Autor: Marie Veronika

Publikováno

Jaro po půl roce aneb australské stýskání

Když bylo letos na Velikonoce chladněji než na Vánoce, ťukala jsem si na čelo. Vypadalo to, že jaro už snad nikdy nedorazí a bude navěky ošklivo a chladno; ovšem jako každý rok stačilo zanadávat si a počkat. Když konečně rozkvetly sady a trávníky zezlátly pampeliškami, zajásala jsem a můj solární pohon se zatetelil blahem. Přišel očekávaný příval energie, ovšem k mému překvapení tentokrát nepřišel sám.

Moje poslední jaro totiž skončilo právě před půl rokem v Austrálii. Pravda, na naše poměry šlo spíš o léto, pěkných třicet stupňů s jarem tady opravdu spojených nemáme, ale kvetoucí stromy, záhony plné tulipánů a jiných stoprocentně evropských květin a řvoucí ptactvo byly celkem nekompromisní i tam. Odjížděla jsem, když bylo jaro doslova v rozpuku. Právě takový rozpuk teď nastal tady. A i když voní jinak, zní jinak a do určité míry jinak i vypadá, dolehla na mě moje rozpolcená realita se vším všudy.

Austrálie, Toowoomba, karneval květin, jaro, cestování
Karneval květin, Toowoomba

Můj domov je tady. Českou krajinu mám vrytou až v kostech, čeština je jazyk, který mi koluje v žilách, a moje evropskost v Austrálii vyčuhovala na všechny strany (od oblečení přes překvapení, jak málo tam mají divadel, až po znalost klasického tance). Jenže všem povrchním odlišnostem navzdory jsem právě v Austrálii poprvé v životě zjistila, jaké to je najít lidi, mezi které i se vší svojí divností dokonale zapadnu. V našich končinách vždycky a všude něco vadilo: byla jsem moc praktická a emocionální na akademickou sféru, moc teoretická a analytická na normální lidi, moc idealistická, hlasitá a intenzivní na všechny. Tam z toho najednou nevadilo vůbec nic. Mohla jsem sedět v kavárně a v šatech z růžového květovaného mušelínu zapáleně diskutovat o sémantických invariantech a jejich potenciálu pro mezikulturní komunikaci, citovat filosofy i Pratchetta a vykládat o tom, kdo je Jára Cimrman – a zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Austrálie, Canberra, Tulip Top Gardens, jaro, květiny
Tulip Top Gardens, Canberra
Austrálie, Brisbane, jaro, bottle brush
Kvetoucí bottle brush neboli štětka na láhve

Jenže když ve vás nějaká nová zkušenost zaplní tolik míst, která tak dlouho předtím zela prázdnotou, už nikdy nezapomenete na to, že je něco takového možné – a otevře se ve vás nová prázdnota, kterou po sobě zanechají ti, s nimiž jste se cítili tak šťastní. Pro mě ji patrně nikdo neztělesňuje lépe než můj australský vedoucí Cliff. Opravdu blízké a milované lidi i nejlepší přátele tu mám. Ale žádný brilantní akademik, který by se o mě srovnatelně staral, pomáhal mi, podporoval mě, inspiroval, a ještě k tomu mě měl docela obyčejně rád, tady prostě není. Nemám s kým diskutovat o svém výzkumu (když nepočítám rozhovory typu „a tomu jako fakt věříte?“), od koho se učit, ke komu vzhlížet, komu jít zaťukat na dveře, když něco nevím nebo se mi něco povedlo. Před Austrálií to pro mě byl standard; věděla jsem, do čeho jdu, když se pouštím po cestách, které tady prakticky nikdo neprošlapal. Tam jsem ale mohla spočinout v měkké náruči výzkumného společenství, které tyhle cesty vytvořilo, a užívat si jejich plné podpory. Nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat ani se donekonečna obhajovat. Milovali totéž, věřili témuž a vsadili na to celou svou kariéru. Je to asi takový rozdíl jako bavit se s celkem normálními známými, se kterými občas zajdete na pivo, a nejlepšími přáteli, se kterými máte pocit, že jste snad jedné mysli a jednoho srdce. Je fajn mít to první, ale zažít to druhé vás dost možná přiměje přehodnotit všechny vztahy vašeho života.

