Óda na Posledního z Jediů

Je mi úplně jasné, co máte na jazyku. Hvězdné války, taková komerce! Jenom víc prachů z toho chtěli vytřískat. Že by zrovna moje filmová rubrika mohla strpět pozitivní reakci na takový film? Image intelektuálního snoba si líže rány v koutku a vyčítavě na mě pokukuje. Ano, přátelé, je to tak. Líbily se mi poslední Star Wars. Líbily se mi tolik, že na ně nejspíš půjdu znovu. A není to tím, že mě unesli mimozemšťani.
(Pozor, budou spoilery. Spousta spoilerů.)
Nemůžu si pomoct, ale Poslední z Jediů zvládl něco, co nezvládly žádné Star Wars před ním. Zachoval si mýtus Síly, světla a temna, a zároveň udělal velmi výrazný krok směrem k realističnosti. Rogue One, například, zvládl jenom to druhé – a nelíbil se mi, protože se pro mě stal pouhým nudným akčním filmem. Tohle bylo jiné. Postavy byly lidštější než kdy dřív: Luke tak správně cynický a autenticky zlomený, Ben a Rey pro jednou nepůsobili jako pouhá inkarnace dobra a zla, případně účelově napsaní váhavci, ale jako lidé, v nichž se leccos pere. Jejich vztah byl jako vztah klaďase a záporáka poprvé v historii Hvězdných válek zajímavý a jiskřilo a pnulo toho v něm tolik, až se tajil dech. Charismatický pašerák se ukázal být hajzl, co chtěl jenom prachy, superodvážený plán zase se přestrojit a něco ukradnout na nějakém tom destruktoru, konečně vyjevil svou pravou povahu superdebilního, až sebevražedného nápadu. Vedení odporu konečně přestalo být jednolitým blokem dokonalých a perfektně sehraných postav (uznávám, to bylo už v Rogue One); svalnatý tvrďák za volantem X-Wingu dostal zaslouženě za vyučenou a rebelové vůbec dostávali na frak takovým způsobem, že se o ně člověk poprvé v historii opravdu bál. Vynechme teď úvahy o tom, jak funguje vakuum nebo co všechno zmůže mistr Yoda – netvrdím, že ve filmu není hromada blbostí a logických nedomyšleností. Jenže Reyin výcvik, postava Luka, vývoj Kylo Rena, identita rebelů a rozjímání nad tím, co vlastně znamená hrdinství, jsou tak zajímavé, že zkrátka převažují. Na celé čáře.
Co ale těmto Hvězdným válkám zejména připisuji k seznamu prvenství, jsou zcela osobně moje pocity. Nikdy jsem neměla ze starwarsovského filmu takovéhle dojmy. Už při projekci mi bylo jasné, že tohle je přes všechny úlety a lapsy opravdu dobré; bezprostředně po ní jsem věděla, že to chci vidět znovu; a emoce ve mně doznívaly ještě několik dní. Tohle nezvládlo mnoho filmů. Ba dokonce jich to zvládlo velice málo.
A to je v mých očích to vůbec nejdůležitější prvenství.

