Publikováno

Když se dva světy srazí

Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.

Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.

V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.

Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!

Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?

Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.

14 Komentářů
Publikováno

O knížkách na mém stolečku

Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.

Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?

A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.

A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.

Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.

20 Komentářů
Publikováno

Věci, které mi vadí od doby, co učím

Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?

Shazování sebe sama

To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.

Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

Omlouvání úplně za všechno

Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.

Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.

Absolutní people-pleasing

People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.

Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?

Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude

Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.

Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.

Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.

19 Komentářů
Publikováno

Neuvěřitelný případ kvartána Kamila

Ve škole už jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Některé, pravda, od kolegů, převážnou většinu se studenty. O spoustě z nich, jako je vděčnost, háčkování nebo mikrotenové sáčky na hlavě, už víte. Dnes ale přináším příběh, který je pro mě osobně snad ze všech nejneuvěřitelnější. V hlavní roli vystupuje kvartán (v přepočtu na základku deváťák), kterému budeme říkat třeba Kamil.

Kamil není můj student a v mojí hodině se vyskytl jen díky bizarnímu rozvrhu svojí třídy. Na angličtinu se tahle třída půlí a já učím jednu polovinu, přičemž Kamil je v té druhé. Angličtiny obou polovin se ovšem kryjí jen jednou týdně; výsledkem tak je krajně netypická situace, kdy má Kamilova polovina v pondělí a v pátek během našich angličtin nefalšované volno. Jeho kamarádka toho před časem využila, zvolila si ho jako předmět své prezentace před třídou a přivedla ho na ukázku (a že bylo o čem referovat – Kamil je, jak se ukázalo, docela známý průšvihář). Tehdy s námi strávil celých pětačtyřicet minut a bylo to hezké, protože když děláme rétoriku, jsou to jedny z nejlépe fungujících hodin vůbec: studenti házejí desetistěnnou kostkou, mluví, dávají si navzájem zpětnou vazbu a je to celé fajn a zábava, a to i navzdory tomu, že jsou všichni děsně nervózní.

Od té doby se Kamil začal pokoušet chodit na mou páteční hodinu. Posílala jsem ho pryč, protože přece není můj student a má mít volno. Dalo to práci, ale vždycky odešel. Pak jsme psali čtvrtletní slohy a Kamil se mnou a několika svými spolužáky šel do knihovny pro nálož slovníků, načež se zeptal, jestli si ten sloh může napsat taky. To už mi začalo připadat divné. Jasně, chápu, když chce zůstat na zábavné hodině, ale kdo chce psát dobrovolně čtvrtletku? Kterou bych navíc musela opravovat? Řekla jsem ne a poslala ho pryč.

Až se mi ho jeden pátek zželelo. Měla jsem v plánu zrovna dělat diskusi, což je žánr, který část mých kvartánů miluje tak moc, že mi to připomínají skoro na každé hodině („A bude dneska diskuse? Ale vy jste nám slíbila, že o tomhle tématu diskuse bude! Nebude dneska?“), tak jsem si řekla, proč by tentokrát nemohl zůstat a že jeden člověk navíc se v tom všeobecném mumraji úplně ztratí. Kamil tedy zůstal, nadšeně diskutoval a vůbec se choval jako nejukázkovější student na světě. Došla jsem se následně zeptat jeho třídní, jestli je něco takového vůbec v rámci školních pravidel legální (zůstat v cizí hodině, ne chovat se ukázkově), a ona mi odpověděla, že je to sice zvláštní, ale proti pravidlům by to být nemělo. I začala jsem počítat s tím, že v pátek budu mít o studenta navíc a zahřálo mě to u srdce.

