Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.

Když jaro začne na podzim

Přestože jsem v Austrálii už přes dva měsíce, sleduji u některých věcí pozoruhodnou setrvačnost. Třeba moje tendence přát druhým dobrou chuť. Ta ani trochu nezeslábla, přestože v angličtině nic jako „dobrou chuť“ neexistuje a francouzské „bon apetit“ rozhodně není běžné. Anebo roční období. Uznávám, australská zima mi nedala příliš mnoho důvodů kdovíjak se mentálně z našeho léta přenastavovat. Teprve teď se ale tenhle nedostatek adaptace projevuje se vším všudy.

Uvnitř mě se totiž začal probouzet velmi silný dojem, že dny by se měly zkracovat, šípky červenat a vůbec že podzimní melancholie je namístě. A ono ne. Tady naopak začíná nádherné jaro, teploty atakují třicítku, všechno rozkvétá a všude možně probíhají oslavy a festivaly v duchu „hurá, jaro je tady“. Jak to skloubit s tím, že mi facebook nedávno nabídnul první reklamu na vánoční výzdobu?

Rozhodla jsem se se svými rozdvojenými pocity bojovat stylově. Město Toowoomba je od Brisbane vzdálené jen něco přes sto kilometrů, což se v Austrálii bere jako vzdálenost, kterou lze v podstatě přeplivnout. A právě Toowoomba, kde každoročně probíhá po celé září Karneval květin, je místo, které dovede hacknout jakkoli silné vnitřní nastavení na podzim.

Karneval květin nabízí Australanům další z mnoha příležitostí pojíst nějaké to rychlojídlo u stánku, povozit se na kolotočích a zajásat si u další trhlé přehlídky. A když říkám trhlé, myslím opravdu trhlé. Lidé oblečení jako květiny, lidé s více než metrovými motýlími křídly, která hezky plachtí jenom proto, že jejich nositel jede na kole, lidé pokrytí třpytkami. A do toho auta obložená květinami a velké květinové vozy, které soutěží v… no, vlastně si nejsem úplně jistá v čem přesně, ale jsme v Austrálii, takže se soutěžit musí. Doufám každopádně, že auto obložené slunečnicemi s obřím ptakopyskem na střeše vyhrálo. Minimálně cenu pro nejulítlejšího účastníka.

To hlavní ale byly městské zahrady a parky, kde probíhala samotná květinová výstava. A pro tu nemám slov. Macešky uspořádané do nápisů a obrazců, tulipány s replikami větrných mlýnů v pozadí, nekonečné řady pestrobarevných hledíků, kvetoucí třešně v japonské zahradě… Procházela jsem okouzleně mezi pestrobarevnými záhony v plném květu a nevěděla jsem, jestli se mám dřív kochat, čuchat, fotit nebo uhýbat jiným fotícím turistům. Lidí totiž dorazilo opravdu hodně, takže kdekoli jste se zastavili, mohli jste si být jistí, že právě někomu kazíte fotku. A když jste naopak fotili vy, ostatní vám to s gustem oplatili.

Bylo to nádherné, opojné, úchvatné. Lidé se smáli, nadšeně běhali od jednoho záhonu k druhému a nemohli se vynadívat. Radost a veselí tryskaly ze všech. A přestože jsem byla po nemoci (opět) a do sbírky jsem přidala další špatnou zkušenost s místní veřejnou dopravou (už zase), rozhodně to stálo za to. Navíc co se mojí mise týče, myslím, že ji lze s úspěchem prohlásit za splněnou. Takové jarní nakládačce nemohlo odolat nic.

Tímto tedy prohlašuji své druhé letošní jaro za zahájené!

Objevování buše aneb o australské odolnosti

Na první pohled to vypadá skoro normálně. Pětadvacet stupňů, modrá obloha, ostré slunce, zurčící voda, stromy a sem tam nějaké to křoví. Jenže pak přijdete blíž. Stromy jsou zvláštní, mají neznámé listy a úplně jinak voní. Na zemi neroste normální tráva – buď je tam zažloutlé cosi a sem tam keřík, nebo tuhá ostřice. Zurčící potůček má barvu čaje s mlékem a stromy leckde stojí přímo v něm. Ptáci spíš křičí, než že by zpívali, a sem tam přeběhne přes cestu obří ještěrka.

Na vycházku do australské buše jsem nemusela z Brisbane daleko. Vlastně jsem z Brisbane nemusela vůbec – Karawatha Forest je totiž lesní rezervace přímo ve městě (což ovšem neznamená, že tam nejedete hodinu a půl). Byla krásná sobota a já jsem po všech možných výstavách, muzeích, galeriích a ohňostrojích dostala chuť na trochu přírody. A i když se mi první dojem snažil našeptávat, že to není nic extra bombastického, stačilo málo, abych svůj názor zcela změnila.