Austrálie, jaro, cestování, květiny, vlčí máky
Australské vlčí máky

Moje letošní jaro se tak odehrává v dosud nepoznaném duchu a s intenzitou, která vyhazuje z konceptu i mě – a to jsem na velmi nadstandardní emocionální intenzitu celoživotně zvyklá. Nestýská se mi už akutně jako bezprostředně po návratu, kdy mi někdy k slzám stačil jediný pohled na naši severní hvězdnou oblohu. Stýská se mi chronickou, podprahovou melancholií, která mě občas zabolí právě tak, jako mě v Austrálii někdy zabolel stesk po domově. Nechybí mi oceán, pláže, papoušci, klokani nebo palmy, nemám potřebu víc cestovat, dokonce mi ani nijak zvlášť nescházejí přátelští a neformální Australané (byť tedy psaní e-mailů bylo řádově příjemnější). Ale moji akademici, to je úplně jiný příběh. Příběh, který, zdá se, končí tak, že se mi po někom nebo po něčem prostě bude stýskat už pořád.

Publikováno

Administrativní orgie aneb peklo na zemi

Mám za sebou dva roky, které by se z jistého úhlu pohledu daly kvalifikovat jako zázrak. Abyste mi rozuměli: doktorandi v Česku jsou na tom prachbídně; tak prachbídně, že skoro vždycky vedle výzkumu i pracují (jinak by umřeli hlady), takže jich 90 % doktorát nikdy nedokončí. Když jsem ovšem doktorandské studium zahájila já, spadl mi dárek rovnou z nebe. Dostala jsem grant. Nezanedbatelnou částku z evropských peněz, které kdesi přebyly, což mi umožnilo nejen nehledat si žádnou další práci, ale dokonce vyjet do Austrálie. Nic ovšem není ani dokonalé, ani doopravdy zadarmo a tady byl háček od počátku jasný: administrativa. Akademická administrativa evropské úrovně, vedle které normální granty blednou závistí a daňové přiznání si jde rovnou hodit mašli.

Začalo to úvodním školením. To mělo dvě devadesátiminutové části a pojednávalo zejména o tom, jak se o tenhle grant žádá. Když jsme ho absolvovali, přilétly první vlaštovky: lejstra (ano, v plurálu) formulovaná tak, že jsem vůbec nepochopila, co do nich mám vyplnit a jak, a musela jsem kvůli tomu volat paní z fakulty. Jak se následně ukázalo, jejich v podstatě jediný obsah spočíval v tom, že školení proběhlo.

To, co následovalo, plně odpovídalo akademickému projektu, který někdo ušil na evropském koleně velmi horkou českou jehlou. Každý měsíc jsme já i můj vedoucí vyplňovali reporty (on na ně pravidelně zapomínal, a urgovaly jsme ho tak střídavě já i paní z fakulty) a nechávali je schvalovat. První měsíc systém skoro dva týdny nefungoval, jak měl, což se během těch dvou let ještě několikrát zopakovalo. Půl roku po zahájení grantu jsme řešili, jestli můžu publikovat v češtině, když je komunikačním jazykem grantu angličtina (článek už jsem v té době měla v recenzním řízení). Hnali jsme to tehdy až na rektorát, protože to prostě nikde nebylo uvedené a během těch úvodních šesti měsíců si toho nejspíš nikdo nevšimnul. Každý administrativní pracovník, se kterým jsem ve věci grantu přišla do kontaktu, obyčejně na úvod našeho setkání pravil něco ve stylu „Ježíšikriste!!“, chytil se za srdce a třikrát plivnul k severu. Pořád byly někde nějaké problémy. Proč nemůžu vykázat cestovní pojištění? Mám tuhle částku uvést v korunách, nebo australských dolarech? (Po tomhle dotazu se pán od vedlejšího stolu začal nenápadně dívat mým směrem.) Nebude vadit, když přiletím domů ze Sydney, když mám stáž v Brisbane? A co je teda to stravné? Moje papírování mě hnalo dokonce tak daleko, že Cliff díky mně po letech působení na svojí univerzitě zjistil, že tam mají něco jako oficiální razítko. Protože bez razítka na zprávě ze stáže bych se snad ani nemohla vrátit.

