Rubrika: Zápisník

Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!

Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.

Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“

Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.

Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.

Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.

To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.

Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?

Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?

Když jsem před týdnem psala článek o jaru v rozpuku, bylo jaro v rozpuku. Denní teploty atakovaly dvacet stupňů, nosili jsme polobotky, dokonce jsem se zamyslela nad tím, jestli neuklidit zimní kabát. Nakonec jsem ho neuklidila a ještě že tak. Počasí je totiž věc nesmírně relativní – a to vím nejen z vlastní zkušenosti.

Na Karmelu, kde jsem za svých studentských let bydlela, byla vždycky i nějaká cizinka, která nám na naše české počasí dala cennou zpětnou vazbu. Ať už to byla Indka Chrysl z bytu odnaproti, Španělka Laura na Erasmu nebo některá z italských sester, kulturní rozmanitost nás všechny obohacovala. Lauře jsme třeba chtěly ukázat skutečný sníh, který neroztaje v momentě, kdy se dotkne chodníku. I vzaly jsme ji koncem zimy do Jizerských hor a naplánovaly procházku v kopcích. Když jsme se brodily sněhovou nadílkou po kotníky, byly jsme nadšené a ptaly se Laury na její dojmy. Nadšení se nás drželo, i když nám sníh sahal po kolena. Po několika stovkách metrů už jsme se ovšem propadaly při každém kroku až po pás a tady přestávala všechna legrace. Ujít další tři kilometry nám trvalo pět hodin, mimochodem i díky tomu, že jsme za půlkou cesty potkaly v protisměru pána se sněžnicemi, jehož stopy nám další postup značně ulehčily. To jsme se už na dojmy radši neptaly. Když se týden nato Laura uzdravila, pravila, že to sice bylo opravdu náročné, ale když viděla, jak statečně jdeme a že jsme na to zjevně zvyklé, řekla si, že to zvládne taky. Zkušené polární horalky z Čech zkrátka jen tak něco nezastaví.

Počasí bylo horké téma i pro některé italské sestry; obzvlášť Roberta si z něho s oblibou střílela. Když my jsme v březnu už měly tendenci rozplývat se nad tím, jak je teplo a jaro, sady rozkvétají a zemský ráj to na pohled, Roberta se smála a říkala věci jako: „Teplo? Tady nikdy není teplo!“ Snažily jsme se ji přesvědčit, že tu přece jen někdy teplo je a na to pobaveně pravila: „Jo, v srpnu!“ Po jedné z takových debat, která se mimochodem odehrávala zhruba v téhle roční době, se stejně jako letos vrátila zima v plné síle. Šla jsem tehdy zrovna z tramvaje, když začala pořádná chumelenice. Ledový vichr mi metal vločky do obličeje, až jsem přemýšlela, jestli na těch pár desítek metrů nevytáhnout deštník, když v tom koho nevidím – proti mně jde Roberta. A už zdálky se chechtá a významně volá: „Jaro, jaro, pražské jaro!“

Od té doby si na ni při každém dalším podobně slibném jaru vzpomenu a raději zimní kabát ještě neuklízím. A když několik dní poté, co nosím polobotky a sáčko, zase začne sněžit, mívám tendenci se tomu smát. Roberta už sice zase žije v rodné Itálii, kde má teplo, ale já ji pořád vidím, jak spěchá březnovou vánicí na zastávku. A vidím ji tak, hlavně když – právě tak jako minulý týden – zase udeří nějaké to obzvlášť třeskuté pražské jaro.