O tradicích

Spolu s Velikonocemi se mi dere na klávesnici jedno z mých tradičních horkých témat: velikonoční (a jiné) tradice. Mám to štěstí, že mě škola obdařila jistým základem v antropologii, takže pro mě nejsou jen prázdným zvykem – u mnohých znám jejich původ a účel. Řeknu vám na rovinu, že mé mínění o nich to nijak nezlepšilo.
Velikonoční tradice jsou pohanské náboženské rituály plodnosti. Římští mladíci chodili s důtkami a řezali římské matróny, které jim nadšeně běžely vstříc, neboť plodnost byla pro ženu v zásadě skoro celá její čest a existence. Vejce snad ani netřeba zmiňovat, tam je tahle tematika zcela očividná. Přestože jsme dnes tuto tradici učesali a dětem chlácholivě tvrdíme, že to je, „aby maminka byla celý rok svěží“ nebo „aby neuschla“, pravda je poněkud jiná.
Svatební tradice jsou totéž v bledě modrém. Rýže se nehází proto, aby měli novomanželné dost peněž, nenechte se mýlit. A ta část svatebních tradic, která není rituál plodnosti (případně nějaká relativní novinka s pointou v alkoholu), jsou úlitby kultu předků. Závoj nevěsty, rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh – všechno bezpečnostní opatření, aby na ni, chudinku, která se vyvázala z ochrany svých otcovských předků, nemohli v nestřežené chvíli, kdy nad ní noví předkové ještě lhostejně krčí rameny, útočit cizí duchové.
Vánoční a novoroční tradice jsou pro změnu tradice věštební. Šupiny v peněžence (nebo kdovíkde všude), krájení jablek, svíčky na vodě, ba i alkohol a ohňostroj na Silvestra slouží k očištění přítomnosti, navrácení řádu a předpovědění či zajištění budoucnosti.
Je 21. století a pomlázka stále letí, stejně jako letí rýže na hlavu novomanželů. Nedovedu si to vysvětlit, neboť prakticky všichni máme v kapse chytrý telefon a na ruce chytré hodinky – a přesto vykonáváme tyhle prastaré úlitby bohům, jejichž jména ani neznáme a na jejichž božskou sílu nevěříme, a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ať křesťan či ateista, oba pletou na Velikonoční pondělí pomlázku a o svatebním dni rozbíjejí talíř. Nemám pro to pochopení. Kdo na předky a antická božstva věří, ať si pomlázku plete, ba ať si klidně vezme i ty důtky a mlátí s nimi své souvěrce jedna radost. Ale na mě s tím nechoďte. Ke kultu antických bohů se nehlásím a Zemi neuctívám – a v dohledné době to nezamýšlím měnit.

Kurz Wordu pro tvrďáky aneb další diplomková dobrodružství

Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.
Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy „zpět“, protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na „znovu“.
Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.

Návodová mánie

Jak najít ideálního partnera, jak si nejlépe čistit zuby, jakou stranu volit, jaký používat šampón, jak chodit po chodníku a jak se stavět na hlavu. Že je vám to povědomé? Bodejť by nebylo – návody vládnou světu.
Když se tak pohybuji po internetu, mívám velmi intenzivní pocit, že na každém rohu čeká hlouček expertů, připravených se na vás vrhnout a zasypat vás odbornými radami. Ať už se jedná o problém bezpečnosti vašeho PC nebo o to jak zkombinovat oblečení, jsme dennodenně bombardováni dobře míněnými radami odborníků, abych tak řekla, na všechno. Ať už se jedná o jakoukoli životní oblast, onen expertní hlouček se za vámi vždy ochotně žene a mává vám před virtuálním obličejem virtuálními vědeckými studiemi – asi jako hloučky právníků honily policejní auto ve filmu Dálnice 60.
Ne že by někdy nějaký ten návod nebo rada nebyly potřeba. Kupříkladu vědět, co znamenají všechny ty příšerné názvy chemických podivností v jídle, už dnes laik prakticky nemá šanci – rada se proto víc než hodí. Ale opravdu potřebujeme, aby nám někdo neustále radil se vším? Neumíme si umýt kuchyňskou linku sami? Mám za to, že když si necháme experty na všechno vlézt do života až příliš, můžeme snadno ztratit kontakt se sebou, s vlastními zkušenostmi a pocity a může se stát, že časem budeme žít život někoho jiného – případně že naletíme na nějakou obzvlášť vypečenou „radu“.
Proto: inspirujme se, když chceme, nechme si poradit, když potřebujeme, hledejme, když se zajímáme; vzdělávejme se. Ale naučme se také poznávat sami sebe a sami sobě naslouchat. To totiž žádní odborníci nenahradí.

