Kdyby někoho v dnešních individualizovaných časech napadlo skládat hymnu všeho studentstva, neměl by to ani trochu jednoduché. Místo ód na výšiny lidského ducha, svobodu poznání a sílu kritického myšlení, které v latině znějí ještě o něco pěkněji, by do ní musel zakomponovat spíš existenciální krizi, bytovou nouzi, kredity, Google, Wikipedii a Libgen. A především a zejména – onu věčnou a stále se opakující otázku: co z tebe bude.
Snad žádný dotaz (kromě obligátního jak se máš) jsem neslyšela v životě v různých obměnách tolikrát. Netrvalo dlouho a uměla jsem během půl minuty nejen říct, co přesně studuji, ale i vysvětlit, co to znamená, načrtnout základy našeho studijního plánu, možnosti uplatnění a mé osobní výhledy do budoucna za pět, deset a sto padesát let. A do toho všeho předstírat, že mě to vůbec nerozčiluje, bezmezně miluji každého, kdo se mě takhle ptá, a ani trochu z toho nejsem ve stresu. To, že by mohlo být něco špatně nikoli se mnou, ale právě s onou otázkou, mi totiž v úplnosti došlo až docela nedávno.
Zakopaný pes se skrývá hned v prvních dvou písmenkách: „co“. Výzkumy na poli lingvistiky se zdají ukazovat, že rozdíl mezi co a kdo, tedy mezi věcí a osobou, nějakým způsobem vyjadřují všechny jazyky světa. Když říkám „kdo“, každému je jasné, že tím míním člověka nebo relativně obdobou bytost s mnohem vyšším statusem, než jaký přiznávám například pařezu. Pařez nemá vědomí ani pocity, nehýbe se, nedýchá, nejedná. Ptám-li se „kdo“, pátrám po autonomním jedinci. Když se ptám „co“, je to buď naprosto všeobecný dotaz bez hranic, nebo mám v hledáčku nějaký ten pařez.
Když se tedy někoho otážu, co z něj bude, rovnou tím smetu ze stolu jeho status živé osoby. Už pro mě není někým, ale něčím – a s něčím můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Něco má svůj jednoduchý účel, může sloužit nebo se poškodit, kopnout pod postel, vyhodit. Pokud po někom chci, aby svou budoucnost zkrátil do nějakého toho „co“, zkrátka předpokládám, že svou živou osobnost zazdí do něčeho neživého, sám sebe promění ve věc, která bude lépe či hůře sloužit svému účelu a podle toho s ní bude nakládáno. Stane se strojem, nebo spíš jeho součástí, a čím strojovatější bude, tím víc uznání si zaslouží.
Za celý život se mě nikdo nezeptal, kým se chci stát. Je to otázka daleko komplikovanější a zpravidla se nedá položit minutu poté, co jste někoho potkali. Odpověď na ni může trvat podstatně déle a navíc se nedá přepočítat na peníze. Ale pokud nechceme o lidech nadobro přemýšlet jako o pařezech, možná bychom o ní měli zauvažovat. Lingvisté pak alespoň za pár let nebudou muset hovořit o rozdílu mezi kdo a co jenom jako o nějaké historické anomálii.
Jsem exot, tuto otázku v podstatě neznám (ono to totiž bylo jasné). A i ve svém okolí jsem slýchávala a slýchám spíš obdobu 'co chceš/budeš dělat', případně nějaké to zhrozené 'a co s tím prosím tě budeš dělat', má-li někdo co do činění například s podobnými studii jako ty – a ta mi k jazyku (byť ne k tázané osobě) přijde šetrnější.
Zajimave takto jsem o tom neuvažoval… Ale co znám spolužáky z VŠ sebe počítají, téměř všichni jsme začali pracovat v oboru, ale pak se dostali více než zpoloviny úplně jinam. M
Ještě to chce při otázce lomit rukama, a vyslovit s povzdychem a správným akcentem, nejlépe jako "Co jen z tebe bude?!" 🙂 Taky jsem takovou otázku dostával často. Naučil jsem se odpovídat, že s tím, co studuji, to nesouvisí, což se ostatně docela potvrdilo :-).