To jsem ovšem podcenila Kamilovo odhodlání, neboť hned další pondělní ráno opět seděl v lavici. Přestože to znamenalo, že si musel přivstat a přijít do školy o hodinu dřív, než by musel normálně. Nechtělo se mi tomu věřit. Proč si radši nepřispí? Precedens už jsme nicméně měli, tak jsem ho nechala, kde byl. Když kvůli tomu dřív vstával, přece ho nevyhodím! Na konci hodiny jsem zadala domácí úkol (podotýkám, že šlo o cvičení v učebnici), načež se mě Kamil zeptal, jestli může úkol udělat taky. Řekla jsem mu, že mu nemůžu zadávat domácí úkoly a že je to na příští hodinu, kde nebude, protože má svoji angličtinu. Tím jsem to měla za vyřízené.

Na příští hodině mi ovšem na katedře ležel papír a na něm se skvěly Kamilovy odpovědi. To mi vyrazilo dech. Viděli jste někdy studenta, který dobrovolně dělá domácí úkol z učebnice? I když na té hodině vůbec fyzicky není? Neříkám kreativní úkoly jako „koukněte se na tohle zábavné video a napište to a to“, ale cvičení v učebnici? Opravila jsem mu to, dala papír jeho spolužákům a mimochodem jsem prohodila, že mu snad příště zadám, aby mi napsal sloh na téma „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Když jsem do třídy přišla v pátek, Kamil se vymrštil a donesl mi vytištěný anglický sloh „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Brada mi poklesla.

Tím slohem mě Kamil přesvědčil. Napsala jsem mu e-mail, že jeho vytrvalost je obdivuhodná a že ho tímto přijímám do svých hodin, kde s ním budu zacházet jako s jedním ze svých studentů a sice mu nebudu moct dávat známky, ale testy i domácí úkoly mu opravovat budu, i když mi to přidělá práci. Byl nadšený a od té doby ani jednou nevynechal. Když jsem zadala domácí úkol z pracovního sešitu, ve kterém se pracovalo s textem, dvojstranu si okopíroval a nechal mi ji ležet na katedře, všechny úkony správně provedené. Když jsme psali test v tu hodinu, kdy tam nebyl, chtěl si ho dodatečně dopsat tak moc, že mě na to upozorňoval hned dvakrát. Na jedné pondělní hodině jednou napůl s lítostí a napůl jako vtip konstatoval, že až tam příště nebude, tak o moc přijde, a ať tam radši jen tak sedíme. A když jsem mu v pátek jednou řekla, že může běžet na oběd sám, zatímco svoje studenty musím do jídelny doprovodit, aby po cestě třeba někoho nezabili, dotčeně se ozval, že on přece je můj student.

Tak si to shrňme. Kamil dobrovolně přichází o dvě volné hodiny týdně, dělá domácí úkoly, i když jsou nudné a dělat by je nemusel (a u mých starších studentů, s nimiž už si celkem na nic nehrajeme, by vyvolaly hromadné zvedání očí ke stropu a patrně i nějaké to citoslovce), a ze své vlastní iniciativy píše testy, ze kterých nemůže dostat známku. Já vám nevím – není to s tou mladou generací přeci jen o něco lepší, než si někdy tak rádi představujeme?

19 Komentářů
Publikováno

Horor jménem lyžák

Musím se přiznat, že když jsem si přečetla článek od Psice o školním lyžáku, nastartovalo to ve mně vlnu vzpomínek. Ano, i já, ortodoxní nelyžař, jsem se kdysi jednoho lyžáku účastnila. Bylo mi dvanáct a po oné zkušenosti už jsem nikdy na lyže nevstoupila a během následujících šesti let na gymlu jsem se neúčastnila ani jednoho třídního výjezdu. Jediné, co jsem nesabotovala, byl školní výjezd do Francie. Protože Francie, chápete.

