Rubrika: Zápisník

Včera jsme byli na plese. Bylo nás hodně. Přípravy nám daly opravdu zabrat, hlavně psychicky. Všeobecně by se dalo říct, že to krásně sedí na současné téma týdne („Jako v korzetu“).

Nejdřív jsme byli doma v neškodné sestavě čtyř lidí. To je celkem standardní počet, v němž se dá udržet naprostý klid a řád, zvlášť když jsou všichni dospělí (byli). Adrenalin nám stoupl, když přijely moje dvě neteře a ségra. Nejdříve něco tvrdých statistických dat:průměrný věk klesl o pár desítek let, počet členů domácnosti se zvýšil o víc než polovinu, prudce stoupla hladina hluku (a to se prý hladiny zvuku nesčítají) a vůbec nejvíc ze všeho se zvedl počet šminek na metr čtvereční (kdyby šminky měly schopnost narušovat časoprostor, tak už bychom cestovali někde hodně daleko ve vesmíru).

Pak začaly přípravy na ples. „Jé, můžu si vyzkošet tvoje šaty?“ „Nalakuješ mi nehty?“ „Nalíčíš mi oči? Ale dej tam všechny ty barvy, i tu tmavou!“ „Můžu si půjčit řasenku?“ „Kolik máš vůbec lesků na rty? Cože, ty nemáš žádnou rtěnku?“ To byla jedna strana mince. Druhá vypadala úplně jinak: „Kdo udělá ty chlebíčky?“ „Ale ne, ty krabí tyčinky jsi měla vzít dvoje. Ne, tady nejsou, jsou dole ve sklepě!“ „Už jste večeřeli? No tak honem, nebo nic nezbude!“ „Učešte někdo tu holku, takhle nemůže jít, bude mít vlasy všude!“ A tak dále. Běhali jsme všichni po celém domě, navzájem se česali, líčili (no, spíš líčily), půjčovali věci, následně je pak hledali, protože si je chtěl půjčit někdo další nebo je potřeboval původní vlastník a tak dále. Do toho v kuchyni vařící četa dělala chlebíčky, které pro nedostatek prostoru skládala na parapet, zjišťovalo se, co si kdo zapomněl, že si vzal špatné oblečení, že se mu nehodí kravata, jak to, že nemá ty fialové boty, jak to, že se nenapil, případně jak to, že vypil všechen čaj – no veselo.

Vyrazili jsme, což byl značný úspěch, jen s malým zpožděním. To se však mělo podstatně zvětšit na místě. „Až tam přijdem, tak si půjdu sundat legíny a vezmu si silonky.“ „Až tam přijdem, tak mi upravíš ten účes, žejo? Ta čepice ho úplně zkazila.“ A „Nežeňte tak, vždyť je to do kopce!“

A tak jsme přišli a šli si sundávat legíny, oblékat silonky, upravovat účes, svlékat asi padesát vrstev („Děti se musejí obléct pořádně, je tam hrozná zima!“), přehazovat krabici s chlebíčky („Podrž to, sundám si kabát. Jo, vezmu to. Vem to znovu, ještě si musím sundat svetr.“), přendávat věci z jednoho místa na druhé („Nedávej si ty rukavice do rukávu, vypadnou ti!“), přezouvat se, čekat na jedny, následně na druhé a potom na třetí, přičemž ty první ty třetí vůbec neviděli přicházet…

Korzetové šaty nemám. Ale dovedu si představit, že kdybych je měla a hodně si korzet utáhla, tak by to bylo asi něco podobného. Jenom mnohem snáze změnitelného.

Konfrontace se smrtí je něco, co ukáže na člověku úplně všechno. Najednou zjistí, jakými blbostmi zaplňuje svůj pracovní i volný čas, přijde na to, že spoustu drahých lidí a věcí úplně zanedbává, že ještě větší spoustu věcí do nekonečna odkládá, že je nespokojený a že žije v úplně absurdním světě, kde se všichni chovají, jako kdyby smrt vůbec neexistovala.

To je celkem tvrdá realita. A je umění se chovat tak, že smrt existuje a že může přijít kdykoli. Třeba zítra.

Vědět, který den je poslední, chtěla bych, aby byl krásný. Nejkrásnější. Stačilo by mi málo – vědět, že už nic nemusím, napsat o některých ožehavých tématech, co si opravdu myslím, a to smrtelně vážně a smrtelně veřejně, být se svými milovanými někde, kde je krásně. Možná zajít na nějaký pekelně drahý balet, který už chci dlouho vidět.