Stačí se třeba jen zamyslet nad tím, že ten horký slunečný den je pořád ještě technicky vzato zima. Všechny rostliny, které vidíte před sebou, tak tohle počasí považují za příjemný chládek a připravují se na skutečné výzvy. A ty přijdou, na to můžete vzít jed. Sucha tu prý někdy udeří tak mocně, že vláda Australanům limituje čas, po který se smějí sprchovat; a jindy zase přijdou povodně, které vyženou z domovů tisíce lidí. V buši tyhle extrémy vidíte okamžitě: na jednom místě je všechno seschlé a žluté a o pár metrů vedle stojí stromy ve vodě.

Místní všeobecná odolnost je fascinující. Brisbane v únoru zpustošila stoletá voda a já jsem to o pár měsíců později vůbec nepoznala. Viděla jsem jednu nefunkční lampu na nábřeží a jednu zavřenou zastávku trajektu. Toť vše. Ani na buši nepoznáte, jakými hrůzami si prochází. Sem tam kvete kytička, ptáci křičí… a pak přijdete k těm stromům, co mají tak zvláštně tmavou kůru, blíž. A zjistíte, že jsou ohořelé.

Jak jsem tak překračovala louže a popadané kmeny a vídala čím dál víc tmavě flekatých stromů, můj respekt narůstal. Až tady se přede mnou zhmotnil význam okřídleného sloganu, že v Austrálii není extrémní počasí otázkou jestli, ale kdy. Ano, tohle je ta země, kde se na cedulích, které varují před lesními požáry, v příjemně zelené části stupnice rizika skví nápis „Vysoké“. Když prostě hrozí riziko jenom vysoké, můžete zůstat úplně v klidu. Není nakonec to, že ten les vypadal docela normálně, ten vůbec nejbombastičtější zázrak?

Jak vypadá můj australský týden

Když mi zazvoní budík, je v české kotlině stále hluboká noc, tady už mě ale vítá krásné ráno. Krásné je ze statistických důvodů skoro vždycky – ono když máte v průměru 283 slunečných dní za rok, tak už si na nějaký ten déšť nebo mlhu musíte pomalu brát lupu. Nevím, jestli tu sezóna nadávání na počasí vypukne až s letními vedry, nebo prostě nevypukne. Možné je všechno.

Na univerzitu jezdím autobusem. To zní nudně, ale v reálu je to adrenalin. Styl jízdy některých řidičů mě nutí přehodnocovat životní priority a zvažovat, jestli by nakonec i pro mě nebylo řízení autobusu schůdný vedlejšák. Když pak s hlasitým poděkováním řidiči i nebesům vystoupím, vydávám se na každodenní kilometrovou vycházku buší na kampus. Někdy vídám papoušky a v téhle roční době už i ledacos rozkvétá. Konec srpna přátelé, jaro za dveřmi!

Brisbane, Queensland, Austrálie, jaro

Program na univerzitě nebývá od pohledu příliš pestrý, to pravé bohatství se ale skrývá pod povrchem. Jsem tady, abych češtinu zapojila do mezinárodního výzkumu jazykových univerzálií (podrobněji v jiném článku), a chci se vrátit domů s tím, že i my právě tahle slova máme a fungují zhruba stejně jako v jazyce mangaaba-mbula. Je to složitější úkol, než se může zdát, takže hodně čtu už poměrně technické lingvistické elaboráty (což je výzva, protože kdo mě zná, ví, že jsem nikdy nestudovala přímo lingvistiku), překládám hromady příkladů, argumentuju, proč by se „if“ mělo převést spíš jako „jestliže“ než jako „pokud“, a když narazím na něco, s čím si nevím rady, konzultuju to s Cliffem. Ten mi zpravidla položí pár dobře mířených dotazů, prodiskutuje to se mnou, doporučí mi hromadu dalších článků a pak si nad horkou čokoládou pěkně popovídáme o životě nebo o experimentálních překladech Bible. Někdy se připojí i Lauren. Jiné dny se naopak minu s oběma.

Domů přicházím zpravidla mezi pátou a šestou. Tou dobou už mám mozek převařený tak, že si můžu být opravdu jistá, že v něm není žádná salmonela, a z další adrenalinové jízdy autobusem je mi lehce šoufl. Večery trávím různě. V pondělí chodím zpívat do sboru (12. září máme jarní koncert, tak doražte!), v ostatní dny dělám, co se namane. Hodně si píšu s lidmi, protože všichni chtějí vědět, jak se mám, a jsou už touhle dobou vzhůru. Do toho udržuju normální blogový provoz. Čas od času jdu s někým ven. Tančím. A vždycky je tady naše každodenní společná multikulturní večeře.

Dny v týdnu se zpravidla odehrávají ve stejném rytmu s výjimkou pátku – to totiž většina lidí pracuje z domova. Dělám to taky tak. Můžu se díky tomu i líp mentálně připravit na víkend, protože víkendy tady jsou jedna velká akce. Jednou jedu do Gold Coast na pláž, podruhé do centra Brisbane do muzea nebo galerie, potřetí na moře pozorovat velryby… vždycky se něco najde. A když se v neděli večer vrátím domů (vidíte, jak je „doma“ relativní?), zažívám něco neuvěřitelného – těším se na pondělí. Ano, opravdu. Jde to. A vlastně na tom není vůbec nic divného. Čeká na mě laskavý Cliff, charismatická Lauren, kampus v buši a nějaké ty jazykové univerzálie. Těšit se na něco takového je přece ta nejsamozřejmější věc na světě.

