Milostný dopis pro Českou poštu

Má drahá,
již tak dlouho na Tebe čekám! Myslím na Tebe bez ustání a s každou z takových myšlenek se mi rozbuší srdce a čelo se horečnatě zapálí. Za dlouhých dní sedávám u okna, vyhlížím, zda se neblížíš, zda právě dnes si nezvolíš naplnit svou přítomností mé srdce. Za bezesných nocí se převaluji a vidím Tě v duchu před sebou, nedáš mi klidu, ani okamžik spočinutí.
Jak krutá jsi, má milovaná! Skýtáš mi marnou naději, když lehkomyslně rozséváš své přísliby. Naplňuješ mé žití sladkobolným utrpením a netrpělivostí – snad dnes? Tedy zítra? Pozítří? Každý okamžik je mi nekonečně dlouhý, když si představím, že jsi na cestě ke mně, když slyším v dálce tvůj lehký krok.
Jak je život bez Tebe chudý a prázdný! Nezmohu nic proti těm mocným citům, nedokážu dál jen útrpně čekat. Vzbuzuješ ve mně temné vášně, když pomyslím, žes již mohla být mou. Pálím kadidlo a obětuji zápalné oběti po vzoru Abraháma, vzývám všechna pohanská božstva a žádám jediné: přijď a zůstaň se mnou navždy!
Tvůj zhrzený,
Čekající

Co z tebe bude

Kdyby někoho v dnešních individualizovaných časech napadlo skládat hymnu všeho studentstva, neměl by to ani trochu jednoduché. Místo ód na výšiny lidského ducha, svobodu poznání a sílu kritického myšlení, které v latině znějí ještě o něco pěkněji, by do ní musel zakomponovat spíš existenciální krizi, bytovou nouzi, kredity, Google, Wikipedii a Libgen. A především a zejména – onu věčnou a stále se opakující otázku: co z tebe bude.
Snad žádný dotaz (kromě obligátního jak se máš) jsem neslyšela v životě v různých obměnách tolikrát. Netrvalo dlouho a uměla jsem během půl minuty nejen říct, co přesně studuji, ale i vysvětlit, co to znamená, načrtnout základy našeho studijního plánu, možnosti uplatnění a mé osobní výhledy do budoucna za pět, deset a sto padesát let. A do toho všeho předstírat, že mě to vůbec nerozčiluje, bezmezně miluji každého, kdo se mě takhle ptá, a ani trochu z toho nejsem ve stresu. To, že by mohlo být něco špatně nikoli se mnou, ale právě s onou otázkou, mi totiž v úplnosti došlo až docela nedávno.
Zakopaný pes se skrývá hned v prvních dvou písmenkách: „co“. Výzkumy na poli lingvistiky se zdají ukazovat, že rozdíl mezi co a kdo, tedy mezi věcí a osobou, nějakým způsobem vyjadřují všechny jazyky světa. Když říkám „kdo“, každému je jasné, že tím míním člověka nebo relativně obdobou bytost s mnohem vyšším statusem, než jaký přiznávám například pařezu. Pařez nemá vědomí ani pocity, nehýbe se, nedýchá, nejedná. Ptám-li se „kdo“, pátrám po autonomním jedinci. Když se ptám „co“, je to buď naprosto všeobecný dotaz bez hranic, nebo mám v hledáčku nějaký ten pařez.
Když se tedy někoho otážu, co z něj bude, rovnou tím smetu ze stolu jeho status živé osoby. Už pro mě není někým, ale něčím – a s něčím můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Něco má svůj jednoduchý účel, může sloužit nebo se poškodit, kopnout pod postel, vyhodit. Pokud po někom chci, aby svou budoucnost zkrátil do nějakého toho „co“, zkrátka předpokládám, že svou živou osobnost zazdí do něčeho neživého, sám sebe promění ve věc, která bude lépe či hůře sloužit svému účelu a podle toho s ní bude nakládáno. Stane se strojem, nebo spíš jeho součástí, a čím strojovatější bude, tím víc uznání si zaslouží.
Za celý život se mě nikdo nezeptal, kým se chci stát. Je to otázka daleko komplikovanější a zpravidla se nedá položit minutu poté, co jste někoho potkali. Odpověď na ni může trvat podstatně déle a navíc se nedá přepočítat na peníze. Ale pokud nechceme o lidech nadobro přemýšlet jako o pařezech, možná bychom o ní měli zauvažovat. Lingvisté pak alespoň za pár let nebudou muset hovořit o rozdílu mezi kdo a co jenom jako o nějaké historické anomálii.

