Stupidita v pražské MHD

Osud tomu chtěl, že se během posledního měsíce pořád tak trochu stěhuji. Lépe řečeno: převážím stále nějaké věci z jednoho koutu Prahy do jiného koutu Prahy. Většina těchto převozů proběhla autobusem a po daných zážitcích se nemohu nepodělit o svoje překvapení nad stupiditou některých spolucestujících.
Pražské autobusy jsou koncipované tak, aby si tam našla svoje každá potenciální skupina cestujících. Je tam místo pro kočárky, vozíčkáře, důchodce i ty, kteří si mohou dovolit jako srnky vyběhnout pár schodů. A dokonce je tam i místo, kam si můžete odložit nějakou větší bagáž, kterou s sebou táhnete, protože se třeba stěhujete, že. Pokud ovšem máte inteligentní spolucestující.
Táhli jsme veliké ikeácké tašky, očividně plné nejrůznějších věcí (z jedné například čouhala kvetoucí orchidej), a chtěli jsme si je odložit na místo, kde na to je určené místo. Na tomto místě však stál pán, a to tak, aby ho zabral úplně celé, a zcela nepokrytě se na nás koukal – po celou dobu, co jsme nastupovali. Stál tam spolu s paní, blbě na nás koukal a nepohnul se ani o centimetr. Stáli jsme tedy jako tvrdá y takřka ve dveřích a bránili cestujícím vystoupit. Autobus byl navíc skoro prázdný, takže si daná dvojka mohla sednout na rozdíl od nás kamkoli. Když jsme přestoupili na jiný bus, čekal nás úplně stejný problém, jen ten pán byl sám. Stál tam, zabíral celé místo, které za normálních okolností zabere kočárek i s maminkou, a – opět – akorát blbě koukal. Třetí historka se odehrála na cestě do Řecka, kdy jsme opět stáli s kufry ve dveřích, zatímco na místě, kde bychom si mohli odložit, seděla slečna a koukala do mobilu a ob jedno místo (!) seděl pán; tentokrát nás oba velmi okázale ignorovali.
Jsem člověk milý a příjemný. Ale jestli se mi něco podobného stane v dohledné době ještě jednou, tak se asi neudržím a prostě položím danému chápavci svoje zadazadlo na nohu. A protože jsem člověk milý a příjemný, tak se přitom hezky usměju a daného cestujícího klidně v několika světových jazycích informuji, že jsem si jen dala zavazadlo na místo k tomu určené.

O cestě na smaragdový ostrov

Přijměte, prosím, omluvu za mou nepsavost a můj dnešní článek vám budiž náplastí na tuto dlouhou pauzu. Bude cestopisný a profesionálně dojmologický: o Jónském moři, milionech olivovníků, spadaných citrónech, silnicích tak úzkých, že jimi ani autobus neprojede, o špinavých a oprýskaných domech, zašmouraných ulicích, smrdících popelnicích a vysokoškolácích, kteří vás obsluhují v restauraci. Stručně: byla jsem v Řecku a byl to výlet v mnohém překvapující.
Řecko, ať tomu chceme věřit, nebo ne, je země sice krásná, ale místy také docela chudá. Nevím, jak pevninské Řecko nebo třeba Kréta, ale ostrov Korfu, přezdívaný pro svou zeleň smaragdový ostrov, a především jeho hlavní město (překvapivě také Korfu), na vás opravdu dýchne duchem chudoby. Domy jsou tu velmi často nehezké, umolousané, ba špinavé, oprýskané a neudržované. Jakmile vylezete z úplného centra, které je pod ochranou UNESCO, chybí tu skoro úplně chodníky, zato ale nechybí neuvěřitelně smradlavé kontejnery a jen o trochu míň smradlavá auta. Druhou stranou mince jsou obrovské vily boháčů (třeba Rotschildů) na pobřeží. A přechodem mezi oběma stranami mince je poměrně dost nedostavěných vil nejspíše zchudlých řeckých exboháčů a strašně moc sezónních podniků, obchodů a obchůdků, ve kterých hledá nějakou tu práci hojnost nezaměstnaných.
Co se týče přírody, je nádherná. Moře křišťálově čisté, úchvatné skalnaté pobřeží, miliony olivovníků, cvrčení cikád. Místo jabloní si Řekové pěstují na zahrádkách citroníky a pomerančovníky, které k našemu údivu nezřídka prostě nechávají opadat (náš údiv ale také trochu opadne, když nám dojde, co my nezřídka děláme s těmi jablky). Také prakticky nemají psy, zato mají spoustu toulavých koček. Občas jsme zahlédli na naše poměry vpravdě obludnou opuncii. Zkrátka pravá středomořská romantika.
Věřte, nevěřte, ale po návatu na pražské letiště jsem měla pocit, že jsem přijela do bohaté a vyspělé západní (a taky trochu severské) země. Pravda, slunce, moře a nádherná středomořská příroda tu nejsou, ale také nevysíláme hned na druhý pohled vzkaz: je dobře, že jsi tady, turisto, protože jinak nebudeme mít v zimě co jíst. Jediné ponaučení, které si z toho lze vzít, je asi toto: leťte se do Řecka válet k nádhernému moři, hodně tam utraťte, protože mnoho jiných příjmů než cestovní ruch leckde nemají, a k servírkám a servírům se chovejte slušně – je totiž dost dobře možné, že jsou to čerství absolventi řeckých univerzit, které prostě jen nikde nechtějí.

