Publikováno

Proč dělám vlastní domácí úkoly

Poprvé se mi to stalo v loňském školním roce. Tehdy jsme se studenty brali slovní zásobu, která se používá, když popisujete lidskou povahu, a já jsem si vzpomněla na svou oblíbenou typologii osobnosti. I zadala jsem jim za domácí úkol, ať si udělají test a pak za využití oné slovní zásoby povyprávějí o tom, jaký jejich osobnostní typ je. To, co se stane na konci, mi bylo úplně jasné. Poslední studentka pomalu ani nestihla domluvit a ruce už se třepetaly ve vzduchu. „A jaký typ jste vy?“ Nezklamala jsem je; své tři minuty slávy jsem měla připravené.

Podruhé k tomu došlo na podzim u slohu na téma „Moje práce snů“. Šlo o sloh s volným žánrem, ale velmi přesně definovanými podtématy, která měli studenti pokrýt (kdo znáte japonskou filosofii ikigai, tak si to zhruba dovedete představit). Byly to jedny z nejvíc fascinujících slohů, jaké jsem kdy četla, a přiznávám, že tentokrát jsem zpětný úder nečekala. „Nevím, jestli to není nezdvořilé, ale opravdu by mě zajímalo, jak byste podobný sloh napsala vy.“ Nebylo to nezdvořilé. Rozhodla jsem se neochudit nikoho a přišla jsem s desetiminutovým povídáním na zadané téma před celou třídou, byť tedy vzhledem k jinému žánru s poněkud odlišnými parametry („Ale musí to být do 500 slov!“ „Tak počítej.“).

Potřetí to bylo letos v dubnu. Studenti si připravovali prezentace, když padla ona osudová otázka: „A budete mít prezentaci taky?“ Tehdy jsem to odehrála do outu s tím, že nevím, ale můžu si to nechat projít hlavou – zkrátka takové to taktní ne, když nechcete druhou stranu rovnou odpálkovat. Jenže pak jsem měla jedno plonkové odpoledne a nedalo mi to. Připravila jsem si prezentaci a přesně podle vlastního zadání odprezentovala.

Uznávám, že na první pohled se to nejspíš jeví jako naprosto bizarní. Proč něco takového dělám? Vždyť to žere energii, čas doma i v hodině a tak vůbec. Inu, mojí prvotní motivací byla snaha o maximální rovnost v našem vztahu. Když je vykopnu tak daleko za hranici komfortní zóny, abych je nechala mluvit o jejich osobnostním typu před třídou, musím být ochotná k témuž. Žádné schovávání. Chci poznat je – je jedině fér, když oni budou chtít poznat mě.

U toho ovšem nezůstalo. Když jsem vlastní úkol udělala poprvé, reakce mě překvapila. Rozšířené oči, úsměvy, absolutní ticho. Došlo mi, že tady nejde ani zdaleka jen o rovnost. Byli nadšení. Když si vzpomenu na ty výrazy radostného úžasu ve chvíli, kdy jsem ohlásila svoji poslední prezentaci, hřeje mě to doteď.

Méně příjemným, ale o to pádnějším důvodem pak je ona již zmiňovaná komfortní zóna. Jak jsem totiž zjistila, vystoupit před bandu velmi chytrých teenagerů, kterým jsem právě dala zpětnou vazbu na jejich výkony, a předvést podle téhož zadání něco vlastního, vyžaduje kus odvahy. Byla jsem nervózní. Dost nervózní. Jsem dospělá, takže umím líp regulovat svoje emoce a mám mnohem víc zkušeností, ale ten tlak, že bych to přece měla umět nejlíp, to bohatě vynahradil (mimo jiné proto, že právě při téhle příležitosti jsem se stala svědkem jedné z nejlepších prezentací, jaké jsem kdy viděla). Co když se to nepovede? Co když se ukáže, že kážu vodu a piju víno nebo že oni jsou lepší než já? Neztratím veškerý respekt? A pak mi to došlo. Takhle se tedy moji studenti cítí, když přicházejí před třídu a vědí, že je budu hodnotit? To tedy opravdu není žádná slast. Jak snadno na to člověk zpoza katedry zapomene!

