O všech mých promocích

Je to tam, přátelé! Minulý týden jsem absolvovala svou třetí promoci, čímž jsem pěknou promoční sérii nadobro završila. Ph.D. neboli doktor je totiž v mezinárodním měřítku nejvyšší akademická hodnost a vše, co vnímáme jako nad tím, je lokální specialita nebo rank spjatý s konkrétní institucí. Ještě den před ceremonií jsem se příliš netěšila, protože to znamenalo s hromadou cizích lidí šaškovat v Karolinu a zajistit v centru Prahy oběd pro mých 12 hostí. V den D jsem nicméně naznala, že je na co být hrdá a co slavit, a vše se nakonec povedlo nad očekávání dobře.

Kdybych měla své promoce hodnotit vzestupně, nejníž by se jednoznačně umístila ta magisterská. Byla už jsem tehdy z akademické sféry pryč a dosti znechucená. Hořkost vůči celé univerzitní zkušenosti těch let ve mně pořád ještě silně doznívala a nevěděla jsem, jestli se vůbec kdy budu chtít vracet. Karolinum nás tehdy bylo plné, mezi vyučujícími figurovalo jen pár těch, které jsem znala, a vůbec nikdo, ke komu bych měla blízko; vše se tedy odehrálo tak nějak sterilně, bez vtipných historek i jakýchkoli výrazných momentů.

Doktorská promoce minulého týdne by se na pomyslném žebříčku umístila podstatně výš. Začalo to tak, že jsem potkala bývalou spolužačku z gymplu, která promovala přede mnou, tak jsme si rovnou navzájem pogratulovaly. Při nácviku se ukázalo, že abychom Karolinum vůbec zaplnili, sesbírali nás hned ze tří fakult, konkrétně jsme tam byli my humanitní, pak sportovci z FTVS a matfyzáci – nesourodější kombinaci si snad ani nedovedu představit. Měli jsme tedy tři promotory (ty, co rozdávají diplomy), tři velmi různá fakultní žezla a tři pedely (ty, co ta žezla nesou). Na poslední chvíli jsme také kvůli kolegyni na vozíčku měnili formaci, v níž jsme stáli, což se ale pedelům nikdo neobtěžoval říct, takže tři lidé z naší fakulty slavnostně složili svůj slib na špatné žezlo (kdo ví, jestli jsou teď skutečně povinováni šířit dobré jméno univerzity) a kolega, co stál první v naší řadě, si proaktivně došel k promotorovi hned dvakrát, protože napoprvé málem vyfoukl diplom kolegyni z konce první řady.

Nesourodá kombinace fakult se nakonec paradoxně ukázala jako jeden ze silných momentů celé události. Jednak by mě v životě nenapadlo, co všechno se dá na takové FTVS zkoumat, a jednak má jisté grády, když historik gratuluje sportovcům, sportovec fyzikům a matematik filosofům. V lóži děkana seděl hodnostář z matfyzu, zažili jsme tak pravděpodobně něco, co bychom s nikým od nás nezažili. Začal nesmírně dojemným a vznešeně znějícím proslovem plným poněkud prázdných frází, pro mě ale v tu chvíli měly natolik osobní a konkrétní náplň všeho, co jsem na doktorátu prožila a udělala, že mě nefalšovaně dojal. Za to jsem se trochu zastyděla, když se ozvalo, že ona slova pocházejí od umělé inteligence – inu, věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my. Následoval proslov podstatně odlišný, ale vlastně o nic méně dojemný, a pak jmenný seznam nás všech včetně názvů našich dizertací, z nichž některé byly tak komplikované, že je vkusně doplnila i příslušná bezradná gesta (vše ovšem proběhlo důstojně a nikdo nemusel při závěrečných gratulacích napomenout děkana jako na doktorské promoci mého bráchy: „Děkuju vám, spectabilis, a zpátky do první třídy na čtení!“).

