Zaručené trháky, když nepřijde inspirace

Každý bloger čas od času bojuje s nedostatkem inspirace. Jeho oblíbená droga, psaní článků, došla a jako na potvoru se ne a ne dostavit geniální nápad. Zoufáte? Pomoc je snadná! Vždycky můžete napsat nějaký zaručený trhák, který vám vykouzlí takovou návštěvnost, že vás úplně přejde chuť psát to, co jste psali předtím. Jaká zaručená kouzla skrývám na inspiračním skladě?
1) Srdceryvná zpověď z minulosti. Měli jste někdy deprese, úzkosti, zlomenou nohu či srdce nebo vás alespoň nechápali rodiče a umřel vám křeček? Ano, je to hrůza a nechci to bagatelizovat, ale na blogu to můžete skvěle zúročit. Všichni si rádi počteme o strašných věcech z cizí minulosti. Nevím, jestli jsme tak soucitní nebo tak škodolibí, ale je to tak. Pokud budete dostatečně drsní a autentičtí, můžete to dotáhnout i na titulku.
2) Gender, feminismus, (ne)rovnost pohlaví, vztahy. Naprostá jistota. Každý si chce přečíst další článek, pod který bude moct napsat svůj názor – ať už je z kteréhokoli konce spektra. Protože na tohle každý svůj názor má a zajímavé je, že ať je jakýkoli, vždycky se jeho nositel cítí být v menšině, schválně si toho někdy všimněte. Každopádně pozor; hádanice v komentářích zaručena!
3) Náboženství. Částečně to může souviset s následujícím bodem, ale tady mám na mysli spíš obecné úvahy typu „náboženství je blbost“ nebo naopak „náboženství je skvělé“. Na to má totiž taky každý názor, zpravidla ještě o něco militantnější než na bod předchozí. To vám hraje do karet, protože čím militantnější názory, tím víc chtějí být slyšet. Hádanice v komentářích ještě zaručenější!
4) Imigrace, islám, terorismus. Suverénně nejtěžší kalibr, jen pro opravdu silné povahy. Každý prahne po tom napsat svůj názor pod další a další články. A třeba si vás taky zařadit do škatulky „dobrý, se mnou“ nebo „špatný, proti mně“ (někdy pouze na základě titulku, takže mu věnujte odpovídající péči). Pozor, dost často nic mezi tím neexistuje a jestli byla hádanice v komentářích zaručená u předchozích dvou bodů, tak tady si rovnou chystejte meč na obřadné harakiri. Nebo nějakou jinou rituální sebevraždu hezky po česku. Ale nevím, jestli něco takového máme. Zadusit se pivem? Za pokus to stojí, třeba to pojmenují právě po vás.
A proč tyhle zaručené trháky nepoužívám také, když o nich píšu, ptáte se? Pro odpověď nemusím chodit daleko: nejsem silná povaha. Vidina komentářové války, v jejímž centru stojím, mě naplňuje smutkem a odporem. A jelikož to jinak vlastně už ani neumíme, musíme se s tím smířit; protože o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