O opalování

Vzduch voní létem a okurkovou sezónou a já jsem na prázdninách, ale ani to mě nezbavilo filosofické vzpomínky na můj blog. S létem totiž začíná opalovací mánie, alespoň tedy v našich zeměpisných šířkách. V Africe si mezitím miliony žen mažou kůži úplně jinými než opalovacími či dokonce samoopalovacími krémy – jsou to krémy na bělení pleti. Ještě pár století nazpátek bychom i my, jestliže bychom chtěli být obdivováni pro svou krásu, byli zalezlí během slunečných dnů kdesi na dně kobky, protože i tehdy byla pleť jako sníh v kurzu. Ne však dnes.
V dobách, kdy byli všichni pořád venku a pracovali na poli, bylo opálení nutností, které se prostě nešlo vyhnout. Drtivá většina lidí na pole musela, a tak opálená prostě byla. Vyšší vrstvy nechtěly vypadat jako drtivá většina lidí – a tak si začaly zakládat na tom, že oni na pole nemusejí a jejich kůže se chlubí stejnou barvou jako alabastr (stejnou logikou se řídí současná situace v Africe – jen není standardem alabastr, ale trochu tmavší odstíny). Kdo chtěl být cool, in a trendy, musel si svou sněhobílou barvu udržovat, seč se dalo.
Dnes jsme všichni pořád vevnitř, pracujeme v kancelářích u počítače a ven se dostaneme jen málokdy. Logický důsledek? Přece nebude v módě něco, na co většina společnosti dosáhne sama od sebe! A tak zbožňujeme opálení. Přestože na něm vlastně není nic automaticky skvělého ani krásného. Mě osobně tedy rozhodně příliš netáhne, vlastně mi zvlášť na některých lidech připadá opravdu hodně nepřirozené. Mám ráda teplo a ráda jsem po určitou dobu na slunci, ale to je tak všechno. „Bronz“ chytat nepotřebuji. Škoda jen, že k analogickému závěru nedojdou i ony ženy v Africe. Ne, že bych potřebovala, aby se mnou souhlasil celý svět. Ale ty bělicí krémy jsou většinou jedovaté.

Jak mě přestalo bavit chodit do školy

Ano, jsem těžce studijní typ a studium je mi nejmilejším zaměstnáním. To jen aby bylo jasno. A teď k věci. Když se mě zeptáte, jestli mě baví chodit do školy, odpovím bez nejmenšího zaváhání: ani trochu. Jak se právě mně mohlo něco takového stát?
Na bakaláři jsem byla ze školy nadšená. Kdo mě v té době potkal a zeptal se mě na studium, tomu se dostalo obrovské, nadšené a nabité přednášky o osobním naplnění a rozvoji a podobných věcech. Pak bakalářské studium skončilo a já se ocitla na vytouženém magistru. A ejhle, karta se otočila.
Když se mě teď někdo zeptá na studium, odvětím, že jsem strašně ráda, že po těch dvou letech už mám přednášky odsezené a teď si konečně sama napíšu diplomku, od které mě nic nebude rozptylovat. Sedět na přednáškách se mi stalo utrpením, protože většina mi jich přišla nudná, špatná nebo zbytečná; nebo všechno dohromady. Soudím ale, že to nutně nemusí být jen problém přednášejících – myslím, že některé přednášky by mě v bakalářských letech ještě bavily. Něco se ale stalo a já se obávám, že době, kdy mě bavilo sedět ve škole a hltat tuny informací, je jednou provždy odzvoněno.
Myslím, že je to vývojová fáze v životě studenta. Po tom, co do sebe jako houba nasál obrovské množství informací a bavilo ho neustále sbírat další a další, přijde moment, kdy se mu uvažování změní natolik, že další informace už nezbytně nepotřebuje. Prozkoumal základy intelektuální krajiny, naučil se argumentaci, kritice a analýze a míra toho, co by mohlo být skutečně nové, se tím snížila natolik, že další informace jsou víceméně už jenom doplňováním detailů do již postavených základů. A detaily se časem omrzí. Když se tohle stane, tak vám najednou dojde, že většina vašich vyučujících je na stejné úrovni jako vy, jen mají pár let náskok. A jsme tam. Na co v téhle chvíli chodit do školy?
Publikace tohoto článu v poslední školní den není náhoda. Magisterský druhák je za mnou, na jednu výjimku mám všechny předměty splněné a utrpení skončilo. Už do mě nikdo nehustí informace, o které nestojím, a já se můžu jít zaobírat těmi detaily, kterými chci. Prázdniny a diplomka začínají!

