Moje nejbizarnější australské zážitky

Když jedete na čtvrt roku do zahraničí, musíte počítat s tím, že se vám přihodí věci, které se vám doma prostě nestanou. A taky musíte počítat s tím, že i když s tím počítáte, realita tahle očekávání dost možná předčí. Jelikož už nějakou tu cestovní historii mám, nebyla moje očekávání nikterak nízká. Realita je ovšem předčila mnohonásobně. Pojďte se pobavit tím nejlepším se mnou!

Jak jsem vezla palné zbraně a drogy

Začalo to zostra, už v letadle. Každý, kdo přijíždí do Austrálie, totiž musí vyplnit lejstro přijíždějícího pasažéra, které se vás vyptá doslova na všechno: jak se jmenujete, odkud jste, čím jste přiletěli, kam jedete, kde budete bydlet, co tam budete dělat, jak dlouho vám to zabere, co vezete s sebou a pomalu i jak umřel váš prastrýc z matčiny strany (zde uctěme minutou ticha náš prostupný evropský prostor). Obzvlášť položky, které se do Austrálie nesmí dovážet, tvoří hotový seznam. Pro ilustraci: do Austrálie je velký problém dostat například deskovky s dřevěnými figurkami a na to, že byste si s sebou v kapse vzali sušenku z letadla, raději ani nemyslete. Já jsem vezla tak výbušnou položku, jako je lék na předpis, takže mi bylo jasné, že se k tomu musím někde přiznat – a přesně to jsem chtěla udělat. Jenže jediná kolonka, která souvisela s medikací, zahrnovala i jiné položky, kupříkladu palné zbraně, drogy a nelegální pornografii. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, proč jsem se poněkud žinýrovala zrovna v téhle kolonce vyplnit „ano“. I zaškrtla jsem „ne“ a australské hraniční stráži jsem decentně sdělila, co vezu, až osobně. Paní za přepážkou se na mě významně podívala a pravila „No to jste tady měla udat ano!“ a palné zbraně, ilegální pornografii, drogy a jiné zakázané substance s gustem zaškrtla. Skoro se divím, že mě tam pustili.

Když jsem pak při cestě z Nového Zélandu musela tohle lejstro vyplňovat znovu (zde je vhodný prostor pro další minutu ticha), byla jsem už hotový mazák. Tedy ne že bych si pamatovala svoji brisbaneskou adresu, ale nemusela jsem se už nikoho na nic ptát: drogy, palné zbraně i nelegální pornografii jsem rovnou potvrdila a šla na hraniční kontrolu. A ukázalo se, že pokud by krachla moje budoucnost v akademické sféře, otevíraly by se mi nejspíš dost nadějné prospekty v oblasti pašování drog. Pán na přepážce se totiž podíval nejdřív do papíru, pak na mě a potom se shovívavě zeptal: „Prášky na předpis?“ Když jsem kývla, pustil mě rovnou dál. S takovou bych možná zvládla provézt i sušenku z letadla!

Jak jsem podepisovala závěť

Administrativní legrácky jsem při příjezdu do Austrálie čekala, jiné věci ovšem přišly jako blesk z čistého nebe. To jsme takhle jednou šli s Cliffem a Lauren na horkou čokoládu do Srdce kampusu, jak už jsme to tak měli ve zvyku. Tentokrát ale Cliff už po cestě pravil, že když jsme takhle tři, rád by toho využil, protože potřebuje dva lidi, co ho uvidí podepisovat nějaký dokument – a že už ho s sebou nosí několik týdnů, ale vždycky, když je se dvěma dalšími lidmi, na to zapomene. To sice znělo poměrně vážně, ovšem když se pak Cliff u stolečku vytasil s poslední vůlí, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ano, čekala jsem, že navážu s australskými akademiky kontakt a spolupráci, ale že jim budu jako svědek podepisovat závěť, to mě přeci jen poněkud překvapilo. Mám si to vykládat tak, že má můj vztah s Cliffem status „dokud nás smrt nebo nová závěť nerozdělí“?