Zatím musím říct, že nelituju ani jediného domácího úkolu, který jsem udělala. Všechno vložené úsilí se mi bohatě vrátilo. Respekt ani sympatie jsem neztratila, ale naopak získala a troufám si říct, že se teď dívám na to, co po svých studentech chci, o něco realističtěji a na ně samotné o něco soucitněji. Myslím, že něco takového by prospělo nejednomu učiteli. A možná že nejen učiteli. Co kdybychom začali vlastní domácáky dělat čas od času všichni?

21 Komentářů
Publikováno

Utrpení mladé doktorandky aneb o psaní dizertace

Když jsem psala diplomovou práci, měla jsem za to, že je to poslední velká akademická práce mého života, a tím pádem jsem chtěla, aby to stálo za to. Vybrala jsem si tedy téma, které sice nespadalo do oblasti mého dosavadního zájmu, ale které mě uchvátilo natolik, že mi za přešaltování na lingvistiku stálo, přečetla jsem hromadu knih, naučila se pracovat s jazykovými korpusy a pustila se do díla. Na článek z doby plného psacího ajfru si moc dobře vzpomínám. Byl plný onoho autentického zoufalství kořeněného satirickým humorem; velmi typická kombinace pro všechny, kdo se potýkají s nějakou kvalifikační prací. Teď je o sedm let později a já dokončuji dizertaci. Jak si zoufám tentokrát?

Moje dizertace je dlouhá. Opravdu dlouhá. Abych parafrázovala jisté české satirické divadlo, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dost dlouhá. Nevím přesně, kolik má normostran (1 normostrana = 1800 znaků), protože jsem se poučila a mám ji v počítači rozdělenou do jednotlivých kapitol, aby se v tom dalo nějak lidsky orientovat. Kapitol je celkem šest a každá čítá minimálně třicet, někdy ovšem také bezmála šedesát normostran. Tentokrát už nadšeně nepočítám, kolik mi toho za den práce přibylo. Místo toho píšu, píšu a píšu, a když pokryju to, co jsem pokrýt v příslušné kapitole chtěla, s trochou obav si délku přepočtu. Následně zpravidla bolestně zaúpím a pronesu něco jako „ježkovy oči, to je strašný“. Když jsem v prosinci dokončila první hrubou verzi celé práce, provedla jsem celkový přepočet, který činil zhruba dvě stě normostran. Pak ovšem přišel proces revidování, což v praxi znamená, že počet stran pomalu ale jistě dál narůstá. A tentokrát už to ani nemůžu svalovat na množící se poznámky pod čarou; to, co přibývá, tam předtím prostě chybělo.

Moje dizertace je obsažná. Diplomku jsem měla, řekla bych, místy pokusně nesmělou. Neměla jsem tehdy načteno dost na to, abych některé věci pojednala tak, jak by si bývaly zasloužily (a navíc by mi to nedovolil limit na délku diplomek), a bylo to znát. Jenže teď jsem na doktorátu, moje standardy se zvedly, limit na délku nemáme a dva roky jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla a studovala ono téma doslova do všech směrů. To samozřejmě neznamená, že nemám žádné rezervy, ale rozhodně to znamená, že můj seznam literatury je dlouhý jak týden a podle toho to vypadá. Opravdu hodně jsem se snažila si systematizovat výpisky, aby se v nich dalo vyznat, a pohodlně jsem s nimi mohla pracovat a citovat, kdykoli si zamanu. Stejně jsem tenhle týden opravovala některé citace, protože byly špatně. Zase jsem musela hledat tu či onu knihu v katalogu knihovny, protože mi chyběly nějaké údaje. A zase jsem nemohla najít nějaké pdfko, protože je mám zase poukládané na třech různých místech. Při psaní teoretických kapitol jsem sešity s výpisky prokládala jeden druhým, do toho jsem měla naštorc položenou knížku, přes ni kolmo jinou knížku a na tom všem ještě jiný sešit a hromadu vytisknutých papírů (a do toho v počítači otevřených deset souborů). Nějaké zdroje nebo poznámky hledám prakticky nonstop. Jak se to zase stalo?!

