Rubrika: Zápisník

„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.

Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.

Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.

Ve světě, který je poznamenaný globalizací a z ní plynoucí homogenizací, westernizací, či dokonce mcdonaldizací, je občas úlevné narazit na něco opravdu pronikavě jiného. To je pořád samý Netflix, HBO, Disney a Marvel, jeden americký film za druhým, až jednoho dne začnete mít neodbytný pocit, že současnou kinematografii vystihl v návalu jasnozřivosti v 19. století už Nietzsche se svým věčným návratem téhož.

Bylo to právě pod vlivem podobných pocitů, když jsem podruhé v životě uslyšela o filmu Taxi Teherán. Zlákal mě okamžitě. Režisér Džafar Panahí, v traileru jazyk, z něhož nerozumím ani slovo, a jemně orientální hudba. Okouzlující! O Íránu sice nevím téměř nic – jako každý frankofil jsem akorát kdysi viděla brilantní Persepolis (kdo neznáte, tak opravdu velmi, velmi doporučuji!), vyslechla jsem si nedávno jednu (slovy: jednu) krátkou přednášku o dějinách Persie a mám kamarádku, která persky umí (ovšem buďme fér, mezi mými kamarádkami jsou i odbornice na hebrejštinu a čínštinu).

Už letmý pohled na profil filmu, který v roce 2015 vyhrál hlavní cenu na festivalu Berlinale, je bizarní. Jméno Džafar Panahí se tu objevuje všude: jako režisér, scénárista, producent, střihač i hlavní herec. To se může na první dobrou jevit jako jakási roztomilá podivnost ve stylu Tommyho Wiseaua (pokud nevíte, o koho jde, tak na tom proboha nic neměňte); ovšem jen do okamžiku, než zjistíte, kdo Džafar Panahí je. Jde o talentovaného režiséra íránské nové vlny, která byla tak nová, až se ji režimní cenzura rozhodla zatrhnout a napařila Panahímu zákaz filmování a dvacet let domácího vězení. On se ale nevzdal a o tom, jak nesmí točit, natočil už několik filmů. Taxi Teherán je patrně ten nejlepší.

Panahí si ve svém komorním, improvizovaném a ilegálním kusu zahrál řidiče taxi v Teheránu, hlavním městě Íránu. Celý film se odehrává výhradně v jeho taxíku, i takto minimalistické prostředky ale bohatě stačí k tomu, aby vykreslil velmi komplexní obrysy současné íránské společnosti. Zjišťujeme víc o režimu, o atmosféře v zemi, o černém trhu se zahraničními filmy i hudbou, o kriminalitě, o cenzuře. Taxi Teherán je svého druhu metakomentář k situaci filmařů v Íránu, kde v „promítatelných“ filmech kladné postavy nesmějí nosit kravatu ani mít předislámská perská jména – a běda, jak budete očerňovat režim!

Celý film intenzivně dýchá něčím zcela jiným, pro západního diváka naprosto nezvyklým. Konverzace se odehrává do značné míry podle odlišných pravidel: postavy si od sebe půjčují telefony, lezou si do soukromí, na srazy dorážejí o hodinu později, náklonnost projevují na náš vkus velmi zvláštně a jejich emoce se jednou až dvakrát za film dostanou do tak živelné roviny, že je téměř nekomfortní se na to byť jen dívat (metál pro dvě postarší paní s rybičkami!). Zároveň se ale divák neubrání dojmu, že je nám to všechno až nečekaně blízké a povědomé. Život na současném Předním východě zkrátka není žádná primitivní divočina, jak si někdy rádi představujeme; ve skutečnosti je mnohem podobnější tomu našemu, než jsme ochotni si přiznat.

Taxi Teherán rozhodně stojí za pozornost. Džafar Panahí dokázal i s nesmírně omezenými prostředky vytvořit něco opravdu dobrého, film, kde má každé slovo své přesné místo a jedno zaklepání na okno auta narůstá do celospolečenských rozměrů. Pokud se rozhodnete věnovat mu cenných 80 minut svého času, nebudete litovat – a vaše obzory zůstanou už jednou provždy o něco širší.

Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.

Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.

Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.

Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).

V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.

Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.