Čemu mě naučila meditace – o rok a půl později

Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.

Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.

Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.

Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.

Filipika proti moderní architektuře

Moderní umění to se mnou vždycky mělo těžké. V žilách mi totiž koluje spolu s krví i zarytý umělecký konzervativismus a s ním předpotopní přesvědčení, že umění má být krásné – a pokud není, mělo by k tomu mít pořádně silný důvod. Ne že by takové důvody neexistovaly, naopak je jich celá řada a i já si zvládnu chytré a pochopitelné moderní umění užít. Ale pokud si v galerii připadám jako vprostřed naprostého nonsensu, který bych zvládla namalovat bez většího úsilí taky, pak mám za to, že se někde něco ošklivě pokazilo.

Největším průšvihem je z tohoto úhlu pohledu bezpochyby moderní architektura. Na rozdíl od podivně poloprázdných pláten, se kterými nemusím přijít do kontaktu, pokud nechci, ji totiž máme na očích všichni, a to v čím dál větší míře. Města nám tak zaplňují ošklivé šedé krychle, které vypadají jako teplárny, a obrovské prosklené kvádry, které vypadají jako high-tech králíkárny. Docela dlouho se mi to dařilo ignorovat. Ale pak se do jedné z takových staveb přestěhovala naše fakulta.

Musím říct, že jsem se snažila; výrazně víc než kdy předtím. Marně. Nová fakultní budova je kostka skládající se z betonu a skla: sklo je zvenku, beton uvnitř. Zvenku tak bez potíží vidíte provoz ve všech seminárních místnostech a kancelářích a zevnitř všechno ostatní. V celé budově není v podstatě žádný skrytý kout. Jen obrovská betonová dvorana ve sto padesáti odstínech šedé, společná pro všechna tři podlaží. Není kam se schovat, všechno je na očích všem. Obrovské prostory jsou neútulné, hranaté a chladné a vypuzují vás co nejrychleji ven. Chybějí barvy, květiny, obrazy, cokoli, co by do té továrny vneslo byť jen zlomek lidskosti. Budova navíc neobsahuje žádná okna, která by šlo otevřít, a bez proudu nejen nezatáhnete žaluzie, ale ani neotevřete dveře. Sterilita o sobě.

Je mi z toho smutno. Tohle už není ta lehce punková, nádherně svobodná a úplně jiná fakulta, kterou jsem znala na bakaláři; fakulta, kde vládla bezmála rodinná atmosféra a okouzlujícím způsobem přátelské vztahy. Když tam jedu teď, cítím lehký odpor a uleví se mi, když zase odcházím. Zmizela blízkost i vřelost. Sice pořád potkávám tytéž známé tváře, ale nový kontext jim bere všechno lidské teplo. Zdají se daleko, nedobytné jako beton a chladné jako sklo.

I truchlím, protože vidím, že studium, jak jsem ho kdysi v dechberoucím ohňostroji štěstí prožívala, už nikdo další neprožije. I kdybychom se nakrásně vyhnuli všem dalším karanténám a uzavírkám, je tahle kapitola prostě nadobro pryč. Společenství se proměnilo ve fabriku a z mojí milované fakulty se stal klon fakulty architektury, jedné z nejošklivějších a nejnepříjemnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Pravda, tam jsou kanceláře prosklené směrem dovnitř a syrovost betonu ještě zdůrazňují odpudivě řvavé barvy, takže ano, mohlo by být hůř. Ale opravdu mi to má stačit?

Kam se hrabe Kafka aneb o Švejkovi

Když jsem letos v létě po více než deseti letech znovu otevřela Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nedělala jsem to s nijak zvláštním nadšením. První dva díly kultovního českého románu jsem sice už jednou přečetla, nepamatovala jsem si z nich ovšem prakticky nic; snad kromě nejasně svíravého pocitu, že tohle opravdu není žádný humoristický román. Teď už to chápu jasněji. Švejk je jednou z nejděsivějších knih, jaké jsem kdy četla.

Zapomeňme na chvíli příjemnou komediálnost švejkovského mýtu, idylické ilustrace Josefa Lady i dobromyslnou tvář Rudolfa Hrušínského. Všechny tyhle vrstvy, které se na původní dílo postupně nabalily, udělaly ze Švejka bezmála roztomilou figurku, se kterou se se zvláštní hrdostí neváháme ztotožňovat. Realita knihy je ale úplně jiná.

Švejk jako takový totiž snad ani není postava. Je to racionální, emocionální i morální vakuum. V průběhu knih se nedozvíme vůbec nic o jeho prožívání, přesvědčení, hodnotách, pocitech, myšlenkách. Prostě tam nejsou. V tomhle je třeba Haškovi přiznat nepopiratelnou porci geniality. Švejk není člověk, není to ani lidský typ. Je to prostředek vyprávění; a tomuhle vyprávění jde zejména o to zachytit šílený zmar světové války, což se famózně daří. Nefunkčnost rakouské byrokracie, neschopnost úplně všech, všudypřítomná hloupost, zkorumpovanost, alkoholismus, podvod, přetvářka, utrpení, hlad a smrt. To jsou hlavní témata Švejka. Prolínají celým románem, důmyslně přefiltrovaná přes dokonalý odstup oné zvláštně absentující hlavní postavy, skutečného muže bez vlastností.