Moje dizertace je to nejobtížnější, do čeho jsem se kdy pustila. Myslím, že jsem během studia zakusila poměrně hodně těžkých věcí. Překládala jsem (s poněkud střídavým úspěchem) odborný text z angličtiny. Četla jsem filosofy, přičemž mám za to, že filosofie je ve své podstatě sbírka nejtěžších textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo (kupříkladu nad patnácti drobounkými stránečkami z Heideggera jsem jednou strávila osm hodin, a ještě jsem to nejspíš úplně nepochopila). Naučila jsem se pracovat s univerzitním informačním systémem. Ovšem když to srovnám s psaním dizertace, všechno bledne. To, kolik práce dá napsat něco tak dlouhého, aby to bylo soudržné, vedlo to odněkud někam, bylo to argumentačně jasné a podložené, a ještě se to dalo číst, je naprosto nepředstavitelné. A to už tentokrát nedělám hloupé chyby, jako je odkazování v poznámkách pod čarou pomocí „tamtéž“. Skutečně nevím, jak mě tehdy mohlo napadnout, že mi to ušetří práci!

Jsem velmi systematický člověk a zpravidla nemám problém na věcech pracovat dlouhodobě. Ale v poslední době se na mě začínají projevovat příznaky psací fáze, kterou jsem kdysi nazvala „pohřběte mě pod zelený strom“. Pracuju na tom celém poměrně soustředěně bezmála čtyři roky. Revize dělám od prosince. A pořád to není hotové! Nemohla bych místo toho radši, já nevím… třeba napsat článek na blog?

14 Komentářů
Publikováno

O čištění komunikace

Když mi onehdy padlo oko na jistou dopravní značku, ani jsem se nepozastavila. Viděla jsem ji v životě už tolikrát, že se zdálo naprosto zbytečné jí věnovat byť milisekundu pozornosti. Navíc se mě stejně jako drtivá většina dopravních značek netýká, neboť auto nevlastním a tím pádem ho ani nepotřebuju nikam zaparkovat. Když jsem ovšem kolem zmíněné cedule procházela podruhé, zarazila jsem se. Možná že mi ta značka přeci jen má co říct?

„Čištění komunikace bude probíhat 6. 5.,“ hlásala doplňková tabulka pod zákazem zastavení. A já jsem se v tu chvíli sama sebe zeptala, jestli bychom náhodou, auto neauto, něco takového nepotřebovali čas od času všichni. Co kdyby dopravní služby příslušné cedule rozmístily po městě a znamenalo by to, že se v určený den a hodinu sejde celé sousedství a za přítomnosti mediátorů v oranžových vestách si pěkně to, co potřebují, od srdce vyříkají? „Víte, nelíbí se mi, jak vždycky v jedenáct večer mlátíte dveřma od domu,“ sdělovali by si třeba navzájem sousedi a dívali by se při tom jeden druhému zpříma do očí. „Co byste tedy od pana souseda potřeboval?“ tázal by se maník s přílbou na hlavě. A sousedi by si to všechno slušně pověděli, potřásli by si pravicemi a rozešli by se do svých domovů.