Co zažijete jen při hraní v orchestru

V orchestru (přesněji řečeno v orchestrech) hraji již velmi dlouho a ráda. Je to něco úplně jiného než hrát sólově nebo třeba jen v malém souboru, jako je kvarteto. Vlastně je to zážitek natolik specifický, že jsem se rozhodla vás dnes nechat nakouknout za oponu. Protože tam se dějí věci!
První věc, o kterou jste jako posluchači ochuzeni, je dirigent, poznávací znamená orchestru č. 1. Napadlo vás někdy, jak podstatné je, že k divákům stojí zády? Nejspíš ani ne – zády stojí prostě proto, aby ho dobře viděli hráči a to je celé. Není. To, že dirigentovi nevidíte do obličeje, totiž znamená, že jste ochuzeni o jedno celé paralelní herecké představení. Nevidíte smrt v jeho očích, když se skladba začne rozpadat, nevidíte jeho neuvěřitelnou mimiku doplněnou o celou barevnou paletu jeho obličeje, která se dá přeložit podle situace různě – nejčastěji jako snaha uniknout katastrofě v podobě orchestru hrajícího moc potichu/moc nahlas/moc pomalu/moc rychle/po všech stránkách úplně mimo. Tato mimika je někdy tak neuvěřitelná, že mají orchestrální hráči co dělat, aby se nezačali zplna hrdla chechtat. Zejména hráči na dechové nástroje.
Druhá věc je strach o ostatní nástrojové skupiny. V momentě, kdy je váš part jednoduchý, zpravidla nemáte oddech, ale naopak strach o chudinky flétny nebo violoncella, aby zvládly svoje pekelně těžké sólo, které tolik cvičily, prožíváte s nimi při svých dlouhých držených notách každé zatřesení jejich melodie a každé zrychlení a zpomalení následované zuřivou snahou dirigenta držet celou skladbu pohromadě (viz bod č. 1). Úleva, když to zvládnou, je nezměrná.
Třetí věcí jsou výbuchy smíchu na zkouškách. Nestává se to příliš často, ale když, tak to stojí za to. Scénář vypadá takhle nějak: „Tak a teď hlavně žádné zvuky, dokud se nezačne hrát! Bude tu absolutní ticho!“ Načež nastane ticho, do něhož se po pár vteřinách ozve velmi hlasité zaskřípání. Případně řev dirigenta vprostřed hraní „Přátelé, tady máme strašně těžkou prdel!!“, který doprovází hereckou etudou „větrný mlýn“. Případně notou, kterou nějaký nešťastník náhodou utrousí v místě, které se předtím desetkrát zkoušelo, aby tam hlavně nikdo opravdu nehrál, když nemá.
Poslední věc se popisuje velmi těžko. Je to stěží zachytitelný pocit, když začnete hrát svůj štěk, který jste předtím doma cvičili a shledali velmi nudným, a ostatní nástrojové skupiny vás najednou tak dokonale doplní, že máte pocit, jako by melodie právě rozkvétala z vašeho středu. Tohle se obvykle stává, když se koncert konečně cvičí se sólisty a všechna ta hluchá místa jsou najednou nádherná. Začne se hrát a vy najednou skoro nemůžete, protože jste zcela ochromeni krásou, která se právě odehrává kolem vás. Nebo úplně ztuhnete, protože vás udeří poznání dané skladby (nejčastěji proto, že byla v Amadeovi…).
Hraní v orchestru je zkrátka nenahraditelný zážitek. Ta chvíle, kdy nastupujete před publikum, ale cítíte se dokonale bezpečně, protože je vás tolik, a zároveň hrdě, se nedá úplně popsat. Stejně jako ta chvíle, kdy se hraje vaše oblíbená pasáž a vy máte husí kůži. Protože když jste přímo ve středu dění, podílíte se na něm, vidíte dramatické obličeje páně dirigentovy a ještě se vám mírně chvějí ruce… tak máte prostě pocit, jako byste stoupali k nebesům.