Ubitá motivací

Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.
Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.
Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit – to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením – nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.
I pozavírala jsem všechny ty blogerky – milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.

O dětech, které vědí svoje

Děti často považujeme za stvoření, která o takzvaném dospělém světě nemají ani ponětí. V mnoha ohledem je to jistě pravda a ještě ve více ohledech je to dobře, neboť podle pesimističtěji naladěných lidí by se jinak patrně rozhodly stejně jako Oskar z Plechového bubínku Güntera Grasse raději nikdy nevyrůst. Přesto jejich bystrozrak v mnohých věcech dokáže překvapit. I když je nevědomý.
V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek a bez obav seděl roztomilý blonďatý chlapeček na sedadle, díval se z okna a zpíval si písničku. Nekopal spolucestující, nelezl po sedačce, nekřičel na celý vůz, jen si čistým hláskem tiše prozpěvoval; nesedět přímo naproti němu, nejspíš bych si ho vůbec nevšimla. Takhle jsem ale zaznamenala i text – a ten mě zaujal. Nezachytila jsem ho celý, utkvěl mi zejména neustále se opakující refrén: „šup, šup, šup, šup, šup, šup, celý dlouhý den“.
Střih, další scéna. Nacpané metro a v něm malá holčička, která nedbá početného publika: „já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám“. Neustále dokola, jako v deliriu. Chvíli mi trvá rozklíčovat text, protože si ještě dost šlape na jazyk. Navíc znám písničku hlavně v originále, a to ještě dost špatně.
Mám za to, že tyhle dvě děti zvládly ve svých popěvcích o deseti slovech vystihnout víceméně celý dospělý svět. Svět složený ze samých musím a odehrávající se v šíleném pracovním tempu a rytmu nesmyslných opakování, šup, šup, šup, celý dlouhý den. Práce, rodina, nakoupit, uklidit, uvařit, padnout na pár hodin a pak zase práce. A když už nadejde sladké páteční odpoledne, tak ať to stojí za to a ať je útěk co nejrychlejší. Alkoholové delirium, totální rauš. Zapomnění, uvolnění a já tak rád trsám, trsám až do svítání.
Když jsem v šestnácti Grassův Plechový bubínek četla, nerozuměla jsem tak docela, proč že se to Oskar rozhodl v útlém věku nevyrůst – ta kniha byla ovšem bizarních věcí tak plná, že nějaká další nehrála velkou roli. Dnes tomu rozumím; popravdě daleko víc, než bych chtěla. A také proto doufám, že ty dvě děti toho budou navzdory svým prorockým slovům ušetřeny. Alespoň než vyrostou.