Zrovna v případě Marušky jabko padlo daleko od kmenu. Do vínku dostala nenapodobitelné schopnosti zvídavé ženy, tvůrčí jiskru a zápal pro věci umělecké a duchovní. S tím se v dnešní době žije skoro jako s cejchem, Kainovým znamením! 🙂
[1]: Ano, obdoba "co budeš dělat" nebo dokonce "jaké máš plány do budoucna" už začíná být docela snesitelná, až v pohodě 🙂 I když je pravda, že záleží na intonaci. I tyhle otázky se dají položit tak, že se jako první odpověď vkrádá do mysli "tak začala bych párem facek" 😀
[2]: No vida – a pak že je to doména mojí generace! Je stejně hrozně zvláštní, jak moc se drží představa, že člověk něco vystuduje a pak to celý život bude dělat. Není to pravda už tak třicet let, tak kde jsme se to zasekli?
[3]: Přesně tak! Povzdechy a lomení rukama bývala docela pravidelná součást 😀 Vidíš, to je velmi chytrá odpověď. Myslím, že se mi bude už co nevidět hodit mít ji v zásobě 😀
[4]: Velmi duchovní přirovnání! 😀
Myslím, že jsem ji párkrát dostala, ale hlavně teda spíš obměnu "co budeš dělat, až tuhle hovadinu dostuduješ" a "jaké je uplatnění".
Mimochodem ta krize zmíněná na počátku článku u mě dosáhla takového vrcholu, že mám momentálně chuť nechat doktorát doktorátem a jít do práce. Jsem z toho všeho tak strašně unavená, z přístupu katedry, univerzity.. a bytostně začínám nenávidět právě ony obměněné dotazy.
Fuuu… takže ze sebe nenechme dělat co a držme se! Krásné úterý, má milá! 🙂
[6]: To je ovšem moc smutné… mrzí mě, že další doktorand z těch, které znám, má chuť pod tíhou reality odejít. I když ty pocity chápu, protože sama jsem konec konců udělala právě tohle rozhodnutí už před několika lety, ale… stejně. Dobrá zpráva každopádně je, že zrovna tohle rozhodnutí nemusí být na pořád – a až to všem dotazovatelům natřeš, vrátit se můžeš vždycky 🙂
Jak je ten jazyk krásný, co? Když se vás někdo ptá, kým chcete být, zajímá ho vaše přání nebo představa, když položí otázku, co z vás bude, očekává realitu… (Tady by měl být smajlík)
Ale spíš mě zaráží, že dneska někoho trápí, čím bude, až vystuduje to, co studuje, když se nabízí tolik možností. To v naší generaci platilo, co vystuduješ, tím budeš.
[8]: Ano, je nesmírně krásný a bohatý a mnohdy o svém mluvčím odhalí daleko víc, než by se mohlo zdát 🙂 Také mě zaráží, jak moc se představa lineární kariéry v obecném povědomí drží. Vystudovat něco a pak to celý život dělat je pořád zažitá představa toho, jak to má být. Přestože už to dobrých několik desetiletí vůbec neodpovídá realitě.
A kým se chceš stát?:)
[10]: Říkala jsem si, jestli se přeci jen někdo nezeptá – díky za to! 🙂 Ráda bych byla vzdělaným člověkem, který se bude moct o své vzdělání dělit s ostatními a skutečně využívat talenty, které mu byly dány. Myslím, že to by mi úplně stačilo 🙂
Tolik otázek a odpověď napsaná ve hvězdách. Chce se to víc dívat na jasnou noční oblohu 🙂
[12]: To rozhodně, jasné noční oblohy není nikdy dost 🙂 Jen škoda, že tady na velkoměstě tolik nevynikne!
Na tuhle otázku zásadně odpovídám jako jedno dítě v jakémsi pořadu x let zpátky "hrníčkem s ouškem".
[14]: Půvabné! 😀 Taky to budu muset někdy vyzkoušet, pokud na tu otázku ještě někdy dojde 🙂
Jak moc záleží na kladení otázek –
tak i tak je to příliš komplikované, aby se dalo odpověď byť jen několika větami.
,,Kým se chceš stát" – dokážu si představit, že bych se přinejmenším pokusila debatu na toto téma rozvést, interpretovat osobní záměry, rozložit se vnitřně na milion kousků a společně s člověkem, který by se mě zeptal, hledat nějakou formu podstaty, ze které vychází to, čím se cítím být (ne tím, kým bych být chtěla).
[16]: Ano, přesně – ta otázka jde mnohem víc do hloubky a ptá se na něco úplně jiného a daleko podstatnějšího. Jenom se obávám, že by řadu lidí zaskočila tak moc, že se asi budu velmi zdráhat ji někomu položit 😀