Ve škole už jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Některé, pravda, od kolegů, převážnou většinu se studenty. O spoustě z nich, jako je vděčnost, háčkování nebo mikrotenové sáčky na hlavě, už víte. Dnes ale přináším příběh, který je pro mě osobně snad ze všech nejneuvěřitelnější. V hlavní roli vystupuje kvartán (v přepočtu na základku deváťák), kterému budeme říkat třeba Kamil.
Kamil není můj student a v mojí hodině se vyskytl jen díky bizarnímu rozvrhu svojí třídy. Na angličtinu se tahle třída půlí a já učím jednu polovinu, přičemž Kamil je v té druhé. Angličtiny obou polovin se ovšem kryjí jen jednou týdně; výsledkem tak je krajně netypická situace, kdy má Kamilova polovina v pondělí a v pátek během našich angličtin nefalšované volno. Jeho kamarádka toho před časem využila, zvolila si ho jako předmět své prezentace před třídou a přivedla ho na ukázku (a že bylo o čem referovat – Kamil je, jak se ukázalo, docela známý průšvihář). Tehdy s námi strávil celých pětačtyřicet minut a bylo to hezké, protože když děláme rétoriku, jsou to jedny z nejlépe fungujících hodin vůbec: studenti házejí desetistěnnou kostkou, mluví, dávají si navzájem zpětnou vazbu a je to celé fajn a zábava, a to i navzdory tomu, že jsou všichni děsně nervózní.
Od té doby se Kamil začal pokoušet chodit na mou páteční hodinu. Posílala jsem ho pryč, protože přece není můj student a má mít volno. Dalo to práci, ale vždycky odešel. Pak jsme psali čtvrtletní slohy a Kamil se mnou a několika svými spolužáky šel do knihovny pro nálož slovníků, načež se zeptal, jestli si ten sloh může napsat taky. To už mi začalo připadat divné. Jasně, chápu, když chce zůstat na zábavné hodině, ale kdo chce psát dobrovolně čtvrtletku? Kterou bych navíc musela opravovat? Řekla jsem ne a poslala ho pryč.
Až se mi ho jeden pátek zželelo. Měla jsem v plánu zrovna dělat diskusi, což je žánr, který část mých kvartánů miluje tak moc, že mi to připomínají skoro na každé hodině („A bude dneska diskuse? Ale vy jste nám slíbila, že o tomhle tématu diskuse bude! Nebude dneska?“), tak jsem si řekla, proč by tentokrát nemohl zůstat a že jeden člověk navíc se v tom všeobecném mumraji úplně ztratí. Kamil tedy zůstal, nadšeně diskutoval a vůbec se choval jako nejukázkovější student na světě. Došla jsem se následně zeptat jeho třídní, jestli je něco takového vůbec v rámci školních pravidel legální (zůstat v cizí hodině, ne chovat se ukázkově), a ona mi odpověděla, že je to sice zvláštní, ale proti pravidlům by to být nemělo. I začala jsem počítat s tím, že v pátek budu mít o studenta navíc a zahřálo mě to u srdce.
To jsem ovšem podcenila Kamilovo odhodlání, neboť hned další pondělní ráno opět seděl v lavici. Přestože to znamenalo, že si musel přivstat a přijít do školy o hodinu dřív, než by musel normálně. Nechtělo se mi tomu věřit. Proč si radši nepřispí? Precedens už jsme nicméně měli, tak jsem ho nechala, kde byl. Když kvůli tomu dřív vstával, přece ho nevyhodím! Na konci hodiny jsem zadala domácí úkol (podotýkám, že šlo o cvičení v učebnici), načež se mě Kamil zeptal, jestli může úkol udělat taky. Řekla jsem mu, že mu nemůžu zadávat domácí úkoly a že je to na příští hodinu, kde nebude, protože má svoji angličtinu. Tím jsem to měla za vyřízené.
Na příští hodině mi ovšem na katedře ležel papír a na něm se skvěly Kamilovy odpovědi. To mi vyrazilo dech. Viděli jste někdy studenta, který dobrovolně dělá domácí úkol z učebnice? I když na té hodině vůbec fyzicky není? Neříkám kreativní úkoly jako „koukněte se na tohle zábavné video a napište to a to“, ale cvičení v učebnici? Opravila jsem mu to, dala papír jeho spolužákům a mimochodem jsem prohodila, že mu snad příště zadám, aby mi napsal sloh na téma „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Když jsem do třídy přišla v pátek, Kamil se vymrštil a donesl mi vytištěný anglický sloh „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Brada mi poklesla.