K zasmání i k inspiraci: 2 fejetonisté, které možná neznáte

Mám za to, že dobrých fejetonů není nikdy dost. Jsou dost krátké na to, aby se daly pohodlně číst v tramvaji, a dost odlehčené na to, aby ta tramvaj mohla jet i kolem páté hodiny odpolední směrem domů. Svým vtipem dokážou zvednout náladu, případně nasměrovat pozornost jinam než obyčejně. Namísto černých myšlenek na to, že právě visíte na štangli v přecpaném dopravním prostředku, se tak můžete soustředit třeba na to, kam se slamníkem, který už nepotřebujete, nebo proč ke slovu nekňuba neexistuje taky nějaký kňuba.
Nerudovi a Čapkovi (výše uvedené příklady jsou právě z nich) se ale věnovat nehodlám. Jejich příspěvky na poli fejetonním jsou známé dost, a kdo si nedal říct doteď, toho nepřesvědčí nic. Já bych chtěla psát o autorech méně známých, ale o nic méně brilantních. Dokážou potěšit, rozesmát a třeba i inspirovat. Ať už k tvorbě článků, anebo aspoň myšlenek.
Prvním je Gilbert Keith Chesterton. Není náhoda, že tento britský novinář konce 19. století byl velkým vzorem Karla Čapka. Jeho psaní je skvostné, vtipné, brilantně vypointované a přitom hluboké a plné neotřelých nápadů. Dívá se na svět plný ohromujících maličkostí, nad nimiž žasne; český výbor z jeho děl se konec konců Ohromné maličkosti přímo jmenuje. Chesterton se v nich vžívá do role trpaslíka, pro kterého je i sedmikráska velkou a úžasnou věcí, což ostře kontrastuje se znuděným obrem, jemuž je všechno malé a nijaké. Nedopadne to s ním ostatně právě nejlépe: „…a tak si neobyčejně znuděn lehl přes čtyři nebo pět prérií a usnul. Na neštěstí se jeho hlava octla zrovna před chatou intelektuálského zálesáka, který právě v té chvíli vyšel ven, v jedné ruce sekeru a v druhé knihu novotomistické filosofie. … A v té knize stálo: ‚Lze říci, že zlo pýchy znamená být neúměrný vůči světu.‘ A tak zálesák knihu sklapl, vzal sekeru a asi tak týden osm hodin denně sekal obrovi hlavu, až mu ji uťal, a tím to skončilo.“
Překvapení, která vám drahý Gilbert Keith (a skvělý překladatel Jan Čulík) při četbě nachystá, snad ani nelze spočítat. Při ležení v posteli mu kupříkladu chybí tužka dost dlouhá, aby s ní mohl malovat na strop, a údaje jako „kolik tun rzi se ročně odloupne z mostu přes Menaiskou úžinu“ se mu zdají fascinujícím básněním o životě. Obhajuje laciné krváky a kýče nebo se opírá do symboliky anglického břečťanu, případně anglické snídaně. S jazykem si hraje se stejnou lehkostí jako s myšlenkami, a když líčí, jak se německého hospodského, „z jehož tváře zářila láska k penězům jako slunce o polednách“, neúspěšně snaží přesvědčit, že mu dluží za doutník, popadáte se za břicho – a přísaháte, že jestli takhle maličkosti dokázal vnímat on, dokážete to taky.
Druhým autorem je Ivan Vyskočil. Přesouváme se do Československa 60. let, a k žánru, který by dost možná jako fejeton tak úplně neobstál, je ovšem otázka, jako co by obstál. Možná by to mohly být jakési fantaskní minipovídečky, nicméně vzhledem k jejich lehkosti, vtipu a délce je neváhám po bok Chestertona zařadit.
Ivan Vyskočil (nebo jak ho zná moje máma: „Myslíš ten divadelník?“) je ve své knížečce Vždyť přece létat je snadné jedním z nejoriginálnějších autorů, jaké jsem kdy četla. Úvodní povídku o deprimovaném snu, který sloužil u dámy, co se dala psychoanalyzovat a dostala ho tak do úzkých, následuje povídečka o držadle uprostřed nádraží, kde se ho nemá kdo držet, takže kdo ví, jestli to není spíš pušťadlo, nebo něco, za co když zatáhnete, celá budova se zřítí. V kousku o herci, který na jevišti při tanci vyskočil a jednoduše se zasekl ve vzduchu tak, že ho ani nešlo vykrýt košatým dubem, se dostáváme na hranici surreálna, které je dokonáno v povídce, v níž se studenti rozhodnou potrestat svoje učitele tím, že se budou strašně moc učit („A teď svými znalostmi záludně zaskakujete pedagogy… svými vědomostmi pokořujete své učitele jako zvířata. … Není myslitelné udržovat tento protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde?“). Některé kusy jsou lehce dada, jiné zase o něco temnější, vybere si každý. Osobně mám nejraději tu o badatelích, kteří hrají kuličky. Tam vyniká mistrovství dialogu „toho divadelníka“ skutečně v každé replice:
„Koukněte, pane, nekřičte na mne, jo, nebo na vás řeknu, pane, že jste zašlapoval kuličky, když se nedívali, jo, pane.“
Mikrobiolog a morfolog se po těch slovech zadívali na fyziologa. Fyziolog blednul a znovu rudnul.
„Lže, pánové, ano, snad byste nevěřili nějakému takovému, jistě, kolegové, já přehlédl, ale ne úmyslně, chápejte, odřel jsem si prst, ano, mám ženu, přátelé, pochopte…“ Fyziolog se beznadějně zamotával.
„To je od vás hanebné, pane. Fuj!“ řekl morfolog.
„Impertinentní!“ řekl mikrobiolog.
„Odpuzující!“ řekl morfolog a nakročil k fyziologovi.
„Vy – fyziologu!“ řekl mikrobiolog.
Pánové se do sebe pustili.
Ať už vám je školní nebo divadelní prostředí blízké, nebo ne, Vyskočil vám rozhodně dokáže projasnit den. Vládne stejně jako Chesterton skutečným vypravěčským mistrovstvím a má nápady tak troufale skvělé, až se bezradně drbete na hlavě při myšlence na vlastní blog. Jednou se budete smát, podruhé budete žasnout a potřetí se vrátíte a ten kousek si přečtete ještě jednou. Protože pohled na svět, který oba pánové reprezentují, je nesmírně inspirující. A to se hodí v každé době a době karanténní zvlášť; ať už jste bloger s literárními ambicemi, nebo ne.