Dotazník pro mě aneb nominace na Liebster Award

Osud tomu chtěl, že mě Barbora z Barborových příběhů nominovala na Liebster Award. Nejsem si tak docela jistá, co to znamená, ale jelikož ráda vyplňuji dotazníky, rozhodla jsem se nominaci přijmout a odpovědět na desítku otázek, které se s nominací pojí. Uznávám, že je to vzhledem k charakteru mého blogu trochu úlet, ale neodolala jsem, tak mi to snad odpustíte. Tedy Bára mi přichystala tyto otázky:
1. Co je ta nejdivnější věc, jakou jsi kdy ztratila?
Jelikož věci příliš neztrácím, tak je to pro mě dost těžká otázka. Jako malá jsem ztratila pár rukavic a čepici, jednou peněženku… Celkem nedávno mi pračka sežrala ponožku. Nic lepšího mě bohužel nenapadá. V tomhle ohledu jsem fakt suchar.
2. Jsi organizovaný člověk, nebo věčný zmatkář?
Organizovaný člověk, naprosto a úplně. Když jsem v pokoji na pražském bytě svého času bydlela bez spolubydlící, tak býval tak uklizený, že nebylo možné říct, jestli jsem zrovna odjela na víkend domů, nebo jsem si jenom šla udělat do kuchyně čaj. Když jsem si loni řekla, že do konce března bych chtěla mít dopsanou první verzi diplomky, tak jsem 31. března měla dopsanou první verzi diplomky. Vlastně je to se mnou tak zlé, že mi trvalo několik let vypořádat se s tím, že ostatní lidé různé věci říkají a pak je tak nedělají, protože jsem byla zvyklá, že když se něco řekne, tak přes to nejede vlak. Je to docela prokletí. Vybraní čtenáři si konec konců jistě vzpomenou na můj článek Perfekcionismus a jiné nemoci.
3. Kočka, nebo pes?
Jednoznačně kočka. Jsem děsný lekavec a štěkající psi mi vždycky málem přivodí infarkt. Navíc mě pes kdysi docela ošklivě pokousal a léta jsem se bála kolem psa byť jen projít. Nejvíc ze všeho nesnáším neposlušné, volně pobíhající, obrovské a krvelačně štěkající psy, za kterými poklusává majitel a volá „nebojte se, on by neublížil ani mouše“. Na druhou stranu kočky mám moc ráda a ony mají rády mě. Dokonce tolik, že naše paní bytná říká jedné své kočce nevděčnice.
4. Jakou knihu máš nejradši?
Velmi těžká otázka! Vybrat jednu je pro mě nesplnitelný úkol, takže si trochu poupravím zadání a vyjmenuji jich víc. Bratři Karamazovi jsou jedna z nejgeniálnějších knih, co znám. Pak Malý princ, samozřejmě, nesmrtelná klasika. Silmarillion, Siddhártha, Martin Eden, Pýcha a Předsudek, Saturnin – knihy, které jsou zaručeným balzámem na duši (jo, vím, že Martin Eden se na konci zabije). A abych nevynechala poezii, tak nesmím zapomenout na Smuténku a A znovu láska od Skácela. Ty jsou kouzelné.
5. Kde bychom našli tvoje nejoblíbenější místo na světě?
Nó, nejsem si docela jistá, jaké je moje nejoblíbenější místo. Ale to není ta otázka, takže vlastně můžu směle odpovědět – ve Francii. Jak pravidelní čtenáři vědí, Francii miluji.
6. Léto, nebo zima?
Ještě před pár lety bych bez zaváhání řekla, že zima, ale asi stárnu. Takže léto, protože zimy už nejsou bílé – a mít všude břečku, nic moc.
7. Do jaké země by ses jednou chtěla podívat?
Do Anglie, protože jsem tam ještě nikdy nebyla. A do Francie, protože tam chci vždycky. Ale celkem by mě zajímalo i třeba Polsko nebo Pobaltí. Po exotice neprahnu.
8. Co je tvůj největší zatím nesplněný sen?
Napsat knihu. Opravdovou dlouhou knihu, román. To se mi nikdy nepodařilo, vždycky jsem po pár stranách utekla k povídkám, básničkám, úvahám a fejetonům. A, upřímně řečeno, ani nemám v rukávu žádný námět, u kterého by mi přišlo, že má cenu o něm nějak dlouze psát.
9. Jak by podle tebe vypadalo tvé alternativní já v paralelním vesmíru?
Inu, líbilo by se mi, kdyby bylo trochu méně pesimistické a škarohlídské. Takže by bylo oblečené do šílených barev, jako když mi bylo patnáct, možná by se tehdy na nižším gymplu rozhodlo jít na konzervatoř a teď by třelo bídu s nouzí v nějakém zapadlém orchestru u posledního pultu druhých houslí a bojovalo se záněty šlach. Teď už asi nemusím vysvětlovat, proč by mělo být míň pesimistické.
10. Jaké zaměstnání/obor studia bys chtěla mít, kdybys neměla to, které máš teď?
Myslím, že se jako čerstvá absolventka můžu vyjádřit i k tomu studiu – tam by to byla francouzská filologie. Teda kdyby to tam nevypadalo tak, jak to tam vypadá. Anebo obecná lingvistika. A ohledně zaměstnání… řekněme třeba literární redaktorka v nakladatelství. Anebo rovnou ta spisovatelka, nač troškařit.
Tímto velice děkuji za nominaci a jelikož mám nominovat další blogery, učiním tak. Nemám jich v zásobě moc, tak nominuji alespoň pár:
Elwin, protože se mi stýská po jejích článcích.
Sili, protože mám ráda její úvahy.
Aerosol, protože je mi líto, že už tolik na blog nepřispívá – tohle by mohla být příležitost.
A pak si ještě troufnu nominovat Čerfa, protože jeho blog je nikdy neselhávající zdroj zábavného, přemýšlivého a vůbec všeobecně příjemného a povedeného čtení. Navíc už má s všelijakými nominacemi své zkušenosti 🙂
Za normálních okolností bych nominovala i Martinu, ale jelikož má teď úplně jiné starosti, nebudu ji s tím obtěžovat a radši jí budu držet palce.
A toto jsou otázky, které pro vás mám:
1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
2. Proč píšeš?
3. Co soudíš o moderním umění?
4. Co děláš úplně nejradši, když máš volno?
5. Při poslechu jaké hudby ti naskakuje husí kůže?
6. Co lze najít půvabného na listopadu?
7. O čem dokážeš zapáleně rozprávět hodiny a hodiny?
8. Co tě vždycky potěší?
9. Jakou knihu jsi četl/četla nejvíckrát?
10. Vyplňuješ rád/ráda na dotazníky o sobě? Proč?
Tak ještě jednou díky za nominaci a jestliže vy, které jsem nominovala, mou výzvu přijmete, těším se na vaše odpovědi!