To pravé peklo (jak fanoušci mého blogového facebooku tuší) ovšem vypuklo až minulý týden. Jelikož můj zázrak s dubnem skončil, čekalo mě vypracování závěrečné zprávy. Tu jsem musela vyplnit já i můj vedoucí a následně jsme ji měli vytisknout, podepsat, doplnit vytištěnými přílohami a fyzicky odnést na rektorát. Už to zavání pořádnými administrativními orgiemi; to jsem ale ještě netušila, co mě doopravdy čeká. Psala jsem si postupně asi tak s pěti lidmi, některými z fakulty, jinými z rektorátu. Ještě to nestačí, tohle tam má být taky. Tenhle bod nemáte dost doložený, musíte přidat i tohle. A vůbec, ve kterém měsíčním reportu máte doložené tady to? Můj vedoucí závěrečnou zprávu v systému schvaloval natřikrát, protože už to několikrát vypadalo v pořádku, ale pak si vždycky ještě někdo na něco vzpomněl. S paní z fakulty, která kvůli mně mezitím nejspíš zešedivěla, jsme si v závěrečné fázi už posílaly cynická videa ze Stopařova průvodce po galaxii. Zjistila jsem například, že musím vytisknout rukopis svého dosud nevydaného článku (protože potvrzení od časopisu, kam jsem článek poslala do recenzního řízení, spolu s wordovským dokumentem nestačí), odevzdat autorský výtisk odborného časopisu, ve kterém mám jiný článek vydaný (elektronicky to není dost Adidas), vytisknout powerpointové prezentace z konferencí, jichž jsem se zúčastnila (program a certifikát o účasti jsou pro sraby), a dokonce vytisknout printscreeny webových stránek, na kterých se nacházejí české jazykové univerzálie – včetně obrazovek, které se vám ukážou, když na ten odkaz s nápisem „Czech“ kliknete. Ou jé.

Když jsem svůj elaborát asi tak po deseti hodinách práce konečně dopsala, sešla jsem se na fakultě s vedoucím a myslela jsem si, že už jsme za vodou. Tehdy jsme ovšem ke své hrůze zjistili, že absolutně netušíme, kde se závěrečná zpráva v systému dá vygenerovat a vytisknout. Prostě to tam nebylo. I zavolali jsme fakultní paní – a když to zkrátím, tak mám teď ve svém portfoliu historku, že to, že mi něco nešlo vytisknout, řešili až na rektorátu. Instrukce jsme nicméně obdrželi a slavnostně jsem vygenerovala zprávu, na které se místo mého jména skvělo „null null“. Já jsem si tedy v tu chvíli už nebyla jistá ani tím, jak se jmenuju, ale něco mi našeptávalo, že takhle to přeci jen nebude. To mají ty kolonky z toho, že se vyplňují automaticky, aniž by je při tom kontrolovali tři lidi z rektorátu.

Když mi následně na univerzitní podatelně, která se nacházela v jiném čísle popisném, než měla, odmítli vydat potvrzení, že jsem jim tam svůj fascikl donesla a odevzdala, protože „na to si musíte donést vlastní papír a ten my jenom orazítkujeme“, nejspíš už jsem ani neměla být překvapená. V tu chvíli jsem měla chuť se svatosvatě zapřísahat, že už se nikdy žádného grantu nedotknu, a nádavkem vyvraždit celé Karolinum. Pak jsem si ale vzpomněla na Austrálii a Cliffa s Lauren a nakonec nedošlo ani na přísahu, ani na vraždu. A dnes, kdy už adrenalin v mém těle klesnul pod životu nebezpečnou úroveň (míněno je zejména nebezpečí pro životy ostatních), musím uznat, že osud má vpravdě dokonalý smysl pro humor. Kam se hrabe Kafka. Lepší zakončení celé téhle eskapády si snad ani nedovedu představit.

Publikováno

O chybném pohledu na duševní zdraví

Na poli destigmatizace duševního zdraví bylo v posledních letech odvedeno mnoho dobré práce. Covid, který řadě lidí ukázal, jak snadno se dá spadnout do úzkosti nebo deprese, na tom má bezesporu lví podíl; stoupající počet slavných lidí, kteří se dělí o své psychiatrické diagnózy, nepochybně taky. Stigma přesto pořád přetrvává a drží se zuby nehty. Spolu s pohledem na duševní zdraví, který je podle mě zcela chybný.

Když mluvíme o duševních nemocech, je v tom skrytý předpoklad, že ti, kdo nejsou nemocní, jsou zdraví. Jinými slovy: výchozí stav je, že jsem v pohodě (zdraví), dokud se něco nerozbije (nemoc). Teprve tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a nechat se spravit. Asi jako když dostanete angínu, zajdete k doktorovi, slupnete antibiotika a jste zase jako rybička. Háček spočívá v tom, že takhle kolikrát nefunguje ani zdraví fyzické. Nemoc často není něco, co se nám prostě stane; mnohdy je to něco, co jsme si způsobili tím, jak žijeme. Jsme v chronickém stresu, a tak máme vysoký tlak, špatně nám to tráví, špatně spíme a domina už se sypou. Když v takové situaci akorát bereme prášky na tlak, na žaludek a na spaní, a přitom pokračujeme v životním stylu, který nás do téhle situace přivedl, nic se nevyřeší. Naopak: všechno se bude jenom zhoršovat. Co je na tom to znepokojivé? Na téhle cestě jsme úplně všichni. Všichni jsme ve stresu, skoro všichni moc sedíme, většina z nás nezdravě jí, málo spí, málo se hýbe. Často víme, že to, co děláme, není v pořádku. Ale děláme to, dokud nezačne hořet, protože až tehdy je to přece nemoc.

