V křesle

Jsem děsný idealista. A když říkám děsný, myslím děsný. Mám už na kontě pár příhod, které si, záleží na náladě, buď ráda dávám za rámeček, nebo je naopak důsledně zametám pod koberec. No a samozřejmě vždycky ochotně něco podobného udělám znovu. O čem je řeč? O kritice. Těch nade mnou. S mým podpisem.

Poprvé jsem to udělala, když jsem dostala svou první trojku na univerzitě. Byla to nejnádhernější trojka v mém životě za nejnesmyslnější zkoušku na celém bakaláři. Jak já byla nadšená, že už tu látku nikdy v životě nemusím vidět! Tedy ona ta zkouška nebyla tak úplně nesmyslná, minimálně učebnice k ní byla naprosto skvělá, ale celá forma té zkoušky byla tak špatně navržená a celé to bylo tak subjektivně hodnocené, že jsem si sedla, tím nejbrilantnějším slohem, jakého jsem byla schopná, jsem napsala velmi kritickou evaluaci, podepsala ji a odeslala. Jen ať si mě klidně v tom SISu rozkliknou a podívají se na moje známky! Tím lépe. Navíc jsem si řekla, že si to určitě ti učitelé přečtou až na konci zkouškového, tedy až tam ta hodnocení budou mít ode všech, co je chtěli napsat, a také – mimochodem – až budu mít po státnicích. Zhruba za dva týdny mi přišel e-mail od garanta výše zmíněné zkoušky. Dlouhý e-mail. A tak jsme si začali psát. Klepaly se mi při tom ruce, dokonce jsem si vyžádala přátelskou asistenci, že to sama nedám. Slíbil, že moje připomínky vezmou v úvahu na příští poradě. U státnic jsem ho naštěstí neměla, infarkt se nekonal.

Podruhé to bylo loni. Naprosto strašlivý předmět – půlka zbytečná, druhá tak špatně odučená, že ani nevím, jestli taky byla zbytečná. Tak jsem to tam napsala a zase s podpisem. Scénář se opakoval, infarktová situace také. Opět mi přišla dlouhá zpráva, opět jsme si to vysvětlili a vytmavili (já s psychickou podporou) a bylo mi přislíbeno zamyšlení a přehodnocení. Jestli k tomu dojde, to mohou posoudit jen budoucí generace (já osobně o tom dost pochybuju, ale to na principu nic nemění).

No a tentokrát? Říkala jsem si, jestli poslední semestr s nějakými předměty má ještě cenu něco hodnotit… a usoudila jsem, že ano. Takže už tam jsou. Pěkně šťavnatá hodnocení s takovými obraty jako „v současné podobě předmět nemá takřka žádnou informační hodnotu“. Sice už jsem v psaní učitelům velmi zběhlá, ale jestli mi zas nějaký odepíše, zase se mi budou klepat ruce. Protože nemám ani trochu ráda konflikty, ale jsem nepoučitelná, a tak jim tam tu kritiku pod svým jménem vždycky znova napíšu.

Jo a už jsem vám říkala, že jsem dneska psala stížnost do dopravního podniku?

V poslední době mám problém hledat inspiraci k psaní nových článků. Po dlouhých měsících, kdy jsem takřka hýřila nápady, je to docela nepěkná situace. Nakonec jsem vždy někde něco vyškrábla, ale stálo mě to nemálo úsilí. Myslíte si, že teď přijde klasická výmluva, že mám příliš málo času a tak dále? Ani nápad. Volného času jsem měla habaděj. Zabijáci blogování spočívají v něčem úplné jiném.

Zabiják číslo jedna je špatná nálada. Máte sice hromadu času, ale do ničeho se vám nechce, nemáte žádnou fantazii, žádnou motivaci, žádné nápady. V takových chvílích se ze mě stává konzument webových stránek s poměrně slaboduchou zábavou, kde prostě jen jedu dolů a mám naprosto vypnuto. Se špatnou náladou jde do kytek totiž úplně všechno. Hlavně plány na naprosto nepřekonatelný rozvoj vlastní osobnosti – včetně čtení, koníčků, sportu (ne, u mě se sport a koníčky příliš nepřekrývají) a ano, včetně blogování. Nic totiž nemá cenu a nic se vám strašlivě nechce.

