Rubrika: Zápisník

Stalo se vám někdy, že jste viděli hrát nějakého hudebníka a položili jste si při tom otázku, na co asi tak při hraní myslí? Co mu při tak specializované a umělecké činnosti může běžet hlavou? Myslíte si, že je to něco kdovíjak vzletného a nádherného? Pak to pro vás možná bude trochu překvapení. Hudebníci jsou také lidé a hlavně: mají trému. A ta dovede leccos.

Z vlastní mnohaleté zkušenosti musím říct, že myšlenky se při veřejných vystoupeních toulají těmi nejnevhodnějšími cestami. Když cvičíte doma, tak myslíte na to, co bude k večeři, na úkoly do školy, případně když jste šťastněji ponořeni, tak na to, jakou krásnou skladbu hrajete. Hrajete pak pohodlně a pohodově, když něco zkazíte, tak to klidnější povahy prostě zahrají znovu a ty temperamentnější to doprovodí několika peprnými slovy. Ale myšlenky vás ani v nejmenším nevyrušují, tak jim prostě nevěnujete pozornost. Na koncertě, když se na vás všichni dívají, vás však takovéhle bezpečné myšlenky okamžitě opustí. Stoupnete si a začnete hrát. A myšlenkový vlak vyráží ze stanice.

Začíná to zpravidla nevinně. Panejo, ono to hraje. Skladby na koncert bývají nadřené několik měsíců dopředu, takže prsty v nich běhají úplně samy a jakákoli mentální aktivita s tím nemá nic společného (hra na hudební nástroj je přeci jen motorika, byť velmi jemná a propojená se sluchem – takže vlastně jakýsi preciznější skok daleký). Jenomže kdy vám tenhle údiv dojde do hlavy? Na koncertě. Právě tam je totiž na filosofování o hře houslové ta nejvhodnější doba. Jak je vůbec možný, že tam ty prsty takhle samy létají? Jakto, že vůbec umím hrát? Jak to, že taková dřevěná bedna hraje a že ty černý fleky jsou… hudba? Říkala jsem něco o tom, že mentální aktivita nemá na hru žádný vliv? Nebyla to tak úplně pravda. Mentální aktivita – a obzvlášť zpochybňující aktivita tohoto typu – vás totiž může velmi efektivně ochromit. S myšlenkami během hraní navíc neumíte příliš zacházet, protože jim za normálních okolností nemusíte věnovat ani píď pozornosti. V momentě, kdy se začnete divit, jak vůbec ty děsně rychlé noty zahrajete, nebo se dokonce – nedej Bože – podíváte na svoje vlastní prsty, tak jste skončili. Vlastní prsty běhající po strunách jsou úplně stejně šokující jako stejně rychle běhající prsty kohokoli jiného. Toto ohrožení si okrajově uvědomujete, a tak začnete vědomě svoje myšlenky neobratně řídit: Dneska k večeři bude asi obložený chleba. …a jak to vůbec jde zahrát… A ZÍTRA bude škola. A tak dále.

Spasení z tohoto souboje se nabízí v několika možných podobách. První je zvonící telefon, plačící dítě či bouchající dveře. Tyhle myšlenky netřeba ilustrovat, známe je i z nehudebních situací. Druhou je chyba. Ta vás vytrhne spolehlivě. K té se ještě dostaneme. Třetí je chyba, kterou udělá váš klavírní doprovod – to je jemnější varianta, byť pohled na bezradného klavíristu také není nic moc (To si to nemohl nacvičit? Vždyť jsme to hráli nejmíň stokrát!). A čtvrtou je to, když se přiblížíte k obzvlášť těžké pasáži: a je to v pytli, už tam budu, musím to dát, když to dám, tak už dám všechno. Následná úleva, když je pasáž za vámi, vás také na chvíli zaměstná. Možnosti jsou dvě, přičemž první je ona již zmiňovaná chyba. No to bylo úplně na pytel, taková katastrofa, musím dělat, jako že nic, tak to tam být přece mělo, třeba si toho aspoň někdo nevšimne, ještěže to nikdo nezná, ach jo, proč se mi tak klepe ruka… Případně druhá, podstatně lepší varianta: Hustý, no to bylo tak hustý, jsem machr, to mělo grády! První varianta vám hlavu zamoří horečnatou snahou vylepšit si pokaženou reputaci a dobře dohrát aspoň ten zbytek (někdy dost kontraproduktivní záležitost), ta druhá vás zpravidla šoupne do daleko příjemnější roviny to je tak skvělá skladba, nádhera, krása, úchvatné. V tu chvíli už je jen jediná tragédie, která by vás mohla zaskočit: že zkazíte to, co je jednoduché a to, co jste vždycky perfektně uměli. I toto intermezzo (Já jsem takovej debil! Taková lehká část, tu jsem NIKDY nezkazila, to určitě každej slyšel a poznal, to snad není možný…) ale nakonec vyvrcholí závěrečným už to bude, už jen jeden řádek, už jen pár taktů, už jen tyhle šestnáctiny, už jen tyhle akordy, už jen poslední tón… a je to.