Tím slohem mě Kamil přesvědčil. Napsala jsem mu e-mail, že jeho vytrvalost je obdivuhodná a že ho tímto přijímám do svých hodin, kde s ním budu zacházet jako s jedním ze svých studentů a sice mu nebudu moct dávat známky, ale testy i domácí úkoly mu opravovat budu, i když mi to přidělá práci. Byl nadšený a od té doby ani jednou nevynechal. Když jsem zadala domácí úkol z pracovního sešitu, ve kterém se pracovalo s textem, dvojstranu si okopíroval a nechal mi ji ležet na katedře, všechny úkony správně provedené. Když jsme psali test v tu hodinu, kdy tam nebyl, chtěl si ho dodatečně dopsat tak moc, že mě na to upozorňoval hned dvakrát. Na jedné pondělní hodině jednou napůl s lítostí a napůl jako vtip konstatoval, že až tam příště nebude, tak o moc přijde, a ať tam radši jen tak sedíme. A když jsem mu v pátek jednou řekla, že může běžet na oběd sám, zatímco svoje studenty musím do jídelny doprovodit, aby po cestě třeba někoho nezabili, dotčeně se ozval, že on přece je můj student.
Tak si to shrňme. Kamil dobrovolně přichází o dvě volné hodiny týdně, dělá domácí úkoly, i když jsou nudné a dělat by je nemusel (a u mých starších studentů, s nimiž už si celkem na nic nehrajeme, by vyvolaly hromadné zvedání očí ke stropu a patrně i nějaké to citoslovce), a ze své vlastní iniciativy píše testy, ze kterých nemůže dostat známku. Já vám nevím – není to s tou mladou generací přeci jen o něco lepší, než si někdy tak rádi představujeme?
To bude z velké části i na straně učitele. Dokážeš si představit, že bys dobrovolně ve volném čase šla na jednu jedinou hodinu kohokoliv z našeho gymplu (snad s výjimkou jistého francouzštináře)? Ne, díky, ani kdyby se tam rozdávaly poukázky do školního bufetu nebo nevím co.
Na druhou stranu naše gymnaziální vzdělání bylo tak odtržené od okolního světa, jak to jen bylo možné – učila ses proto, abys napsala test, ne aby ses něco dozvěděla. Bavily mě dokumenty o vesmíru, přírodě a starověku, a v žádném nezaznělo prakticky nic, co bylo předmětem výuky. Občas nějaké místo, datum bitvy či historická osobnost, kterou jsi znala jako s ničím nespojený údaj. Prázdná místa v angličtině potřebné k hraní her bez českého překladu a k získávání informací na internetu se zaplňovala s pomocí slovníku a získaná slovní zásoba nebyla v hodinách k velkému užitku (třeba stovka zvířat ze Zoo Tycoonu a info o nich, které si člověk poctivě přelouskal, protože ho to zajímalo). Ale to už je dneska asi jinak a mladší generace se setkává s angličtinou výrazně dřív a intenzivněji
Heleď jo, ještě na jednu učitelku z těch, co jsem měla, bych dobrovolně šla, ale myslím, že jsme ji měli jen na společenskovědní seminář, takže jsi ji neznala. Ale to je za těch osm let všechno.
Je to tak, dnešní mladá generace umí anglicky líp než my. Někteří opravdu o hodně – úroveň C1 není na vyšším gymplu žádnou výjimkou. Ovšem často sami ostentativní dodávají, že díky škole to teda rozhodně není.
Jestli nebude do tebe zamilovaný… Protože má zřejmě rozum, může být – ví že z toho nic nekouká, tak se alespoň geniálně pokusil spojit příjemné s uzitecnym
Právě že není! A dokonce ani dívka, do které zamilovaný skutečně je, v té třídě není. Tím víc mě to fascinuje.
Dojalas mě k slzám. Opravdu. Asi budeš tím pedagogem, na kterého se na abiturientských večírcích v dobrém vzpomíná. Protože tohle je HISTORKA. „A pamatujete si, jak jsem chodil na angličtinu k Marii Veronice? Tak dlouho jsem ji otravoval, až mě tam nechala.“ A pak zasněně dodá: „Měla krásný nohy.“ (pokud má Ian Dury pravdu :-).