I když ale minulý týden vše proběhlo dojemně, slavnostně a krásně, stejně by se na pomyslném žebříčku nejvýše umístila moje promoce bakalářská. Tu jsme neměli v Karolinu, ale v jakémsi paláci na Malostranském náměstí a vešlo se tam podstatně méně lidí. Kromě promotora, děkana a prorektorky tam tak byli už jen dva naši vyučující – a já jsem zrovna úplně všechny kromě prorektorky znala a oni znali mě. Osud tomu také chtěl, že jsem promovala hned v devět ráno, přičemž den předtím jsme se až kolem půlnoci vrátili z fakultního výletu do Itálie s profesorem Sokolem. Na tom samotném by nebylo vůbec nic skvělého, kdyby ovšem právě on nebyl naším promotorem. Když mi tak předával diplom, zářivě se usmál a spiklenecky pravil: „Jak jste se vyspala?“ Výsledkem je jedna z nejpůvabnějších fotek, jaké vůbec mám, totiž fotka, kde mi profesor Sokol podává diplom a třese pravicí a oba se při tom od ucha k uchu chechtáme.

Co ale hlavně odlišuje mou první promoci od obou zbylých, je skutečnost, že jsem měla proslov. Oslovili mě, protože jsem promovala s vyznamenáním, já jsem se tehdy ovšem cítila natolik nejistá v kramflecích, že jsem to málem odmítla. Pak jsem si ale dle rady svého bráchy řekla, že je to jedinečná příležitost mít proslov právě takový, jaký ho budu chtít, a jelikož moje bakalářské studium bylo naprosto úžasné a udělalo ze mě do značné míry jiného člověka, chtěla jsem to všem sdělit. I šla jsem do toho a trávila italské večery na výletě mimo jiné tím, že jsem chodila po hotelovém pokoji a zkusmo deklamovala. Vložila jsem do toho tehdy úplně všechno, čeho jsem byla slohově, obsahově i rétoricky schopná, protože mi za to moje studium stálo, a když jsme se po promoci vrátili do zákulisí, shledala jsem, že se to povedlo. Obsypal mě totiž hlouček spolupromujících, kteří mi začali říkat, že jsem to opravdu vystihla, bylo to velmi dojemné, nebo že dokonce měli při mé řeči v očích slzy. Malostranskou budovu jsem opouštěla na růžovém obláčku.

Taková je tedy moje promoční historie, která minulý týden zanechala sladkou tečku za nejvýznamnější studijní kapitolou mého života. Doktorát se tím pro mě definitivně stal historií a do budoucna zanechal jedinou otázku: je tato tečka tečkou na konci příběhu, nebo po ní bude jednou následovat další věta?

Jak jsme se byli dívat na inkluzi: na návštěvě v Sokolově

Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.

Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.

Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.

Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?

O věcech, které vám zaberou jen 10 minut

Zkuste tuhle revoluční metodu – zabere vám jen 10 minut denně a z výsledků vám spadne brada! Právě takové reklamy vídám v poslední době obzvlášť často. To máte s cvičením a posilováním, hubnutím, pobytem na slunci, obličejovou jógou, meditacemi, koukáním do zeleně, psaním, učením se novým věcem, psychohygienou, čímsi, co se tváří velmi terapeuticky a slibuje vám to zbavit se traumatu nebo aspoň vypořádat se s ADHD, a kdyby na tenhle tón přistoupila i církev (kdo ví, s tím novým papežem?), tak jistě i s modlením a jistou cestou do nebe. Považte: už za 10 minut denně!

A v tom je právě ta potíž. Věcí, které byste rozhodně měli dělat, pokud chcete být fit, mladí, krásní, chytří, spokojení nebo v nebi (pořád věřím, že se to chytne!), je asi tak sto padesát, neboť výčet výše rozhodně není vyčerpávající. Navíc se všechny tváří nesmírně prospěšně a užitečně. A všechny vás tak trochu vydírají tím, jak neuvěřitelně lehoučce realizovatelné jsou. Jen 10 minut denně, dívají se na vás vyčítavě, výmluvy stranou, to přece zvládne každý!