V tu chvíli, když doznívá poslední tón a vy se – vítězoslavně či zahanbeně – ukláníte, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí veškeré filosofování o podstatě houslovosti; je opět načase vrátit se do bezpečí a zabývat se dnešní večeří a zítřejší školou.

PS: Bystřejší si nejspíš všimli změny přezdívky. Ano, je tomu tak. Když jsem měla potíže rozlišit i svůj vlastní článek na titulní straně, rozhodla jsem se, že je načase zvolit něco méně anonymního, ale zato s nějakými rozlišovacími schopnostmi.

Když jsem nedávno dělala rozhovor s jedním docentem z naší fakulty, všimla jsem si, že pan docent, vzdělaný, moudrý a mravný to člověk, hned několikrát zopakoval, že bychom se neměli „zabednit ve svém domku“. Zjevně to byl pro něj motiv velmi důležitý a když jsem se nad ním zamyslela, zjistila jsem, že je důležitý i pro mě, a to obrovsky a nesmírně.

Původním kontextem v rozhovoru byla samozřejmě věda, konkrétně historiografie. Měla by se prý otevřít jiným disciplinám, připustit, že jiné obory vidí skutečnost jinak a že to neznamená, že to jsou kacíři nebo hňupové, a že to rovněž není důvod je zrušit. Skutečnost je sice jedna, ale úhly pohledu jsou různé. Hlavně se nezabednit ve svém domku a netvrdit, že pravdu mám já a ti kolem jsou jenom paka, protože tu jedinou pravdu nepochopili.

Vtip je, že to platí úplně všude. Ať chceme nebo ne, tendence zavřít a zamknout svoje dveře a pořádně se opevnit máme všichni. Svého času jsem měla pocit, že kam přijdu, tam narážím na barikády kolem takových domků. V každém z nich šlo nalézt jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o světě. Tak třeba: ženám nejde filosofie, zato milují nákupy, ženy jsou hloupé, muži koukají na fotbal a nezajímají se o módu, muži jsou hloupí, křesťané jsou blázni, kterým ještě nedošlo, že svět není starý 6 tisíc let, křesťané jsou naděje světa, církev je svatá, církev je nejhorší zločinecká banda ve vesmíru, humanitní fakulty jsou nejhorší, humanitní fakulty jsou nejlepší, žijeme si skvěle, žijeme si bídně.

Mnohdy jsem měla pocit, že i racionální lidé, kteří jinak přemýšlejí úplně o všem, se na určitém bodě zastaví a dál nepřemýšlejí, protože tam už se jenom opakují dané pravdy nebo vzorce chování, a běda jak tam někdo začne lézt s pochybnostmi. Mnohdy jsem měla pocit, že daný člověk nevidí tak úplně mě, ale spíš svůj obraz o tom, jaká bych měla být, ať už jako žena, studentka nebo jakákoli jiná kategorie, do které jsem zrovna menší či větší náhodou spadla. Mnohdy jsem měla pocit, že když už daný člověk vidí mě, tak si honem v zabedněném domku ve svojí hlavě udělá kategorii „výjimka“, tam mě šoupne a zbytek jeho názorů zůstane nezměněn, protože „… (doplňte dle vlastního uvážení) jsou přece … (též doplňte), to ví každý“.