Jak jsem byla zlatokopkou

Třetí bizarní zážitek přišel v Sydney. Jak jsem zmínila ve svém sydneyském článku, slavnou operu, která připomíná krabici s papírovými kapesníky, jsem viděla nejen zvenku, ale i zevnitř a rovnou v plné polní. Moji hostitelé totiž měli lístky na Verdiho Attilu a jelikož jsem projevila zájem jít s nimi, sehnali třetí lístek i pro mě. Operu mám ráda a jít do té v Sydney, inu, splněný sen! Celý výlet se ovšem poněkud zkomplikoval, když moje milá hostitelka v den představení onemocněla. Nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit ve dvou: já a její manžel. A řeknu vám, že šlo o jeden z nejzábavnějších kulturních programů, jakých jsem se kdy zúčastnila. Ani ne tak kvůli opeře samotné, ta byla dost vážná. Ale ty nenápadné pohledy, které po nás co chvíli někdo vrhnul, ty byly k nezaplacení. Někdo si možná pomyslel, že to jde na operu otec s dcerou, ale někdo očividně ne. A lidé už mě během mého života považovali za ledacos, ale za vydržovanou milenku přeci jen ještě patrně ne. Opravdu všechno je jednou poprvé!

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Od procházky v canberrském parku v oblečení z anglické regentské éry (s chytrým telefonem v jedné ruce a dobovou pompadůrkou v druhé); přes cestu autobusem tak divokou, že jsem se navzdory vší snaze během dvaceti minut asi pětkrát flákla do hlavy o zábradlí za sebou; hraní anglických Krycích jmen s čínskými studenty, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích; debatu o politice s Brazilci, kteří neuměli anglicky, takže jsme mluvili výhradně skrz překladač; až po luštění textů z polských matrik z 19. století s mou australskou domácí, která nemohla pochopit, jak je možné, že když dvě slova končí jinak, můžou to pořád být ta stejná slova. Ano, mám historek na doživotí, ale nebojte, všechny je líčit nebudu. Jednak bychom tu museli být opravdu dlouho, ale hlavně: co bych pak lidem vyprávěla, až bychom se setkali osobně?

18 odpovědí na “Moje nejbizarnější australské zážitky”

  1. No ….bizarni to bezesporu je…. ovšem být jako svedek mlademu akademikovi spisujicimu svuj testament asi vede i nad pasovanim drog… Ostatně jinak puvodni vyznam slova droga je léčivo…A podobně jako u kolaboranta apod. tam došlo ke znacnemu významovému posunu…

  2. O vydržované milence bych mohla vyprávět hodiny… 😀 už ty pohledy celkem úspěšně ignoruju. V Anglii jsem je nezažívala prakticky vůbec.
    S tou závětí jsi mě vysloveně pobavila, lol. A ty léky, boha jeho, z toho bych dostala panický záchvat… 😀

    1. Já jsem věděla, do čeho jdu, a měla jsem všechno potřebné papírování s sebou. Ale že na to bude takováhle kolonka, to mě teda přes veškerou přípravu přece jenom překvapilo 😀

  3. Moc jsi měl po ránu pobavila, milá profesionální pašeračko sušenek! 🙂 A lehce bulvární společenská rubrika jinak seriózního sydneyského týdeníku Svět opery si na tobě jistě smlsla :-).

    1. To mě ovšem moc těší 🙂 A co se Světa opery týče, nejspíš se tam vyjímám hned vedle koně, který zjevně opravdu nechtěl být na jevišti a ve chvíli, kdy postava, co na něm seděla, měla pořád ještě majestátně sedět čelem k lidu, už se otočil a uháněl pryč 🙂

  4. Schválně, jestli máš také nějaké zážitky s jedovatými hady či pavouky, jak o nich zpívá Vyčítal 😀

    1. Navzdory všem děsivým historkám, které jsem si vyslechla, nemám žádný! Na obřího pavouka jsem nenarazila ani jednou a na jedovatého, pokud vím, taky ne. A hada jsem sice jednou potkala na kampusu rovnou na chodníku a měl víc než metr, ale když jsme pak na jedné australské rodinné oslavě pátrali, co to bylo, tak jsme se shodli, že šlo o nějaký druh užovky a ty nejsou jedovaté 🙂 (Mimochodem zábava spočívající v tom, že se půl rodiny sejde nad fotkou hada a hledá se, co je to za druh, je fakt hodně Aussie!)

  5. 😀 Kolonka zbraně, porno a prášky na předpis je skvělá. Kdejaký člověk s práškama na tlak nebo alergie si může připadat důležitě stejně jako narkobaron!:)

    1. Ono kdyby tam bylo napsáno jen „drugs“, tak by to bylo v pohodě. Ale ty „illegal drugs“ měly přeci jen trochu jinou příchuť 🙂 A jiný mrav tam tedy je rozhodně!

  6. Wau, tak tento článok sa naozaj podaril. Priznám sa, že pri niektorých zážitkoch som tajila dych, ale je to vážne dobre napísané. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.