Co se u nás doma nedědí

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.

23 odpovědí na “Co se u nás doma nedědí”

  1. Náhodou, mezi všemi těmi důkladně promyšlenými nábližkami (mnohdy se stejným výsledkem) je zpestřením se také jednou prachsprostě ztratit! 😀

  2. Počkej, Marie Veroniko,
    to jste se jako místo domů, do Milevska, trefili kousek vedle (Google říká, že 35,5 km) do Sezimova Ústí?? 😀
    A navigace? Nebo letité trénování návratu domů z různých směrů??
    Ty mě děsíš… Jsem na tom totiž úplně stejně, akorát že ač mám pár let (se zpožděním) řidičák, nejezdím. Ale říkala jsem si vždy, že jestli na stáří jednou budu muset, tak to navigace jistí… Tak asi nee…??

    1. Je to tak, Dorko 😀 I když na naši obranu: Milevsko nikdy nebylo u nás doma, byl to jen bod na trase, ale jinak ano, pěkných 35 kilometrů 😀
      Navigace vstoupila na scénu až mnohem později (historka se Sezimovým Ústím se stala pár let po přelomu milénia), kdy už to byla běžná a dostupná záležitost a nutno říct, že prakticky všechny tyhle problémy vyřešila. Takže neboj, navigace to skutečně jistí! 🙂

  3. Vždycky jsem si myslel, že mám celkem dobrý orientační smysl, ale dvě místa mě vyvedla z omylu: Tokio, kde se mi zdála skutečnost být skoro vždy přesně obrácená než můj předpoklad, a Amsterdam, kde mě zatočené grachty vždy spolehlivě dovedly jinam, než jsem předpokládal. Ale je pravda, že „řízené bloudění“ používám jako běžnou metodu poznávání, zejména u velkých měst. Nemám předem žádný plán a vyrážím nazdařbůh městem, kam mě kroky nesou, občas si na křižovatkách házím korunou. Vyzkoušel jsem si, že nakonec projdu prakticky všechna místa, která jsou doporučovaná v průvodcích, ale většinou k nim přicházím z nečekaných směrů a kromě nich objevím i spoustu jiných zajímavostí. A když mám kliku povede se mi trefit zpátky :-).

    1. Páni, nad metodou řízeného bloudění se mi tedy tají dech. Kdybych se o něco takového pokusila, nechci si ani představovat, jak by to dopadlo! Párkrát jsem nicméně něco podobného zažila s lidmi, kteří to zvládli, a musím potvrdit, že je to skutečně moc dobrá věc 🙂

  4. Asi největší bloudění jsem zažila v Římě.
    Měli jsme nakázáno, že pokud se ztratíme, máme si vzít taxi.
    Nakupovala jsem italské dobrůtky domů a ztratila jsem se na římském nádraží. Má několik naprosto vzhledově totožných východů.
    Po hodině vycházení jsem si vzala ten taxík a vyřkla jméno hotelu.
    Řidič se začal šíleně smát, šíleně. Objeli jsme nádraží z jedné strany a během jedné minuty jsme zaparkovali u hotelu.
    Byl to má nejkratší cesta taxíkem a smíchy se válel celý zájezd a já s nimi.
    Být šikovný v prostoru je tak tak snadné :)))))))))))))

  5. Orientační smysl je rudiment!
    Zcela elegantním řešením je utilizáro navigace v mobilu, aby nás provedla krušnou anabází skrz nesmírné bludiště té jedné zapeklité uličky od našeho domu k nejbližšímu obchodu. Města projektovali bezcitní šílenci, to je jisté.

    1. Přesně – něco jako zuby moudrosti! 😀 Navigace je každopádně asi jediná věc (možná ještě spolu s jízdními řády), která mi na hloupém telefonu chybí. Naštěstí většinou vím, kdy mě čeká nějaký neznámý výlet, a všechno si velmi precizně dohledám, naučím, a ještě vyfotím 😀

      1. Ale jo, něco na tom je. Až takhle jednou nabudu moudrého teleföna, nějaké mapy budou tím nejpotřebnějším na něm. Kdo se má s těmi papírovými pořád tisknout (učit, fotit…)?

  6. V sou asnosti delamsutoskolu a právě toto se projevuje… Za couvat mezi auta podle zrcátek, což se vyžaduje u zkoušky… životní dílo….. Též mi bylo vytýkáno že si ne a ne pamatovat projozdrnou trasu… Jenže když jsem jí konečně nazpaměť uměl projet, byla dokončena rekonstrukce a jezdí se jinudy

  7. Já pravidelně vycházím v metru úplně jiným výlezem, než chci a přestože jsem v Praze bydlela dva roky, doteď se v takové situaci zmatu a nevím kudy kam 🙁 Třeba takový Florenc, kde pravidelně hledám schody na ÚAN je lahůdka… A aby se mi to nestávalo i venku, používám navigaci v mobilu, a pak chodím podle modrého kolečka… Jó, mobilní data, to je vynález!

  8. Pobavilo mě to. Myslím, že v době navigací se trošku méně rozhádáme (může za to navigace) a ztratíme stejně (cesty, co už jsou v navigaci a nejsou na mapě a obráceně). Hezký článek

    1. Díky, jsem ráda, že tě článek pobavil 🙂 A je pravda, že staré mapy v navigaci člověka dokážou kolikrát dostat do docela podobné situace jako její absence. Ale stejně je to pořád tak pětkrát lepší 😀

  9. Můj orientační smysl je také už dávno mrtvý, jsem schopná se ztratit i ve velké budově se spoustou dveří a pak panikařím a nedokážu zjistit, kudy jsem vlastně přišla ;-D

  10. Tak už u nezděděné vášni pro šachy jsem si říkala, že to je jak článek o mě. A když přišlo na prostorovou představivost a řízení, tak už se jen nezřízeně chechtám. Bože, jak tohle dobře znám. A popelnice jsou zákeřně postavené téměř všude, o tom žádná 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.