O věcech, které jsou průměrné a normální, se nepíše snadno. Vtipné i dramatické historky přímo žádají extrémy – hvězdné úspěchy, katastrofická selhání, případně ideálně obojí. V mém životě existuje oblast, která právě takovou třaskavou směsici obsahuje v míře vrchovaté, a mohla bych o ní tím pádem vyprávět celé hodiny. Je to moje sportovní historie.
Vzpomeňme si na schéma výstavby antického dramatu, přeskočme na samý závěr a jsme zhruba tam, kde moje tělovýchovná historie začíná. U katastrofy. Na prvním stupni základní školy jsem byla neduživé, věčně nemocné a neohrabané dítě velmi drobného vzrůstu a nízké hmotnosti. Při vybíjené jsem tak sice uhýbala docela dovedně, ale jakmile se mi dostal míč do ruky, bylo po legraci. Ze všech běžných dětských disciplín mi šel v zásadě jenom běh na dlouhou trať. Ten se ovšem běhal jednou ročně, takže jsem se mohla ve třetí třídě v pololetí pokochat první krásnou dvojkou na vysvědčení, totiž dvojkou z tělocviku. Jistě mě to tehdy mrzelo, ale zdaleka nejhůř to nesla moje učitelka houslí – tu to vysloveně pohoršilo a občas mi to připomínala jako velkou křivdu ještě po dvacítce.
Na osmiletém gymplu se ovšem něco zlomilo. Skončila éra vybíjené, začala se dělat lehká atletika a gymnastika, hrát softbal a basketbal a já jsem sice pořád byla ze všech nejmenší, ale začalo se ukazovat, že to má i svoje výhody. Obsazovala jsem přední příčky v bězích všeho druhu, elegantní gymnastika založená na pružnosti a koordinaci mi šla a ukázalo se, že mě vlastně baví týmové sporty. Můj výkon při skoku do dálky se dokonce stal důvodem, proč mě škola párkrát (ano, opravdu dvakrát) vyslala na atletické závody. Sice jsem tam měla zhruba podobnou šanci jako na konverzačních soutěžích ve francouzštině, kde jsem stála proti lidem s tetičkami v Provence, ale moje tělocvičná hvězda stoupala.
Nestoupala ovšem ani trochu rovnoměrně. Jak totiž praví lidová moudrost, když vám něco hodně jde, nejspíš vám něco jiného obdobnou měrou nepůjde. Moje zkušenost to potvrzuje – rozhodně tedy od onoho osudného dne, kdy tělocvikářka pravila, že budeme vrhat koulí. Abyste rozuměli, mně nešel ani hod krikeťákem. Jistě si tedy dovedete představit, jak to zhruba vypadalo, když se věchýtek mého ražení chopil koule, kterou stěží zvedl, a ještě ji měl velmi nejistou technikou vrhat do dálky. Šla jsem až jako poslední a sledovala úspěchy svých spolužaček. Nepřipadalo mi, že by (až na pár výjimek) vrhaly nějak extra daleko. Pak jsem ovšem nejistým krokem nakráčela do vrhacího kruhu já a vrhla ještě o metr míň než nejhorší z mých předchůdkyň.
Při zpětném pohledu právě tady vidím bod obratu, po kterém se moje tělocvičná hvězda začala pomalu ale jistě vracet zpátky k antickému dramatu. Na univerzitě jsem si musela vybrat jen jeden konkrétní sport a jelikož jsem už tehdy trpěla bolavými zády, zvolila jsem pilates. Byla by to dobrá volba, rozhodně tedy pro většinu lidí. Pro mě byly výsledky přinejlepším velmi smíšené. V pilates se totiž hodně dělají takzvané výdrže, což se velmi záhy ukázalo jako něco, při čem mi samovolně přicházely na mysl některé stanice pražského MHD, konkrétně Lazarská, Invalidovna, Krematorium Motol a Olšanské hřbitovy. I při největším vypětí jsem vydržela přinejlepším polovinu toho co ostatní. Tehdy jsem si ale řekla, že se nedám, a začala jsem trénovat doma. Výsledek? Jako kdybych nedělala vůbec nic.
Po několika demoralizujících letech jsem pilates nadobro vzdala a zapsala si lezení na umělé stěně. Připadalo mi to jednak potenciálně zábavné a jednak docela podobné jako ona lehká atletika, která mi podle mých už dosti mlhavých vzpomínek kdysi šla. Což o to, úvaha to nejspíš byla správná. Ovšem jen kdyby se po několika lekcích k mému překvapení neukázalo, že se docela slušně bojím výšek. Když jsem jednou s vypětím všech sil přešplhala patrně nejmenší převis na světě, rozklepala jsem se tak, že jsem se nedokázala hnout z místa. Amplituda mojí nohy byla dokonce tak výrazná, že trenér, který stál dole, si toho všimnul a zavolal na mě velmi nápomocné: „Klepe se ti noha!“ Vážně nevím, co bych si bez něj počala.
Tehdy se moje sportovní sebevědomí vrátilo na starou dobrou úroveň katastrofa. Usoudila jsem, že prostě nejsem sportovní typ, tělocvik mi nejde, měla bych radši zůstat ležet v knížkách a až to půjde, stát se mozkem ve sklenici. Pak jsem ale začala znovu po několika letech tančit. A zatímco jsem ve škole bezvýsledně bojovala s chyty a stupy, chválili taneční mistři náš dlouhý krok ve standardu a ladnost pohybu v latině a ptali se mě, jestli jsem nechodila na balet. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Tak jde mi teda ten sport, nebo ne?
Jasno do toho jednou provždy vnesly až moje neteře. Jeden rok totiž přinesly něco, co se jmenovalo sportovní vysvědčení, a co obsahovalo chytře rozepsané hodnocení jednotlivých aspektů pohybu, jako je rychlost, pružnost, výbušnost, vytrvalost nebo síla. Když jsem se podívala na jedno z těch vysvědčení, všechno do sebe zapadlo. Neteř měla poměrně vysoká skóre skoro u všeho, až na jedinou výjimku, kde linka grafu vytvářela hluboký příkop. U něj stálo černé na bílém „Síla: 0“. Teprve tehdy mi došlo, že neexistuje žádné univerzální „být dobrý ve sportu“. Jsou jen velmi specifické talenty, jejichž distribuce nemusí být ani trochu rovnoměrná. Čím je nerovnoměrnější, tím víc budete zářit v některých disciplínách a propadat v jiných. Dávalo to dokonalý smysl. Po katastrofě konečně přišla katarze.