Perly ze sešitu z matematiky aneb o duševním vývoji

Sešitů z gymplu jsem si schovala jen pár. Přirozeně veškerou literaturu, francouzštinu a dějepis, jak taky u humanitního studenta jinak. Ale taky dva sešity z matematiky, a právě k nim se vracím suverénně nejčastěji. Jejich obsah je totiž nedocenitelný.
Ne že bych matematiku měla ráda. Naopak. Nesnášela jsem ji, nebavila mě, nešla mi, bylo to utrpení. Proč se tedy vracet ke starým sešitům? Odpověď je snadná: protože právě v tom čase duševních muk, strašlivé nudy a hrozné nesmyslnosti jsem do sešitu zaznamenala kreativní výbuchy své mysli, na které v jiných hodinách nezbyl čas. Když si dnes ty sešity prohlížím, směju se, a co směju, chechtám se, až se za břicho popadám.
Skoro na každé stránce je nějaká karikatura nebo nonsensová kresbička vzniklá z ledabylého čmárání. Třeba napoleon s velkou hlavou. Nebo „Dravý vysavač – bacha, žere všechno.“ Kytka závornatka s detailním biologickým určením čeledi, podčeledi, podpodčeledi atd. Reklama na nadační fond „Pomozte dětem, které se musejí učit matematiku“. V sešitu z kvarty, který je spolu se sešitem ze septimy jediný, který mám, je velmi mnoho karikatur učitelů. A také velmi mnoho nápisů typu „Umřu!“, „Nesnáším matiku!“, „Nejde mi to, neumím to, nesnáším to.“ – povětšinou ve francouzštině. Také jsou tam básničky. V kvartánském sešitu ještě ve stylu „Ten, kdo má rád matiku, roztrhej ho, Baryku!“ (O pár stran dál doplněné neumělou kresbou Baryka s popiskem, že právě on vás za daných podmínek sežere.) Ovšem v sešitě septimánském už začínají nabírat styl:

Kolik slzí, bylo-li
kdy prolito,
dopadlo na tečny
soustředných
životů uprostřed
trojúhelníka.
Závorky jsou
vždycky hranaté
a intervaly
uzavřené.

V sešitě ze septimy je také velmi mnoho citací z knih, filmů a písní, kterými jsem tehdy žila; mnohdy jsou to dodnes má oblíbená díla. Také se to tam hemží různými tematickými vtípky typu „rovnoběžky a rovnosjezdovky“ (s ilustrací, přirozeně) nebo ankety, jak asi vypadá padlý jehlan (na výběr je asi šest variant, jedna z nich je hrobeček jehlanu s nápisem „vzpomínáme“). Také jsem tam našla pár vtípků, které mě samotnou překvapily – například kresba včely a pod ní nápis „Bzzzzz! Vyjádřila svůj názor. Dovedete to také?“. Někdy jsem sama nevěděla, co mě inspirovalo, některé vtipy už jsem nepochopila, některé knihy si jen stěží vybavila, nápisy runami už jsem prakticky vůbec nezvládla (ano, ovládala jsem runy; koho to překvapuje, ať se přihlásí). Ale smála jsem se, až jsem se za břicho popadala.
Málokdy vidíme vlastní duševní vývoj v přímém přenosu, ale troufám si říct, že v těch dvou sešitech je vidět neobyčejně přesně. Z puberťáckých karikatur a vzdorobásniček až k ocitovaným textům šansonů, vtipům, které mě samotnou překvapují, a básním, z nichž mě lehce mrazí. Tolik kreativity, tolik nápadů – a tolik ztraceného času. Kdo ví, co by ze mě dnes mohlo být, kdyby ty hodiny tehdy k něčemu byly. Možná něco lepšího. Ale taky bych asi byla chudší o všechny ty fórky, říkačky a básničky, obrázky a nápady. A taky o jedno svědectví jak o nefunkční výuce na českých gymnáziích, která s podobnou kreativitou vůbec neumí zacházet, tak o duševním vývoji jedné humanitní studentky.

Depresivně trefný náhled do budoucnosti

Zatím byly všechny články z této rubriky o filmech. Dnes udělám výjimku a budu psát o seriálu, a to o seriálu tak děsivě dobrém, že si po jeho zhlédnutí přelepíte kameru na notebooku lepenkou a zahodíte ten poukaz na vyzkoušení virtuální reality, co jste si onehdy pořídili. Dámy a pánové, představuji vám Černé zrcadlo.
Černé zrcadlo je britský skvost, jehož první série vyšla v roce 2011, a to v počtu pouhých tří zhruba hodinových dílů. V současné době má seriál série již tři, přičemž celkový počet dílů se zatím vyšplhal na 13. Každá epizoda pojednává o něčem jiném, vystupují v ní jiné postavy a odehrává se v odlišné verzi většinou docela blízké budoucnosti; přesto je všechny spojuje velmi zřetelné společné téma, a tím jsou technologie. Technologie, které používáme již dnes, a které seriál jen dotahuje do jejich možných důsledků, jako například co by se stalo, kdyby se náš život točil kolem sociální sítě, kde se lidé navzájem hodnotí hvězdičkami, a toto hodnocení by rozhodovalo třeba i o tom, jestli vás vpustí do letadla nebo do práce (mimochodem, v Číně něco takového prý doopravdy zavádějí). Nebo kdyby o úspěchu ve vašem životě rozhodovala obří talentová show na způsob Superstar. Nebo jaký mohou mít sociální sítě vliv na politiku. Nebo jak nás mohou sledovat naše vlastní chytré přístroje. A další a další.
Jedná se o neobyčejně inteligentní a dobrý seriál, který civilní, ale o to mrazivější formou upozorňuje na možné nezamýšlené důsledky všech těch moderních vychytávek, které nosíme po kapsách. Upozorňuji předem, že jeden díl je depresivnější než druhý, ale myslím, že právě to ve svém všudypřítomném technologickém nadšení potřebujeme. Protože technologie není jen skvělý nástroj – dává nám také možnosti, které se mohou velmi snadno vymknout z rukou. Důsledky takového vymknutí je velmi těžké předvídat, obzvlášť když je daná technologie teprve ve svých počátcích, ale právě o to se seriál pokouší a pokouší se o to tak dobře, až z toho mrazí. Neboť vskutku naší současné civilizaci nastavuje zrcadlo; a je to zrcadlo vpravdě černé.