V křesle

Jedná věc mě zaráží: prakticky vždycky, když v našem českém kontextu někdo napíše článek či se jinak veřejně (ovšem pozitivně) vyjádří o ekologických tématech, dojde na peníze. Šetřit vodou a proudem se vyplatí, na peněženkách to poznáte. Nenakupujte impulzivně, dbejte na kvalitu a ušetříte. Dejte si na střechu solární panel, vyplatí se to. Nepřekvapilo by mě už ani „buďte vegetarián, ušetříte za maso“.

Je to smutné. Copak opravdu nejsme schopni uvědomit si, že otravujeme svoje vlastní životní prostředí, aniž bychom mysleli na peníze? Nezáleží nám na přírodě ani tolik jako na penězích? Nedochází nám, že je to naše planeta a když si ji zničíme, tak nemáme kde žít? Potřebujeme z toho všeho hlavně něco vytřískat?

Úroveň ekologické debaty u nás se mi zdá být přesně taková: dokud mi z toho něco nekápne, vlezte mi na záda. Myslím, že je to velká škoda, protože příroda je hodnota sama o sobě, hodnota taková, že vedle ní všechny peníze světa blednou. A my, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme její součástí. Jestliže si ji zničíme, zničíme i sebe. Je to jedna z nejcennějších věcí, jaké máme – a debata o ekologických tématech by měla podle toho vypadat a tímto způsobem daná témata nastolovat. Pakliže přistoupí na hru „přírodu až za peníze“, sama sebe tím diskredituje. Je samozřejmě prima, když šetřením přírody ušetřím i peníze, ale přednost by měla mít (vyjma extrémních případů) příroda. Ne proto, že na tom něco trhnu. Prostě proto, že je.

Obávám se, že dokud nebudeme uvažovat takhle, zůstaneme oním pověstným vředem na tváři naší planety. A ještě víc se obávám, že dokud tak nezačne vypadat i naše veřejná debata o ekologii, uvažovat tak snad ani nezačneme.

Je tomu pár dní, co jsem v divadle navštívila představení tak krásné, že mi to nedá a musím o něm napsat. Že to nikdo nebude číst? Co už. U vyznání lásky jde také o jiné věci, než aby o něm všichni věděli.

Sólo pro tři, taneční představení na písně Karla Kryla, Jacqua Brela a Vladimíra Vysockého, je živoucí krása. Krása, o níž se těžko mluví, ale která je svou neuchopitelností o to úchvatnější. Je to kus jako stvořený pro mě, neboť se v něm prolínají všechna tři „moje“ umění: hudba, tanec a poezie. Tanečníci svým dokonalým pohybem, půvabnými kostýmy i nápaditým nasvícením vykreslovali barvité melodie a ještě barvitější slova, do nichž je rozkoš se ponořit. Ano, musím si pomáhat výtvarnými metaforami, protože jazyk ostatní oblasti zanedbává. Tedy: tanečníci vykreslovali a vykreslili. Dokonale.

Sólo pro tři je jeden z nejkrásnějších kusů, jaké jsem kdy v divadle viděla. Je to emoce v přímém přenosu, čirá emoce, do níž se verše přetavují tak, že už se skoro ani nemusejí zdržovat tím, že vám budou procházet hlavou – chytí vás rovnou za srdce. Je to tanec, v němž rezonuje sama krása a melodičnost jednotlivých jazyků a jejich odlišnost; i slova, kterým nerozumíte, vás svým pouhým zvukem rozechvějí. Tanec, který hudbu a poezi spojuje v jedno – v to jedno, kterým původně byly.

Když představení skončilo, nechtělo se mi tomu věřit. Uteklo to tak rychle! Jaká škoda, že při baletu se nepřidává jako na koncertech! Měla jsem chuť zavolat: „Ještě! Ještě tři hodiny!“ Ale samozřejmě jsem jen civilizovaně tleskala, tleskala a tleskala, až mě ruce bolely. A zjevně jsem ve svých pocitech nebyla sama: aplaudovalo se zuřivě, dlouho a ve spodní polovině divadla vestoje. Plným právem.

Když mi bylo třináct, všichni jsme používali ICQ. Nevím, do jaké míry je tato zkratka známá dnešním náctiletým, ale my jsme tím žili. Pak jsem o pár let zestárla, ICQ si smazala a nikdy už ho nenahradila ničím podobným. Po založení účtu na Facebooku jsem hned, jak jsem zjistila, že tamní chat jde vypnout, tak učinila. Zkrátka a dobře: nemám ráda chat.

Důvodů k tomu mám hned několik, ale daly by se shrnout do jediného: chat je prostě vydírání. Nedostatek svobody, kterým je chatování prodchnuto, mi začal postupem času vadit. Zatímco odpověď na e-mail si můžete nechat v klidu rozležet a nikdo se na vás nebude zlobit, když odpovíte až druhý den (alespoň většinou), protože zrovna nemůžete/nechcete/chcete být někde jinde, u chatu se takováhle možnost vůbec nepředpokládá. Tam je třeba odpovědět hned – protože každý vidí, že jste online. A když neodpovíte, tak jste nezdvořilí, protože každý vidí, že jste si to přečetli. Že jste chtěli zrovna odejít od počítače? Smůla. Jste online. Dokud jsem nezjistila, že jde na Facebooku onen chat vypnout (ano, chvíli mi to trvalo), pravidelně se mi stávalo, že mi někdo napsal právě v momentě, kdy jsem už už odcházela. Situace to byla značně prekérní a přitom se jí šlo tak snadno vyhnout. Nemluvě o tom, že opravdu, ale opravdu nerada píšu několika lidem naráz.

Ne že bych měla něco proti rychlému dopisování, ale když tak dnes činím, zůstávám důsledně offline. A jestli někdy přijde možnost zrušit si i takovéto vyděračské „přečteno v…“, okamžitě jí využiju. Protože zkrátka chci svůj čas, svou hlavu a svou svobodu.