A což teprve kdyby to čištění probíhalo ještě o něco víc z gruntu – řekněme nějaký pořádný jarní úklid? Představuju si, jak příslušný pracovník technických služeb vystoupí z takového toho vozítka s kartáči na spodku a zahájí řeč k celému shromáždění: „Takže, panstvo, při konfliktu neříkáme žádné ‚ty nikdy‘ a ‚ty vždycky‘, to bychom se daleko nedostali. A pokud od kohokoli uslyšíte ‚po tom všem, co jsem pro tebe udělal nebo udělala‘, tak to pozor! To je ukázkové citové vydírání.“ A lidé by si dělali výpisky a hned na místě by si zkoušeli strategie efektivní komunikace. „Teď by mi pomohlo, kdybyste mě ještě deset minut nechali tohle dodělat a pak se vám budu moct plně věnovat, jo?“ Ano, výborně!

Následně by příslušný technický pracovník odjel, všichni by si zase mohli přeparkovat a vrátili by se k tomu, co měli rozděláno. A abychom nenarušovali zajeté zvyklosti přespříliš, čištění by klidně mohlo probíhat se stávající frekvencí. Konec konců všichni máme občas tendenci sklouzávat ke starým vzorcům a vždycky se můžeme naučit něco nového. No řekněte, nebylo by s takhle vygruntovanou komunikací na světě hned o něco příjemněji?

10 Komentářů
Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti 3

Představte si, že už je tomu zhruba půl roku, co jsem vás obšťastnila poslední várkou svých každodenních učitelských radostí. Pravda, jaro bývá období, které zpravidla až tak akutní potřebou vyhledávat každý ždibec radosti netrpí, ale jelikož na nás přeci jen ještě trochu vykukuje zima, myslím, že se nějaký ten úsměv navíc neztratí. Snad vás tedy moje zážitky zahřejí u srdce!

Zjara mívám ve zvyku si občas utrhnout pampelišku (tímto zdravím Psici!) a nosit ji za uchem, ať jdu právě do školy, na procházku nebo na fakultu. Bez komentáře se to neobejde zpravidla nikdy, ovšem teprve letos přišla skutečně pořádná reakce. Spolu s domácím úkolem mi totiž do mailu dorazila fotka studenta s pampeliškou za uchem a vedle stálo: „Přestrojil jsem se za vás!“

Student na internetu vypátrá sociální sítě mého manžela a začne ho tam sledovat (pozor, nikoli „stalk“, ale „follow“!). Když se o pár měsíců později tentýž student zúčastní akce, na které můj manžel shodou okolností veřejně vystupuje, vyhledá ho a popovídá si s ním. Následně mi ve škole nadšeně sdělí, že je manžel velmi milý, měl fakt pěknou košili a že úplně chápe, proč jsem si ho vzala.

V polovině února jsem dostala novou třídu. Zamlklé a zakřiknuté mladé dospělé s vyhaslýma očima, kteří neodpovídali na otázky, nešudlali si na telefonu ani pod lavicí, nesvačili při hodině, nevtipkovali, nesmáli se, a dokonce si ani mezi sebou nešpitali. V té třídě bylo absolutní ticho a mně to trhalo srdce. I nasadila jsem všechny páky, protože když tam nebude dobře mně, nemůže být dobře ani jim a to nám pak to učení moc nepůjde. Po pár týdnech mi někteří z nich začali odpovídat, aniž bychom předtím půlminuty strávili v hrobovém tichu. Zhruba po měsíci si začali špitat a ptát se, aniž by zvedali ruku. Po dvou měsících poprvé zazněl z lavic smích a padl úplně první vtip. Krátce nato jsem uspořádala první celotřídní diskusi a oni nádherně, přirozeně a chvilkami i zapáleně diskutovali. Smíchy sice v téhle třídě možná nikdy brečet nebudu, ale dojetím už jsem měla namále.