Těžce surrealistická dálnice

Jsou filmy, které ve vás neodbytně vyvolají pocit, že jsou prostě bizarní. U některých je to nedocenitelné plus, u jiných docela beznadějné mínus. Jeden z mých oblíbených filmů, Dálnice 60, patří jednoznačně k první jmenované skupině. Je surrealistický, ale zároveň pochopitelný, vtipný, trefný, střelený, ujetý, prdlý a vždy aktuální.
Neil Oliver slaví dvaadvacáté narozeniny a vlastně tak úplně neví, kdo je a co od života chce. Neusnadňuje mu to ani jeho otec, který z něj chce mít úspěšného právníka, přestože Neil k právům vůbec neinklinuje. Neil už málem podlehne otcovu nátlaku a dá se na nudná práva, když se mu začnou dít neobvyklé věci – potká divňouše jménem O. W. Grant, jakousi americkou obdobu našich kouzelných babiček, který plní lidem na potkání jedno jediné přání. Neil si přeje znát odpověď na svůj život – a zanedlouho je vyslán na cestu po neexistující dálnici 60, na které potká tu nejzvláštnější sebranku a navštíví nejzvláštnější města, jaká si dovedete představit. Kupříkladu město, kde žijí samí právníci, muzeum uměleckých podvrhů nebo jiné město, kde je zadarmo a legálně k dostání droga tak silná, že po jediném požití už člověk nikdy nevybředne ze závislosti a může pařit až do smrti výměnou za nějaké ty veřejně prospěšné práce. Jedno této surreálné dálnici nelze v žádném případě upřít – ukazuje lidi takové, jací skutečně jsou. S jejich přáními, skutečnými životními ambicemi a cestami, které se tu ukazují ve světle ne zrovna milosrdném, ale zato pravém. V takovém světle se pak leccos jeví podstatně jasněji.
Film ale vyniká nejen po obsahové stránce. Dobře tam hrají všichni, ale obzvlášť bych chtěla vyzdvihnout výkon Garyho Oldmana, který stvárnil O. W. Granta tak brilantně, že mu jeho magickou podivnost věříte na první pohled. Zvlášť když se to celé doplní správně ujetou hudbou, podobně prdlými vtipy a atmosférou, která vás vtáhne a už nepustí. Tenhle film se zkrátka režisérovi Bobu Galeovi povedl.
Takže pozor. Až potkáte zrzavého chlápka s červeným motýlkem a dýmkou vyřezanou do tvaru opičí hlavy, něco si přejte. Jenom při tom pamatujte na jedno: vážně se to splní. Opravdu to chcete?

Kam se dějí blogeři?