O papričkovém hrdinství

O tom, jak si moderní člověk kompenzuje skutečnost, že žije v nejbezpečnějším světě, jaký jsme kdy měli k dispozici, bylo popsáno mnoho stran. Násilné filmy, u kterých si může vzít na tekoucí krev k obrazovce rovnou vanu, násilné videohry, kde rozstřílíte nepřátele na cimpr campr, seskoky padákem, bungee jumping nebo přecházení na červenou – to všechno nám může vlít adrenalin do žil, i když se zrovna vracíme po chodníku se zábradlím z klimatizované kanceláře. Je tady ale ještě jedna cesta, kterou se můžete vydat. Totiž chilli papričky.
Mám za to, že papričková iniciace v dnešní době nahrazuje pradávné rituály, během nichž se z chlapců stávali muži. Dřív taková legrace obnášela třeba boj s anakondou holýma rukama nebo několikadenní pobyt v džungli. Dnes takový luxus nemáme, zato máme jalapenos a habanero. Ritus probíhá následovně: jdete se svými společníky do restaurace, kde nejprve proběhne slovní licitace. Jednotliví účastníci se předhánějí v tom, kdo kdy snědl jaké šíleně pálivé jídlo, nejlépe s takovou papričkou, která vás může pokud možno zabít a je třeba ji krájet v neoprenu. Když přítomní svou mužnost stvrdí slovy, následují činy. Je třeba s ostatními pojíst co nejpálivější jídlo.
Zde přichází nejpodstatnější rys celé iniciace: nedat na sobě nic znát. Kdo jí rychleji, má výhodu, neboť bolest je čím dál horší. Nikdo ji ale nesmí přiznat. Všichni zúčastnění tak sice kašlají, rudnou a z očí jim tryskají slzy (možná i v předtuše toho, co bude následovat, až budou probíhat další procesy trávicího traktu), nikdo ale ani necekne. Kdo by cekl, ztrácí svou mužnost i své místo v pospolitosti kamarádů a musí poníženě na každé další iniciaci vyslechnout připomínku své zbabělosti.
Když si všichni vychutnají jídlo zcela zastřené palčivou bolestí, dokončuje se rituál vzájemným přijetím. Mužnost přítomných byla stvrzena, všichni se mohou pokojně rozejít do domovských chýší. Hrdina, který svou ženu pro jistotu raději nechal doma (vždyť co kdyby se ukázalo, že to jídlo dokáže sníst taky – celé úsilí by přišlo vniveč), se k ní navrací a ve světle večerního ohně jí i případným potomkům vypráví o tom, co dokázal přestát. A druhý den, až znovu dorazí vozem s airbagy do klimatizované kanceláře, o tom může hrdě povyprávět i svým kolegům. Alespoň pak ten řev ze záchoda bude mít velmi prosté a jednoduché vysvětlení.