Zatímco jsem ve své nové třídě usilovně rozpouštěla ledovce, ve třídě, kterou učím nejdéle, se rozmohl nový zvyk, a to spontánní zpěv. Začalo to, když třídní showman zanotoval nějakou nacistickou propagandistickou, jak taky u němčinářů jinak. Pak nastal pozvolný vývoj a oťukávání a v současné době už stačí, aby na hodině padlo třeba slovo „yesterday“, příslušná skupinka po sobě vrhne významný pohled a jedou: „all my troubles seemed so faaar awayyy…“. A při jedné obzvlášť pamětihodné příležitosti došlo i na tanec!

Jeden z mých mladičkých studentů si ke mně občas přijde pro nějaké to životní moudro, jelikož právě prochází poměrně turbulentním obdobím. Jednou jsme se takhle spolu procházeli po chodbě a rozmlouvali na podobná témata a on vypadal dost zdrceně. I řekla jsem mu, že vypadá smutně, a zeptala se ho, co by mu pomohlo. On se zamyslel a pak řekl smrtelně vážně něco, co mi naprosto vyrazilo dech: „Angličtina.“

Studentky z mojí nové třídy se na mě začnou usmívat, když mě potkají na chodbě.

Když diskutujeme o tom, jaké práce možná do budoucna nahradí umělá inteligence, přijdou studenti s brilantním nápadem: totiž že umělá inteligence by mohla nahradit žebráky. Do budoucna by k vám tak přijel robot s platebním terminálem a zeptal by se vás dojemným hlasem: „Kámo, nemáš stovečku?“ Tím by se AI apokalypsa završila.

Když přijdu do třídy, na tabuli se skvěje: „Dobrý den, (moje jméno), užijte si dnešní hodinu!“

S mým kvartány jsme se dostali na takovou úroveň vzájemné důvěry, že přede mnou začali herecky ztvárňovat moje kolegy – a někdy i mně samotnou. Občas hláškují ve stylu: „Řekněte ‚not cool!‘, jako když děláme něco, co se vám nelíbí!“ nebo „Ale ještě jste dneska neřekla ‚come on, guys!'“. Nejlepší je to ale hned po zvonění. Vzhledem k tomu, jak to ve třídě při mém příchodu zpravidla vypadá, jsem si zvykla zahajovat hodiny zhruba takhle (překládám): „Tak dohrajte, dosvačte, schovejte mobily, přestaňte hýbat tím nábytkem a posaďte se.“ Dnes mi stačí vejít do třídy a ozve se mojí dikcí i intonací, akorát ještě o něco hlasitěji: „Tak dohraje, dosvačte, schovejte mobily a přestaňte hýbat tím nábytkem!!“ Mám to prostě úplně bez práce!

V každé třídě se vždycky najde někdo, kdo chce navázat bližší vztah, než jaký spočívá v účasti na hodinách. Projevuje se to velmi různě a v mojí nové třídě se objevil student, který se o mě zcela nefalšovaně stará. Jednou mě přišel ujistit, že mou zpětnou vazbu na svoje psaní si přečetl a že jsem ji rozhodně nepsala zbytečně. Jindy mi za moje komentáře poděkoval a povyprávěl mi o tom, že ho pobavily. A onehdy se mě dokonce starostlivě zeptal, jestli když jsem mu napsala, že by na sebe neměl být tak tvrdý (protože svůj klub úzkostných perfekcionistů si hlídám), tak jestli to do nějaké míry nevypovídá i o mně a jestli bych si ze svých slov neměla taky vzít ponaučení. Řeknu vám, že jsem zvyklá na ledacos, včetně toho, že mi studenti vracejí moje slova („A co jste o prázdninách dělala vy?!“), zničehonic vprostřed hodiny hláškují o lingvistice nebo mě přesvědčí, abych udělala vlastní domácí úkol (o tom třeba zase jindy) – ale tohle mě naprosto odzbrojilo.

A jaké kouzelné vzpomínky máte ze svých školních let vy?

22 Komentářů
Publikováno

O podnikatelském trháku aneb byznys pro 21. století

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?

15 Komentářů