O nejhorším předmětu, jaký jsem kdy měla

Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.
Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.
Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.
Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.
Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.
A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“
Věřila jsem. Naprosto.

Jak přežít v nelítostném světě

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.
To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.
A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.

Nevolíme náhodou: o „mých“ tématech

Když jsem dnes pracovala na diplomce, došla mi jedna nesmírně podstatná věc. V první chvíli to byla jen věc o „mých“ tématech na akademické práce, v druhé chvíli už to byla velmi podstatná věc na mně samotné a jak jinak: ve třetí chvíli to byl námět na článek.
Četla jsem zrovna o tom, jak různé jazyky různě tvarují lidskou mysl a jak v angličtině patří k dobrému tónu mluvit věcně, přesně, bez zbytečných emocí. Ty řádky ale nepsala Angličanka, psala je polská emigrantka do Austrálie a zároveň brilantní lingvistka Anna Wierzbicka. A psala je tak, že mě to doslova chytlo za srdce. Záhy po své emigraci totiž zjistila, že je pro anglicky australské prostředí příliš emocionální, vášnivá, přímá a angažovaná, že její způsob mluvení není dost umírněný, vyvážený a věcný, že když si telefonovala s matkou v Polsku, její manžel se divil, proč tak křičí. V tu chvíli mi to došlo.
Tahle polská lingvistka mě neuchvátila ani tak proto, že její teorie je dokonalá (což je!), ale proto, že jsem konečně našla někoho, kdo ve vší té přehršli akademicky bezzubé vyváženosti a „objektivity“ našel odvahu říkat věci narovinu a beze všech přebytečných „on the other handů“. Někoho, kdo přišel se skutečně novou, přínosnou a odvážnou teorií a kdo se za ni zasazuje vší silou své brilantní vědecké mysli i vší vášní své slovanské duše. Někoho, komu mimo jiné také vyčítali, že moc křičí.
V ten moment bylo nad slunce jasnější, že tuhle práci nepíšu náhodou a že jsem náhodou nepsala ani bakalářku – Sören Kierkegaard, její hlavní postava, prosazoval ve filosofii do všech těch systémů a reflexe hlavně vášeň a oddanost. Náhodou si nikdy nevybíráme nic, volíme vždy svůj vlastní obraz, svou spřízněnou duši – ať už děláme cokoli. I já jsem tak volila, a to tolik, až mě to zarazilo; ale jen v první chvíli, neboť pak všechno najednou začalo dávat obrovský smysl. Co na tom, že spolu Kierkegaard a Wierzbicka vůbec nesouvisejí, on byl Dán a ona je polská emigrantka do Austrálie, on filosof a ona lingvistka. Pro mě jsou ode dneška na jedné lodi, neboť duše jich obou je slovansky rozlehlá, stejně rozlehlá jako ta moje.

Proč mluvíme tak příšerně anglicky aneb o anglické výslovnosti

Nevím, jestli jste si toho někdy na sobě nebo na někom jiném všimli, ale já ano. Řekněme si to na rovinu: mluvíme naprosto příšerně anglicky a vůbec nám není rozumět. A nemohou za to ani tak gramatické chyby, jako spíš chyba mnohem základnější – výslovnost.
Anglická výslovnost, zdá se mi, je na našich školách jednak jako Voldemort – její jméno se nesmí vyslovit – jednak jako paní Columbová – ani tu nikdo nikdy neviděl. Všichni tak nějak tiše počítají s tím, že anglicky vyslovovat přece umí každý. Jenomže opak je pravdou: anglicky vyslovovat neumí skoro nikdo.
Na gymnáziu jsme čtyři roky měli učitele vpravdě děsivého. Báli jsme se na jeho hodinách byť jen otevřít pusu – hlavně, když se něco četlo. Jedno nám však bezpochyby předal: povědomí o anglické výslovnosti. Když na první hodinu přinesl anglickou fonetickou abecedu, počastovali jsme ho pohoršeným pohledem. Strašíme na tom gymplu už čtyři roky a on na nás s takovou základní věcí, jako je výslovnost? Následně se ukázalo, jak šeredně jsme se pletli. Vyslovovat neumíme a o anglické výslovnosti máme zcela mylné představy, plné snad jedině anglického r a jinak s angličtinou naprosto nesouvisející.
Anglická výslovnost je věc velmi těžká a hlavně nepravidelná, osobně ji považuji za těžší než například výslovnost francouzskou (ta je děsivá pověstně, tak alespoň všichni počítají s tím, že se jí opravdu musí od základu naučit). Řekl vám někdy někdo o přízvuku v angličtině a o tom, že většinou není na první slabice (a mnohdy rozhoduje o tom, jaké slovo jste právě vyslovili)? O rozdílu mezi hláskovými skupinami „f“ a „ff“ či „s“ a „ss“, který například rozhoduje o tom, jestli řeknete „as“ nebo „ass“ (pro pořádek: prakticky vždycky říkáme „ass“)? O přídechu na p, t, k? O rozdílu mezi „n“ a „ng“ či „w“ a „v“? O tom, že i zdánlivě stejné hlásky (třeba „š“ a „sh“) se tvoří v ústech jinak a tenhle rozdíl (například v tom, kde ťuknete jazykem o patro) rozhodne o tom, jestli si při výslovnosti daného slova zlámete jazyk, nebo ne? Že se nikdo nikdy nezmínil? Nejste sami a české školství by za to zasloužilo pětadvacet.
K čemu nám je třeba i perfektní znalost anglických časů a všech gramatických vychytávek, když ty zvuky, které vyluzujeme, jsou pro Angličany naprosto nesrozumitelné? A co pro Angličany: od doby, co vládnu znalostmi o anglické výslovnosti a angličtinu rodilých mluvčí poslouchám celkem často, nerozumím svým spolužákům už ani já. K čemu je taková znalost angličtiny? Znalost, jejímž jediným výsledkem je shluk nesrozumitelných zvuků?

Proč je dobré slavit

Nezapírám, svátky všeho druhu mám ráda a vždy se snažím je náležitě oslavit. Když jsem byla menší, tak mě překvapovalo, že k jiným dětem třeba nechodí Mikuláš nebo se u nich moc neslaví jmeniny. Dnes si svého rodinného dědictví náležitě cením a – snad s výjimkou toho Mikuláše – svátky slavím. A dělám to ráda.
Vím, pod „slavením“ si mnozí představí buď šílený úklid a horu vaření, nebo chlastačku, ze které se vzpamatovává ještě týden. Mně se moc nelíbí ani jedno. Slavit pro mě znamená vyjmout daný den (či několik) ze společnosti jeho všednodenních bratříčků a prodchnout ho něčím zvláštním, co ty ostatní nemají. V některé dny je zkrátka krásné nepracovat a místo toho odpočívat, zpívat písně, zapalovat svíčky a vychutnávat všechno to, co máme (a že toho je). Myslím, že je dobře, když nejsou všechny dny stejné a když se dny všední liší od těch svátečních, když se v neděli opravdu nedělá a na Štědrý den opravdu nevěšíme prádlo – ovšem ze zcela jiných důvodů, než je pověrečný strach z toho, že to někoho zabije. Pracujeme pořád. Slavíme málokdy.
Mám proto ráda konec prosince, neboť je v lidských společenstvích už pár tisíc let věnován slavení. Slavme, když můžeme! Nejsme jen pracovní stroje a efektivita není všechno; teď máme čas být spokojení a užívat plodů své práce. Zasloužíme si to.