S duševním zdravím je to úplně stejné. Výchozí stav není, že jsme všichni v pohodě, dokud se něco neporouchá. Nikdo z nás neměl ideální dětství, všichni si v sobě neseme větší či menší trauma a drtivou většinu lidí nikdo nikdy nenaučil, jak zacházet s vlastními emocemi. „Nebreč, nebo ti dám důvod.“ „Nevztekej se, nebo tě tu necháme.“ Ano, dítě pak nejspíš ztichne, ale spolu s tím se naučí, že cítit se smutně nebo naštvaně je špatně. Jenže žádná emoce není špatně. Emoce jsou signál; zpráva o tom, že se nám něco děje a je třeba s tím něco udělat. Pokud je neprožijeme a akorát je šoupneme pod koberec, uloží se nám v těle a časem vyhřeznou. Bolestí zad, žaludečními vředy, depresí, úzkostí, nespavostí, panikami, fóbiemi, autoimunitními nemocemi, alergiemi, cukrovkou, rakovinou. Až tam to může dojít.

Největší chyták přitom spočívá v tom, že na rozdíl od fyzického zdraví v psychické oblasti často vůbec netušíme, že děláme něco špatně, a když už tušíme, tak nemáme nejmenší představu, co s tím. Emoce jsme se kolikrát naučili potlačovat tak dokonale, že už je vůbec nevnímáme. Jak je máme prožívat, když je necítíme? Necítíme, že se bojíme, dokud nás nesloží panická ataka. Nevnímáme, že jsme smutní, a jen se divíme, že máme pořád chuť na sladké a visíme nonstop na sociálních sítích. Nevíme o tom, že jsme naštvaní a pak s překvapením zjišťujeme, že nás bolí svaly tuhle i tamhle. Jsme tak odpojení od vlastního těla, že nedovedeme číst signály, které nám posílá, a jen se točíme v bludném kruhu rozptylování se – prací, zábavou, závislostmi. Často si vůbec neuvědomujeme, že něco takového děláme, naše tělo si to ale uvědomuje velmi dobře. Když ho neposloucháme, začne křičet. A když ignorujeme i to, pořádně nás profackuje.

Myslím, že lidé se nedělí na ty v pohodě a na ty rozbité, a psychoterapie, hlavní způsob péče o duši, by tím pádem neměla být v první řadě nástrojem, jak spravit ty rozbité. Mělo by to být naprosto základní know-how, jak zacházet se sebou tak, abychom vůbec mohli být v životě spokojení a vyrovnaní a neubližovali jsme zbytečně sobě ani druhým. Myslím, že terapií by potřeboval projít úplně každý, a kdybych měla tu moc, nejradši bych ji naordinovala jako povinnou součást školní docházky. To, že spánek, vitamíny a pohyb na čerstvém vzduchu jsou pro nás zdravé, víme všichni. Jak je možné, že se dozvídáme, co jsou emoce, jak fungují a co s nimi dělat, až když už je to s námi tak špatné, že nezvládneme vstát z postele? Jak to, že dovednosti, které v životě potřebuje úplně každý, se nikde systematicky neučí? Psychologie je zná už několik desetiletí. Copak je opravdu nutné čekat s hašením požáru až na moment, kdy už prakticky všechno lehlo popelem?

Publikováno

Jak se učí na gymplu a na fakultě

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.