Čas od času mě přepadne zvláštní záchvat. Zničehonic začnu rozklikávat neznámé blogy, hledám blogery, kteří mají ve svých oblíbených odkazech co největší množství spřátelených spolublogerů, a všechny jejich stránky navštěvuji. Zpravidla se tím pokouším odreagovat, uchýlit se na bezpečný ostrůvek v nebezpečném světě. Když je situace špatná, vezmu za vděk i módním blogem, konec konců považuji se za člověka s určitým estetickým cítěním; navíc svět, ve kterém největší starost představuje dilema, která rtěnka vypadá líp, je svým způsobem uklidňující.
Jenomže často tyhle výlety nepomáhají, protože moje úsilí přijde vniveč. Blogeři jsou totiž druh jepičí – vymírají neobyčejně rychle. Když se mi podaří najít nějaký obzvlášť úctyhodný seznam cizích blogů, které mohu prošmejdit, upadám do deprese; moje zkušenost je totiž taková, že zhruba tři čtvrtiny blogů jsou mrtvé. A jako je v přírodě smutný pohled na mrtvá zvířátka, ani mrtvé blogy náladu zrovna nepozvednou.
Nemohu se proto nezeptat: kam se dějete, blogeři? Jaká záhadná nemoc vás tak hromadně kosí? Nebo prostě jen neumím hledat? Nebo už jsem moc stará (to by to přišlo rychle) a hledám něco, co dávno minulo? A proč jsou tak často posledním článkem nadějeplné řádky o tom, jak motivovaní jste k rozjetí blogu, který usnul jen načas? Copak se z blogů definitivně staly Šípkové Růženky? A je pro ně ještě vůbec nějaký princ?

Ukřičená doba

Vyhlídky pro člověka, který vládne psaným slovem, jsou dnes celkem široké. Může své schopnosti nechat pracovat pro celkem libovolnou organizaci, která zrovna hledá nějakého toho specialistu, manažera nebo guru komunikace – a že jich je. Pak píše do aleluja a svými skvělými nápady chytá další a další lidi do marketingové sítě. Má to jen jeden háček: spolu s ním se o to snaží i všichni ostatní a v takové konkurenci už běžná komunikace nestačí. Řečeno lapidárně: všichni chtějí být slyšet, a tak postupně zvyšují hlas, až každý řve jak na lesy, a vyhraje ten, kdo řve nejvíc.
Někdy mě tenhle ukřičený stav děsí. Nezáleží na tom, kdo jste a co chcete, někdo se vám neustále snaží něco nacpat, někdo pořád bojuje o vaši přízeň. Reakce na sebe nenechává dlouho čekat: zvykli jsme si, že se o nás válčí a spousta lidí se předhání v tom, aby nás co nejlépe pobavila a tak ulovila. A protože nechat se bavit je nenáročné a příjemné, tak se rádi necháváme lovit, jsme nedostatkové zboží. Jako všechno má ovšem i toto nezamýšlené důsledky: to, co si žádá delší čas, co nekřičí, ale šeptá a zraje delší dobu, ztrácí šanci. Jsme přehlceni a nechceme vynakládat úsilí, které vynakládat nemusíme. Texty nahrazujeme obrázky, knihy videi, paměť fotkami, vzdělání Wikipedií. Protože jednoduchost je nejhlasitějším řevem dneška.
Obávám se, že to s tou ukřičeností jednou dotáhneme tam, kam jsme to většinově dotáhli se zpěvem. Ten, kdo je odmalička obklopen hudebním smogem, zpravidla nezpívá, protože k tomu necítí potřebu. Vždyť má hudbu kolem sebe pořád a je jí tolik! Jenomže kdo jen poslouchá, nejspíš nikdy zpívat nebude, a to ani tehdy, když by po letech nakrásně chtěl. Jeho zpěvní hlas zakrněl, zbývá mu jen hlas mluvní, který toho uzpívá jen velmi málo a zbytek musí uřvat. Náprava je namáhavá a bývá k ní třeba profesionálů, tak nad tím dotyčný mávne rukou a zpívat už se nikdy nepokusí. Stejně to nepotřebuje, tak co. Koho zajímá zpěv? Doba si žádá křik.