Druhý zabiják číslo jedna (neboť prim nehraje ani jeden, spíš se tak nějak snoubí) je stres. Ten se na mě se začátkem září začíná valit dosti děsivým způsobem. V tomto týdnu mě jakožto administrativní pracovnici čekají dva dny státnic (možná si vzpomenete na můj článek o tom, jaké jsem se u svých prvních administrativních státnic měla minule) a na konci září mě čekají moje vlastní studentské státnice (ty byly, pravda, minule v pohodě, ale to byly státnice bakalářské). Mezitím ještě budu alespoň částečně řešit organizaci jedné exkurze (to je teprv peklo, o tom jsem ještě ani nenašla sílu napsat článek) a do toho všeho nesmíme zapomenout započíst normální stres z konce zkouškového, který administrativní pracovníci mají (když vám volají několikrát denně zmatení docenti, kteří nevědí, jak se co zapisuje do systému, je to opravdu lahůdka).

Proto se mnou, prosím, mějte trpělivost. Kromě těch svých vlastních státnic si tak nějak na nic moc nevěřím, a tak budu ráda za každý držený palec. Doufám, že z toho nebude příliš vtipných historek (pokud nechápete, najdete podrobnější vysvětlení zde), těch už mám z loňska až až. A že až to všechno pomine, tak přijde nová vlna naprosto geniální inspirace, kterou vás budu moct zahltit.

Kdo tvrdí, že pokrok je věc pouze skvělá a bezchybná, ten musí mít obě oči zavřené. Samozřejmě, pokrok není jen negativní. Ale je třeba se podívat skutečnosti, že na dosah lidské ruky leží nástroje tak mocné, že bychom si jimi mohli odbouchnout celou planetu, do očí. Bylo by opravdu zapotřebí, aby tuto moc vyvažovalo podobně vysoce vyvinuté morální cítění, neboť jestliže to bude chybět, pak si časem tu planetu opravdu odbouchneme. Pozorujete něco takového kolem sebe? Mají lidé lepší morálku než dřív? Je lidská povaha dál než třeba v antice? Odpověď je snadná: ne. Sice jsme přišli na to, že všichni lidé jsou si rovni, že žena je taky člověk a další věci, ale kolem a kolem se pořád chováme jako děti na pískovišti, akorát že místo lopatičky máme v ruce brokovnici.

Slyšela jsem o jistém experimentu s myšmi. Vědec jim udělal jakýsi myší ráj: dost potravy, dost prostoru, dost partnerů na páření, žádní predátoři. Víte, co se s nimi stalo? Během několika generací se postupně přestaly množit, až jednoduše vymřely. Také mezi nimi propukla šikana a některým myším ty ostatní upíraly přístup k jídlu, přestože ho bylo pro všechny dost. Chce se říct, že tyto myši pocítily část toho, jaké to je být lidmi. Lidé si také svou klícku udělali co nejbezpečnější a nejpohodlnější, jak mohli, a nezdá se, že by to někomu přispělo ke štěstí. Jediné, díky čemu se ještě množíme, je skutečnost, že drtivou část planety držíme svou lhostejností v tak drsných podmínkách, že ještě mají pud sebezáchovy.

Často si říkám, co se nám to stalo. A jestli je ta naše mánie hromadit co nejvíc majetku, která zabíjí spousty lidí na jiných místech planety, opravdu tak nezbytná. A taky jestli třeba jednoho dne někdo v záchvatu vzteku nezmáčkne nějaký knoflík a dalšího rána už Země nebude.

Jelikož s velkou oblibou vyprávím vtipy a vtipné historky, nemohla jsem si za ta léta nevšimnout jedné okolnosti, která vznik nové vtipné historky velmi často provází. Ne každá vtipná situace se totiž může stát vtipnou historkou a naopak: nejedna situace, která není ani trochu vtipná, když se vám zrovna děje, se později stane oblíbeným kouskem, který dáváte k dobru na každé společenské události.

Tato okolnost, která by se dala nazvat skoro zlatým pravidlem, je, že vtipné historky nebývají v přímém přenosu ani trochu (nebo jen mizivě či velmi cynicky) veselé. Beznadějně bloudíte, a tak jezdíte pořád kolem dokola kruhového objezdu. Hodinu a půl hledáte vhodné místo na spaní a začíná se stmívat. Nemůžete spát, protože to chrápání odvedle by mohlo lámat kamení. Je vám příšerně trapně, protože nemáte žádnou vodu a jediný zdroj, ze kterého svůj patnáctilitrový kanystr můžete naplnit, je malinké pítko na čidlo na parkovišti. (Vybraní čtenáři si jistě na tyto zážitky vzpomenou.) Nezní to moc vtipně. A všechno jsou to moje oblíbené historky.