Mýtický mixér aneb o dramatizaci

Legenda praví, že moje babička kdysi cosi mixovala v mixéru. Nelíbilo se jí, jak nože rozházely ještě ne zcela promixovanou hmotu po stěnách, i vzala vidličku a jala se hrudky sesouvat dolů. Tehdy mixér – spotřebič síly bezmála heraklovské – nezaváhal, a když vidličkou zajela příliš blízko jeho roztočeným nožům, příbor jí vytrhl a vyhodil ven, daleko a vysoko, až vzhůru ke stropu, do kterého se vidlička zapíchla.
A teď zpátky na zem. Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by zrovna tady měla hotové žně. Tím, jak se to stalo původně, už si nikdo není docela jistý. Zcela určitě nešlo o vidličku, nýbrž o lžíci (která rozhodně nemá takový dramatický potenciál). Ta se bezpochyby do ničeho nezabodla, ba dokonce ji mixér ani nevyhodil ven, natožpak ke stropu. Nejspíš ji po vytržení z babiččiny ruky jenom přiohnul (v sázce je i možnost, že ji zlomil, ale mám podezření, že i to už je dramatizace) a, upřímně řeno, nejsem si tak docela jistá ani tím. Možná že jí tam ta lžíce prostě jenom spadla a z celé eskapády vyšla lehce pošramocená. Uznejte, na tom není vůbec nic vtipného.
Sklon k přehánění a přibarvování vtipných historek se u nás v rodině předává z generace na generaci. To máte jednu drobnost tady, aby to bylo vtipnější, druhou maličkost onde, aby to líp vyznělo, a ještě něco doprostřed, kde se původně vlastně nic tak vtipného nestalo – to aby se obecenstvo nezačalo nudit. Skutečnosti už se nikdo nedopátrá, zato se všichni královsky baví. Ano, víme, že falšujeme minulost a děláme to při plném vědomí. Ale kánon rodinných historek se tím utěšeně rozrůstá a pobavit se chce čas od času každý. Na televizi nebo literaturu v tomhle ohledu není žádný spoleh; a navíc v nich nikdy nevystupuje naše babička.
Osud mou rodinu mnohokrát nehezky zkřísl, a právě proto se držíme svého kánonu jako klíšťata. Vracíme se k těm momentům, kterým se všichni s chutí zasmějeme, i když už jsme je slyšeli mnohokrát. Realita a fikce v nich splývají v jedinou mýtickou materii, ze které tkáme svou vlastní rodinnou historii. Je v ní pravda, trocha divadelnosti, špetka fantazie a dramatu, ale hlavně jsme v ní my, naše vztahy, radosti a bolesti. Z každého takového představení vycházíme posíleni, s bolavou bránicí a vzájemně si trochu blíž. A když už to přeci jen překračuje únosnou míru, vždycky se najde někdo, kdo vypravěče vrátí do přiměřených mezí nějakým tím: „Jasně. A ta vidlička se zapíchla přímo do stropu.“
Modernímu člověku jednadvacátého století prý schází mýtus. Velké vyprávění, které by pojalo celý svět a dalo smysl každému jednotlivému životu. Vyprávění, které když máte, nepotřebujete už žádné jiné. Nám takový mýtus nechybí, my ho máme. Začleňuje nás organicky do událostí všehomíra, a když na to přijde, dovede rozsekat i ořechy. Ten mixér, ano, ten legendární mixér totiž pořád ještě funguje.