Zostra to začalo ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na místo určení. Chata se totiž nacházela na vršku prudkého několikakilometrového kopce, kam naše dospělé vyvezla rolba, zatímco my jsme šplhali závějemi po svých. Abyste získali potřebný kontext: pokud mě neznáte osobně, tak v reálu působím zhruba stejně, jak byste si to tipli, když mě čtete. Tzn. jako intelektuální, fyzicky velmi křehká a drobná osůbka, které radši ten kufr vezmete, protože se prostě nemůžete dívat na to, jak se s ním tahá sama (testováno na lidech). Vyzbrojeni touto informací se můžeme společně vrátit zpátky do Krkonoš před mnoha lety.

Když jsme se konečně do chaty vydrápali, situaci to příliš nezlepšilo. Před odjezdem jsme se měli rozdělit do pokojů po třech, což se může zdát jako velký luxus. Byla to ovšem, jak se ukázalo, pouze klamavá reklama. Třílůžkové pokoje byly už z nějakého záhadného důvodu obsazené, a tak majitelé chaty prostě vzali volný šestilůžák, šoupli do něj další dvě postele, které se tam ještě vešly, a skončily jsme tam pěkně v osmi. Na pokoji jsme měly jediné maličké topení, které jsme každý den obkládaly obrovskou hromadou mokrých věcí, a takové prosté úkony jako vyjít na chodbu se záhy staly bezmála hrdinstvím.

Jelikož jsem nikdy předtím nestála na lyžích, skončila jsem v družstvu pro podlidi, co nikdy předtím nestáli na lyžích. V praxi to znamenalo zejména to, že jsme z jakýchsi záhadných důvodů nesměli používat vlek. Takže jsme sjeli kopec (což je jedna z velmi mála opravdu pozitivních vzpomínek na celý tenhle podnik) a pak ho další půlhodinu celý šlapali zase nahoru. Když jsme měli kliku, sjeli jsme ten kopec za den třeba i čtyřikrát. Pak opět následoval výstup na onen již zmiňovaný krpál s chatou, a to v lyžácích a s lyžemi na ramenou. Aspoň na nás ale tentokrát nikdo z rolby se smíchem nepokřikoval, ať přidáme.

Energii jsme doplňovali místní kuchyní, na kterou se rovněž velmi těžko zapomíná. Obzvlášť buchtičky se šodou, které byly tak tuhé, že o ně spolužačka ohnula vidličku a následně dostala sprdunk za to, že demoluje vybavení chaty, mi utkvěly. Šťastnější spolužáci movitých rodičů se radši živili sladkostmi, které si dovezli z domova, nebo sušenkami, co se daly koupit na baru.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně onemocněla asi tak půlka celého kurzu, u mě se to začalo projevovat zhruba v polovině týdne. Nejdřív to vypadalo jako celkem normální viróza, která nemocničního veterána, jako jsem já, nemůže rozházet. Netrvalo ovšem dlouho a teplotu mi měřil sám doktor, který tam jel s námi, a kolem mojí postele stáli úplně všichni dospělí, které jsme s sebou měli. Bezradně na sebe koukali, mluvili podivně potichu a pak mi dali jakýsi prášek a zabalili mě celou do mokrého ručníku. Pamatuju si, že už tehdy v těch zvláštně vyhýbavých konverzacích padlo slovo čtyřicet; po letech pak naše někdejší tělocvikářka mezi řečí nezávazně prohodila, že mi tehdy radši vůbec neřekli, jak moc vysokou horečku jsem měla. A taky že se fakt báli.

V druhé půlce týdne už mi bylo úplně jedno, že máme na pokoji jediné maličké topení, na kterém se naše věci nemají šanci usušit, ani že čtvrté družstvo nesmí na vlek. Dokonce mi bylo putna i to, že jídlo se nedá jíst, protože jsem měla úplně jiné starosti. Dolů k autobusu, který nás vezl domů, jsem jela na rolbě. Vskutku stylové zakončení celé té štrapáce – mohla jsem si připadat jako královna. Nebo (a to bude možná o něco přesnější) skoro jako učitelka tělocviku, která jede kolektivní lyžákové trauma s chutí předat další generaci.

26 Komentářů