Rubrika: Zápisník

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.

To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.

A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.

Když jsem dnes pracovala na diplomce, došla mi jedna nesmírně podstatná věc. V první chvíli to byla jen věc o „mých“ tématech na akademické práce, v druhé chvíli už to byla velmi podstatná věc na mně samotné a jak jinak: ve třetí chvíli to byl námět na článek.

Četla jsem zrovna o tom, jak různé jazyky různě tvarují lidskou mysl a jak v angličtině patří k dobrému tónu mluvit věcně, přesně, bez zbytečných emocí. Ty řádky ale nepsala Angličanka, psala je polská emigrantka do Austrálie a zároveň brilantní lingvistka Anna Wierzbicka. A psala je tak, že mě to doslova chytlo za srdce. Záhy po své emigraci totiž zjistila, že je pro anglicky australské prostředí příliš emocionální, vášnivá, přímá a angažovaná, že její způsob mluvení není dost umírněný, vyvážený a věcný, že když si telefonovala s matkou v Polsku, její manžel se divil, proč tak křičí. V tu chvíli mi to došlo.

Tahle polská lingvistka mě neuchvátila ani tak proto, že její teorie je dokonalá (což je!), ale proto, že jsem konečně našla někoho, kdo ve vší té přehršli akademicky bezzubé vyváženosti a „objektivity“ našel odvahu říkat věci narovinu a beze všech přebytečných „on the other handů“. Někoho, kdo přišel se skutečně novou, přínosnou a odvážnou teorií a kdo se za ni zasazuje vší silou své brilantní vědecké mysli i vší vášní své slovanské duše. Někoho, komu mimo jiné také vyčítali, že moc křičí.

V ten moment bylo nad slunce jasnější, že tuhle práci nepíšu náhodou a že jsem náhodou nepsala ani bakalářku – Sören Kierkegaard, její hlavní postava, prosazoval ve filosofii do všech těch systémů a reflexe hlavně vášeň a oddanost. Náhodou si nikdy nevybíráme nic, volíme vždy svůj vlastní obraz, svou spřízněnou duši – ať už děláme cokoli. I já jsem tak volila, a to tolik, až mě to zarazilo; ale jen v první chvíli, neboť pak všechno najednou začalo dávat obrovský smysl. Co na tom, že spolu Kierkegaard a Wierzbicka vůbec nesouvisejí, on byl Dán a ona je polská emigrantka do Austrálie, on filosof a ona lingvistka. Pro mě jsou ode dneška na jedné lodi, neboť duše jich obou je slovansky rozlehlá, stejně rozlehlá jako ta moje.

Nezapírám, svátky všeho druhu mám ráda a vždy se snažím je náležitě oslavit. Když jsem byla menší, tak mě překvapovalo, že k jiným dětem třeba nechodí Mikuláš nebo se u nich moc neslaví jmeniny. Dnes si svého rodinného dědictví náležitě cením a – snad s výjimkou toho Mikuláše – svátky slavím. A dělám to ráda.

Vím, pod „slavením“ si mnozí představí buď šílený úklid a horu vaření, nebo chlastačku, ze které se vzpamatovává ještě týden. Mně se moc nelíbí ani jedno. Slavit pro mě znamená vyjmout daný den (či několik) ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají. V některé dny je zkrátka krásné nepracovat a místo toho odpočívat, zpívat písně, zapalovat svíčky a vychutnávat všechno to, co máme (a že toho je). Myslím, že je dobře, když nejsou všechny dny stejné a když se dny všední liší od těch svátečních, když se v neděli opravdu nedělá a na Štědrý den opravdu nevěšíme prádlo – ovšem ze zcela jiných důvodů, než je pověrečný strach z toho, že to někoho zabije. Pracujeme pořád. Slavíme málokdy.

Mám proto ráda konec prosince, neboť je v lidských společenstvích už pár tisíc let věnován slavení. Slavme, když můžeme! Nejsme jen pracovní stroje a efektivita není všechno; teď máme čas být spokojení a užívat plodů své práce. Zasloužíme si to.

Když jsem si dnes přečetla komentáře k článku, který jsem před pár dny publikovala, docela mě to zvedlo ze židle. S výjimkou jednoho jediného komentáře (a pak ještě jednoho, který tam ale přibyl až potom) nikdo ze čtenářů nepochopil pointu článku – a co pointu, vlastně ani jeho obsah.

Vzhledem k tomu, že jsem články na tenhle blog chtěla psát tak, aby jim mohl rozumět prakticky každý, mě to poměrně vzalo. Jak může článek, který pojednává o tom, jak tajemnice obtížně sestavují rozvrh pro studenty, tolik lidí najednou nepochopit? Vždyť článek končí takhle: „Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.“ Snad jediný způsob, jak tohle lze nepochopit, je vůbec si to nepřečíst. Soudím tedy, že nikdo z nich nedočetl do konce.

A víte proč? Myslím, že důvod znám: protože skoro celý článek je psaný jako očíslovaný seznam po sobě jdoucích kroků 1-13. A seznamy jsou kůl, seznamy jsou skvělé, seznamy táhnou. Tolik, že běžný text proti nim nemá šanci. Na co dočítat konec článku? Že může obsahovat pointu? Koho to zajímá, nejsou tam čísla.

Můj závěr je tedy následovný:

1) Je třeba před každou větou napsat číslo

2) a pěkně ji oddělit enterem,

3) protože jinak

4) si to nikdo nepřečte.

Dnes chci vzdát hold jednomu z nejkrásnějších filmů, jaké znám. Je to mistrovský kousek z roku 2009, který byl nominován na Ocara za animovaný film, bohužel však nevyhrál (pro mě ale vyhrál na celé čáře). Jmenuje se The Secret of Kells, česky Brendan a tajemství Kellsu a jeho námětem je irská mytologie, konkrétně mýty o tvůrci jedné z nejnádhernějších irských historických památek, Knihy Kellsu.

(Zdroj obrázku.)

Dvanáctiletý Brendan žije v 9. století v irském opatství jménem Kells a připravuje se na dráhu mnicha. Jednoho dne však do Kellsu přijde proslulý iluminátor Aidan, který pracuje na nejkrásnější knize, jakou Brendan kdy viděl – a požádá chlapce o asistenci. Jelikož Irsko sužují vikingští nájezdníci, zdá se, že jediná možná strategie Kellsu, kterou prosazuje i jeho opat, je budovat pořádnou obranu. Ale bratr Aidan klade na první místo knihu; jako by jediné východisko viděl v zachování krásy a vzdělanosti, které přinášejí lidem naději i v temných časech…

(Zdroj obrázku.)

…a tak se rozvíjí hluboký a krásný příběh o síle víry, umění a přátelství. Příběh plný úchvatné keltské ornamentální malby, nádherné keltské hudby a okouzlující irské mytologie (kdo může nemilovat vílu Aisling a kocoura Pangur Bana?). Brendan a tajemství Kellsu je film tak povedený, že prakticky každý záběr máte chuť si dát na plochu a prakticky každou skladbu si pouštět pořád dokola (klobouk dolů před panem Bruno Coulaisem). Ať už máte rádi keltskou estetiku, historii, hluboké příběhy nebo krásné animované filmy, Brendan a tajemství Kellsu je něco, co musíte vidět. Za kvalitu ručím. A když se vám to nebude líbit, klidně si sem přijďte postěžovat.

(Zdroj obrázku.)