Prolínání jar

Snad je to z nedostatku vnějších podnětů, snad ze zvláštnosti situace, která mě drží za zdmi a mimo kancelář, kolegy a vůbec všechno, co by mi připomínalo můj současný život. Jsem ponechána sama sobě podobnou měrou, jako tomu bylo během studií, a za okny se s omamnou silou budí jaro. A snad proto, že letos to všechno rozkvétá beze mě, bere moje obrazotvornost za ruku moji paměť a vyrážejí spolu na nekonečný výlet po krajině mysli.
Navzdory všemu tam venku je i letos jaro právě tak nekomplikovaně krásné, jako bylo už tolikrát. Ač miluji podzim a ve zbožných přáních i bílou zimu, zůstává pro mě jaro zdrojem nesmírné radosti. Patrně nic není pro moje oči tak krásné jako kvetoucí stromy. S nimi není třeba dělat žádné kompromisy; nejsou posly špatných zpráv, jsou jednoduše úchvatné. Stačí pod nimi spočinout a prozáří celý svět; ba i Kundera se v jejich stínu mění v celkem snesitelnou četbu. Tak jako kdysi.
Znovu stojím na balkóně a dívám se na kvetoucí magnólii u sousedů, opět čtu stohy knih, čas mě bere zpátky k přednáškám s výhledem na les, k pěším cestám z fakulty domů. Cítím se jako Lizzie Bennetová, když přeskakuji bahno v dolících a otevírám Wittgensteina na stráni. Smrk u sousedů na druhé straně je stejně impozantní jako vždycky. Listopadová mlha mu slušela, teď nosí čelenku ze zlatého deště.
A dál, mnohem dál. Znovu na sebe v dubnové vánici voláme „Jaro, jaro, pražské jaro!“ a já v euforii pokládám základy své duše. Ten pocit, když se po dlouhé době nadechnu nového života! I spáleniště je najednou krásné a plné zeleně. Zase nesměle tančím se sluncem, i když už se zdálo, že taková chvíle nikdy nepřijde. Slyším opět hrát Chopina a Addinsela, zvoní pro mě zvonečkem Lisztova La Campanella. Skladby mého zářivého štěstí a doby plné nekonečných možností.
Ještě dál, ještě hlouběji. Čas, kdy pro mě jméno Kierkegaard mnoho neznamená, se odehrává ve víru tance a hudby. Bezstarostné roky, kosí zpěv a sladká chvíle, kdy jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem vlastně dokonale šťastná. I má první láska omládla, jeho oči jsou zase uhrančivé jako bouřková mračna. Píšu brkem na zažloutlý papír; jak málo se vlastně změnilo. Na rohu ulice zas kvetou pampelišky, začátek všech příběhů, které kdy budu chtít vyprávět.
Jsou ve mně všechna, každé jednotlivé jaro se každý rok znovu vpisuje do mé mysli. Rozpínám se jimi do daleka a přítomné vteřiny sladce těžknou. Ač se okolnosti dramaticky mění, každé z mých jar zářilo podobným světlem radosti a naděje. Letos svatebně oděný Petřín nejspíš neuvidím, v mém srdci ale kvete oslnivými růžovými sakurami. Vidím ho v každém tónu Chopinovy polonézy, v každém slově nenapsané básně, kterou cítím ve vzduchu. Stojím na prahu současnosti a čas jako by zadržel dech a vtělil se do všech svých podob zároveň. Jako by i on světil jaro.