Jak jsem postupovala k dalším dílům, moje ochota číst dál klesala, až klesla zcela na nulu. Upřímně řečeno nevím, jestli to dočtu. Nemám na to. Nechci vidět další utrpení, další hrůzy a další Švejkovo nemorální jednání. Od určité chvíle nepomůže už ani humor. Komediální část Švejka totiž končí zhruba po padesáti stránkách. Pak nastupuje temnota, hořkost a absurdita, a to v takové míře, že zahanbí Kafku i Camuse dohromady. Ne že by snad zcela zmizely vtipné narážky a cynické poznámky, smích ale ztratí svou osvobozující lehkost. Tohle nejsou žádní Černí baroni. Haškův humor je temný jako noc a syrový jako válka sama. Není to rafinovaný autorský záměr podat válku s nadhledem. Je to poslední útočiště, které stojí mezi člověkem a sebevraždou.

Nemovitosti a já

V dnešní rozdělené společnosti představuje málokteré konverzační téma opravdové bezpečí. Jak postupně všechno prosáklo politikou, stalo se z dřívějších všedních předmětů hovoru něco, o co se v případě zájmu dá bez potíží do krve pohádat. Někdy se může zdát, že žijeme v jakési permanentní bitevní krajině, v níž nás spojuje opravdu snad jen to, že slunce svítí na všechny stejně. A pak samozřejmě ještě nemovitosti.

Na nehorázné ceny nemovitostí si totiž s gustem zanadává úplně každý. Nezáleží při tom na tom, v co věříte nebo koho jste volili. Všichni víme, že trh s nemovitostmi je katastrofa. V zásadě jsme v situaci, kdy si běžný smrtelník nemůže dovolit vlastní střechu nad hlavou, a pokud si ji dovolit může, pak buď vyhrál v loterii, nebo se zadlužil na celý život. Obzvlášť horké je tohle téma pro mou mileniálskou generaci, která už se víceméně houfně sezdává, pomalu ale jistě zakládá rodiny – a spolu s tím touží po vlastním domově.

Možná jsem v tomhle ohledu nenormálně do větru, ale pomyšlení na vlastní nemovitost mě nikdy nenaplňovalo štěstím. Z rekonstrukcí mám hrůzu a vybavovat dům mě nebavilo ani v kultovní videohře The Sims. Nezávidím svým vrstevníkům, když vyprávějí o tom, jak koupili byt; spíš je mi jich líto. Protože mně se z myšlenek na dlaždičky, skříně a kuchyňské linky dělá nevolno a při představě, jak musím řešit, že mi dělníci položili podlahovou krytinu na strop (tak nějak ty historky zpravidla vypadají), se o mě pokoušejí mdloby.

Někdy žasnu, jak je možné, že společnost se tak dramaticky mění, ale představa, že v určitém věku se sluší zakoupit auto a nemovitost, se neposunula ani o milimetr. Jindy se sama sebe ptám, jestli mě jednou nečeká stáří v maringotce. Ale ať je můj náhled jakýkoli, jedno je jisté a stejně všeobjímající jako obloha. Totiž že současné ceny nemovitostí, to je prostě úplné šílenství.

Když zemře surrealistický básník

Už tři dny nezvedá telefon. Ale kdo ví, nikdy ho moc nezvedal. Zástupy prázdných lahví by mohly vyprávět. Když přijel, byli jsme vždycky jako na trní. Skoro nemluvil, jen odsekával, podobně toxický jako cigaretový dým, který ho obklopoval.

Našli ho v bytě až po několika dnech. Tak brzo? chtělo by se říct. Jen díky sestře, kterou po celý život pohrdal. „Dyť vy jste úplný blbci!“ křičel jednou opilý pozdě v noci. Z poličky se tomu Nietzsche tiše pochechtával. Stejně mu druhý den uvařila oběd.

Vybydlený byt, pyžamo na posteli, plesnivý chleba, knihovna a několik básnických sbírek. Právě to po něm zbylo. Ano, řada jeho básní je o smrti. Ale že to přijde právě teď, to nečekal nikdo. Jeho matka zemřela ani ne před rokem.

Jako dítě jsem se ho bála. Nikdy neřekl nikomu z nás jediné laskavé slovo. Vždycky dostál pověsti asociálního hulváta, plně věren té části rodiny, která zvládla prochlastat vlastní hospodu a pak jezdila po městě se sudem na trakaři.

Nezval i Mallarmé se za sklem chvějí strachy. Co s nimi teď bude? Snad se jich ujme někdo, komu nezbyla tak hořká pachuť na patře. Přátelé truchlí; na rodinu zbyla nevyřízená korespondence, opletačky s úřady a nevypověditelná nájemní smlouva. Jako vždycky.

Dohořívající filosof. Už dohořel.