Poměrně často v nějaké výjimečně stresové chvíli říkám „možná to bude za pět let vtipná historka“. Vtipně totiž s odstupem znějí situace, ve kterých by se ve vás zpravidla krve nedořezal nebo ze kterých vám naopak krev vaří. Zkrátka situace, které vás kompletně vyhodí z komfortní zóny a nastolí zónu úplně jinou, kterou byste si sami nikdy nevybrali a která naprosto nebere ohledy na vaše plány.

Paradoxně se rádi smějeme něčemu nepříjemnému, co už je ale bezpečně za námi. Negativní zážitky stmelují kolektiv a ještě víc ho stmeluje sdílení momentální bezstarostnosti tím, že si tyto negativní zážitky vyprávíme. Smích, který námi při tom otřásá, dává najevo, že to vytržení z komfortní zóny, které se nám tehdy stalo, je už dávno pryč. Už se nemáme čeho bát, teď jsme v přítomnosti, která běží přesně podle našich očekávání. Na tom často stavějí sitcomy, v nichž tak vídáme lidi, kterým se dějí věci, které se zrovna nám v té chvíli naštěstí nedějí. Všechna ta selhání oněch věčných ztroskotanců (např. věčně nešťastně zamilovaný Leonard nebo krásná, ale nijak zářně inteligentní a v životě nepříliš úspěšná Penny z Big Bang Theory) tak jsou velmi vtipná, s peprným komentářem o to víc.

Proto když lidé z mého okolí stojí před nějakými závažnými a důležitými událostmi, přeju jim mimo jiné i to, aby se jim nestalo příliš mnoho vtipných historek. Protože to je skutečně to poslední, co byste si v daný moment mohli přát.

Včerejší večer byl večerem dokumentů o cukru. Nebylo to plánované, chtěli jsme se podívat jen na jeden dokument (Cukr-blog), o kterém jsme slyšeli. Ten však byl tak slabý, že když jsme narazili na odkaz na dokument jiný, o sto procent lepší (That Sugar Film), neodolali jsme a spravili jsme si chuť.

Skoro jsem nevěřila svým očím. Hlavní protagonista na dva měsíce radikálně změnil složení své stravy, aby v ní bylo hodně cukru – ale pozor, nepředstavujte si nějaké hamburgery nebo kolu. Jedl to, co považujeme běžně za zdravé nebo alespoň celkem zdravé – müsli, nízkotučné jogurty, džusy. A co se nestalo? Přibral skoro deset kilo, deset centimentrů v pase a výrazně se mu zhoršilo zdraví včetně psychiky. A taky začal mít abstinenční příznaky. Ano, cukr je návykový. Čím víc ho jíme, tím víc ho chceme a „potřebujeme“.

Nemohla jsem si nevzpomenout na svůj zážitek z doby, kdy mi bylo zhruba šestnáct. Pozor, teď si sedněte na něco pevného, vím, co následující věta s některými lidmi dělá: přestala mi chutnat čokoláda. Jen tak, sama od sebe a úplně. Nepřejedla jsem se jí, nic takového – nikdy jsem nebyla například schopná sníst celou tabulku na posezení, ale pár kousků jsem si dala ráda. A najednou nic, absolutně žádná chuť na ni. A co se nestalo: i mnohé ostatní sladké mi pomalu zhořklo. Protože když jíte sladkého málo, najednou vám začne připadat to, co dřív bylo běžné, jako příšerně přeslazené. Tělo si odvykne a pak si chcete po roce dát třeba větrník (když už na něj dostanete jednou za ten rok chuť, protože chuť na sladké, když ho moc nejíte, také mizí) – a ani ho nedojíte, protože vám nechutná. Dnes už mám nejhorší fázi za sebou; když mi nabídnete, tak si jeden, dva čokoládové bonbóny ráda dám, ale víc je na mě už opravdu moc. I s tím má ale spousta lidí problém, nevěřili byste, jak moc je v naší společnosti vžité, že sladké všichni milují (já miluji alespoň kremrole a pár dalších věcí, na které mi chuť zůstala).

Po včerejším večeru si nemůžu pomoct a jsem za tuhle svoji zvláštnost opravdu ráda. Když jsem viděla, kolik cukru lidi běžně snědí, protože je úplně ve všem, a co to s nimi dělá… fuj! Pořád se mi ale vrací neodbytná otázka: co se mi to tehdy vlastně stalo a proč? Je to totiž něco, co si skutečně nedovedu nijak vysvětlit. Jestli někdo máte nějaký tip, neváhejte mi ho sdělit. Jediná odpověď, která napadá mě, je, že mě osvítil nějaký potravinový bůh a stala jsem se jeho prorokem. A to, řekněme si to na rovinu, není úplně nejpravděpodobnější varianta.