Ještě před několika měsíci to bylo hlavní téma, které jsem řešila. Klapne ta stáž? Neklapne? Otázka číslo jedna, priorita nejvyšší. Válka mi tenhle pohled poněkud převrátila. Přesto bych se s vámi dnes, s několikatýdenním odstupem, ráda podělila o aktuální zprávy. Jednak se mě na to někdy sami ptáte, jednak už jsme si na příval děsivých zpráv zvykli natolik, že jsme začali řešit i jiné věci. Je to hrozné, ale je to tak. Tedy: jak jsem na tom s tou svou Austrálií?
První e-mail jsem slovutnému australskému profesorovi, od kterého jsem do té doby akorát četla knížky, napsala v září. Neodpověděl, ale já jsem bývalá tajemnice na fakultě a neodepisující akademik pro mě není žádná novinka. Napsala jsem tedy znovu – a ejhle, tentokrát odpověď přišla. Věcný, a přitom úžasně milý e-mail ve stylu „jistě, to by bylo skvělé!“. Vybuchl ve mně ohňostroj nadšení. Poslala jsem tedy obratem několik požadovaných dokumentů (a patrně nejstručnější doporučující dopis na světě) a čekala na další vývoj. V té době měla Austrálie uzavřené hranice, a to tak neprostupně, že ani rozdělené rodiny se nemohly znovu shledat.
Začala doba čekání. Komunikace byla milá a věcná, ale strašně se táhla. Na odpověď jsem čekala třeba i dva měsíce a musela jsem ji mámit dalšími e-maily, takže mě začínal pomalu ale jistě tlačit stres z mého grantu. Tam je tříměsíční zahraniční stáž povinná, a kdyby neklapla Austrálie, potřebovala bych honem domluvit stáž jinde. Minul říjen, listopad, prosinec. Složila jsem pokročilý anglický certifikát, dohledala si některé děsivé informace o australských studentských vízech (vyřizují se několik měsíců), univerzitních přihláškách (vyřizují se několik týdnů) a školném (je vysoké). Finální odpověď stále nikde.
V lednu už jsem to nevydržela a začala odpověď urgovat, navzdory tomu, že jsem věděla, že v lednu mají v Austrálii prázdniny (letní prázdniny v lednu mě mimochodem rozesmívají doteď). A odpověď přišla, zvací dopis už prý brzy bude. To mě povzbudilo, začala jsem tedy řešit technické záležitosti ohledně přihlašování na zahraniční univerzitu, která nemá s ničím v Česku absolutně nic společného.
Tehdy přišla doba dramatická. Informace, které jsem dohledala na univerzitním webu, na němž byla sice hojnost reklamy, ale skutečné informace se na něm vyskytovaly jen sporadicky, jsem si chtěla ověřit. Napsala jsem tedy někomu jako tajemnici a čekala na odpověď. Ta přišla velmi rychle a málem mě omráčila. Přihlásit se jako zahraniční student do PhD programu na australské univerzitě byť na jediný trimestr by totiž znamenalo školné mnohonásobně vyšší, než o kterém jsem věděla do té doby. Bylo by tak vysoké, že by ho nepokryl ani můj grant.
Myslela jsem, že budu zvracet. Zvací dopis už byl div ne na cestě a já teď zjistím, že na ten trimestr v Austrálii nemám! Začala jsem se horečně shánět po dalších informacích. Každé ráno jsem třesoucí se rukou otevírala e-mail a bála se, co tam najdu. Když pak přišla odpověď, že to školné by opravdu bylo takhle vysoké a že se s tím nedá nic dělat, měla jsem za to, že můj australský sen skončil. Ironií osudu mi právě tehdy přišel onen zvací dopis. Zdrceně jsem Cliffovi (v Austrálii se i akademici oslovují křestním jménem) odpověděla, že jsem našla informace, o kterých jsem předtím nevěděla, a že to celé nejspíš padá. Byl to jeden z nejhořčejších dní tohohle roku.
Tehdy se ovšem ukázalo, co je Cliff doopravdy zač. Nejenže mi odepsal asi v jedenáct v noci (u nich), ale v tom e-mailu stálo, že se mu to nezdá, protože bych tam nejela jako student, ale jako visiting researcher (výzkumník na návštěvě) a ať mu dám pár dní na to zjistit nějaké informace a že to dost možná ještě klapne.
Další dva týdny uběhly v napjatém očekávání a bázeň a chvění při otevírání e-mailu pokračovaly. V tu dobu jsem už byla v takovém mentálním rozpoložení, že mi přestávalo záležet na výsledku a prostě jsem jenom chtěla, abych to nějak dopadlo. Byl začátek února, táhlo se to nesmírně dlouho a ta nejistota mě strašně vyčerpávala.
A pak se věci jako zázrakem daly do pohybu. Austrálie otevřela po dvou letech hranice a mně přišlo pár e-mailů, ze kterých bylo jasné, že tam skutečně budu jako neplacený výzkumník, tedy se do žádného studia zapisovat nebudu a školné se mě tím pádem vůbec netýká.
Byla jsem nadšená a s radostí zahájila další kolo stresu, totiž stres vízový. Když tam nepojedu jako student, tak nemůžu mít studentské vízum. Tehdy mi plně došlo, jak moc velká vymoženost je náš prostupný evropský prostor, ve kterém na všechno stačí občanka. Těch víz bylo tolik! A těch podmínek! A ta doba vyřizování! Naštěstí jsem zjistila, že existuje tříměsíční vízum pro lidi z Evropy a několika dalších bohatých zemí, na které vám stačí s několika málo podmínkami jenom pas a které je hotové natotata. I zažádala jsem o něj a v e-mailu mi ke stávajícím anglofonním komunikacím s Cliffem, Susan a Ninou přibyly i zprávy od australského ministerstva vnitra (ty mají mimochodem předměty, ve kterých je nejrůznějších „secure“ a „sensitive“ skoro na dva řádky). Odpověď přišla po pár minutách, prý registrují mou žádost. Za dalších pár minut přišel další e-mail. Že by chtěli doložit nějaké dokumenty? Oddací list v angličtině? Výpis z účtu? Ne, bylo tam něco úplně jiného a já na to nevěřícně zírala. Stálo tam, že jsem právě obdržela australské vízum.
Tak to tedy je s tou mojí Austrálií. Hranice otevřené, stáž domluvená, vízum v e-mailu. Teď si užívám pár volných týdnů, kdy ještě neřeším letenky, ubytování ani pojištění a nebojím se ráno otevřít e-mail, a je to velká úleva. Jen velmi postupně mi dochází, že jsem si opravdu domluvila stáž na druhé straně planety a ani trochu mi ke zpracování téhle novinky nepomáhají každodenní děsivé geopolitické zprávy. S trochou štěstí mě ale australský zimní trimestr (zhruba naše akademické prázdniny) skutečně zastihne v Brisbane. A já už se na Cliffa moc těším.