Dvojité vinobraní pro abstinenty

Neřekla bych o sobě, že jsem extra smolař, naopak mívám většinou docela štěstí nebo alespoň bývám na nějaký ten dějinný zvrat docela připravená. Nicméně občas mi pech přeci jen přeletí přes cestu a pak to stojí za to – třeba moje letošní turistická dovolená, kterou jsem zahájila tím, že jsem si při plavání na Lipně rozsekla několik desítek metrů od břehu patu (ne, taky to nechápu). Nebo rozbitý motor u auta při dovolené ve Francii. Anebo letošní výlet na Berounsko. A ten loňský taky.
Jakmile padlo rozhodnutí, že ten hezký zářijový víkend strávíme nějakým příjemným výletem a že Berounsko je rána jistoty, hned Hlavní nádraží nás přesvědčilo, že to byl hodně špatný nápad. Loni nám, pravda, přišlo podezřelé, že je vlak tak plný, ale ještě jsme si sedli. Až pak když jsme ze Srbska dorazili na Karlštejn s tím, že si ho v klidu obejdeme a někde tam ještě na louce posedíme, jsme zjistili, že to pravděpodobně nepůjde. Všude, ale opravdu všude byli lidi. Strašně moc lidí. A ještě víc alkoholu. Divili jsme se, co se to tam děje, až jsme si všimli, že mají všichni na ruce nějaký divný náramek a že jsme asi omylem vlezli na nějakou akci (naštěstí ale druhou stranou, tak jsme nemuseli platit žádné vstupné a ven nás pustili). Až pak jsme zjistili, že je to Karlštejnské vinobraní – a místo klidného posezení v cíli jsme zdrhali na přeplněný vlak, co nám nohy stačily.
Letos, když jsme viděli předpověď počasí, jsme se rovněž rozhodli strávit sobotu venku. Jen tak nezávazně jsme si zavtipkovali o loňském vinobraní a vyrazili jsme, ovšem když jsme dorazili k vlaku (nutno dodat že první vlak kdovíproč nejel, takže jsme tam skoro hodinu čekali na další), úsměv nám ztuhl na rtech. Kam se hrabal loňský rok! Celou cestu na Karštejn jsme stáli takřka na jedné noze, nalepeni na dveřích, a poslouchali pikantní historky amerických spolucestujících, kteří si pramálo dělali z toho, že řvou na celý vagón. Ještěže alespoň v tom lese nikdo nebyl. Ovšem do zpátečního vlaku jsme se museli opět probojovat (bohužel lidi napadlo, že když nastoupí už v Berouně, tak si možná ještě sednou), a když pak průvodčí zavtipkovala, že prý ještě nikdy na tom vinobraní nebylo tolik lidí, skutečně jsme skákali do stropu nadšením.
Nevím, čím to je, že Beroun má takhle kolem konce září tak neodolatelnou přitažlivost, ale funguje to bezvadně. V zásadě bychom mohli říct, že už jsme dvakrát byli na Karlštejnském vinobraní. Jak jen jsme akční, kulturní a společenští! Radost pohledět, obzvlášť na Instagramu by se to vyjímalo. To, že nepijeme a nesnášíme velké skrumáže lidí, je už jen drobná poznámka pod čarou.

A po úspěchu melancholie

V zásadě každý, s kým se bavím, má za to, že jsem v tyto dny neobyčejně šťastná. Hotová škola, červený diplom, alespoň jeden malý pracovní úvazek jistý… Tak nějak všichni si myslí, že celé dny slavím, užívám volna a sem tam odpovím na nějaký ten pracovní inzerát. Nebylo by to špatné. Jenže pravda je úplně jinde. Stejně jako na svatbách lidé bývají smutní, já trpím melancholií právě teď.
Možná je to velkou nevyřešenou otázkou, kým budu. Vždycky jsem byla student a pravidelný čtenář ví, že jsem plánovala jím ještě nějaký ten rok zůstat a pak se pomalu přesunout na opačný konec barikády student-profesor. Teď najednou student nejsem a vazby na fakultu jsem odstřihla; a uvnitř mě zeje pořádná díra. A já nemám čím ji zaplnit, protože takovéhle díry se zacelují jen velice pomalu, tak pomalu, jako vyrůstáte z první lásky a odrůstáte domovu.
Možná to má i něco společného s tím, že na nás místo babího léta vtrhl listopad. Nechápejte mě špatně, mám listopad ráda, jenže v listopadu. V půlce května ani v půlce září mi na listopadovém počasí nic tak skvělého nepřijde. Matuškovými slovy: je uplakaný počasí. A já jsem vůči němu nějaká moc empatická nebo co.
Zkrátka letos nejsem, řečeno s módními žurnály, „ready for fall“. Ale možná bych se měla místo planých stížností poohlédnout po nějakém řešení. Když už jsme u těch módních žurnálů, ty mají jasno: stačí pořídit pár rudých kousků do šatníku, nějakou tmavou rtěnku a je to. Tak nevím. Asi mám o životě nějaké přehnané představy.