Publikováno

Když učení drásá aneb můj boj s perfekcionismem

Jsem perfekcionistka. Ponechme teď stranou otázku, kdo a co všechno tenhle můj povahový rys vytvořil, upevnil nebo prohloubil, protože to není podstatné. Podstatné je, že můj vztah k chybám nikdy nebyl dobrý. Neberu je jako příležitost poučit se a udělat to příště líp, pro mě je chyba prostě selhání, ke kterému nikdy nemělo dojít. Chyby můžou dělat ostatní, tys to měla mít správně. A nejen správně. Nejlíp. Tohle celoživotně slyším ve svojí hlavě. Vím o tom a pomalu to měním – a jako správný na výkon orientovaný perfekcionista můžu prohlásit, že mám výsledky. Kupříkladu moje zábrany zkoušet jen tak nové věci se za posledních pár let významně snížily, což mělo za následek například to, že jsem na podzim s lehkým srdcem začala učit. Chvíli mi trvalo, než mi v úplnosti došlo, že teď na mě doopravdy závisejí jiní lidé, navíc lidé, jejichž křehkost vidím na první pohled. Potom jsme spolu navázali opravdový vztah, založený nejen na tom, že já jim něco vykládám a oni poslouchají. A pak jsem si uvědomila svou obrovskou zodpovědnost – a můj perfekcionismus se vrátil v plné síle a s brněním na levelu sto.

Když svoje studenty pochválím, celí se rozsvítí. Někteří mi řekli, že se strašně báli mluvit, ale to, jakou zpětnou vazbu jsem jim dala, jim pomohlo se bát míň. Tady si asi začínáte ťukat na čelo, protože co může učitel jazyka chtít víc? Jenže můj vnitřní úzkostný perfekcionista v tu chvíli zařval: a uvědomuješ si, že teď, když vylezli ze zákopů, je můžeš o to víc pochroumat? Občas se mi tak stává, že mě v některých hodinách zavalí hotová vlna sebekritiky. Co já tady vlastně dělám? Stačím na to? Nesype se mi ta hodina poněkud? Nekecají už moc? Proč mi tam vzadu zase někdo svačí? Je to moje chyba? Nenechávám vlát ty míň aktivní na chvostu, zatímco se bavím s těmi iniciativními? A proč jim proboha leží na lavici ten šroubovák?

Jsou chvíle, kdy se mi myšlenka na to, že mi při učení chybí teorie i praxe, vrací s bolestnou intenzitou. Někdy si po hodině říkám, co všechno bych udělala napodruhé jinak a že moje třída pokusných chudinků schytá úplně všechny moje začátečnické chyby a jak k tomu přijdou. A jako se vším ani tady neváhám uplatnit svůj perfekcionisticky dokonalý dvojí metr: když dělají chyby oni, přistupuju k nim s laskavostí (tak by to přece učitel měl dělat), zdůrazňuju, že chyby dělá každý – a s lítostí sleduju, že i tak v jejich očích vidím pocity smutku a selhání. A pak se něco nepovede mně a vnímám to jako naprosté fiasko.

Něco je tady ale tentokrát přece jen jinak. Ti, kdo mi nejvíc sypou sůl do ran, jsou totiž zároveň mým největším lékem. Ano, právě moji studenti mě z mých perfekcionistických epizod, které spouštějí, vytahují nejčastěji. Když jsem kupříkladu zadala domácí úkol (podívat se na vtipné a zároveň velmi kvalitně zpracované video o umělé inteligenci), řekl jeden student po hodině, která se neubírala zrovna tam, kam jsem si představovala, že i zaváhal, že by ty odpovědi na moje otázky k videu nechal napsat ChatGPT, ale že ho to téma zajímalo a prostě se na to chtěl podívat. Ostatní mi předtím do mailu, ve kterém mi ony odpovědi posílali, zase psali, že se jim to video líbilo, že ten kanál na YouTube začali odebírat, že jsou rádi, že se o tomhle tématu něco dozvědí, i když je jim normálně vzdálené, nebo že rozečetli tu knížku, jak jsme se o ní onehdy bavili, a že je prostě skvělá.

V takových momentech, obzvlášť když následují po hodině, ve které jsem vnímala značné rezervy, cítím, jak se ve mně něco trhá. Jsou to moje celoživotní šílené nároky na sebe sama. Moji studenti mě očividně nepotřebují dokonalou. Potřebují mě autentickou a naslouchající. I když to znamená, že někdy přestřelím, jindy nedostřelím a ještě jindy se nestrefím. Já je konec konců vídám ráda, i když mi hláskovou skupinu ing pořád vyslovují s pěkným českým k na konci. Stejně tak oni mi ten vtip s radostí pošlou, ať už se poslední hodina ubírala podle mých představ, nebo ne. Mého vnitřního perfekcionistu to bolestně drásá, zároveň je to ale velmi osvobozující. A jestli někdy dojdeme do bodu, kdy budeme dělat chyby a v očích se nám při tom nikomu nebude zračit smutek, lítost a zklamání, bude to pro nás všechny největší výhra, jakou si dovedu představit.