začal pomalu ale jistě objevovat rytmus. A když kvartáni v druhém pololetí odjeli na jakýsi kurz, k vlastnímu nelíčenému překvapení jsem shledala, že se mi po mých rozjívených puberťácích stýská.

Jaro s mojí kvartou se tak odehrávalo v podstatně jiném duchu než začátek školního roku. Někdy byla právě moje kvartánská hodina z celého dne ta nejzábavnější, jindy mi posílali vtipy, volali na mě před školou nebo mi na chodbě před třídou udělali ze spojených rukou bránu, kterou jsem procházela. A mně došlo, že se to povedlo. Povedlo se zkrotit pověstně divokou třídu (nebo tedy její jednu anglickou polovinu), a to nikoli primárně za pomoci práskání bičem, ale pomalým a někdy tím pádem docela úmorným a zdánlivě nekonečným budováním vzájemného vztahu. To samozřejmě neznamená, že ještě v červnu bychom neměli hodiny, kdy by mě celých pětačtyřicet minut nehorázně nevytáčeli, ale všeobecně se to povedlo tak moc, že mě zpětné vazby mých kvartánů rozbrečely dojetím, a když mi Kamil napsal na konci roku děkovný email, nevěřícně jsem ho četla hned několikrát a brečela při tom pokaždé. Už si nemyslím, že existuje něco jako dobrá nebo špatná třída; existují jen třídy, k nimž vedou různě dlouhé a různě schůdné cesty. Někde to tak nepopiratelně je řádově náročnější než jinde, ale věřím, že kdo chce, nějakou cestu vždycky najde. Důkazem toho budiž skutečnost, že kdybych se teď měla k něčemu přiznat bez mučení, zazněla by úplně jiná slova než v září. Konkrétně ta, že mám svou kvartu ráda a moc doufám, že je budu učit i příští rok.

14 odpovědí na “O největším překvapení mého školního roku”

  1. Moc pěkně a pravdivě shrnuté. Mám rád dobré konce :-). Tak schválně jestli o letošních prázdninách překročí tvoji studenti „Vápeníkův bludný kořen“ a místo nevycválaných výrostků s dobrým srdcem se po prázdninách vrátí jako mladí pánové a dámy :-).

  2. Trpělivost, pečlivost, důslednost, přiměřená empatie… To je asi základ každého úspěchu ve výchově a blahopřeji ti, že to vše zřejmě máš!

  3. To je krásnej příběh! Úplnej Igor Hnízdo v sukni:)
    Držím palce, ať to vyjde i od září a pokud ano, myslím, že to jednou bude velký a smutný loučení.

    1. Igor Hnízdo snad přeci jenom ne 😀 (Hned v několika ohledech, když nad tím tak přemýšlím…) Každopádně děkuji 🙂 A obávám se, že loučení budou velká a smutná úplně všechna.

        1. Říkala jsem si, jestli někdo zvedne hozenou rukavici! 😀 Inu, ten hlavní bude můj osud v téhle třídě ve srovnání s osudem mojí předchůdkyně. Ne že by se tam odehrávala nějaká šílená dramata, ale problémů se našlo dost na to, aby se tam hledal nějaký jiný angličtinář. Další aspekt je, že když vyprávím, tak povětšinou poslouchají. Aspoň teda většina 😀 A poslední, který mě napadá, je, že jednoho člověka jsem tam inspirovala k nějakým budoucím plánům – a dokonce jde o poněkud ambicióznější plány než přiznat se ke krádeži kovových kruhů 🙂

  4. To se tak krásně čte! Budu se opakovat, ale hodně mi to připomíná moje seniory, mám vždy velikou radost, když se počáteční nedůvěra, naschvály a „šprajcnutí“ změní v pravý opak :).

  5. Možná opravdu zrají jako víno, věk určitě dělá své, obzvlášť kolem těch patnácti. Nicméně věřím, že jsi odvedla velký kus práce. Přístup učitele umí třídu hodně změnit. Zažila jsem něco podobného, když jsem v Praze převzala „nejhorší třídu prvního stupně“. Začátky byly krušné, ale zas tak zlé to nakonec nebylo. Třída potřebovala, aby přišel někdo nový, čerstvý a plný energie, možná i iluzí. 🙂

    Je to tak dávno, co jsem otevřela tvůj blog, abych ho pročetla… Snad teď o prázdninách zase trochu rozvířím virtuální komunitu.

    1. V takovém případě se na to rozviřování moc těším 🙂 A je to tak. Přístup učitele (včetně iluzí!) zvládne opravdu mnohé, na věk zjevně nehledě. Osobně za jeden z nejkrásnějších momentů svého dosavadního učitelského působení považuju třídu, kterou jsem dostala v únoru a která je pravým opakem mých kvartánů: proflákle pasivní, tichá a nerozmluvitelná, a to takovou měrou, že si ani nešpitají mezi sebou a vlastně se spolu nijak zvlášť nebaví ani o přestávkách. Když se na poslední hodině smáli, komentovali nahlas průběh hry, kterou jsme hráli, volali na sebe a hlasitě reagovali, málem jsem uronila slzu dojetí. Víc iluzí, které způsobují takové věci! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *