Měsíc: Září 2023

Publikováno

Další každodenní učitelské radosti

Září pomalu ale jistě končí a s ním i první měsíc školy. To by se mohlo zdát jako dost triviální konstatování, ovšem ne tak pro mě: v září mi totiž nic nezačínalo, ani nepamatuju. S loňským rokem, kdy jsem asi tak týden po nástupu psala čtvrtletky, které jsem nevytvářela, se studenty, které jsem neznala, se to moc nedá srovnávat. Letos je ale vše jinak a přesně tak, jak to být má, a já jsem tak poprvé v životě byla svědkem přípravného týdne i toho, jak zvláštně vypnutí a pasivní se moji studenti vrátili z prázdnin. Teď už se ale zdá, že opět uháníme po starých známých kolejích – a jelikož jsme právě vstoupili do podzimu, období příslovečného splínu, tak vás o to srdečněji zvu na další krátkou exkurzi po mých každodenních učitelských radostech z konce loňského i ze začátku letošního školního roku (kdo byste chtěl vyrazit proti proudu času o něco dál, tak první várku najdete tady).

Červen. Jedna z mých tichých introvertních studentek se mě dojde po hodině zeptat, kdy budu naposledy ve škole. Říkám jí to a ona mi na jmenovanou hodinu donese jako dárek roztomilý kaktusík.

Prázdniny. Na školní e-mail jsem si nastavila přeposílání, protože co kdyby něco. A jak se ukázalo, ono skutečně něco. Počínaje třicátým červnem večer mi sem tam přijde studentský e-mail, a to s frekvencí, která nakonec vyjde zhruba na jednu zprávu za čtrnáct dní. Zatlačuji slzu a odpovídám na všechny.

Jeden z mých studentů je momentálně na rok v Americe. Když jsme měli ve škole na den naordinovanou distanční výuku kvůli havárii vody (po kteréžto zkušenosti nechápu, jak mohli učitelé přežít covid), napsal mi, že by se na tu hodinu rád připojil, i když to pro něj bude v šest ráno. A pak skutečně v těch šest ráno vstal a připojil se.

Rozdávám opravené čtvrtletky. Mám takový zvyk, že když se někomu něco opravdu hodně povede, kreslím smajlíky nebo píšu „wow“. Studenti se probírají cvičeními, počítají body, emotivně vykřikují, srovnávají svoje výsledky se sousedy. Načež se po chvilce ozve: „Kolik tam máš wow?“ „Já nemám žádný wow, ale mám dva smajlíky.“ „A ty?“ „Já mám taky dva smajlíky!“ „Cože, tys měla pětadevadesát bodů? Jak jsi to udělala? (chvilka ticha) Ale kolik máš smajlíků?!“

Přijdu do třídy a ptám se, jestli někdo nezná Teda Lassa, můj oblíbený seriál, který právě v té době skončil. Jedna studentka se nadšeně chytá a chvilku se bavíme, což někteří jiní nemůžou vydržet: „Jak že se to jmenuje?“ „Kde to dávají?“ „Jak se to píše? Napište to na tabuli!“

Uspořádávám ve třídě napůl herní moderovanou debatu a dostane se mimo jiné na téma jídla z fast foodu. Následně se od studenta v rámci jeho argumentace dozvídám, o kolik víc dopaminu vyprodukuje jídlo z McDonaldu v porovnání s metamfetaminem. Řečený student je v kvartě a neměl k dispozici telefon ani žádné jiné informační zdroje.

Jednou během uplynulého školního roku plánovaně chybím. Když to studentům oznamuji, hned po první větě se ze zadních lavic ozve spontánní „Nééé!“.

Když s jedním studentem zjistíme, že máme opravdu rádi téhož knižního autora, je o společné téma postaráno. On zrovna čte trilogii, kterou mám za patrně nejlepší sci-fi, na jaké jsem kdy narazila, a když zhltne druhý díl, píše mi v deset večer, že to bylo skvělé a co se mu na tom líbilo. Následně se mě zeptá, jestli nechci půjčit jinou knížku z téhož univerza, že ji má doma – a to se neodmítá. Když dočtu, nemůžu ho ochudit o to, jaké to je, sdílet nadšení z věcí, které skoro nikdo nezná, a rovnou píšu e-mail. Co vám budu povídat, už mi od něj na stole leží další svazek a opačným směrem už jedna knížka také putovala. Všechna jmenovaná literatura je anglicky.

Když se většina skupiny účastní matematického klokana, hrajeme se zbytkem třídy scénky. A moji studenti vyřeší sousedovu stížnost na hluk tak, že někomu střelí vlastní děti; jen tak mezi řečí prohodí, že se vzali přece akorát proto, aby jeden z nich mohl utéct z komunistické Číny; a na cestě na Mars a zpět dost možná zavraždí svoje spolupracovníky, protože čím míň se jich vrátí, tím větší bude výplata. Někdy opravdu stačí nechat se překvapit.

Píšeme eseje v rámci tréninku na jazykové certifikáty. Téma nic moc, zadání velmi rigidní, prostor pro kreativitu nula nula nic (zkrátka asi jako když skládáte jazykový certifikát). Pro mě ani pro ně žádná velká radost. Navzdory tomu mi přijde několik tak neuvěřitelně dobrých esejí, až se mi tají dech, a jedna studentka napíše text takových kvalit, že bych věřila, kdyby mi řekli, že ho napsal doktorand v rámci tréninku na publikování v zahraničním odborném tisku.

Jiný student překročí povolený limit o pět slov a v reakci na to mi pošle předlouhý a překvětnatý anglický e-mail s omluvou zhruba v tom duchu, že se marně lopotil nad svou esejí, vpravdě gobelínem tkaným ze slov, a nechť s její délkou naložím tak, jak moje moudrost uzná za vhodné. Čtu to v tramvaji a směju se tak, až je mi skoro líto pána přede mnou. Takhle se má používat ChatGPT!

Jsem poslední člověk na planetě, který by popíral, že učení je náročné. Dohánějí vás při něm vaše traumata, za rohem číhá syndrom podvodníka, věci občas nefungují, plány selhávají, fantazie dochází a vlastní očekávání vás drtí. Ale to všechno bledne, když se podíváte na to, co se vám skutečně děje před očima. Ani před rokem, kdy jsem právě u břehů Jižního Pacifiku prožívala období tak šťastné, že to moji představivost ohledně toho, co je možné, přibližně ztrojnásobilo, bych vám to, co dneska vyprávím, nejspíš nevěřila. Můj život je díky mým studentům plnější, zábavnější, rozmanitější a barevnější a v září jsem se do školy zcela nepokrytě těšila. Kdo by něco takového tušil?

Publikováno

Proč čeština není nejbohatší jazyk na světě

Vztah k mateřskému jazyku je jako žádný jiný. Podívejte se už jen na tu metaforu – jazyk jako matka. Matku máme jen jednu a roli, kterou sehrála v našem životě, nikdy nebudeme moct úplně škrtnout. Dokonce i když si myslíme, že jsme na ni už úplně zapomněli a naprosto jsme se odcizili, na nás nejspíš podvědomě naučenými vzorci pořád působí. Stejně je tomu s mateřským jazykem – můžeme ho zapomenout a zcela ztratit (ať už proto, že jsme děti imigrantů, nebo proto, že vymírá), jenže pod povrchem pořád je a na nevědomé úrovni nás ovlivňuje dál.