Děkuju za takhle krásný a úžasně dojemný komentář! 🙂 A ano, historka to tedy skutečně je. Já ji vyprávím už teď, oni nejspíš začnou až později 🙂
Paráda! Přesně takhle si představuji příslušníky mladé generace, když ji bráním v internetových diskusích na téma „ti mladí jsou dneska naprosto děsní, zatímco my v jejich věku…“ :-). Ale ono to asi nejspíš nebude generací ale pedagogem, řekl bych :-).
Všechna čest, že moje teenagery bráníš v internetových diskusích! To musí být ta nejnevděčnější role na světě 🙂 (Už za Sókrata to musela být nejnevděčnější role na světě. Byť tehdy to aspoň nešlo anonymně na internetu.) A uznávám, že pedagog s tím teoreticky může mít něco společného 😉
Pobavilo hrozne moc, uplne jsem ho videla v zivych barvach. Vubec jsem netusila, ze existuje kategorie skolnich dobrovolniku, mylne bych je zaradila mezi zdravotni klauny a do ekofarem!:) Zaroven me pobavila myslenka lidi z ostatnich firem z naseho korporatniho shluku budov, kteri by prichazeli pred praci a misto obeda do naseho kanclu i pres nase pripominky, at se radsi vyspi:)) Vic takovych Kamilu vsude!
Viď? Já jsem to taky netušila! Až donedávna teda 🙂 Každopádně představa lidí z korporátu, co dobrovolně obětují obědovou pauzu, aby vám přišli do kanclu, mě opravdu hodně pobavila 😀
No a co tam tedy do toho slohu napsal?
Důvodů tam bylo hned několik a nešlo o celkem nic šokujícího: naše hodiny angličtiny ohodnotil jako zábavnější než volnou hodinu (což je jeden z největších komplimentů, co jsem stran svého učení dostala), odpovídají víc jeho úrovni angličtiny (mám laťku dost vysoko a on je fakt dobrý) a líbí se mu celkově svobodná atmosféra, která u nás vládne, tj. že například může mluvit, aniž by zvedal ruku. Taky dodal, že pořád rád bude chodit na svoji vlastní angličtinu a svět se mu nezhroutí, když ho nadobro vyhodím, ale že se v angličtině rád zlepší, a kdyby mohl, klidně by jí měl šest hodin týdně. Zhruba tak 🙂
Nemělo by zapadnout, žes nám pořád nesdělila, co ho do těch tvých hodin táhne.
Kdybych měl hádat, vlastní zkušenost s naší středoškolskou češtinářkou by mi velela vzít svý ty krásný nohy, který zmínila F… 😀
Taky jsem měla ze začátku podezření primárně na úplně jiné faktory, než je angličtina (proto jsem ho ostatně vyháněla) – ale postupně mi všechny tyhle hypotézy padly. Nejdřív jsem měla za to, že chce primárně blbnout se spolužáky, protože mám ve svojí polovině pár opravdu notorických průšvihářů a Kamil je v tomhle ohledu taky docela známý. To mi ovšem vyvrátil, když začal důsledně dělat domácí úkoly, psát s námi testy a dělat všechny nepopulární aktivity. Pak jsem sázela na zamilovanost, ale ukázalo se, že je zamilovaný do dívky, která chodí na úplně jinou školu. Stará dobrá vylučovací metoda mi zkrátka postupně vyhodila ten nejneuvěřitelnější výsledek!
To je tak krásný a dojemný! Pokud Kamil nechodí na tvé hodiny z lásky nebo kvůli tvým nohám, pak jsi pravděpodobně jednou z těch mála pedagožek s velkým P!
Kdo ví, jak to je; osobně si nechávám otevřená vrata pro všechny důvody, které mě nenapadly a které by za tím mohly být. Ale i tak je to obrovský kompliment 🙂
Taky vidím jednoznačného „viníka“ této situace. To jste totiž ty! Tvé hodiny, tvůj přístup ke studentům, tvá osobnost, to je to, co Kamila přitahuje. Asi to je natolik jiné od běžných hodin, že si to nechce nechat ujít…
Buď na sebe pyšná!
Zdravím, Helena
Ó, já se pýřím 🙂 Vřelé díky! 🙂