Pozornému pozorovali nicméně neunikne, že každý zřejmě přeci jen ne. Podle toho, co se mi v poslední době čím dál častěji nabízí, se totiž situace na trhu desetiminutovek stala natolik dravě kompetitivní, že marketéři začali zvedat, totiž pardon, snižovat laťku. Na ledasjakou naprosto nezbytnou aktivitu vám už tak v současné době denně stačí těch minut jen pět, a jsou dokonce věci, u nichž si vystačíte s pouhou minutou či dvěma (ovšem tentokrát někdy za cenu toho, že si je střihnete během dne víckrát). Nelze se neptat, kde se to zastaví. Bude se životní tempo i nadále zrychlovat a dostaneme se za pár let do řádu vteřin? Můžeme se v duchu sportovních rekordů těšit na to, že se reklamy budou trumfovat o milisekundy?

Nu, ať už je to, jak je to, teď mě prosím omluvte. To víte, den se krátí, ale pokud to mám dobře spočítané, tak ty svoje 4 hodinky věnované všemu tomu, co zabere pouhých 10 minut denně, snad ještě stihnu.

Jaké je učit maturanty

Když jsem loni mluvila s ředitelem našeho gymplu o úvazku na letošní rok, sdělila jsem mu, že mojí prioritou je pokračovat s mými stávajícími třídami. Mezi nimi byly tehdy i dvě septimy, v tu chvíli jsem si tak při plném vědomí řekla o dvě třídy maturantů. Tušila jsem, že to nebude snadná práce – maturanti se pohybují ve zvláštním meziprostoru jednoho velkého přechodového rituálu a jsou v zásadě od začátku školního roku jednou nohou pryč. Realitu téhle situace jsem ale i tak hrubě podcenila.

Jelikož máme v legislativě zakotvenou možnost nahradit státní maturitu z angličtiny jazykovým certifikátem, asi nikdy v životě jsem u žádných svých studentů neviděla tolik soustředěného úsilí jako na podzim, kdy se certifikátové zkoušky víceméně hromadně skládaly. Obě moje třídy makaly jako o život a na začátku listopadu většina z nich v zásadě odmaturovala. Když přišly výsledky, byla jsem na ně opravdu hrdá. Až na naprosté výjimky všichni zkoušku udělali, přičemž většina na úrovni C1 (tj. o úroveň výš, než se po nich žádá) a někteří dokonce na C2. Zvládli to a byli skvělí.

Poté mým maturantům začala fáze jménem maturitní ples. Tehdy jsem během jedné ze svých hodin, na jejíž přípravě jsem strávila ne zrovna málo času, poprvé prohlásila ono umrtvující „když zjevně děláte něco jiného, tak to aspoň dělejte potichu, abyste nerušili ty, kdo se chtějí zapojit“. Po hodině mi jeden z mých studentů došel říct, že mu je mně líto. Po několika dalších takových hodinách mi napsala studentka a v zásadě se omlouvala za celou třídu a za to, jak se chovají. Taky mě to mrzelo, ale nešlo o nic, s čím bych nepočítala.

Maturitní ples byl, jak víte, velmi krásný a moc jsem si ho užila. Znovu jsem pocítila hrdost na svoje maturanty a na to, jak to zvládli zorganizovat. Zbytek prosince se nesl v duchu vymýšlení zábavných a odlehčených hodin, při nichž už jsem se nemusela omezovat učebnicí. To bylo velmi příjemné.

Zlom přišel v lednu. Tehdy jsem si řekla, že angličtina už pro většinu maturantů není relevantní a rozhodla jsem se věnovat čas těm nejpraktičtějším tématům, jaká si dovedu představit. Taková asertivní komunikace se hodí vždycky a všude, ne? Když mi navíc studenti opakovaně sdělovali, jak by chtěli dělat praktické věci… mohlo by to zafungovat. Aspoň to jsem si myslela.