O kyborzích a dovolené

Prázdniny jsou zvláštní čas. Na jednu stranu velmi depresivní: hrnou se na vás ze všech stran miliony šťastně vysmátých fotografií z nejexotičtějších turistických destinací, zatímco vy sedíte doma. Na druhou stranu krásný: zejména když ty radostí překypující fotografie bombastických scenérií fotíte zrovna vy, čímž uvedete do deprese pro změnu všechny ostatní. Pro mě je léto také časem, kdy vzpomínám, jaké to je žít bez technologií, zejména bez internetu. Samozřejmě že i já na dovolené například fotím, ale jelikož nemám chytrý telefon, tak pěkně starosvětsky foťákem a bez šance na Facebook. Je to skvělé.
Když si na týden či delší dobu odskočím od internetu i od telefonu, cítím se hned jinak. Přestávají mě tížit nezbytnosti a důležitosti všeho druhu, jako třeba že někomu zase nejde vypsat termín na zkoušku nebo zapsat nějaká známka. Ale hlavně mě přestávají tížit aktuální zprávy; nevím, co se děje v politice doma ani ve světě, nevím nic. Najednou jsou tady víc lesy, řeky a hory než krize, recese a deprese. Víc pozoruji než čtu a celá moje existence se daleko víc omezuje na tady a teď, je hmatatelnější, konkrétnější, zaostřenější a jaksi menší. Přestávám být abstraktním oblakem rozprsknutým po všem virtuálnu (postaru po všech čertech) a stávám se malým človíčkem, který se zrovna souhrou náhodou nalézá na jednom malinkatém flíčku téhle planety, a co je za humny, už je pro něj v nedohlednu.
Stojí to za to, osekat jednou za čas všechna svá technologická rozšíření a vrátit se k vlastnímu bytí a vnímání. Zvykli jsme si, že jsme tak trochu kyborgové, neustále napojení na technologické vychytávky všeho druhu, a jako takoví jsme tak trochu všude. Naše tělesná existence to nicméně stále okázale ignoruje a vede si svou. Jednou za čas neuškodí si to připomenout a naslouchat jí trochu víc. Být kyborgem totiž sice je praktické a velkolepé, ale neměli bychom zapomínat, že jsme jimi nebyli vždycky; a že pod vší tou technikou jsme, doufejme, stále ještě tak trochu lidmi.

Týden mezi učiteli

Nevím jak vy, ale já mám tendenci chtít po učitelích, aby byli něco jako nadlidé. Inteligentní, studovaní, s přirozenou autoritou, nadhledem a charismatem a ideálně ještě s dalšími deseti skvělými ctnostmi. V minulém týdnu jsem prožila stran tohoto ideálu poměrně tvrdý náraz – strávila jsem týden ve společnosti zhruba stovky učitelů hudební výchovy na všech stupních – od mateřinek až po střední školy. Byl to velmi schizofrenní zážitek. Na jednu stranu jsem tam navštěvovala naprosto úchvatný kurz hlasové výchovy, o němž už byla řeč, na druhou stranu tam byl taky ten zbytek.
Tak nějak jsem si představovala, že učitelé se nebudou chovat jako puberťáci, na které neustále nadávají. To jsem se ovšem spletla. To, že opilá skupinka učitelů (tentokrát skutečně výhradně mužů) bude obcházet ve tři ráno chatky, budit jejich osazenstvo a nutit jim tvrdý alkohol, jsem si nepředstavovala ani ve snu. Rovněž jsem nečekala, že level vzájemného pomlouvání mezi učitelkami bude tak vysoký. Taky mě překvapilo, jak velký úspěch slaví opravdu trapné dvojsmyslné vtipy. A to, že na hodině hry na ukulele navzdory explicitní výzvě vyučujícího, abychom nebrnkali do výkladu (což učitelé hudebky opravdu nesnášejí), všichni ti učitelé do výkladu stejně brnkali, snad ani nebudu komentovat.
Rovněž mě překvapila jistá stádovitost v chování. Bylo velice divné se nějaké části programu neúčastnit. Ještě divnější bylo něco z programu kritizovat. Také všichni předpokládali, že se pořád chcete o něčem (čti: o učení) s někým (čti: se všemi) bavit. A pořád se něco nacvičovalo a organizovalo. Neříkám, že když hlavní organizátor slaví šedesátiny, tak by se to mělo ignorovat, ale nacvičovat mu těch překvapení postupně asi pět už mi přeci jen přijde poněkud přehnané.
Inu, byl to zážitek intenzivní, ale myslím, že to díky té skvělé hlasové výchově stálo za to. Konec konců i ten zbytek byl svým způsobem obohacující: vyzkoušela jsem si spoustu nových věcí, zopakovala některé staré a nahlédla do úplně jiného prostředí. Holt to, že bych v něm opravdu nechtěla pobývat natrvalo, už je jiná kapitola.