Nejspíš si teď říkáte, co je to za melodrama a jestli trochu nepřeháním. V takovém případě se mnou mějte ještě chvilku strpení. Na rozdíl od jazyků, které si osvojujeme později v životě, totiž do mateřštiny doslova vrůstáme. Nikdo nás nemusí učit slovíčka ani gramatiku, náš úžasně tvárný mozek to všechno zvládne odvodit sám. Výsledkem je hotový mozek dospělého člověka, který se po mnoho let vyvíjel pod neustálým vlivem toho či onoho jazyka a jeho forem: podle toho, jaká v něm najdeme slova (a co přesně znamenají, případně jaké hodnocení obsahují) a co je v něm tak podstatné, že je to kódováno v gramatice. Jelikož v dětství není logické a analytické myšlení zrovna nejsilnější lidskou stránkou, prováže se mateřský jazyk s tím, co silné je: se vztahy a emocemi. Se slovy se nám tak v mateřštině nepojí jen významy, ale i prožitky a emoce. Proto jsou například vulgarismy v mateřském jazyce tak mocné a proto je tak snadné a pocitově beztrestné klít v jazyce cizím. A proto pouta, která nás vážou k mateřštině, nikdy nic nenahradí.

Poměrně často se lze setkat s názorem, že češtinu a jiné malé jazyky vlastně nepotřebujeme, a když vymře jazyk, tak se v podstatě nic neděje. Jednou za dva týdny, což je zhruba tempo, kterým ohrožené jazyky vymírají, prostě staromilští jazykovědci a antropologové zatlačí ekonomicky zcela bezvýznamnou slzu a to je celé. Jenže lingvistická data jsou nekompromisní. Když vám umře matka, je to většinou osobní tragédie. A když ztratíte mateřštinu, je to tragédie obdobných rozměrů. Ztrácíte kus vlastní identity, kus sebe sama, který od té chvíle bude už navždycky odsouzený k mlčení. Při výzkumu indiánů v Kanadě se kupříkladu ukázalo, že v komunitách, kde už méně než polovina dospělých dovedla vést konverzaci ve svém původním jazyce, páchali adolescenti sebevraždy šestkrát častěji. Takhle hluboko do naší identity mateřština zasahuje.

V jazyce, s nímž nás pojí takhle osobní vztah, jsme pak z pochopitelných důvodů schopni úplně jiných výkonů než v jazycích jiných. Dovedeme vyjádřit mnohem víc, vyčíst z promluv druhých mnohem víc, jsme kreativnější, vymýšlíme nová slova, hrajeme si, děláme vtipy. V žádném jiném jazyce si něco takového zpravidla ani neumíme představit – a právě odtud pochází onen oblíbený předsudek, že právě náš jazyk je nejbohatší, umožňuje vyjádřit nejvíc věcí, je nejkrásnější, nejlibozvučnější, nejkomplexnější a prostě všeobecně nejlepší. Ať už milujete češtinu jakkoli, je mi líto, ale musím vás zklamat. Není to nejbohatší jazyk, nemá řádově větší vyjadřovací schopnosti než jazyky jiné a není nejlepší. Respektive ona právě taková je, ale jen pro nás a jen proto, že je naše. A to sice není málo, ale taky to není víc, než mají ostatní. Každý jazyk je sám o sobě dokonalý a všechny jsou si tím pádem rovny.

Jazyk je jako mnoho věcí, ale jazyk mateřský je podle mě především jako bytost, k níž máme vztah. Bytost milovaná, ignorovaná, nebo nenáviděná, přítomná nebo daleká, i tenhle vztah může nabývat celé řady podob. Jedno je ale jisté: je velmi blízký. I vnoučata imigrantů někdy píšou o jazyce svých prarodičů, kterému už nerozumějí, jako o zvláštně jedinečném zvuku, který v nich probouzí blíže neurčenou melancholii a stesk. To není žádné melodrama ani přehánění. Ať chceme nebo ne, mateřština je kus nás samých. Kus tak vrostlý do naší identity, že už ho od nás nikdy nic neoddělí.

Publikováno

O nejbizarnější knize, jakou jsem kdy četla

Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.

Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.

O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.

Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.

To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.

Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?

Publikováno

O díře ve vzdělání aneb když jedno deštivé království nestačí

V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.

Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.

Velká Británie, Anglie, pobřeží, útesy, vřesoviště, vřes

Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.

Velká Británie, Anglie, Exmoor, národní park, moře, oceán, La Manche

A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.

Velká Británie, Anglie, Jersey, odliv, moře, oceán

Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.