Nový Zéland aneb 20 tisíc mil za komfortní zónou

Mám za sebou patrně nejintenzivnější týden svého života. Dovolená, jakou jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech, které jsem se víc bála, než že bych se na ni těšila, a na místě, kam jsem si myslela, že se nikdy v životě nepodívám. Na univerzitě jsme ale měli prázdniny a já potřebovala obnovit australské vízum, abych mohla v klidu dokončit svou stáž, a tak jsem vyjela na týden na Nový Zéland. S sebou jsem měla jen batoh na zádech, výčitky, že utrácím naprosto nekřesťanské peníze, a obavy z toho, že se úplně sama vydávám po pouhém měsíci u protinožců na další cestu do totálního neznáma.

O Novém Zélandu mi všichni říkali, jak je úchvatný, moje očekávání proto postupně pod vlivem dalších a dalších vyprávění vystoupala bezmála do oblak. Uvědomovala jsem si, že to je poměrně nebezpečné nastavení, protože když hodně čekáme, můžeme se taky hodně zklamat. Opatrnosti ale nebylo třeba. Nový Zéland je nejkrásnější země, jakou jsem kdy viděla. A to jsem viděla jen severní ostrov. A ještě jen velmi omezeně. Představte si ty nejzelenější a nejoblejší kopečky, na kterých se pasou krávy a ovce, za nimi se klenou vrcholky hor ve stylu Alp (ovšem bez sněhu), mezi tím subtropický deštný prales a o kus dál mořské pobřeží s romantickými plážemi a černými sopečnými skalisky. Do toho dřevěné domy, na zahrádkách pomerančovníky, citroníky a ibišky, spousta zpěvných ptáků, na vlajce Jižní kříž a pouhých 5 milionů obyvatel. Zní to jako pohádka? Tak přesně takový je Nový Zéland.

Těžko se mi hledají slova pro všechno, co mi ten týden přinesl. Byla to jedna obrovská emoční horská dráha. Panika ze zrušeného letu, který mi nakonec zkrátil dovolenou o celý drahocenný den. Totální osamění ještě mnohem dál od domova než v Austrálii. Selhávající plány. Naštvání z nedostupné nebo neexistující veřejné dopravy. Frustrace ze zavřených přírodních parků. Vztek na předraženou turistickou infrastrukturu a povrchnost organizovaných prohlídek. Hnusné počasí. Rozkopaný Auckland se zácpami každé ráno i odpoledne. Únava. A vedle toho nejkrásnější krajina, jakou jsem v životě viděla. Nepředstavitelně přátelští lidé, kteří mě s širokým úsměvem zdravili, jen když mě míjeli na ulici, a oslovovali mě „hon“ a „love“. Pizza s kyselými okurkami a fazolemi a domácí grepová marmeláda. Úžasně sympatická a zajímavá paní domácí v romantickém staromilském domě. Černočerná sopečná skaliska a černý písek. Zpěv v jeskynní katedrále s naprosto božskou akustikou. Hobitín, snad nejmalebnější místo, jaké existuje. Maorská kultura. Vroucí bahno, sirný smrad a největší gejzír na jižní polokouli. Pták kiwi. Tanec na břehu Tasmánského moře. Žralok za sklem asi tak metr ode mě. Deštný prales v centru města. Jeskyně, která vypadá díky zvláštním svítícím červům jako noční nebe a do které jsme vjížděli na lodi za maorského zpěvu našeho průvodce. To se prostě nedá nijak popsat ani shrnout. O tom se dá jen tančit.

Mám pocit, že se za ten týden odehrály alespoň dva měsíce. Bylo to nádherné i vyčerpávající, extatické i frustrující. Už chápu, proč si všichni ti milionáři pořizují domy a bunkry právě tady. Když už apokalypsa, tak aspoň v té nejkrásnější zemi; v zemi, která je směsí zvláštně povědomého a naprosto exotického; kde nežijí žádná jedovatá zvířata a kde není ani jeden had; kde si děti mohou chodit bezpečně hrát do deštného pralesa; kde před příchodem Evropanů žil jediný savec, a to netopýr; kde se i bílí učí maorsky, všechno je dvojjazyčné, zastávky se jmenují třeba Otahuhu a kde některé maorské babičky pořád ještě nosí na hlavě věnec ibiškových květů. Bude mi ještě nějaký čas trvat, než celou tuhle kovbojku vydýchám a všechno se usadí, jedna věc je ale jistá. Aotearoa, Země bílého oblaku, se mi vryla do srdce. Tolik, že jsem sama netušila, že je to vůbec možné.