Na jazyk se mi dere nepěkná otázka, proč s tím vším čekat až na poslední den života. Ale taky se objevuje vědomí, že i kdybych umřela třeba právě zítra, tak by mi to vlastně nijak extra nevadilo; nemám pocit, že bych se zuby nehty musela držet při životě, protože jsem nic nestihla, nic si neužila a všechno mám před sebou. A to je přeci jen v tom všem odkládání a bání se docela dobrá zpráva.

Jsem velký frankofil a každoročně navštěvuji Festival francouzského filmu. Vím o tom, že moje slabost pro francouzštinu občas poněkud zatmívá moji soudnost, a jsem tak ochotná francouzským filmům prominout leccos jen proto, že jsou francouzské. I ten nejblbější dialog přece zní v půvabné francouzštině tak kouzelně! Letos se mi ale na festivalu přihodilo něco, co nikdy předtím. Můj zážitek z filmu, už tak zdeformovaný svou francouzskou festivalovostí, zcela proměnilo kino.

V kině Lucerna jsem byla poprvé a bylo velmi hezké – interiér z 19. století se v kině přeci jen nevídá tak často. Co ale bylo nejdůležitější – to kino bylo úplně narvané. Film, na který se všichni tak těšili, se jmenoval Zbrusu Nový zákon a byl to film námětem ztřeštěný, absurdní, prdlý a vůbec po všech stránkách dobré zábavě vyhovující. („Bůh existuje. Žije v Bruselu.“) Navíc to byla předpremiéra. A ještě v původním znění. Nešlo na to nejít.

Již v prvních minutách filmu jsem zjistila, že pán vedle mě nejspíš bude vskutku veselá kopa, a to navíc nadaná značným hlasovým potenciálem (Národní divadlo by ho mělo při příštím konkurzu na hlavní roli nějaké komediální opery určitě oslovit). A tento pán se při každém náznaku vtipnosti, a že jich v prvních minutách filmu bylo, strašlivě smál. Možná by lépe seděl popis, že vydával neobyčejně zvučné a hlasité citoslovce smíchu, ale každopádně se smál s dokonalou upřímností a srdečností člověka, který se výborně baví. Smál se tolik, tak hlasitě, tak zněle a tak upřímně, že tím musel nakazit dobrých pět řad kolem sebe a snad i celé kino, protože i to se hojně a nahlas smálo.

A tak jsem se smála též. Smála jsem se vtipům, nad kterými bych za normálních okolností jen mávla rukou, či dokonce pohoršeně pozvedla obočí. Smála jsem se i jen náznakům vtipů, kterých bych si třeba sama vůbec nevšimla. A smála jsem se nahlas dokonce i tehdy, když se ostatní nesmáli, ba i když pán vedle mě mlčel, protože program „smát se nahlas“ už byl nastaven. Bavila jsem se výborně.

A tak se stalo, že se mi francouzský film Zbrusu Nový zákon náramně líbil. A také to, že nejsem schopná říct, jestli by se mi líbil podruhé. Ani jestli je opravdu tak dobrý. A už vůbec ne, jestli se na něj má někdo dívat na počítači, v osamělosti své komůrky.

Každopádně jestli najdete nějakého pána, který se bude ohromně smát, tak ho seberte a jděte na to do kina s ním. Protože tehdy to zcela určitě bude vynikající.

Nejsem moc velký příznivce recenzí. Ale cítím potřebu napsat o překrásném filmu jménem Příběh o princezně Kaguje, který není v Čechách skoro vůbec známý. Jak by taky mohl – je japonský a japonské filmy se u nás opravdu moc nedávají.

Příběh o princezně Kaguje je kreslený film, který si nemá potřebu hrát na realističnost. Vypadá jako neobyčejně krásná malba vodovkami – a tím taky je. Některé tahy vypadají jako pouhé črty, jinde je třeba jen náznak barvy. Vše ale zapadá do jednotného půvabného stylu, který je dokonale doplněn nezvyklou krásou japonské hudby.

A uvnitř toho se odehrává mytologický příběh, který nejdřív nechává diváka tápat. Chudý drvoštěp najde v lese překrásnou živou panenku, která vyrostla z bambusu a vypadá jako zmenšenina dospělé princezny. Záhy po příchodu domů se však změní v novorozeně, které drvoštěp se svou ženou vezmou za své. Kaguja šťastně vyrůstá v lese a roste nadpřirozeně rychle – jako bambus, ze kterého vzešla. Co je zač? Proč některé věci zcela záhadně zná? Nevíme a nevíme dlouho. Jen sledujeme Kagujin život, jak se pomalu odvíjí, jak ji rodiče chtějí udělat princeznou, a tak ji stěhují do města a dávají vychovat jako dámu (což je mimo jiné v té době v Japonsku dost děsivý proces – ženy si tam třeba z nějakého záhadného důvodu černily zuby).