Nezanedbatelná část mých maturantů ovšem právě tehdy angličtinu prostě hodila přes palubu. Nehledě na to, co jsme dělali, si při hodinách četli knížky, sedali si dozadu do rohu s počítačem a sluchátky na uších a kvalita práce, kterou odváděli, byla tak nízká, že se na mých listech s poznámkami objevovaly hlášky typu „this was a mistake, never again“. Leden v oktávách mi odstartoval pedagogickou krizi, jakou jsem dosud nezažila. Na dně této krize jsem dokonce prohlásila, že vědět, jak moc marné to s maturanty bude, raději jsem si o ně řediteli neříkala. Tuhle deziluzi nezvládli zvrátit ani jednotlivci, kteří mi sem tam sdělovali, že ta či ona hodina nebo to či ono téma byly opravdu dobré a že jsou za to vděční; ba ani ti, kteří práci nejen neodflákli, ale naopak ji odvedli skvěle.

V únoru jsem se nadobro přestala snažit zapojit všechny. Dynamika ve třídách poklesla měrou naprosto nevídanou, bylo to, jako by moji studenti vnitřně umřeli. Došlo to dokonce tak daleko, že činilo problémy dokopat ty, kteří hodlali maturovat, aby se věnovali tématům, o jejichž probrání si mi sami řekli. Nechápala jsem. Proč mi tvrdíte, že něco chcete dělat, když pak pomalu ani nezvednete hlavu z lavice? Když studenti s aktivitami, které měly sloužit k tomu, aby o probíraném tématu přemýšleli, a tedy si z něj něco zapamatovali, nakládali tak, že je rovnou cpali do chata GPT, sama sebe jsem se ptala, k čemu tam vůbec jsme. Mrazilo mě při myšlence, že tenhle pocit možná učitelé zažívají úplně běžně. Pokud je tomu skutečně tak, pak nechápu skutečnost, že ve školství ještě vůbec někdo je.

Po napsání maturitních slohů na začátku dubna se situace zlepšila, moji maturanti lehce obživli, prožili jsme ještě několik hezkých hodin a následovala neodmyslitelná fáze sentimentální. Vzpomínalo se, dojímalo, děkovalo. Na poslední hodinu před všeobecným exodem se jedna oktáva z vlastní iniciativy spojila s druhou (mně neznámou), student přinesl kytaru, já housle a všichni jsme společně zpívali táborákové vypalovačky. Hudebním programem to dopadlo i v druhé oktávě. Bylo to hezké.

Dnes proběhlo poslední zvonění a já jsem ve zvláštním rozpoložení. Na jednu stranu mi hodin s oktávami není ani trochu líto, protože v poslední době vypadaly tak, že to nikomu líto snad ani být nemůže. Na druhou stranu jsou to ale pořád moje třídy (jedna z nich dokonce třetím rokem), se kterými mi během předchozích let bylo krásně, jejichž společnost mi dělala velkou radost a na které jsem hrdá. Vážně s nimi tohle udělala paralýza kolem maturity, zkoušky, která se ve zpětném pohledu jeví tak snadná? Nepřeháníme to s tím humbukem a strašením trochu? A byli jsme my taky takoví? Hodně otázek, málo odpovědí. Navzdory všemu je mi ale nakonec stejně hlavně smutno. Krize, nekrize – až budu procházet chodbami školy s vědomím, že svoje oktavány už tam nepotkám, budou ty chodby hned o poznání smutnější.

O nesnesitelně léčivém čaji

Když manžel ten čaj přinesl domů, nezdálo se, že půjde o situaci, která se zapíše do rodinných dějin. Normální bylinkový čaj, který si dáte po obědě, co vám tak docela nesedl, a za chvíli je vám zas dobře. Co na tom? Pravda, tu značku jsem neznala, ale když ten, který kupujeme obyčejně, neměli, koupili jsme prostě jiný. Nic, co by stálo za pozornost.

První zábavný moment nastal v momentě, kdy jsme zjistili, že je čaj vybavený příbalovým letákem. Usoudili jsme, že dneska už to výrobci s tou opatrností doopravdy přehánějí a zároveň že takový zdroj zábavy si nemůžeme nechat ujít. Třeba tam bude upozornění na to, abychom čaj před zalitím horkou vodou vyndali z krabičky nebo něco obdobně pikantního! I rozbalili jsme to a přečetli.