Čemu mě naučila meditace

Uznávám, titulek dnešního článku vypadá jako vystřižený z nějakého moderního blogu plného různých výzev, módního oblečení, dekorativní kosmetiky, bezlepkových sladkostí a jógy. Ale nemohla jsem si pomoct. Poté, co jsem se o meditaci zmínila v minulém článku, strašilo mi tohle téma v hlavě a nedalo se utišit. I rozhodla jsem se mu vyhovět.
S meditací jsem poprvé začala zhruba před pěti lety. Inspirovalo mě k tomu zejména moje tehdejší bydliště se všemi lidmi, kteří se k tomu pojili, a také univerzitní prostředí, které nejrůznějšími podněty doslova hýřilo. Lákalo mě to, a tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Věděla jsem, že mám být připravená na neúspěch. Že je to věc velmi náročná, k níž jsme naprosto netrénovaní. Že to nepůjde. A přesně tak to bylo.
Většinou žijeme s tím, že jsme víceméně pány svých činů. Máme za to, že když se do něčeho pustíme, leží náš úspěch víceméně v našich rukou, a pokud nám to nejde, stačí se víc snažit. Asi málokde to platí míň než při meditaci. Tam to totiž najednou nefunguje. Vůbec. První věc, na kterou jsem přišla, bylo, že žiju neustále ve své hlavě, pod šílenou palbou myšlenek a jsem totálně v jejich vleku. Neumím je ani ovládnout, aby mě nestresovaly a nerozptylovaly, natož je vypnout. A když se o to pokusím, zoufale se to nedaří.
Velikost toho hypertrofovaného proudu zběsilých myšlenek mě překvapila. Připadala jsem si jako internetový prohlížeč: je v něm otevřeno asi tak dvacet oken, na všech něco běží a odněkud něco hraje. Nikdy si neuvědomíte, co všechno v hlavě máte, dokud se to nepokusíte vypnout. Já musela vypínat na mnoha vrstvách a zjistila jsem například, že na mě moje hlava mluví. Ano, mluví. Nejen že v ní hraje hudba, o které si ani neuvědomuji, že jsem ji ten den slyšela, ona zachytí i řeč (zpravidla v nějakém filmu) a opakuje ji. Dokud to je česky, anglicky nebo francouzsky, ještě by se to dalo chápat. Ale moje hlava na mě mluví klidně plynnou čínštinou. Jediné, co k tomu potřebuje, je podívat se na čínský film.
Zvyklá na poměrně rychlé úspěchy, začala jsem se s meditací učit chodit krůček po krůčku. Nedaří se to, nedaří se to dny a týdny (déle než několik týdnů v kuse jsem nikdy poctivý každodenní provoz nezvládla). Zlepšování je minimální, pokud vůbec nějaké, není co vykazovat. A já se zlobím, nesmírně me to štve, protože nejsem pánem situace, a o to horší to pak celé je. Přestože to ale nejde vůbec podle mých představ, stejně cítím, že se něco podstatného mění.
Uvědomění, že momentální obsah mojí hlavy nejsem já, přišlo hned ze začátku. A bylo nesmírně osvobozující – i když s ním ještě neumím dost dobře nakládat. I s těmi nejsilnějšími emocemi je možné se neztotožnit a jen si je uvědomit – a když to uděláte, pak jimi nejste zcela pohlceni, vnímáte je jaksi z nadhledu a můžete jednat svobodně, nezávisle na nich. Stejně to funguje i se všemi myšlenkami a obavami. Cítíte, že to je vaše součást, i to, co vám ta součást dělá; ale zároveň víte, že to není celá pravda a že vás to nemusí pohltit, sežvýkat a vyplivnout jako obvykle. Jste najednou klidnější. Ne nějak výrazně a poznatelně, ale věřím, že právě tenhle klid bude časem růst. Tak, jako jsem to vídala u druhých.
Nitro, se kterým se v průběhu meditace dostávám více či méně do spojení, je pro mě i po několika letech stále neprozkoumaný a prakticky nekultivovaný terén. Trochu se ho bojím, nevyznám se tam, neumím s ním zacházet a kdo ví, co v něm najdu. Všechno tam trvá nesmírně dlouho. Jednou se mi udělalo fyzicky zle. Jindy jsem se cítila tak plná klidu a radosti jako málokdy. Jako v loterii. Vím každopádně, že hledat chci. Pomaloučku, polehoučku, tempem podprůměrného šneka. Jednoho dne se třeba dohrabu aspoň na nejbližší roh. A je docela dobře možné, že až se tak stane, vybuchne celý vesmír oslnivě nádhernými barvami.

O vaření, úklidu a meditaci

„Jsme s vámi jinak než obvykle.“ Když jsem si tu větu přečetla, pousmála jsem se. Ještě nikdy nebyl můj život takhle svázaný. Generace, která vyrostla ve svobodě, poprvé zažívá, jaké to je mít kolem sebe pořádně silné mříže. Přesto se cítím spojená s ostatními daleko víc než jindy. A možná i v jistém smyslu volnější.
Tempo mých dní je pomalé a já můžu po práci prostě jenom spočinout. Nic tam venku na mě nečeká, nevolá na mě tisíc propásnutých příležitostí. Na sítích nevidím obrázky svých vrstevníků v divadlech, na túrách, výstavách a nejnovějších filmech. Říká se, že máme jako generace strach, že nám něco utíká a že nežijeme svůj život dost plně a dobře, tak jako to v našich představách dělají všichni ti instagramoví lidé. Ano, přesně takovýhle strach máme. Ale ne teď. Teď je zavřeno. Jsme v klidu.
A tak se vracím v čase zpět. Vařím, uklízím, ba dokonce peču – ti, kdo mě znají, vědí, že za normálních okolností nepeču skoro nikdy. Hraju na housle zdaleka nejvíc od doby, kdy jsem přestala chodit do hudebky. A medituju. Nejde mi to, samozřejmě, protože mi to nikdy moc nešlo. Cítím se ale díky tomu ve spojení se všemi těmi, se kterými se nemůžu setkat. O některých ani nevím, kde teď přesně jsou a jak se mají. Neviděli jsme se třeba po řadu měsíců; je to ale, jako bychom dýchali tentýž vzduch a byli sotva na dosah ruky. Jsou se mnou; jen jinak než obvykle.
A já jsem s nimi. Ve vaření, v uklízení, v karanténě, při nádechu i výdechu. Ano, jinak. Ale rozhodně ne hůř.