Sledujeme, jak Kaguja dospívá v nádhernou ženu, jak okouzluje všechny, kdo jí spatří (i ty, kdo ji nespatří), a přesto není úplně šťastná. Vidíme, jak dosahuje všeho, co se se štěstím zpravidla spojuje – má bohatství, vzdělání, na každém prstě několik nápadníků z nejlepších rodin, mezi nimi i prince. Přesto však cosi chybí.

Vyprávění je krásné, klidné, neútočí na smysly smrští rychlých a akčních záběrů, otevírá otázky, dává odpovědi jen na některé a nechává žasnout. Poklid filmu vystřídá až mrazivý závěr. Princeznin původ je odkryt, až když už je příliš pozdě. Pozdě na to, aby začala skutečně žít – tak, jak žila ve svém mládí. Protože „štěstí, které jste mi dali, bylo těžko nést!“ Přestože nejdřív byla ze všech změn nadšená, nakonec ji důsledky jejího „princeznovství“ dohnaly.

Princezna Kaguja se tak táže po původu lidského štěstí, problematizuje pozemské pachtění i hodnotu společenské prestiže. Ukazuje k hloubce samotného lidství (jakou větší otázku si je možno klást?), a to navíc způsobem, který je neobyčejně půvabný. A mimo jiné také nastavuje zrcadlo naší rychlé, akční a klipovité kultuře – až když vidíte ten obrovský rozdíl, uvědomíte si, na jakou rychlost a smršť podnětů jsme zvyklí. Ve zkratce: jde o velmi cenný královský šperk světové kinematografie.

Dlouhá léta jsem neměla na mobilu foťák. Nechtěla jsem ho a nepotřebovala. Před nějakou dobou jsem si koupila nový mobil. Hloupý, tlačitkový mobil. Má ale na sobě foťák, protože dneska je bez foťáku leda tak mobil pro důchodce. Není tomu tak dlouho, co se mi s ním přihodila zvláštní věc – dalo by se říct, že se můj mozek střetl s foťákem v mém novém mobilu a já jsem zažila argumenty odpůrců moderních technologiích, stlačené do pár vteřin, na vlastní kůži.

Bydlím na studentském bytě a ten víkend jsem byla na návštěvě doma. V neděli odpoledne, když jsem odjížděla do Prahy, jsem si chtěla najít doma v kuchařce jeden recept, protože jsem věděla, že je dobrý, ale nepamatovala jsem si ho. Našla jsem si tedy kuchařku a tehdy se to stalo.

Můj mobil ležel hned vedle. Přišla volba: můžu si recept vyfotit, kuchařku uklidit a neztratit tím dohromady ani minutu, anebo si můžu recept přečíst, vytáhnout z něj to podstatné a to si zapamatovat. První možnost byla lákavě jednoduchá a já jsem neměla času nazbyt – vzala jsem tedy foťák a recept si vyfotila, aniž bych tušila, co konkrétně v něm vlastně je. Moje jediná mozková aktivita v tu chvíli směřovala k tomu, aby se do záběru všechno pěkně vešlo.

V tu chvíli mi došlo, že jsem se nemusela ani zamyslet a už mám recept kdykoli k dispozici. Nemusela jsem si ten text přečíst, zamyslet se a vybrat z něj to podstatné a to si následně zapamatovat (a věci typu „podáváme s chlebem“ zase v klidu zapomenout). To by mi zabralo pár minut a byla by to určitá práce. Takhle mi to zabralo bez námahy ani ne minutu. A můj mozek při tom byl vypnutý – nemusel dělat vůbec nic! Velmi zřetelně jsem pocítila, jak v té jedné fotce zmizela jedna příležitost zapnout a procvičit si závity šedé kůry. Byl to proces zakrňování mozku v přímém přenosu, byť v miniaturním rozměru.

Už velmi přesně chápu všechny ty argumenty, že když máme všechny informace pořád k dispozici, tak z toho akorát zblbneme. Je to totiž přesně tak. Všudypřítomné foťáky nám nepomáhají si lépe pamatovat, ale naši paměť ubíjejí. Jak říká jeden docent od nás z fakulty: pořád vám všichni říkají, že si data nemusíte pamatovat, protože je máte kdykoli na internetu. Ale já říkám, že data jsou jako klíče – když si je pamatujete, tak je máte při sobě. Na internetu jsou vám, stejně jako klíče, o kterých víte, že je máte doma, k ničemu.

A tak jsem kuchařku znovu otevřela, recept si přečetla a naučila se ho.