Příbalový leták nejenže neobsahoval žádné nonsensové informace, ale nebyl ani zdaleka tak stručný, jak byste si u čaje, který sestává z dosti obyčejných bylinek, představovali. Zato tam stálo, že ho nesmějí pít těhotné a kojící ženy a děti do tří let. Smáli jsme se od srdce a z plných plic. Bylinkový čaj, který někdo nesmí? To jako vážně?  Viděno zpětně, oba tyhle momenty nás měly varovat. Prozřetelnost na nás bezmála křičela, ale my jsme se jen smáli, plni bláhové nevědomosti.

Troufám si tvrdit, že u čaje na žaludek všeobecně nikdo žádnou velkou chuťovou extázi nečeká. Bývá to trochu nahořklé, žádná lahoda, ale udělá vám to dobře a o to tu běží. Nikdo nežádá víc. Ani manžel, který při jedné vhodné příležitosti usoudil, že není těhotná ani kojící žena, natož dítě do tří let, čaj si připravil a následně upil.

Za ta léta, co jsem vdaná, už jsem na manželově tváři viděla lecjaký výraz. To, co se stalo poté, co usrkl onoho čaje, ovšem nesnese srovnání vůbec s ničím. Pro názornost si to představte asi tak, jako když vezmete papírový pytlík a ten se pokusíte v jediné vteřině co nejbrutálněji zmačkat. A následně onen jemný, vzdělaný, intelektuálně a umělecky založený pytlík tento váš akt ještě doplní barvitým proudem nadávek.

Manžel to tehdy nedal. Čaje zvládnul upít ještě jednou, načež prohlásil, že to jde vylít. V tu chvíli mi ale zvědavost nedala. „To přece nemůže být tak hrozné,“ pravila jsem a zeptala se, jestli si ještě předtím, než tu léčebnou kúru dopřejeme útrobám našeho dřezu, můžu ochutnat. „No, jak myslíš!“ pravil manžel varovně. Myslela jsem si, že jsem léty pití bylinkových lektvarů u nás doma vytrénovaná a že mě jen tak něco nerozhází. Ach, naivita mládí.

Pro zážitek, který se dostavil, když jsem léčivou směs poválela po jazyku, český i jakýkoli jiný jazyk, který znám, postrádá vhodné výrazové prostředky. Jediné, co se nabízí, je říct, že to bylo naprosto příšerně, děsuplně a neuvěřitelně odporně hořké. Pro ostatní jemné bylinkové tóny v onom doušku přítomné už mi naprosto scházejí slova. Ono to totiž nebylo jenom hořké. Bylo to… prostě to nejodpornější, co jsem kdy ochutnala. (A to jsem kdysi ležela se salmonelózou týden v nemocnici a léčili mě Hylakem Forte, jehož chuť v době, kdy už mi bylo vcelku dobře, způsobila, že jsem obratem zase začala zvracet.) Chuťová exploze trvala jen pár vteřin, ale i v mém případě následoval proud nadávek a dost možná nejrychlejší výplach úst v historii lidstva.

Od té chvíle už jsme se skutečnosti, že byl onen atomový čaj vybavený příbalovým letákem, nesmáli. Naopak: naprosto jsme chápali, proč tenhle biohazard nesmějí pít těhotné a kojící ženy a malé děti – ten chuťový zážitek otřese i zdravým člověkem v plné síle až do morku kostí. Nějakou dobu jsme zvažovali, jestli z čaje neudělat nezapomenutelný zážitek pro obzvlášť odvážné návštěvy („Měli jste někdy opravdu odporný čaj? O co, že to trumfneme!“), nakonec jsme ale usoudili, že tahle explozivní záležitost je tak daleko za jakoukoli pomyslnou čarou, že to prostě nikomu, včetně případných úhlavních nepřátel, nemůžeme udělat.

Ponaučení z toho pro nás plyne jasné: příbalové letáky a návody s upozorněními na to, abyste v mikrovlnce nesušili kočky, tu nejsou vždycky jen pro srandu králíkům. Až příště narazíme na čaj nebo nějakou jinou zdánlivě obyčejnou potravinu vybavenou příbalovým letákem a varováním od výrobce, v žádném případě ji nebudeme kupovat. Jedno hořké ponaučení bylo v tomhle případě až až!