Kéž bychom rozbili bednění na domcích našeho srdce a naší hlavy! Kéž bychom jednoho dne otevřeli okna, odemkli dveře a pustili dovnitř čerstvý vzduch a třeba i pozvali někoho dál! Kéž bychom přestali soudit a odsuzovat, ale začali také naslouchat a ptát se! Kéž bychom zbourali hradby, v jejichž stínu se ukrýváme, dovolili si trochu nepohodlí pochybností, námahy přemýšlení, tolerance, pochopení! Kéž bychom jednoho dne zjistili, že nejen strach, ale i láska a vstřícnost nám může být ve světě obranou, a to obranou daleko krásnější a účinnější než zamčené dvěře a bednění.

Tak to vypadá s cenou našich životů. Nebo svůj život snad ceníme na víc? Možná slovy – to zcela určitě. Lidská práva, trestní zákoník a všemožné další dokumenty a instituce dokládají, že jsme pro ochranu lidského života schopni nemalého úsilí. Ale to se děje zejména v případě jeho bezprostředního ohrožení, v případě smrti. Když máme svůj život skutečně žít, když se vrátíme ze školy nebo z práce a nečelíme smrtícím bombám nebo nemocem, ale dalšímu pracovnímu dni, se však zpravidla chováme tak, že by se do těch třiceti stříbrných vešlo i dýško pro nebeskou komisi.

Jak si jinak vysvětlit životní styl „přežít pracovní týden, dočkat se spasení jménem víkend, alkoholového opojení v pátek, pekelné kocoviny v sobotu a deprese v neděli, o pondělním ránu nemluvě“? Ano, vím, někdy to nejde jinak, okolnosti jsou okolnosti a život se s námi nemazlí. Ale o něco jemnější variantu známe snad všichni. Po státnicích už bude všechno fajn. Až si najdu práci, tak to bude v pohodě. Až si zvyknu na pracovní režim, tak bude dost času na štěstí. Případně materiálnější varianta: až budu mít mobil/auto/byt/domeček/vilu se zahradou a stádo koní, tak budu skutečně šťastný. A ono pořád nic a štěstí nepřichází a já se pořád honím, pořád stresuju a pořád jsou všude jen samé starosti. A můj život je pod psa a nestojí ani za těch třicet stříbrných, protože si nedokážu vážit sebe sama natolik, abych se nenechala ovládnout studiem, prací nebo očekáváním okolí. Moje hodnota na trhu práce může být skvělá nebo výsledky ve škole famózní (tady vím, o čem mluvím), ale věřte mi, v tu chvíli se necením ani na těch třicet stříbrných.

Víte co? Já nechci mít tržní hodnotu, nechci být zboží na „trhu práce“. Nechci se prodat ani upsat. Nechci se hnát za dokonalým vzhledem, za představou dokonalé ženy, studentky, zaměstnankyně. Chci se dívat do slunce a ležet na louce, procházet se lesem a nahlas si zpívat, číst básně a vyprávět vtipy a malovat si a poslouchat ptáky. Chci být se svými přáteli a se svou rodinou a dávat z plnosti, ne z donucení. Jako malý princ chci mít čas na to důležité, co je očím neviditelné. Důležitá pro něj byla jeho růže, později jeho liška a nakonec jeho přítel pilot. To je totiž život, který stojí za víc než třicet stříbrných.

Nedávno jsem viděla film, který bych určitě neoznačila za krásný ani úchvatný, zato bych o něm byla schopná prohlásit, že by ho měli každý den dávat všechny televizní stanice v prime timu. Je to film mrazivě, strašlivě a děsivě pravdivý.

Náš vůdce, v originále Die Welle („Vlna“), se odehrává na německé střední škole. Začíná tam právě projektový týden, v jehož rámci se jednotliví vyučující mají za úkol zhostit jednotlivých témat a ta se studenty zpracovat jako nějaký projekt. Učiteli Reineru Wengerovi je přiděleno téma autokracie, z něhož není příliš nadšen. Jeho studenti také nejsou nijak zvlášť zapálení, vždyť to je dávno překonané téma, už jsme se přece poučili, dnes už by se to nemohlo stát. Wenger se však rozhodne autokracii pojmout zajímavě. Z projektového týdne udělá experiment, ve kterém chce vytvořit ze své skupiny studentů malou diktaturu, jíž bude vůdcem.

Experiment začíná nenápadně – studenti si musejí stoupnout, když chtějí promluvit, musejí sedět rovně a oslovovat učitele předepsaným způsobem. Lavina ovšem také začíná zvolna. Postupně se stanou z ostatních projektových skupin nepřátelé, Vlna (tak se Wengerova skupina pojmenuje) má uniformu v podobě bílé košile, pozdrav a logo. Ti, kdo nesouhlasí, odcházejí, protože jako odlišní nemají ve Vlně žádnou šanci, všichni jsou proti nim. Logo je brzy nasprejované po ulicích celého města a bílá košile vstupuje ve známost. V rámci Vlny vznikají přátelství a nové vztahy, staré vztahy se naopak rozbíjejí. Členové získávají identitu, pomáhají si, pořádají akce, kam neuniformovaní více méně nesmějí, a mají najednou pro co žít, do čeho vložit svou iniciativu a kreativitu. Zvláště ti, kteří mají problémy s rodinou a s vlastní identitou, náhle získávají smysl života, přátele, uznání a pevné, smysluplné místo ve světě. Vlna začíná žít vlastním životem.

Experiment se však brzy vymkne z rukou. Během jediného týdne učitel vytvoří vpravdě fašistickou skupinu, která šikanuje všechny kolem a ani to nedovede nahlédnout (tak už to s fašistickými skupinami bývá – že bojují za „dobrou věc“). Při scéně, kdy Wenger vejde do třídy a všichni se jako bílá masa jednolitě zvednou a udělají předepsaný pozdrav, doslova mrazí v zádech. Odezvy studentů jsou naprosto pozitivní. Nikdy tolik nedrželi při sobě.

Na konci týdne Wenger odhaluje, že to celé byla jen šaráda. Otevírá jim oči a ukazuje, že se z nich stali fašisti a že by byli schopni zvěrstev jenom proto, že by jim to přikázal, protože jim dal jistotu v nejistém světě. Experiment však zašel příliš daleko a ti nejzoufalejší se již nedokáží vrátit.

Náš vůdce odhaluje fašistu v každém z nás. Ukazuje, že jsme se ani v nejmenším nepoučili, že hrozba diktatury je stále stejně živá, že skočíme na lep každému, kdo nám nabídne jistotu, pevný řád a místo ve světě, kdo nám řekne, jak se to všechno má, kdo je hodný a kdo zlý, kdo náš a kdo cizí. Jakmile se to stane, není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Ve jménu bílé košile smeteme všechny. Jako vlna.

K tomu kalendáři jsem se dostala úplnou náhodou. Znáte to: „Heleď, dostali jsme hromadu kalendářů a taky máme dva úplně stejné, nechceš jeden?“ A tak jsem si ho vzala a postavila na psací stůĺ, pěkně tak, abych na něj neustále viděla. Myslela jsem si, že to bude prostě hezká dekorace, která mi trochu pomůže v orientaci časem a prostorem, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že na mě má ten kalendář daleko větší vliv, než jsem si myslela. Asi začnu být fanda stolních kalendářů.

Jak se tak občas zadívám do těch čísílek, dojde mi totiž, kolik času mám. Že měsíc je vlastně hrozně dlouhá doba a že až do včerejška tam byl pořád ten první. Teprve první! Mívám tendenci leden tak trochu vypouštět, protože je zkouškové a jinak se do něj celkem nic nevejde, ale když na mě takhle kouká z kalendáře, tak to najednou nejde. První měsíc v roce. Když ho prošustruješ, nikdy se ti nevrátí. Máš šanci v něm spoustu věcí udělat, spoustu věcí změnit a je první, s příchutí sladkého nového začátku. S dneškem je ten pocit ještě palčivější, protože mě čeká posvátná chvíle, kdy kalendář otočím a tak za tím prvním obrázkem udělám definitivní tečku. A přede mnou bude další měsíc. Druhý. Stále zimní a o něco kratší, než je obvyklé. Ale pořád neobyčejně dlouhý. Takového času! A to pořád tvrdíme, že žádný nemáme. A přitom ho často jen nevěnujeme tomu důležitému. Tolik času, tolik příležitostí, tolik možností. Tají se mi z toho dech.

Tak snad to všechno nepromrhám.